Ze zámku obávaná ženská trestnice s tvrdým režimem. Vězenkyně nesměly ani mluvit

Valašské Meziříčí bylo v českých zemích známo mj. i jako místo, kde se nacházela proslulá ženská věznice. Podobný nepříliš žádaný „věhlas“ má dodnes třeba obec Mírov nebo Valdice.

Ze zámku věznice

Úřední název ženské trestnice ve Valašském Meziříčí zněl Císařsko-královský trestní a nápravní ústav. Byl situován do zdejšího zámku Žerotínů vzdáleného od náměstí několik desítek metrů. Jako vězení budova sloužila celých 56 let, od roku 1855 do roku 1911. Za tuto dobu v ní zemřela více než tisícovka trestankyň. Ústav byl svěřen do správy řádu Milosrdných sester křesťanské lásky sv. Vincence z Pauly, zkráceně Vincentky. Lidé jim také říkali šedé sestry, protože nosily černošedý hábit se širokými rukávy, bílý čepec s křídly a černou, popř. bílou zástěru.

O přeměnu zámku na kriminál se zasloužil okresní hejtman ve Valašském Meziříčí František Schweinitz. Zareagoval totiž na výzvu moravského místodržitele hraběte Lažanského, který se v roce 1852 obrátil na hejtmany, zda neví o nějaké budově vhodné pro přestavbu na trestnici. Historický objekt tehdy patřil hraběti Eugenu Kinskému. Hrabě neváhal a nevyužívané sídlo prodal v roce 1854 státu za 50 tisíc zlatých.

Přestavba změnila kdysi honosné a výstavné šlechtické sídlo k nepoznání. Arkády byly zazděny, okna osazena mřížemi a obě křídla zámku byla spojena zdí se strážnicí, takže budova už neměla tvar písmene U, ale uzavřeného čtverce.

V přízemí zámku se nacházela kaple sv. Michala určená pro sestry, soukromá škola, kancelář vrchní sestry, sklady, koupelny, prádelny, kuchyně i jídelny. V prvním patře byl trestanecký špitál, ubikace pro řádové sestry a pracovní sály. Vězenkyním bylo vymezeno druhé patro, patrně aby se jim hůře prchalo.

Chod ústavu zajišťovalo přibližně 30 sester převážně německé národnosti. V jejichž čele stála téměř po celou dobu existence vězení vrchní sestra Terezie Steinmasselová.

Nepostradatelnou součástí vězeňského personálu byli ozbrojení dozorci. Bylo jich jen pět a bydleli mimo objekt. Kongregace jim poskytovala třikrát denně stravu a uniformy. Ozbrojeni byli puškou s bajonetem a pěšáckou šavlí.

K nápravě skrze práci, modlitby a ticho

Nápravné zařízení mělo kapacitu 500 osob. Odsouzené ženy se rekrutovaly ze všech společenských vrstev, a to ponejvíce ve věku 20 až 30 let. Podle statistiky z roku 1863 ženy končily za mřížemi nejvíce kvůli krádežím, vraždám dětí a žhářství. Rozbor uvádí, že kradly kvůli ziskuchtivosti a děti vraždily z důvodu „špatné pohlavní touhy“. V případě mordů se jednalo především o mladistvé pachatelky, které se dostaly do jiného stavu. Vraždou novorozence pak řešily svou svízelnou situaci. To byl jeden z nejčastějších zločinů (mimochodem i v průběhu celého středověku, tehdy se ale trestal téměř výhradně smrtí). Žhářství pak měla na svědomí pomstychtivost, což je motivem všech žhářů. Zhruba polovina odsouzených měla tresty do dvou let, další velká skupina do pěti let. Např. v roce 1862 přebývalo v ústavu 367 žen, z toho jich mělo 182 trest do 2 let, 96 do pěti let, 51 do deseti a 34 od 10 do 20 let. Čtyři tresty byly doživotní.

Sestry dbaly také na oddělení mladistvých hříšnic od recidivistek, vyčleněny byly i ženy, které se dopustily zločinu v afektu.

Maryša na zámku neseděla. Jedna travička tam ale byla

Legendární travička Maryša sice v meziříčské trestnici vězněná nebyla, nacházela se tam ale jiná žena s podobným osudem. Jmenovala se Josefa Sittová a pocházela z Leštiny u Zábřehu. Věrnost nebyla její nejsilnější stránkou a nejinak tomu bylo i po svatbě s Antonínem Sittou. Přestože ji zamilovaný muž zálety odpouštěl, rozhodla se ho zbavit. V menších dávkách mu sypala arsenik na chleba a také mu jej přidávala do léku na žaludek. Jednou ale dávku přehnala a muž v bolestech zemřel. Soud ji za to odsoudil k smrti oběšením. Jelikož se ale popravy žen v Rakousku-Uhersku prováděly jen velice zřídka, císař ji trest zmírnil na 20 let žaláře. Sittová se tak v září 1905 ocitla v meziříčské trestnici.

Za přestupky tvrdé tresty. Třeba přikování k podlaze

Z dnešního hlediska byl režim velice přísný a přestupky se trestaly tvrdě. Např. v průběhu roku 1862 bylo disciplinárně potrestáno 31 vězenkyň. V 18 případech šlo o zlomyslné a nepřístojné jednání, v sedmi o slovní nebo jinou urážku spoluvězenkyně a v pěti o rušení domácího řádu. Jedna žena dostala trest za zlomyslné poškozování zařízení. Rejstřík trestů byl široký, od nejmírnějšího půstu až po výprask. Dle závažnosti provinění se mohlo jednat o samovazbu v temnici, nasazení svěrací kazajky či přikování k podlaze.

Trestalo se i mluvení

Za prohřešek bylo považováno třeba i obyčejné mluvení. Je to k neuvěření, ale trestané ženy mezi sebou mohly mluvit jen výjimečně, a to pouze v souvislosti s přidělenou prací. V době odpočinku, při procházkách po chodbách anebo dvoře se hovořit nesmělo. Na dodržování drakonických norem dohlížely bdělé sestry. Přes den dozorovaly v deseti pracovních sálech, v noci šmírovaly po chodbách před ložnicemi.

Arestované ženy spřádaly bavlnu a len, vyráběly jednoduchou obuv, pletly, šily, háčkovaly, vyšívaly atd. Některé výrobky byly určeny pro vlastní potřebu ústavu, jiné byly zhotovovány na základě objednávek zemských úřadů včetně armády. Některé trestankyně se ale, vzhledem k absenci zručnosti a kvalifikace, mohly věnovat jenom úklidovým činnostem, sečení trávy či chovu prasat. Mimo pracovní sály měly trestankyně zaměstnání také v zahradě anebo na nádvoří, kde je hlídali strážní.

Za odvedenou práci si vězenkyně mohly něco málo i vydělat, což se po propuštění z výkonu trestu vždycky hodí. Za pilnost nebo přesčasové hodiny mohly dostat 20 krejcarů. Polovinu peněz dostávaly ve formě plechových žetonů, zbytek nafasovaly při propuštění. Za plecháčky si mohly v neděli koupit navíc nějaké jídlo nebo šňupací tabák, což bylo zřejmě jediné povyražení.

K jídlu kaše a polévka, chleba jako přilepšení

Vězeňská strava byla víc než prostá. Na snídani byla polévka s kaší. Chleba byl považován za přilepšení a dostávaly jej pouze pracovnice v zahradě. V pondělí, středu a pátek byl na jídelníčku žejdlík (0,36 litru) postní polévky a stejné množství luštěnin. Stejná chudobná polévka se servírovala i v úterý a sobotu s tím rozdílem, že následovalo moučné jídlo s omáčkou. Nejvíce si strávnice mohly „pochutnat“ ve čtvrtek a v neděli, kdy se podávala masová polévka s kouskem hovězího masa, omáčkou a moučníkem. Pouze ve vězeňském špitále se vydávala jiná jídla podle typu choroby.

Mluvit mohly pouze v kapli. Ale jen s Bohem

Ze zákazu mluvení byla vyčleněna pouze komunikace s Bohem. Duchovní útěchu mohly trestankyně hledat u dvou katolických duchovních. Kongregace jim vyplácela roční plat ve výši 735 zlatých a k tomu ještě příplatek za ubytování.

Modlit se za své hříchy mohly internované ženy ve vězeňské kapli Neposkvrněného početí panny Marie přestavěné z jednoho z obytných domů určeného původně pro sloužící čeládku. Stál za zámkem na hospodářském dvoře, na dnešním tzv. II. nádvoří. Nízký objekt byl jednoduše nadstaven o několik metrů a jako materiál posloužily kameny z městských hradeb. Na kapli navazovalo dlouhé stavení, kde se chovaly krávy a vepři a nacházela se zde i sýpka.

Jelikož byly trestankyně podle závažnosti svých deliktů rozděleny do tří kategorií, byly i lavice v kapli rozčleněny do tří sektorů.

Úmrtnost v trestnici byla poměrně vysoká. Každá sedmá žena skončila na trestaneckém hřbitově na Králově ulici. Těla se tam odvážela na káře pod dohledem strážného.

Vězení bylo pro město přínosem. Vincentky měly skvělou pověst

Ačkoliv by se mohlo zdát, že sestry byly pouze asketické tyranky a s kriminálem byly ve městě jen patálie, skutečnost byl poněkud jiná. Přítomnost věznice přinášela některým obyvatelům Valašského Meziříčí obživu. Zásobovali ústav například potravinami, palivovým dřívím či jinými předměty denní potřeby.

Při velkém požáru města v roce 1865 pomáhaly sestry i trestankyně při hašení i záchraně majetku. V následujícím roce za války s Pruskem ošetřovaly sestry raněné rakouské vojáky, a to s takovým nasazením a výsledky, že sestra představená byla za tuto pomoc vyznamenána.

Veřejnost si přítomnost sester nemohla vynachválit. Vincentky se činily jak na poli charity, tak v oblasti vzdělávání. Denně poskytovaly snídani a oběd dvanácti až patnácti chudým studentům zdejšího gymnázia a udržely je tak při studiu. Přímo v areálu trestnice zřídily soukromou školu, kde učily meziříčské dívky nejrůznější domácí práce včetně šití a vyšívání. Každou neděli se otevírala pro městské děti vězeňská zahrada, kde si mohly pod dohledem sester hrát a případně se i pomodlit. Úzce spolupracovaly s místní farou, řídily jednotu mariánských dítek a navštěvovaly nemocné a opuštěné staré občany. Takovou záslužnou činnost katolická obec oceňovala.

Ke zrušení trestnice došlo v roce 1911. Objekt o dva roky později koupil olomoucký arcibiskup a kardinál ThDr. František Bauer, rodák z Hrachovce, dnešní městské části Valašského Meziříčí. Když v roce 1914 vypukla I. světová válka, zabrala zámek rakousko-uherská armáda a zřídila v něm rezervní vojenský lazaret. Trestanecká kaple posloužila jako vojenské skladiště. Dnes je zámek opraven a slouží městu především k pořádání kulturních akcí.

Zdeněk Kment

Zdroje:

Státní okresní archiv Vsetín

Baletka Ladislav: Ženská trestnice ve Valašském Meziříčí. 1998

Kment Zdeněk: Hříšní lidé města meziříčského a kraje valašského. 2013