Článek
Jakmile do nich člověk vstoupí, podmaní si jej rozlehlými, sytě zelenými loukami se stády krav táhnoucími se vysoko k modravé obloze, dýchne na něj teplo Sluncem vypálených skal, vůně lesů, seschlého dřeva krovů i chlad kamenných světnic. Čas se náhle zpomalí.
Ty kraje prošly v hloubi staletí podobným osudem. Každý však má své jedinečné kouzlo - typickou krajinu, atmosféru, obyvatele a s nimi i jejich pohostinnost. A výtečnou kuchyni připravenou z toho, co kraj po staletí dával a své lidi poctivě živil. Není toho málo.
V klidu usednout, pomalu popíjet, nechat plynout čas a působit paměť dějin.
Zádumčivost se tu snoubí s laskavostí matky přírody, paměť krajiny se světlem slunečních paprsků prosvěcujících každý nový den. Panorama jak z obrazů vlámských malířů doplňují středověké tvrze, hrady a kostelíky.
Limousin
Historie Limousin sahá až do období bájných Keltů, přesněji jejich kmene Lemoviců. Ti tento kraj obývali, podle nich také získal své jméno. Ještě než území vyklidili dobyvačným Římanům, stačili zde vytvořit kmenové sdružení (tzv. civitas) Galie.
Odkaz Římanů tu pak přetrvával celá tisíciletí. Až do sedmdesátých let minulého století se totiž ve zdejších venkovských oblastech mluvilo prastarým románským jazykem, tzv. okcitánštinou. Několik slábnoucích okcitánských dialektů se v kraji Limousine ozývá i dnes.
Uzavřený kraj po dlouhá staletí sdílel svůj vlastní osud.
Území kraje patří k nejméně zalidněným v celé Francii, a to díky své izolovanosti, drsnějším podmínkám (kruté zimy ve vyšších polohách vynahrazují podstatně příjemnější, teplá léta) a zemědělskému charakteru.
Téměř třetina zdejších, především mladých obyvatel odešla do měst či vesni ležících alespoň na okrajích celé oblasti. V malebném, avšak odlehlém venkovském středu tak zůstali jen ti nejvěrnější. A ti se v duchu tradic svých předků opět věnují zemědělství.
Spisovatel Antoine Blondin říkal: „V Limousin nemáme kaviár, zato máme kaštany“. Jejich žlutavá dužnina odedávna povznášela chuť zdejší kuchyně a spolu s aromatickými hřiby okolních lesů, jablky a ořechy, malinami či šťavnatým hovězím s jak duše čistým cidre podtrhují starobylé kouzlo kraje Limousin. Teď už jen sejít pár schodů do chladivého stínu a začít psát poezii …
Více jak třetinu rozlohy kraje zdobí stálé, přirozené pastviny se svobodně se pasoucími stády limousinského skotu a ovcí. A pokud zdejší farmáři na občasných polích vypěstují obilí, brambory či jiné rostliny, stejně je většinou podají svým zvířatům.
Plody svého hospodaření - vynikající sýry, na mnoho způsobů upravené maso, ovoce, mošty a cidre, sušené hřiby, maliny, pečené kaštany, ořechy, ale i keramiku, smaltované nádobí či výrobky z kůže - pak svážejí na provoněná a sluncem vyhřátá náměstí středověkých měst svého kraje, aby je tu v neopakovatelné atmosféře pouličních trhů všem nabídli.
Dějiny se však do kraje Limousin vryly i mimořádně krutým způsobem. V sobotu 10. června 1944 vjely do zdejší vesnice Oradour-sur-Glane, jejíž obyvatelé byli nařčeni z odbojové činnosti, početné jednotky německé SS a téměř všechny vesničany vyvraždily. Během jediného dne tu zahynulo 642 osob, z toho 205 dětí. Přežila pouze jedna žena a pět mužů.
Náves vyvražděné a vypálené vesnice Oradour-sur-Glane.
Oradour-sur-Glane již nikdy nebyl obnoven a trosky ohořelé vesnice tak pietně slouží jako věčný památník.
Dordogne
Departement Dordogne, či jak Francouzi raději říkají Périgord, nejvíce proslavilo lidstvo samo. Oblast je totiž jednou z kolébek pravěkého člověka a údolí protékající řeky Vézére místem prvního osídlení Evropy neandrtálskými a cromagnonskými lovci. Ti zde po sobě zanechali skutečné poklady.
Řeka Vézére je jako náhrdelník, na který jsou navlečeny korálky mnoha unikátních pravěkých jeskyní či jiných objektů, obývaných našimi dávnými předky.
Ulice pamatují ozvěny kroků a hlasů mnoha lidských generací nazpátek.
La Roque St.-Christophe, devět set metrů dlouhá řada převisů a jeskyní, které před více jak 50.000 lety sloužily neandrtálcům moustérienské kultury, oblast Les Eyzies de Tayac s jeskyněmi Abri Pataud (poskytovala úkryt cromagnonskému člověku po dobu 15.000 let), Grotte de Front de Gaume (jeskyně s 230 kresbami z doby před 14.000 lety), Grotte des Combarelles s rytinami zvířat starých 12 až 14 tisíc let, Abri du Cap Blanc, v této oblasti nejrozlehlejší Grotte de Rouffignac s 250 nádhernými rytinami a malbami či jeskynní vesnice Village Troglodytique de la Madeleine.
Pohlednice ze staletí dávno minulých na památku.
Snad nejvýznamnější jeskyně však byla objevena poblíž malého městečka Montignac. Jmenuje se Lascaux. Stěny jejích chodeb pokrývá na 150 barevných vyobrazení a více než 15.000 skalních rytin tehdy lovených zvířat (jelenů, koní, turů a bizonů), tedy z doby mladšího paleolitu a 15 až 30 tisíc let před naším letopočtem. Zřejmě se jednalo o posvátné místo, které sloužilo k provádění pravěkých rituálů.
Dordogne - to však nejsou pouze jeskyně pravěkého člověka. Kraj je skutečnou encyklopedií lidských dějin. Z množství kamenných, opevněných vesnic (tzv. bastid, např. Beaumont-du-Périgord se zbytky hradeb a nádhernou středověkou branou), hradů (mezi nejznámější patří Beynac-et-Cazenac), tvrzí a pevností, postavených za Stoleté války ve 14. až 15. století, tu dýchá skutečný středověk.
Chrabrých rytířů i osvícených renesančních osobností.
Opojná vůně i sladká nostalgie růží v zahradách středověkého Monpazieru.
Dordogne je opravdovým a zemitým francouzským venkovem. Je provoněný svými specialitami - lanýži (truffe noire du Périgord), prodávanými na zdejších trzích od prosince do února, kachnami na nejrůznější způsoby (confit nebo foie gras), paštikami či vlašskými ořechy.
V Périgordu se pěstují ty nejkvalitnější, s hrdostí označené svým původem (AOC) a hospodyně je po generace zapékají do místně vyhlášeného a gurmány vyhledávaného ořechového koláče.
Quercy
Quercy je rozlehlá a vyprahlá vápencová plošina zbrázděná kaňony řeky Lot a jejími přítoky, porostlá starobylými, křivolakými duby a těmi nejlepšími vinicemi kraje.
Vápencová hornina tu také od nepaměti sloužila jako odolný stavební materiál pro místně typické bílé budovy.
Monpazier, město ze 13. století založené anglickým králem Edwardem I., vévodou gaskoňským. Patří do sdružení „Nejkrásnějších vesnic Francie“.
Území táhnoucí se od města Rocamadour na severu až po St.-Cirq-Lapopie na jihu pokrývá malebná přírodní rezervace Parc Naturel Regional Causses du Quercy. Je stejně bohatá nad zemí jako pod ní. Hluboké propasti a četné jeskyně Gouffre de Padirac propojené splavnými vodními cestami otevírají tajemný a okouzlující, dotud netušený svět pod povrchem země, příznačně nazývaný „podzemními Benátkami“.
V letních měsících je Monpazier dějištěm pestrých trhů, slavnosti „Středověkého dne“, festivalu a koncertu Chorale of Monpazier.
A komu by nestačil pestrý svět přírody na povrchu či v podzemí, může vzhlédnout vysoko k obloze. Přímo v centru parku, na ploše asi třiceti kilometrů čtverečních, lze obdivovat „nejčistší nebe Francie“. Tento kousek světa a oblohy nad ním se totiž vyznačuje nejnižším světelným znečištěním v zemi a je skutečným rájem pro všechny milovníky astronomie.
Stejně tak jako Dordogne (Périgord), je i oblast Quercy známa svou jedinečnou kuchyní, ve které dominují kachní speciality. Játra foie gras s osmahnutým máslovým jablkem nebo hruškou, canard aux cépes neboli kachna na houbách a červeném víně s kousky anglické slaniny (lardons) či gésiér confits en salade, kousky kachního masa na listovém salátu.
„Láska zmenšuje svět a zvětšuje domov.“ Francouzské přísloví.
A k tomu vše na slunci vyzrálá červená vína odrůd cabernet savignon, cabernet franc či merlot z oblasti Bergerac nebo temně černá vína z Cahors, která popíjeli už staří Římané.
Limousin, Dordogne a Quercy - to jsou skutečné klenoty a tlukoucí srdce sladké Francie.
Zdroj: J. Oliver: Francie
