Článek
Zlatá ulička patří k nejfotografovanějším koutům Pražského hradu. Barevné domky, úzké uličky a atmosféra pohádkového městečka lákají davy turistů. Jenže na jejím východním konci, nad Jelením příkopem, čeká stavba úplně jiného ražení. Vačková věž s mohutným zdivem, jejíž jméno zná téměř každý Čech alespoň z rčení. Daliborka. Místo, kde se historie proplétá s legendou.
Pevnost, co se proměnila v žalář
Věž vznikla roku 1496 za vlády Vladislava Jagellonského. Stavitelem byl Benedikt Ried, občas uváděný jako Benedikt Rejt, tentýž architekt, co stojí za Vladislavským sálem. Spolu s Prašnou věží a Bílou věží tvořila Daliborka součást severního opevnění hradu. Její původním úkolem bylo chránit panovnické sídlo před útokem a umožnit obráncům používat děla. Válcový tvar a silné stěny dodnes prozrazují pevnostní účel. Nad vstupem si lze prohlédnout štít s korunovaným monogramem W a letopočtem 1496, jako tichou připomínku doby vzniku.
Obranná funkce se ale brzy doplnila o jinou, méně vznešenou. V nižších patrech vznikly cely a hluboká kobka, přezdívaná džbán nebo hladomorna. Vězeň se do ní spouštěl otvorem v podlaze a bez pomoci stráže tam zůstával uvězněn. Postupně sloužila stavba jako žalář pro šlechtice, měšťany a dlužníky, dokud roku 1781 nevypukl požár. Oheň věž poškodil natolik, že po opravách přišla o horní patra a dostala podobu, která ji zkrášluje dodnes. Ale vězeňská éra Daliborky tím definitivně skončila. O sto let později, roku 1883, se prostory otevřely veřejnosti a staly se součástí prohlídkové trasy.
Rytíř, který dal legendě jméno
Jméno věže se váže k postavě rytíře Dalibora z Kozojed, šlechtice z Litoměřicka. Když se na panství Adama Ploskovského z Drahonic vzbouřili poddaní, Dalibor jim poskytl ochranu. Tímto krokem zasáhl do práv vrchnosti a dostal se do sporu s tehdejším feudálním řádem. Následky byly tvrdé, uvěznění a nakonec poprava, odehrávající se podle tradice na popravišti u Černé věže.
Pozdější legenda z něj udělala šlechetného ochránce utlačovaných, romantického hrdinu bránícího slabší proti mocným. Historické jádro příběhu je ale prozaičtější a týká se hlavně sporu o poddané a pravomoci vrchnosti. Přesto se právě tahle postava stala symbolem celé stavby.
Housle, skřipec a rčení, co přežilo staletí
Nejznámější pověst vypráví, jak Dalibor ve vězení trpěl samotou a nouzí. Aby si ukrátil dlouhé chvíle, opatřil si housle, přestože na ně nikdy nehrál. Postupně se prý z věže začaly linout první tóny, otázkou však zůstává, zda zněly libozvučně, nebo jimi lidé spíše trpěli. Pražané se prý pod stavbou scházeli a přinášeli vězni jídlo i peníze. Jakmile housle jednoho dne umlkly, lidé pochopili, že Dalibor zemřel. Z téhle pověsti vzniklo slavné rčení, že nouze naučila Dalibora housti. Příběh proslavila literatura, hlavně tedy Alois Jirásek, a opera Dalibor od Bedřicha Smetany, která mu dodala další rozměr.
Vedle romantické verze existuje, ale i temnější výklad. Podle něj slovo housle neoznačovalo hudební nástroj, nýbrž skřipec, mučicí nástroj podobný žebříku. Vězeň byl ke skřipci připoután a natahován pomocí provazů, co svým napětím připomínaly struny. V téhle interpretaci Dalibor na houslích nehrál hudbu, spíš byl bolestí donucen k výpovědím. Rčení tak získává úplně jiný, mnohem krutější podtext. Místo obrázku romantického vězně, co se učí hrát pro potěchu Pražanů, stojí obraz člověka, jehož utrpení se stalo jeho jedinou hrou.
Další příběhy z temných útrob věže
Daliborka nesloužila výhradně šlechtickým vězňům. Postupem staletí se v ní ocitali i měšťané, dlužníci a lidé zapletení do politických či náboženských konfliktů. Mezi zajímavé postavy patří například hrabě František Antonín Špork, významný mecenáš umění a zakladatel Kuksu. Jeho případ dokládá, že cesta do věže vedla často přes dluhy nebo konflikt s mocnými protivníky, ne jenom přes násilné činy.
S místem se pojí ještě příběh o neznámém vězni, snažícím se o útěk kanálem směřujícím k Jelenímu příkopu, který zemřel těsně před jeho ústím. Archeologický průzkum věže přinesl opravdu zajímavé zjištění. V kanále ústícím do Jeleního příkopu se našly totiž zbytky lidské kostry. Podle historika Stanislava Kubáta šlo patrně opravdu o vězně, snažícího se o útěk touto úzkou cestou. Kostra ležela pouhých třicet centimetrů od příkopu, tedy od svobody. Tenhle případ dokládá, že i pověst může nést zrnko pravdy a zaslouží si naši pozornost.
Kolem stavby ještě koluje několik dalších pověstí. O krocích v prázdných prostorách, hlasech a sténání, náhlém chladu i zvuku houslí, ozývajícím se prý dodnes za tichých nocí. Lidé vypráví o zjevení popraveného Dalibora i o neklidné duši vězně z kanálu. Kruhové kamenné prostory, ozvěna, vlhkost a tma vytváří pro takové historky totiž téměř dokonalou kulisu.
Když se procházím po českých památkách, tak mě nejvíc přitahují místa, co v sobě nesou dvojí tvář, jednu doloženou fakty a tu druhou dotvořenou lidovou pamětí. Daliborka mi připomněla, jak křehká je hranice mezi historií a pověstí, a jak snadno se jedna v druhé ztrácí. Právě tahle nejistota, otázka, co se opravdu stalo a co si lidé jen domysleli, mě na podobných místech drží nejdéle. A dneska jsem odcházel od Daliborky s pocitem, že věž nám celý svůj příběh ještě neprozradila.
Zdroje
www.hrad.cz/cs/prazsky-hrad-pro-navstevniky/navstevnicke-objekty/zlata-ulicka-10263
www.hrad.cz/cs/prazsky-hrad-pro-navstevniky/ostatni/dejiny-prazskeho-hradu-seznam-s-odkazem-na-stranky-dejiny-prazskeho-hradu-10340
dvojka.rozhlas.cz/nouze-naucila-dalibora-housti-7602752
www.hrady.cz/vez-daliborka/texty?tid=60117&pos=300
