Článek
S Krišnou v šatně
V prosinci 1969 seděl George Harrison v zákulisí divadla v Kodani. Ostatní muzikanti zrovna odpovídali novinářům, on si vzal kytaru, zahrál pár akordů a zkoušel k nim zpívat slova hallelujah a Hare Krišna. Tak podle jeho vlastních slov vznikla My Sweet Lord, klidná duchovní píseň. Tehdy ještě netušil, jaké obrovské starosti mu tato skladba v budoucnu přinese.
Hedvábný šifon z drsného Bronxu
Celý příběh ve skutečnosti odstartoval o několik let dříve v New Yorku. Mladý skladatel Ronald Mack zaslechl tři středoškolačky zpívat ve školní jídelně v Bronxu a přidal k nim čtvrtou dívku jménem Sylvia. Pro ni původně složil píseň o skvělé dívce s názvem She’s So Fine. Později text jednoduše otočil do mužského rodu na He’s So Fine, aby skladbu mohla nazpívat dívčí skupina The Chiffons. S touto upravenou nahrávkou pak dívky v roce 1963 dobyly Ameriku. Šlo o veselý, popový hit, úplný protiklad Harrisonovy meditativní modlitby. Mack si ale slávy moc neužil. V době, kdy písnička sklízela největší úspěch v rádiích, těžce onemocněl a brzy zemřel. George Harrison později prohlásil, že kdyby autor žil, celá situace pravděpodobně skončila smírem a dohodou mezi skladateli.
Pár taktů před soudem
Skladba My Sweet Lord vyšla na konci roku 1970 jako Harrisonův první sólový singl a rychle dobyla světové hitparády. Lidé si ale brzy všimli, že refrén nápadně připomíná He’s So Fine. Vydavatelství s právy k písni skupiny The Chiffons podalo žalobu už v únoru 1971. Na hlavní líčení se ovšem čekalo pět let. V únoru 1976 musel Harrison osobně usednout před soudce a vysvětlovat původ své melodie.
Při obhajobě mluvil o Kodani i o gospelu Oh Happy Day, s jehož radostnou náladou pracoval při skládání vlastní písně. Zároveň potvrdil znalost hitu He’s So Fine, protože v šedesátých letech zněl z rádií velmi často. Soudce zkoumal také možnost, zda podobnost do skladby nevnesl Billy Preston, jemuž George píseň daroval jako prvnímu. Kytarista tuto domněnku vyvrátil. Po několika dnech u soudu prý sám začínal věřit v pravdu žalující strany.
Rozsudek způsobil velký rozruch. Soudce konstatoval shodnost obou písní na základě totožného hudebního motivu. Zároveň uznal podvědomé převzetí melodie. Hudebník ji kdysi slyšel, uložil v paměti a po letech ji v dobré víře prezentoval jako vlastní nápad. Odborníci tento jev nazývají kryptomnézie. Ringo Starr se kolegy zastal a označil celou situaci za obrovskou smůlu. John Lennon vyjádřil přísnější postoj, George podle něj situaci podcenil a mohl sporům předejít úpravou několika taktů.
George Harrison
Podraz od přítele
Velký zvrat v celém příběhu má teprve přijít. Do děje totiž zásadním způsobem zasáhl Allen Klein, který dříve spravoval obchody Beatles a na začátku soudního sporu v roce 1971 radil právě Harrisonovi. Slavní hudebníci ho v roce 1973 propustili, ale vypočítavý manažer si s sebou odnesl přesné informace o celosvětových ziscích skladby My Sweet Lord. Soud později zjistil, že to byl právě on, kdo následně přemluvil vydavatelství Chiffons k ráznému zamítnutí smíru a v roce 1978 od nich dokonce sám tajně koupil práva k He’s So Fine za 587 000 dolarů. Muž, jemuž Harrison dříve plně svěřoval své finance, tak stál najednou v soudní síni na straně žalobců.
Soud nejprve vyčíslil finanční náhradu pro Allena Kleina na téměř 1,6 milionu dolarů. Pak ale uznal, že Klein zneužil důvěru svého bývalého klienta, a z celé transakce mu jakýkoli zisk odepřel. Soudce proto nařídil výměnu, podle které Harrison zaplatil přesně 587 000 dolarů, což byla původní pořizovací cena nahrávky, a výměnou za tuto částku získal autorská práva pro Severní Ameriku a Velkou Británii. A tak se píseň, kvůli níž čelil dlouholetým žalobám, nakonec stala jeho vlastnictvím.
Absurdní odveta s nadsázkou
Zatímco právníci řešili finance, skupina The Chiffons v roce 1975 vydala vlastní verzi hitu My Sweet Lord a využila tak obrovský zájem médií. Celá situace vyústila v naprostý paradox. Autorská práva k písni totiž stále vlastnil George Harrison, takže z každého přehrání této nové nahrávky putovaly autorské poplatky přímo na konto obviněného kytaristy. Slavný hudebník pak reagoval s velkou dávkou humoru. Přímo po týdnu stráveném u soudních výslechů složil svižnou skladbu This Song. V jejím textu s nadsázkou popisuje průběh sporu a tvrdí, že novou melodii opravdu složil nevědomky. K písni navíc natočil parodický videoklip z prostředí soudní síně, v němž celý proces zesměšnil. Harrison si podle vlastních slov uchoval svědomí čisté, neboť jeho původní duchovní píseň prokazatelně pomohla mnoha mnoha lidem při léčbě závislosti na drogách.
Sedmadvacet let u soudu
Celá kauza skončila definitivně až v březnu 1998, tedy sedmadvacet let po podání žaloby. Případ se zapsal do historie americké justice jako velmi zdlouhavý proces. Pojem podvědomý plagiát se díky němu dostal do právnických učebnic a soudní dvory z tohoto verdiktu čerpají dodnes při posuzování podobnosti hudebních děl. Samotná skladba My Sweet Lord úspěšně přečkala veškeré právní tahanice a v lednu 2002, dva měsíce po kytaristově smrti, ji britští fanoušci znovu vynesli na první místo hitparády.
ExBeatle se k melodii vrátil ještě za svého života. V roce 2000, k třicátému výročí původního alba, nahrál skladbu My Sweet Lord znovu. Podle hudebních odborníků z této nové nahrávky záměrně odebral právě ty melodické prvky, kvůli kterým kdysi v soudní síni prohrál.
Zdroje
https://en.wikipedia.org/wiki/My_Sweet_Lord
https://www.stereogum.com/1996616/the-number-ones-the-chiffons-hes-so-fine/columns/the-number-ones
https://ultimateclassicrock.com/george-harrison-my-sweet-lord-plagiarism/
https://americansongwriter.com/remember-when-george-harrison-was-found-guilty-of-subconsciously-plagiarizing-his-all-things-must-pass-hit-my-sweet-lord/
