Článek
Celé generace mají herce Luďka Sobotu zafixovaného jako koktavého zmatkaře. I já ho dlouho bral jenom jako popletu, nad nímž Miloslav Šimek v televizních scénkách bezradně kroutí hlavou. Jenže v zákulisí Semaforu se odehrál příběh o chlapské hrdosti, která ostře kontrastovala s jeho televizní image věčného otloukánka.
Do Semaforu Sobotu podle jeho vzpomínek přijali hlavně proto, že uměl hrát tenis. Se Šimkem pak od roku 1972 psal a hrál a vídali se skoro denně. Šimek mu organizoval den téměř na minuty, určoval, kdy se píše, zkouší a jde na kurt, kde ho s chutí porážel. Vždycky říkal, že jsou firma. Sobota obvykle vymýšlel vtipy a Šimek z nich skládal hotové výstupy s pointou. Podle jeho slov byl vlastně takovým manažerem dvojice, takže prosazovat své nápady bylo pro Luďka hodně těžké.
Docela ho chápu i když musím uznat, že ten zavedený model „chytrák a mimoň“ fungoval skvěle. Jako ochutnávku této spolupráce přidávám odkaz na skvělou scénku Nad dopisy diváků z roku 1981.
Jeden pohlavek a konec hry
Ředitel divadla Semafor Antonín Hardt prý tenkrát chtěl pro Jiřího Suchého titul zasloužilého umělce, a tak semaforskou partu stále tahal na různé akce pořádané soudruhy. Napětí vybuchlo po jednom takovém vystoupení pro vládu. Hardt si k Sobotovi přisedl ke stolu s občerstvením a komik ho kamarádsky oslovil Tondo. Ředitel prý okamžitě ztuhl a začal běsnit. Jak prý si Sobota může dovolit takovou drzost. Komik mu připomněl, že on od něj tykání poslouchá už pět let, jenže tím šéfa rozčílil ještě víc. Sobotovi v ten okamžik došla trpělivost a vlepil řediteli pohlavek.
Důsledky této příhody přišly brzy. Sobota měl tou dobou hotovou hru s názvem „Soutěžní obor Luděk Sobota,“ kterou napsal společně s Ladislavem Smoljakem. Tehdy toužil zahrát i s někým jiným, protože ho svazovala stále stejná figura, kterou od něj Šimek vyžadoval. Hardt ovšem smetl hru ze stolu a postavil komika před ultimátum: buď bude psát a hrát výhradně se Šimkem, nebo v divadle končí. Sám to později vysvětloval slabou návštěvností Sobotovy předchozí hry. Ta se prý dočkala asi třiceti repríz, zatímco jiné inscenace běžely třeba šestsetkrát před vyprodaným hledištěm.
Když Luděk Sobota odmítl ředitelovo ultimátum, bral to Šimek jako ohrožení jejich značky a bývalí přátelé spolu úplně přestali mluvit. Teprve když zůstal sám, zjistil Sobota, kolik toho za něj parťák vlastně dělal. A tak ještě tvrdší ranou než samotný vyhazov z divadla byl pro Luďka definitivní rozpad slavné dvojice.
Stopka v televizi
Tím ovšem spor teprve začal. Divadlo dalo Sobotovi výpověď a on ji napadl u soudu jako protiprávní. Současně přišel tichý tlak režimu. Sobotova tvář pomalu mizela z obrazovek i roztočených filmů. Radil se o tom i s Milošem Kopeckým a Jiřím Sovákem, ale oba herci mu vysvětlili, že je to marný boj. On však spor s divadlem nakonec vyhrál, rozsudek ovšem padl až krátce před sametovou revolucí.
V rozhovorech Luděk Sobota vzpomíná, že mu tehdy zatrhli i pohádku Honza málem králem. Režisér Bořivoj Zeman ho chtěl do hlavní role, herec měl doma už načtený scénář a čekal jen na podpis smlouvy, když přišel zákaz z vyšších míst. Jeho postavu nakonec získal zpěvák Jiří Korn. Pohádka se ovšem točila už v roce 1976, zhruba o deset let dřív než roztržka s Hardtem, takže tenhle zákaz patří spíše ke starší kapitole jeho potíží s mocí.
Stín starého rozchodu
Pád režimu přinesl herci jen poloviční vítězství. V televizích totiž potkával stejné lidi jako za komunistů. Radost z vyhraného soudu mu navíc vydržela krátce, protože po převratu Jiří Suchý vyhodil ze Semaforu celou partu. Sobota později založil vlastní Směšné divadlo, se kterým jezdil po celé republice.
Ředitel Hardt si přitom celý spor pamatuje jinak. Podle něj to byl jediný velký konflikt, co v divadle zažil, a Sobota o něm pak psal v každé své knížce. Komik prý navíc odmítal hrát Šimkovy texty. Miloslav Šimek přímo pro něj napsal hru, kterou Sobota odmítl. Partner se ho nakonec vzdal sám, a tak ředitel nechal Šimka plně vystupovat s Jiřím Krampolem. Ten přitom do Semaforu přišel už v roce 1983 právě na Sobotovo doporučení a po definitivním rozpadu původní dvojice se stal Šimkovým stálým parťákem.
Po letech si Luděk Sobota vyzkoušel vážnou roli primáře v komedii Chyťte doktora, ale skutečné vysvobození ze zavedené škatulky přinesl až seriál Okresní přebor. Tam jako předseda fotbalového klubu Slavoj Houslice a bývalý brankář působil vážně a civilně. Kritika ho najednou začala chválit a po letech přiznal i Hardt, že se mu Sobota líbí, kdykoli hraje víc než jen přiblblíka. Stín starého rozchodu ho ale provázel dál. Sepsal podrobný námět na film o rozpadu jedné komické dvojice a mluvil o něm jako o dramatu postaveném na vlastní zkušenosti.
V lednu 2018 měla tahle autorská hra premiéru s názvem Dvě facky a pohřeb aneb Luděk Sobota ještě žije. Děj postavil na dvou velkých ranách, které od života dostal, sám v ní ztvárnil hlavní postavu a jako první ji paradoxně viděli diváci v Semaforu. Na scéně, odkud kdysi musel odejít.
Zdroje
www.novinky.cz/clanek/kultura-sobota-slavek-byl-manazer-282463
www.novinky.cz/clanek/kultura-miloslav-simek-a-ludek-sobota-v-boxu-40266393
www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/163877/tricetileta-valka-ludka-soboty-lzi-pomluvy-a-rozchod.html
tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/176013-zdenek-sverak-s-ladou-smoljakem-jsme-se-znali-dele-nez-padesat-let
www.supraphonline.cz/umelec/3129-ludek-sobota
