Článek
Playlist jako zrcadlo řidičské duše
Během let strávených za volantem jsem přišel na to, že lidi na silnici se dají docela spolehlivě roztřídit podle toho, co jim hraje v autě. Jeden jezdí ohleduplně, druhý pořád spěchá a třetí si na silnici dělá, co ho zrovna napadne. Stačí chvíli poslouchat, co se line z vedlejšího auta, a hned tuším, s kým budu sdílet příštích pár kilometrů.
Začínám u sebe
Začnu u sebe, ať je to fér. Za volantem nejsem žádnej svatej, ale řekl bych, že jezdím v klidu a s rozvahou. Jednoduše jedu plynule, nikam se netlačím a rychlost přizpůsobuji značkám i provozu. Když je ale potřeba předjet, tak na to šlápnu a předjedu bez váhání. Na ty blázny, co se mi lepí na kufr a nervózně blikají v zrcátku, se jen usmívám, protože na příští křižovatce stejně stojíme vedle sebe.
V autě mám většinou zapnuté Country rádio. Pohodový rytmus a normální písničky mě udržují v klidu, takže vlastně nikam nespěchám a když na mě po obědě padne únava, pustím si poctivý rock'n'roll. Ten má správný drajv, ale pořád se u něj dá řídit normálně a bezpečně. Občas zvládám i klasiku, ale tu si pečlivě vybírám. Mozarta v autě nedávám, je hrozně roztěkanej a akorát mě znervózňuje. To takový Vivaldi a jeho Čtvero ročních období, to je jiná káva, s ním má ta moje jízda hned lepší atmosféru.
Že na tom něco je, potvrzují i výzkumy. Izraelský psycholog Warren Brodsky pouštěl lidem na simulátoru hudbu s různým tempem. Čím rychlejší rytmus řidiči poslouchali, tím víc chybovali, jezdili na červenou a bourali. Nejlepší na tom je, že ty skladby testoval sám na sobě cestou do práce. Takového kolegu v koloně bych raději potkat nechtěl.
Pojďme si představit pár typů řidičů
Aparatura v autě
Pojízdnou diskotéku slyším dřív, než ji vůbec vidím. Auto se celé klepe, SPZka drnčí o karoserii a řidič uvnitř jede přesně v rytmu dunění. Jeho styl je plyn, brzda, myška a znovu dokola. Celá jízda je hrozně trhaná a člověk má pocit, že ten kluk za volantem chce stihnout konec písničky dřív, než na křižovatce padne červená. Kdyby DJ v rádiu přidal na tempu, přidá na plynu i on. Na parkovišti u supermarketu pak z auta vystoupí mladík v kšiltovce a hudbu nechá řvát dál, protože potřebuje, aby ho slyšelo celé okolí.
Čínští vědci mimochodem přišli na to, že lidé s rychlou hudbou v uších měnili v simulátoru pruhy dvakrát častěji než ostatní. U techna a tancovaček by jim ten simulátor podle mě rovnou vyhlásil chybu.
Sluneční brýle v listopadu
Další typ řidiče prokouknete na první pohled podle divoké gestikulace. Jednou rukou drží volant a tou druhou hází do vzduchu drsná hiphopová gesta, jako by zrovna projížděli Bronxem, a ne na kruháči v Teplicích.
Nejvíc mě baví, že v téhle kategorii nepotkávám jen teenagery. Občas takhle vidím jet i chlapíky po padesátce, kteří rapují tak zapáleně, že si k tomu neváhají nasadit černé sluneční brýle, i když je venku sychravej listopad a mlha. Jakmile takového drsňáka vidím za sebou, raději mu hned uhnu a jedu si dál svoje.
Vědci z Británie ale přišli na jednu parádní věc. Vzali rapový hit Disco Inferno od 50 Centa a zjistili, že má paradoxně pomalejší tempo než Beethovenova klasická předehra Egmont. O agresivitě za volantem totiž rozhoduje hlavně rychlost rytmu, ne samotný žánr. Největší magor na dálnici tak klidně může mít v přehrávači kousek z koncertní síně.
Dechovka z Felicie
Opačný extrém mě děsí úplně stejně. Stačí na křižovatce zastavit vedle jedničkové Octavie, ze které řve dechovka, a hned vím, že musím dávat bacha. Za volantem sedí děda s kloboukem naraženým do čela, okýnko má dole a jede si to svoje Blinkr dává zásadně jenom při vjezdu na kruháč, protože při výjezdu to pro něj už asi není potřeba a když zpívá Pepíček Zíma, tak se vleče třicítkou, ovšem jakmile spustí Moravanka, vystřelí dopředu jak blesk. Jednu věc mu ovšem musím nechat. Svou muziku opravdu miluje, což je podle britských výzkumů vlastně dobře. Hudba, která řidiče štve a leze mu na nervy, totiž prokazatelně zhoršuje jeho jízdu. Kdybych tedy do té Oktávky sedl já a musel poslouchat to co on, byl bych pro okolí rozhodně nebezpečnější než tenhle děda.
Bacha na Bacha
Abych byl fér, nejvíc mě při hledání podkladů usadila jedna studie z Londýna. Vědci tam totiž zjistili, že vůbec nejhůř a nejvíc chaoticky jezdili posluchači klasické hudby. I můj oblíbený Vivaldi tak dostal pomyslnou pokutu. Od té doby si u jeho rychlých pasáží ze Čtvera ročních období hlídám tachometr dvakrát tolik, protože člověk podvědomě přidává plyn.
Útěchou mi může být aspoň to, že za nejbezpečnější muziku vědci označili tempo, které odpovídá klidnému srdečnímu tepu, tedy šedesát až osmdesát úderů za minutu. Čínští výzkumníci z toho důvodu vyhlásili za vůbec nejbezpečnější řidičskou písničku Stairway to Heaven od Led Zeppelin. S touhle klasikou se prý zkrátka nebourá.
Jsem nad věcí
Až mě příště někdo vybliká v levém pruhu, zachovám klid a uhnu. Možná jen v jeho rádiu zrovna začalo sólo na bicí nebo American Idiot od Green Day, se kterým lidé v čínském simulátoru jezdili ze všech písní nejdivočeji. Já si mezitím trochu ztlumím Country rádio a pojedu dál svým plynulým tempem.
Zdroje
Já…
www.swov.nl/en/publicatie/effects-music-tempo-simulated-driving-performance-and-vehicular-control
www.spiked-online.com/2002/03/26/music-to-scaremongers-ears/
www.rkmotors.com/blog/Fast-Driver-Music
www.driving.co.uk/?p=14842
www.eastidahonews.com/?p=57494
