Článek
Stanley Milgram se narodil v roce 1933 v New Yorku do židovské rodiny Adele a Samuela, kteří uprchli z Rumunska a Maďarska do USA během první světové války. Rodina byla silně zasažena holocaustem, a proto u nich po válce nějaký čas žili příbuzní, kteří přežili koncentrační tábory. Příběhy těchto přeživších v Milgramovi probudily zájem o psychologii, kterou následně úspěšně vystudoval na Harvardu. Působil jako asistent na univerzitě v Yale a nakonec se stal profesorem na City University v New Yorku.
Poslouchat či neposlouchat
Milgramův nejslavnější a nejvíce diskutovaný výzkum se týkal teorie poslušnosti vůči autoritě. Snažil se tak vysvětlit psychologické příčiny, které vedly až k holocaustu, pochopit a ověřit si, jak mohly být v tak masovém měřítku páchány hrůzné činy. Zvláštní pozornost věnoval tomu, jak daleko jsou „obyčejní lidé“ schopni zajít ve své krutosti, i když nesouhlasí s příkazy svých nadřízených. Proto se rozhodl provést experiment, který by v kontrolovaných podmínkách zkoumal lidskou poslušnost.
Průběh experimentu
Samotného pokusu se ve výzkumné laboratoři účastní tři osoby - vedoucí pokusu, žák a učitel (dále v textu označován jako subjekt). Vedoucí pokusu a žák jsou ve skutečnosti Milgramovi spolupracovníci a znají průběh experimentu. Roli učitele a zároveň subjektu experimentu si vždy zdánlivě „vylosoval“ dobrovolník, který se do pokusu přihlásil přes inzerát v novinách. Subjekt v roli učitele vchází do laboratoře s přesvědčením, že se účastní výzkumu paměti. Žák je odveden do vedlejší místnosti, připoután na elektrické křeslo a na zápěstí je mu umístěna elektroda napojená na generátor elektrických šoků, který ovládá subjekt. Vše působí reálně, ostatně sám subjekt si vyzkoušel funkčnost generátoru aplikací 45 V .
Znázornění osob experimentu
Vliv trestu na učení
Subjektu bylo řečeno, že výzkum sleduje vliv trestu na učení. Pomocí mikrofonu četl žákovi řadu dvojic slov a poté přečetl první slovo z dvojice spolu se čtyřmi slovy. Žák měl uvést, které ze čtyř slov bylo původně spárováno s prvním slovem. Pokud odpověděl špatně, byl „odměněn“ elektrošokem. Začínalo se na mírném šoku o hodnotě 15 V, a s každou špatnou odpovědí subjekt přepínačem zvýšil šok o dalších 15 V. Nejvyšší možný byl třicátý šok v pořadí, který měl 450 V. Nicméně vedoucí pokusu subjekt ujistil, že šoky sice mohou být velice bolestivé, ale pro žáka nepředstavují zdravotní riziko. Subjekt měl přehled o intenzitě elektrošoků dle stupnice s osmi stupni - lehký, mírný, silný, velmi silný, intenzivní, extrémně intenzivní, nebezpečně těžký šok a poslední dvě hodnoty 435 V a 450 V byly označeny jen písmeny XXX.
Žák odpovídal na otázky podle předem daného scénáře a zpravidla jen jednu ze čtyř otázek zodpověděl správně. Síla šoku se tak na stupnici bolestivosti poměrně rychle vyšplhala na intenzivní šok o síle 300 V. Žák poté zakopal na společnou zeď a otázku nezodpověděl. V tu chvíli se subjekt zpravidla obrátil na vedoucího pokusu, jak dále postupovat. Načež vedoucí pokusu odvětil, že mlčení je považováno za špatnou odpověď a pokus vyžaduje, aby pokračoval. Při další otázce na 315 V žák znovu zakopal na zeď a od té chvíle přestal úplně odpovídat na otázky, ani o sobě nedával jinak vědět. Pokud subjekt nechtěl v testu pokračovat, vedoucí pokusu měl předem připravené věty, které následovaly v jasně daném pořadí:
- Prosím, pokračujte.
- Experiment vyžaduje, abyste pokračoval.
- Je naprosto nezbytné, abyste pokračoval
- Nemáte jinou možnost, musíte pokračovat.
Pokus byl vždy ukončen buď na žádost subjektu, pokud se rozhodl dále nepokračovat, nebo po dosažení poslední úrovně elektrošoků. Pokud subjekt experiment přerušil před podáním 30. elektrošoku, byl označen jako vzdorující subjekt. Naopak, pokud přesně následoval všechny pokyny, byl klasifikován jako poslušný subjekt. Na konci experimentu se účastníci setkali, a subjekt byl informován o tom, že byl oklamán a že žák ve skutečnosti žádné elektrošoky nedostával. Mnohým tím musel spadnout kámen ze srdce, neboť během experimentu u některých byly pozorovány příznaky stresu, jako pocení, třes, koktání, kousání do rtů či nervózní záchvaty smíchu. V jednom případě musel být pokus předčasně ukončen kvůli silnému křečovitému záchvatu, který u dobrovolníka nastal.
Názor odborníků
Podrobný popis experimentu byl předán čtrnácti studentům univerzity, všichni se specializací na psychologii, kteří byli požádání, aby předpověděli chování 100 hypotetických subjektů. Víceméně se shodli, že ze 100 subjektů by do nejbolestivějšího konce došlo 0-3%. Nejpesimističtější odhad byl, že pouze 3 subjekty ze 100 by daly žákovi elektrošok o síle 450 V. Většinovým názorem bylo, že žák od subjektu nedostane šok větší než 240 V, který se nacházel v polovině stupnice.
Výsledky experimentu
Milgramovy první studie se zúčastnilo 40 mužů mezi 20 - 50 lety. Navzdory očekávání žádný ze subjektů neukončil pokus před podáním elektrošoku o síle 300 V. Až na popud žáka, který kopal do zdi, 5 subjektů odmítlo pokračovat nad úroveň 300 V. Čtyři účastníci dali žákovi jeden další šok a poté odmítli pokračovat. U dvou skončil experiment na úrovni 330 V a po jednom na 345, 360 a 375 V. Vedoucímu pokusu se tak vzepřelo celkem 14 subjektů.
Šokující, překvapivé a prognózám na míle vzdálené bylo zjištění, že ze 40 subjektů jich 26 poslouchalo pokyny vedoucího pokusu až do konce a pokračovalo v trestání žáka, dokud nebyl aplikován nejsilnější šok. V tom okamžiku vedoucí ukončil pokus. Do konce experimentu tak došlo 65% subjektů. Je nutné zmínit, že i když poslušní jedinci nadále podávali šoky, často tak činili pod extrémním stresem.
Existuje několik důvodů, jak vysvětlit a pochopit chování subjektů:
- Experiment proběhl na půdě univerzity se skvělou pověstí. Dalo se předpokládat, že vedoucí pokusu vědí, co činí.
- Cíl experimentu byl pro "dobro vědy." Poslušnost subjektu v plnění pokynů byla pouze nástrojem.
- Účast subjektu byla dobrovolná a do jisté míry byl zavázán vedoucímu pokusu.
- Subjekt i žák znali rizika pokusu a proběhlo férové rozlosování rolí. Žák měl prostě smůlu.
- Subjekty jsou ujištěny, že šoky jsou „bolestivé, ale ne nebezpečné“.
- Subjekt se dostal do neřešitelné situace. Blaho žáka a vedoucího pokusu se vylučují. Nechce ublížit, ale zároveň má tendenci poslouchat autority.
Závěr
Milgramovy výsledky ukázaly, že obyčejní lidé jsou ochotni poslouchat autoritu, i když příkazy odporují jejich osobní morálce a hodnotám. Podstata poslušnosti a následování příkazů autority dle jeho názoru spočívá v tom, že člověk na sebe začne nahlížet jako na „nástroj“ k plnění rozkazů a pokynů jiného člověka. Tím se v podstatě zbavuje odpovědnosti za své činy.
Experiment byl použit nejen k vysvětlení děsivých událostí způsobených nacistickým Německem, ale i k tomu, jak mohou policisté přimět nevinné lidi, aby se přiznali ke zločinům, které nespáchali. Ačkoli je etika experimentu dodnes velmi diskutovaná, jeho přínos k chápání sociální psychologie je nepopiratelný.
- - -
Zdroje:
https://web.archive.org/web/20150404094832/http:/academic.evergreen.edu/curricular/social_dilemmas/fall/Readings/Week_06/milgram.pdf
https://www.britannica.com/science/Milgram-experiment
