Odvážná reportáž z blázince. Na oko šílená Nellie Bly odhalila otřesné podmínky i péči

Na konci 19. století nebylo snadné prorazit ve světě žurnalistiky, obzvlášť pokud jste žena. Nellie Bly čelila několika odmítnutím, než ve svých 23 letech získala místo v redakci novin New York World pod vedením Josepha Pulitzera. Jedním z úkolů, kterými byla pověřena, bylo napsat investigativní reportáž o podmínkách v psychiatrické léčebně na Blackwellově ostrově, o které se šířily zvěsti o krutém zacházení s pacienty. Pulitzer požádal Nellie, aby se do blázince infiltrovala a bez příkras a senzací zdokumentovala skutečnou situaci.

Nejprve si Nellie zajistila ubytování v Dočasném domově pro pracující ženy, kde předstírala, že právě dorazila do New Yorku a hledá práci. Potřebovala mít svědky, až se začne chovat „podivně.“ Během večeře začala mluvit zmateně a tvrdila, že se bojí ostatních žen, protože vypadají šíleně a chtějí jí ublížit. Když večer odmítla jít spát a jen tupě zírala do prázdna, vyděsila svou spolubydlící i většinu ostatních žen. Její chování nakonec upoutalo pozornost majitelky domova, která zavolala policii. Nellie byla poté předvedena před soud, kde i nadále hrála roli duševně nemocné.

Už od příjezdu k soudu budila Nellie pozornost veřejnosti i přísedících. Nebylo běžné, aby se zde objevila elegantní žena s vybranými způsoby a perfektní angličtinou. Dokonce i v laskavém soudci Duffym probudila soucit, protože mu připomínala jeho zesnulou sestru. Byl si jistý, že ji někdo musí hledat a přál si, aby byli přítomni reportéři, kteří by o ní mohli zjistil více informací. Nellie však tuto možnost hlasitě odmítala, nechtěla, aby na ni někdo zíral. Ve skutečnosti se obávala, že by její přestrojení mohlo být zkušenými kolegy odhaleno. Pokračovala ve své roli, stěžovala si na bolest hlavy, tvrdila, že si nic nepamatuje. Soudce dospěl k závěru, že by mohla být pod vlivem drog, a nařídil její vyšetření v nemocnici Bellevue. Tamní lékaři její stav rychle diagnostikovali jako duševní nemoc a doporučili přijetí do psychiatrické léčebny na Blackwellově ostrově.

Poté, co Nellie úspěšně oklamala čtyři zkušené lékaře, bylo rozhodnuto o jejím převozu. Koncem září 1887 byla s několika dalšími nešťastníky převezena do přístavu a po úzkém prkně nastoupila na loď směřující k nechvalně proslulé léčebně na Blackwellově ostrově. Přítomen byl dav zvědavců, včetně novinářů, až nakonec musela být přivolána policie, aby zajistila pokojný průběh nalodění. Přibližně po 15 minutách plavby, dorazila loď k cíli. Ostrov měl ponurou atmosféru, a ještě ponurněji působily budovy. Šedé, chladné, se strohými interiéry a zamřížovanými okny. Ani udržované zahrady, které se kolem budov rozpínaly, neubíraly na dojmu izolace. Na Nellie poprvé dolehla tíživá atmosféra, když si uvědomila, do jak nepohodlné situace se dostala. Zdravá žena ve společnosti šílenců.

Léčebnu tvořilo několik budov. Hala 6, kde byla umístěna Nellie, zahrnovala přijímací halu, pokoje, dlouhou chodbu, jídelnu a obývací pokoj, kde ženy trávily většinu svého času. Byl stroze zařízen, ale nechyběl zde rozladěný klavír. Nellie na něj často hrávala, aby potěšila ostatní pacientky. V hale 6 bylo celkem 45 žen.

Poté, co se Nellie podařilo dostat na ostrov, přestala předstírat šílenství a začala se chovat normálně. Při vstupním lékařském vyšetření chtěla odpovídat na všechny otázky lékaře pravdivě. Bohužel jich však moc nebylo, lékař se věnoval spíše koketování se zdravotní sestrou. Nellie mu přesto sdělila, že je zdravá, příčetná, nechce v léčebně zůstat a nikdo nemá právo ji zde držet. Nebylo jí to však nic platné.

Po vyšetření lékařem následovala večeře. V jídelně byl po celé délce místnosti jeden dlouhý stůl a dlouhé lavice bez opěradel. Na večeři byl krajíc chleba s máslem, sušenými švestkami a čaj bez cukru, který připomínal spíše vodu. Jiný den byla místo čaje podávána polévka, jeden studený vařený brambor a kus mírně zkaženého hovězího masa. Chuť masu a polévce dodávala hořčice a ocet. Koření se nepoužívalo, sůl jen velmi zřídka. Ženy se musely obejít bez nožů i vidliček, jedly pouze lžící. Ke snídani byl většinou krajíc chleba namazaný máslem a talířek ovesných vloček s melasou.

Po večeři přišla na řadu koupel. Nově příchozím bylo zabaveno vlastní oblečení a dostaly flanelový šat s natištěným textem: „Lunatic Asylum, BI, H6,“ což znamenalo: Blázinec, Blackwellův ostrov, Hala 6. Koupelna byla studená a mokrá, bez špetky soukromí. Jednou týdně se ženy koupaly ve vaně s ledovou vodou a to byl jediný okamžik, kdy měly přístup k mýdlu. Byly surově drhnuty, polity třemi vědry vody, až se třásly zimou a byly celé promodralé. Nebral se ohled na to, zda jsou zdravé či nemocné; přes protesty se ve stejné vodě vystřídalo tolik pacientek, než byla voda špinavá a hustá. Některé trpěly kožními problémy, přesto sdílely ručníky i osušky se zdravými ženami. Také šaty na běžné nošení se neměnily příliš často, spíše jednou měsíčně. Když však měla přijít návštěva, Nellie si všimla, že sestry v rychlosti převlékly pacientku do čistého oblečení.

Den začínal budíčkem v 5:30, a po společné ranní hygieně v poměru 45 žen na dva ručníky, pokračoval čekáním na snídani, která se podávala 7:15. Vyžití hospitalizovaných nebylo nijak záživné a běžný denní program zahrnoval převážně sezení v místnosti. Ženy z něj ale byly ztuhlé, bolavé a unavené. Snažily se měnit pozice, sedět bokem, ale vždy byly pokárány, aby seděly rovně. Pokud se chtěly projít, bylo jim řečeno, aby si sedly a byly v klidu. Když mluvily, bylo jim vynadáno, aby mlčely. Ženy se týraly hovory o tom, jak velký mají hlad a co dobrého by si daly „na svobodě.“ Když vyčerpaly téma jídla, stočil se hovor k žalostným podmínkám v léčebně, péči lékařů a hrubého zacházení sester. Hospitalizované ženy také samy obstarávaly veškerý úklid, včetně úklidu ložnic sester a péči o jejich oblečení. Klidné pacientky vyráběly kartáče, rohože nebo pracovaly v prádelně. Samozřejmě bez nároku na odměnu.

Když počasí dovolovalo, ženy měly možnost jít ven na procházku s doprovodem. Na pečlivě udržovaný trávník však měly přístup zakázaný. Tehdy si Nellie poprvé všimla skupiny asi 50 žen, které byly vzájemně spojené dlouhým lanem, přičemž každá měla kolem pasu kožený pásek, který byl s lanem spojen. Tyto ženy byly označovány jako „ženy na laně“ nebo „provazový gang“ a byly považovány za nejnebezpečnější na ostrově. Vypadaly zanedbaně a špinavě, některé křičely, jiné nadávaly, zpívaly, modlily se, a vytvářely tak nejbizarnější sbírku osobností, jakou Nellie kdy viděla.

Nejhorší na pobytu v léčebně byl způsob, jakým sestry a lékaři zacházeli s pacientkami. V budově bylo chladno a vlhko, a proto sestry chodily v kabátech. Přesto když Nellie žádala o oblečení navíc pro sebe i ostatní ženy, byla odmítnuta. Sestry neustále zdůrazňovaly, že blázinec je veřejná instituce a ženy by měly být vděčné za péči, kterou dostávají. Laskavost však očekávat nemohou. Každodenní realitou byl násilný přístup sester: nadávky, facky, škrcení i tahání za vlasy.

Ačkoli byla léčebna teoreticky určena k léčbě duševně nemocných, ve skutečnosti se tam poskytovala jen velmi omezená péče. Pacientky byly často ponechány bez jakékoliv odborné terapie nebo pozornosti, a spíše byly jen izolovány od společnosti.

Nellie pozorně sledovala nejen chování personálu, ale zajímala se i o příběhy pacientů a důvody, co je přivedly do tohoto „vězení.“ Většina vypadala ztraceně a beznadějně, ale toto místo by semlelo i dokonale zdravého, šťastného a vyrovnaného člověka. Některé ženy byly opravdu nemocné. Povídaly si s neviditelnými osobami, jen tak žvatlaly, smály se, plakaly a některé jen mlčely. Tělo bez duše. V hale 7 sdílela Nellie pokoj s šesti ženami. Zdálo se, že dvě z nich nikdy nespí, jedna bloudila po místnosti a hledala někoho, koho chtěla zabít. Noci v blázinci nikdy nebyly klidné.

Přesto se našlo několik žen, které nebyly duševně nemocné. Například Margaret se dostala do blázince po incidentu v práci, kdy se rozčílila na komorné, které úmyslně zašpinily právě umytou podlahu. Pohádala se s nimi, ale po přivolání policie, byla převezena do blázince. Tillie zase byla přesvědčena, že jde na pobyt do ozdravovny; až v nemocnici Bellevue se dozvěděla, že byla umístěna na oddělení pro duševně nemocné. A odtud už to byl jen krok na ostrov. A několik žen bylo cizinek, kterým se nikdo nesnažil porozumět ani pomoct.

Čím víc se Nellie snažila rozumně přesvědčit lékaře i sestry, že je při smyslech a mohou ji propustit, tím více o tom pochybovali. Naštěstí se blížil poslední den jejího pobytu - den číslo deset. Redakce New York World vyslala právníka, aby zajistil její propuštění. To nakonec proběhlo relativně hladce, protože léčebna na sebe nechtěla přitahovat nežádoucí pozornost.

Po svém propuštění Nellie sepsala sérii článků „Deset dní v blázinci,“ ve kterých detailně popsala své zkušenosti a odhalila otřesné podmínky, které v léčebně panovaly. Její popisy fyzického a psychického týrání, špatného jídla, hygienických nedostatků a nelidského zacházení, vyvolaly vlnu pobouření. Lidé byli šokováni tím, co se dělo za zdmi léčebny, o níž většina veřejnosti neměla žádné informace. Nellie se stala známou po celé zemi jako odvážná novinářka, která byla ochotna riskovat své zdraví a bezpečí pro odhalení pravdy.

Reportáž vyvolala tlak na newyorské úřady a velká porota se dokonce vydala na ostrov, aby se na vlastní oči přesvědčila o panujících podmínkách. Termín návštěvy však byl předem vyzrazen a když na ostrov přijela, byl blázinec jako ze žurnálu. Ani většina pacientek, o nichž Nellie informovala, nebyla k nalezení. Buď byly přeloženy do jiných budov, propuštěny nebo se po nich slehla zem. Navzdory snaze o „ututlání“ situace, velká porota uvěřila Nellie. Výsledkem byla řada reforem. Byly navýšeny rozpočty na psychiatrickou péči, zlepšeny hygienické podmínky, a vyměněn personál, který byl zodpovědný za kruté zacházení s pacienty. Zároveň se začalo více dbát na kvalitu jídla a lékařské péče.

Nellie Bly svým odvážným činem významně přispěla k reformám a změnám v přístupu k duševnímu zdraví a zároveň se stala jednou z nejvýznamnějších postav v historii žurnalistiky. Svou investigativní reportáží inspirovala generace novinářů po celém světě.

- - -

Zdroje:

https://digital.library.upenn.edu/women/bly/madhouse/madhouse.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Nellie_Bly

https://www.biography.com/authors-writers/inside-nelly-bly-10-days-madhouse