Článek
MS Estonia pravidelně proplouvala Baltským mořem mezi Finskem, Švédskem a Estonskem. V osudné úterý 27. září 1994 po sedmé hodině večerní trajekt vyplul na svou noční plavbu z estonského Tallinu do švédského Stockholmu. I přes podzimní rozbouřené moře měl dosáhnout cíle následujícího rána v 9:30. Jenže krátce před druhou hodinou ranní zmizel z radarů.
Estonii jsme měli na radarových obrazovkách přesně osm minut. V té době se nehýbala. V 1:48 zmizela z obrazovek a my jsme věděli, co to znamená.
Na palubě se nacházelo 964 osob, převážně Švédů a Estonců, avšak mezi pasažéry byli v hojném počtu také Lotyši, Rusové, Finové, Norové. Vedle jednotlivých turistů a malých skupin cestovaly také specifické kolektivy, jako například 70 stockholmských policistů, skupina 52 důchodců ze švédského města Norrköping a několik školáků ze Švédska a Estonska.
Boj s vlnami
Během noci se trajekt dostal do potíží, jejichž původcem bylo bouřlivé počasí, silný vítr a vysoké vlny. To by nebylo nic závažného, kdyby dle zprávy vyšetřovatelů neselhaly zámky příďových vrat. Ty uzamykaly příďovou rampu, umožňující rychlý nájezd automobilů. V důsledku nárazů silných vln se příďová vrata otevřela a voda začala volně proudit do vnitřních palub lodi.
Porovnání velikosti trajektu Estonia s letadlem, autobusem, autem a člověkem
Boj s časem
Cestující v kajutách probudily silné otřesy a na palubě vypukla panika a tlačenice. Druhý důstojník Einar Kukk později vypověděl: „Probudil mě hluk a cítil jsem, že se loď naklání. Vyběhl jsem na palubu, oblékl si záchrannou vestu a dal vesty ostatním. Pak jsem začal tlačit rafty do vody.“
Času na únik však bylo velmi málo. Během několika minut - podle zpráv ne více než 30 minut - se loď převrhla a potopila.
První záchranný vrtulník byl na místě neštěstí již hodinu od nahlášení události a během následujícího dne se do pátrání po přeživších zapojily desítky vrtulníků z Finska, Švédska a Dánska. Čas na záchranu tonoucích nebo těch, kteří se stihli nalodit na záchranné čluny se krátil. Voda měla pouhých 12 stupňů Celsia.
Mnoho lidí se neprobudilo včas. Někteří pili a bavili se a nebyli v nejlepším stavu, aby se s tím vyrovnali… Nepropadl jsem panice. Nezapomněl jsem si obléct záchrannou vestu. Skočil jsem ve správný okamžik… Ve vodě byla spousta raftů. Jeden se převrátil a tři jsme leželi nahoře. Byl tam i zcela nahý muž ve věku 50 let. Strávili jsme tam šest hodin…
Z vody či záchranných člunů bylo zachráněno 310 lidí, ale téměř třetina z nich zemřela na podchlazení. Tragédii nakonec přežilo 137 z celkového počtu 989 osob na palubě, jednalo se o 111 mužů, ale pouze 26 žen. Přežilo sedm lidí starších 55 let a nikdo mladší 12 let nepřežil.
Vyšetřování příčin
Příčina byla již zmíněna, selhaly zámky příďových dveří. Následky nehody však nemusely být tak katastrofální, kdyby posádka okamžitě vyhlásila poplach. Chybou bylo také nedostatečné navádění z můstku a nezapálení signalizačních světlic.
Podmořský hřbitov
Z moře bylo vyloveno jen 94 těl, a přes žádosti pozůstalých o vylovení vraku, jim nebylo vyhověno. Důvodem byla nejen odlehlost místa potopení, ale i finanční a morální stránka. Proto byl potopený vrak Estonskou dohodou prohlášen za pietní místo a potopení k němu je trestáno pokutou. Tato dohoda je však platná pouze pro osm zemí, které ji podepsaly. V roce 2021 se k němu potopili švédští dokumentaristé, kteří odhalili 4 metry dlouhou díru trupu. To vyvolalo pochybnosti, zda byla díra způsobena až při nárazu trajektu na dno nebo se jednalo o náraz ponorky do trajektu, který následně vedl k potopení MS Estonie. Vyšetřovatelé se však na základě důkazů přiklání k první verzi a závěrečná zpráva má být zveřejněna v roce 2025, tedy po více než 30 letech od nehody.
Kvůli extrémním podmínkám a nepřístupnosti tak podobně jako Mount Everest je i Baltské moře odlehlým hřbitovem nejen pro MS Estonia, ale i MV Wilhelm Gustloff.
- - -
Zdroje:
