Článek
I tady na nich bývají lidé zavěšeni za končetiny, na rozdíl od dopravních prostředků se však většinou jedná o nohy po nejrůznějších chirurgických zákrocích, nohy v gypsech a bandážích, nohy provrtané šrouby a naléhavě ukazující na protější stěnu, kde těsně pod stropem visí velká zapnutá televize.
Zdejší pacienti těmi svými neobvyklými dopravními prostředky pomalu cestují domů; často tak pomalu, že krajina za okny s výhledem po okolních nemocničních pavilonech zůstává pořád stejná.
Klára leží většinou na prostřední posteli, jako si lidé, jezdící každé ráno do školy nebo do práce stejnou tramvají, vybírají své oblíbené místo a ostatní cestující se to po nějaké době naučí respektovat. Klára je tu často. Je jí dvanáct nebo třináct, ale tělo jí přestalo růst už před pár lety. Zbývalo přitom jen pár centimetrů, při kterých by sice stejně zůstala „malá“, ale ten kousíček by jí později, až bude Klára velká, mohl přinést v mnoha věcech samostatnost a výrazně jí usnadnit dospělý život.
Řešení, na které Klára přistoupila, bylo postupné natahování nohou. Tomu ovšem musí, laicky řečeno, pokaždé předcházet chirurgické „zlomení“ kostí, které pak mezeru vzniklou natahováním dorostou. To celé se odehrává přibližně v půlročních cyklech a pokaždé to znamená několik měsíců v nemocnici. Klára nás tedy dobře znala, stejně jako jsme znali my ji.
Návštěvu u ní a jejích dvou spolupacientek jsme většinou začínali tak, že jsme došli až pod televizi (zbývalo pár centimetrů a dotýkala by se střechy mého klobouku), což byl zároveň pomyslný střed pokoje, rozhlédli jsme se po místnosti a začali jsme holky chválit, že jsou jedním z mála nemocničních pokojů, které nejsou vybaveny televizí, a že tedy nemrhají časem a věnují ho užitečnějším věcem.
Zdravotní klauni docházejí mimo jiné také na oddělení rehabilitace, kde ve spolupráci s fyzioterapeuty pomáhají skrze hru dětem správně procvičovat příslušné části těla.
V tu samou chvíli se přímo nad našimi hlavami otevírala Hvězdná brána, Lisa Simpsonová vystřihla sólo na saxofon nebo hypoteční ústav nabízel „cestu domů“. Klára se smála a bylo jasné, že nás ráda vidí. Rádi jsme ji – vzhledem k místu našeho setkávání poněkud sobecky – vídali i my. I když každému dalšímu zákroku předcházelo bolestné rozhodování, a i když Klára byla podle všeho několikrát rozhodnuta s natahováním svých nohou nadobro přestat, nakonec vždycky zvítězila její pevná vůle a znovu jsme se setkali na Bulovce pod televizí.
Předpokládám, že touhle dobou už Klára na své pomalé posteli dojela až domů a na dlouhé a opakované pobyty v nemocnici už jenom vzpomíná, jako já teď vzpomínám na ni, a doufám (už nesobecky), že až budu příště stát v „jejím“ pokoji pod televizí, budu už mluvit k někomu jinému. Já tu televizi sice neuvidím, ale budu vědět, že tam je. Každý, kdo Kláru potká, uvidí drobnou dívku a jen málokoho napadne, že těmi posledními pár centimetry přerostla nejen sama sebe, ale i mnohé z nás. Záleží samozřejmě na tom, odkud se díváme.
Série těchto fejetonů ukazuje důležitost smíchu a radosti v léčebném procesu a při hospitalizaci v nemocnicích a jiných léčebných nebo sociálních zařízeních. Přibližuje práci Zdravotních klaunů a nabízí prostor k zamyšlení, co je, anebo není v životě samozřejmé. Fejetony vznikly úpravami reálných příběhů klaunů z publikací Malé Zázraky I a II.
