Článek
Jdu na to. Martinu si nechávám na konec. Její pokoj je uprostřed chodby, takže během návštěvy několikrát projdu kolem. Přemýšlím, co pro ni udělat. Když nevidí, založím všechno na zvuku. Nevidomé pacienty jsem předtím navštívil už mnohokrát.
Uplynulo několik hodin. Zbývá poslední pokoj. Jemně klepu. Bez odezvy. Pootevřu dveře: „Smím dál?“ Martinina maminka sedí na židli vedle postele, prsty jí nervózně hrají, velké kruhy pod očima prozrazují, že dlouho nespala. Její dcera umírá. Martina, devítiletá, hubená, křehká dívenka bez vlasů leží na zádech a slepě zírá do stropu.
Představuju se svým klaunským hlasem a pískáním napodobuju pípaní malého ptáčka. „Ty máš pod postelí ptáčka?“ ptám se. Martina se mírně usměje. Maminka se na mě s překvapením obrátí. Sahám pod postel a přitom zatleskám prsty jedné ruky o dlaň té druhé. „Mám ho!“ volám. „Chceš si ho poslechnout?“
Martina se usmívá a aby potvrdila svůj zájem, dodá: „Mhm.“ Oba víme, že je to hra. Z celého pokoje je nejvíc překvapená její máma, která pořád ještě nechápe, co se děje. Musí pro ni být těžké vymanit se ze sklíčenosti dorážející ze všech stran.
Zakladatel Zdravotního klauna v ČR a autor příběhu Gary Edwards
Přikládám dlaně svírající „ptáčka“ k Martinině uchu a skláním se až k ní, abych přidal zapípání. Martinin úsměv je teď ještě větší. „Co s ním mám udělat?“ ptám se, „pustit ho z okna?“ Pauza na reakci. „Možná bych ti ho měl prostě vrátit pod postel, abys tu měla kamaráda…“ Otázka, na kterou Martina odpoví souhlasně a zahihňá se. Mámino překvapení střídá úžas.
Zahraju vracení ptáčka zpátky pod postel a přidám ještě trochu ptačího zpěvu na závěr celé hry. Beru hned do rukou ukulele a zpívám o ptáčkovi, který bydlí pod postelí, a zapojuji do textu Martinino jméno, aby byla písnička patřičně aktuální.
Teď už se Martina směje nahlas a její maminka se usmívat začíná. Písnička končí, já ještě hraju dál pár melodií, pak se loučím a pomalu se sunu ze dveří. Martinina máma vybíhá za mnou, děkuje a snaží se mi dát peníze. Ale já mám největší odměnu, kterou jsem mohl dostat – jejich smích. Peníze samozřejmě odmítnu. Maminka Martiny mě drží za ruku a několikrát děkuje. Sám nevím, jestli ta návštěva byla pro Martinu nebo spíš pro její maminku. Nejspíš pro obě.
Několik dní nato se vracím, když v chodbě narazím na známého doktora. „Vzpomínáte si na Martinu ze čtyřky?“ ptá se. No samozřejmě! Smutně čekám, že uslyším, co jsem už slyšel tolikrát. Na tohle si, stejně jako lékaři a sestřičky, nikdy nezvyknu. Marnost, ztráta snů a možností. Těžko si představit něco smutnějšího. „Po vaší návštěvě,“ říká doktor, „se Martina zlepšila – byl to obrat o 180 stupňů. Vrátil se jí zrak a všechny ostatní tělesné funkce byly v pořádku. Poslali jsme ji domů!“
Můj mozek je jako na horské dráze. Martina neumřela! Je jednou z těch, kdo se z toho dostal. V očích cítím slzy. Vím, že lékaři tomu říkají spontánní remise. Mně to ale připadá spíš jako malý zázrak a až si dneska večer lehnu do postele a budu koukat do stropu, uslyším, jak si pod ní prozpěvují ptáčci.
Série těchto fejetonů ukazuje důležitost smíchu a radosti v léčebném procesu a při hospitalizaci v nemocnicích a jiných léčebných nebo sociálních zařízeních. Přibližuje práci Zdravotních klaunů a nabízí prostor k zamyšlení, co je, anebo není v životě samozřejmé. Fejetony vznikly úpravami textů publikace Malé Zázraky I a II.
