Článek
Vítek má nevinný a něžný výraz, přicházíme-li však kdykoli blíž ke dveřím do jeho pokoje, bojí se a začíná plakat. Je smutný a stýská se mu. Nějaký čas se naše společná setkání odehrávají za polootevřenými dveřmi, kdy jsou vidět jen klaunské nosy, slyšet ukulele a do pokoje k bojácnému Vítkovi proudí bublinky z bublifuku, které pozoruje, chytá je do drobných rukou a směje se tomu.
Jsme trpěliví. Víme, že potřebujeme k probourání bariéry strachu chlapečka, který je v nemocnici bez rodičů, víc času, a věříme, že ho mít budeme.
Postupně nás začíná přijímat do svého každodenního života na onkologii. Sestry nám sdělují, že se na nás začíná ptát: „Kauni? Fu-fu?“
Tato slova patří mezi jeho první. Fu-fu se stává jeho nejoblíbenější hračkou, bublifuk má u postýlky a s sebou ho nosí i herní terapeut Roman. Fu-fu se stává na onkologii známým termínem. Bublifuk? Ne, fu-fu! A náš nový kamarád je prostě Vítek Fu-fu.
Přátelství se začíná pomalu rodit, strach a obavy ustupují společným hrám, můžeme už chodit k jeho postýlce. Vítek má moc rád i ukulele a rád si na ně brnká. „Kauni“ a Vítek patří prostě k sobě. Zhruba po roce klaunuji s doktorkou Renée Rentgenovou na jeho narozeninové oslavě. Vítek má tři roky. Dostává obrovský bublifuk a rozjíždíme fu-fu party. Jak jinak? Vydařené oslavě prostě nic nechybí.
Posláním Zdravotních klaunů je rozdávat smích a naději tam, kde se jich nedostává. Ilustrační foto
Vítkův svět se zúžil na onkologické oddělení, doktory a doktorky, sestry a klauny. Na jednu stranu zúžil, na druhou stranu rozšířil o nevšední, někdy kouzelné zážitky. Je úžasné pozorovat, že se Vítkův zdravotní stav díky léčbě začíná obracet k lepšímu. Na malé hlavičce, stále nakloněné k pravému ramínku, mu začínají růst jemné vlásky, má víc chuti skotačit a taky víc mluví.
Zrovna v té době rozjíždíme na onkologii Cirkus Paciento: celý týden chodíme den co den do nemocnice a učíme děti kouzlit, žonglovat, krotit dravé šelmy nebo jezdit na koníkovi… zkrátka to, co sami používáme při našich klauniádách, a ještě něco navíc.
S Vítkem trénujeme kouzlo s bublifukem. Když ho pořádně začaruje, vydává krásné zvuky. Při vystoupení dětí a zdravotních klaunů pro celé oddělení Vítek se svým „fu-fu kouzlem“ vyloženě exceluje, užívá si čas na jevišti a za doprovodu živé hudby se celý rozesmátý úplně spontánně roztančí. Je to pro mě velmi silný zážitek a vidím, že nejsem sama: i sestřičky mají slzy v očích. Slzy dojetí i radosti.
Cirkus Paciento je týdenní program pro děti v léčebných zařízeních. Zdravotní klauni učí malé pacienty novým dovednostem z oblasti kouzlení, žonglování a dalších cirkusových kousků. Čtyř až pětidenní příprava vrcholí slavnostním vystoupením, na kterém děti rodičům, ostatním dětem a zdravotnickému personálu předvádějí své nově získané cirkusové dovednosti. (Ilustrační foto)
Léčba našeho kamaráda se po víc než roce a půl úspěšně dovršuje. Vyzvednout ho přijíždí jeho maminka: „Aha, tak to už vím, co znamená to jeho věčné ‚kauni, kauni‘. Pořád jsem tomu nerozuměla,“ ujasňuje si s úsměvem.
Nějaký čas se tedy nevídáme. Jen velmi zřídka, když přijede s mamkou na kontrolu. Volá na nás „fu-fu“ a vždy se radostně vítáme jako staří známí. Je to už větší klouček, má jemné blonďaté vlásky a rozumnější výraz.
Uplyne několik měsíců. Vítek je bohužel znovu v nemocnici a my máme pravidelnou klauniádu. Běžím hned nahlédnout do pokoje číslo 7, ze kterého nás rok a půl vždy vyhlížel. Je úplně prázdný. „Víteček je doma?“ ptám se na sesterně. Přijde mi to jako nekonečně dlouhá chvíle, než ke mně sestra zvedne oči zalité slzami a zavrtí hlavou. Chápu, neptám se dál. Někdy se nemoc vrátí a má mnohem rychlejší průběh.
Vzpomínám na to, jak křehké a hluboké bylo naše klaunské přátelství s Vítkem Fu-fu. Pro klauna je každá vteřina strávená s pacientem stejně hodnotná, jako kdybychom spolu strávili spoustu let. Je těžké říci, zda jsme se znali krátce nebo dlouho. Pro mě je důležité, že naše společné zážitky byly intenzivní a rozhodně nezapomenutelné.
Vítek toho ovlivnil za svůj krátký život opravdu hodně – vnesl na oddělení onkologie nový pohled na bublinkový zázrak za patnáct korun, dal mu význam, který žije pořád. Jeho fu-fu spojilo v přátelství nás klauny s personálem i s ostatními pacienty. Vítek vlastně nikdy neodešel: mezi námi klauny se teď bublifuku říká fu-fu.
Série těchto fejetonů ukazuje důležitost smíchu a radosti v léčebném procesu a při hospitalizaci v nemocnicích a jiných léčebných nebo sociálních zařízeních. Přibližuje práci Zdravotních klaunů a nabízí prostor k zamyšlení, co je, anebo není v životě samozřejmé. Fejetony vznikly úpravami reálných příběhů klaunů z publikací Malé Zázraky I a II.
