Článek
Většina z nás se debatou o stavebním zákoně nezabývá. Je to tlustý paragrafový špalek, který se projednává kdesi ve Sněmovně a do běžného života jako by nezasahoval. Jenže právě tahle novela rozhoduje o tom, co vám smí vyrůst za plotem, jak hlučný provoz může vzniknout kousek od vašeho okna a jestli se parku za městem ještě někdo zastane.
Předkladatelé novelu obhajují jednoduše: buď budeme řešit krizi bydlení, nebo chránit přírodu, památky a práva lidí. Je to falešné dilema. Skutečná volba neleží mezi byty a přírodou, ale mezi pravidly, která slouží lidem, a deregulací, která slouží spekulaci. A na špatně nastavená pravidla nejvíc doplatí obyčejní lidé.
Hluk, který už nepůjde zastavit
Hygienické limity hluku nejsou formalita – chrání nás před tím, abychom roky neusínali u rušné silnice nebo vedle výrobní haly. Novela z nich ale dělá doporučení. Podle navrženého paragrafu půjde povolit stavbu, i když limity nesplní. Stačí, aby stavebník doložil, že udělal „vše, co po něm lze rozumně požadovat“, nebo aby úřad usoudil, že hluk odpovídá „běžnému stávajícímu využití okolního území“.
Co to znamená v praxi? Že vedle vašeho bydlení může vzniknout hlučný provoz, sklad nebo dopravní stavba, kterou by dnes kvůli limitům nešlo povolit. Slovo „rozumně“ přitom zákon nijak nedefinuje – je vágní a otevírá dveře libovůli. A pokud je okolí už dnes hlukem zatížené, dá se argumentovat, že další zdroj „nic zásadního nemění“. Zákon tak opouští dosavadní princip, který bránil postupnému přitápění hluku v jednom místě, a naopak umožňuje, aby se zdroje hluku kupily jeden na druhý.
Bezbariérovost, jen když se to vyplatí
Další změna vypadá nenápadně, ale dopadne na miliony lidí. Novela zužuje „přístupnost staveb“ pouze na osoby se zdravotním postižením – a i u nich jen na míru „nezbytnou“. Ze zákona tím vypadávají senioři, těhotné ženy i rodiče s kočárky, na které dnes pravidla bezbariérovosti pamatují.
U přestaveb stávajících domů a u staveb v prolukách navíc řada požadavků na bezbariérovost nemusí být splněna vůbec. A přibývá nová pojistka pro investory: od pravidel se lze odchýlit, pokud by jejich dodržení bylo „zjevně ekonomicky nepřiměřené vůči přínosům“. Jinými slovy – úřad má napříště posuzovat, jestli se důstojný a přístupný vstup do domu ekonomicky vyplatí. U přestaveb tak hrozí, že se situace lidí s omezenou pohyblivostí nezlepší, nebo se rovnou zhorší.
„Pohoda bydlení“ rozpuštěná ve vágních slovech
Novela ráda mluví o vyvažování zájmů, konkrétní práva sousedů přitom oslabuje. Zavádí pojem „pohoda bydlení“, kterou se má posuzovat „s ohledem na místní poměry“. Zní to neškodně, jenže ochrana opřená o tak neurčitý test se snadno rozplyne – a může nakonec legitimizovat hluk, stínění i zahušťování zástavby, proti kterým byste se dřív bránili.
K tomu se přidává několik tichých posunů. Okruh námitek, které mohou sousedé uplatnit, se zužuje. Pokud se hygienik, památkář nebo ochránce přírody nestihne ve lhůtě vyjádřit, bude se mít za to, že souhlasí – mlčení se mění v souhlas. A u největších staveb mizí možnost běžného odvolání; kdo se chce bránit, musí rovnou k soudu, což je pro jednotlivce nákladné a zdlouhavé. Souhrnně: méně námitek, menší vliv v řízení a obrana práv odsunutá až k soudu.
Příroda za rohem, kterou nikdo neohlídá
Novela ruší zákon o jednotném environmentálním stanovisku, přestože se za rok a půl fungování osvědčilo a obavy z prodlužování povolování se nenaplnily. O zásazích do životního prostředí mají nově rozhodovat samy stavební úřady, které na to nemají odbornost ani jasnou oporu v novelizovaném zákoně – ten totiž hned v úvodu říká, že výstavba má téměř vždy přednost.
Nejviditelněji to dopadne na přírodní parky, tedy zeleň, kam často chodíme nejblíž od domova. Ty už závaznými stanovisky chráněné nebudou. V Praze jde třeba o většinu Divoké Šárky, Prokopské a Dalejské údolí, Modřanskou rokli nebo Košíře–Motol; v republice o velkou část Krušných hor, kus Českého lesa, České Kanady či Ještědu. A je tu i evropský rozměr: jednotné stanovisko bylo součástí Národního plánu obnovy, jehož milníky musíme splnit do června 2026, abychom mohli čerpat evropské peníze. Když je zrušíme, můžeme přijít o desítky miliard. A u výjimek pro některé zvláště chráněné druhy má nově stačit jen nezávazné vyjádření, kterým se úřad nemusí řídit.
Kilometr od dálnice – a na poli stojí sklad
Asi nejméně komentovanou, a přitom nejrozsáhlejší změnou je nové pravidlo, které otevírá možnost výstavy obchodních center, logistických hal, skladů i fotovoltaiky až do vzdálenosti jednoho kilometru od dálnic, silnic první třídy, železnic, letišť i vodních cest. Spolu s tím přichází výjimka z ochrany té nejkvalitnější zemědělské půdy.
Kilometr na každou stranu od každé tratě a dálnice je obrovské území – ve výsledku značná část republiky, často hodnotná krajina a pole, na kterých roste naše jídlo. U vodních cest je to ještě citlivější, protože jde o říční nivy a záplavová území, která potřebujeme pro zadržování vody. Místo aby stát hnal sklady a haly na zanedbané brownfieldy a pomáhal je oživit, usnadní stavění na zelené louce. Důsledkem je další zástavba krajiny, mizení půdy, víc kamionů – a brownfieldy, které budou dál chátrat.
A byty stejně nezlevní
Celé se to obhajuje tím, že rychlejší povolování zlevní bydlení. Jenže v Praze se dnes nestaví pomalu kvůli papírům. Největší tuzemský bytový developer oznámil, že odkládá zahájení všech nových projektů o rok, protože se trh podle něj „nezdravě přehřívá“. Povolení má, stavět může – a přesto nestaví. Důvod je prostý: pustit na trh příliš mnoho bytů najednou by znamenalo zlevnit. Ceny nových bytů v Praze přitom za posledních šest let vzrostly zhruba o 70 procent, zatímco stavební práce a materiál o 40 až 50 procent.
Pokud povolení leží v šuplíku a stavby se odkládají, další zrychlení dostupnost bydlení nevyřeší – jen rozšíří prostor pro spekulaci. A nástroje, které by obcím pomohly skutečně, novela spíš oslabuje: ze zákona se škrtají plánovací smlouvy, díky nimž si obce mohly s developery vyjednat třeba podíl dostupných obecních bytů. Nepřekvapí pak, že na novele vydělají hlavně velcí hráči – mezi nimi i firmy spojené s premiérem, který sám podniká v developmentu.
Tohle není zákon s jedním sporným paragrafem, který by šlo opravit pozměňovacím návrhem. Je to balík, který současně oslabuje ochranu zdraví, přírody, památek i práv sousedů, vznikl netransparentně a k jeho autorství se nikdo nehlásí. Zásadní změny se do něj navíc dolepují na poslední chvíli a na připomínky jsou dny a hodiny. O chaosu při jeho přípravě mluví i poslanci napříč Sněmovnou. Nedá se opravit – dá se jen zamítnout.
