Článek
V neděli 28. června naměřila stanice v Doksanech na Litoměřicku 41,9 °C — nové absolutní maximum v historii českých meteorologických měření. Přepsalo dosavadní rekord z roku 2012 o rovných 1,5 stupně a překonalo i historické německé maximum. Devět z deseti nejvyšších teplot, jaké kdy byly v Česku zaznamenány, pochází z jediného víkendu. Červen 2026 skončil jako třetí nejteplejší od roku 1961 s průměrem 19,1 °C, tedy o 2,6 °C nad normálem let 1991–2020.
Konec července přinesl další vlnu. ČHMÚ vydal výstrahu před silnou tepelnou zátěží, denní maxima se pohybují mezi 33 a 38 °C a místy se čekají čtyřicítky. V noci teploty neklesají pod dvacet stupňů — a právě tropické noci jsou pro lidské zdraví často nebezpečnější než denní špičky, protože tělo nedostane příležitost zregenerovat.
Evropa mezitím počítá oběti. Podle prvních dat o nadúmrtnosti si vrchol červnové vlny veder vyžádal na kontinentu nejméně deset tisíc životů navíc; více než devět tisíc z nich připadá na lidi starší 65 let. V Česku souviselo podle posledních dostupných statistik s vysokými teplotami 544 úmrtí za rok 2024. Skutečné číslo bude vyšší: oficiálně se jako úmrtí z horka eviduje prakticky jen úžeh nebo přehřátí, zatímco selhání srdce či ledvin, které vedro spustilo, se do statistik horka nedostane.
Sázíme stromy, ale neznáme své sousedy
Význam adaptace prudce roste, protože snižování emisí nestíhá tempo a svět míří k oteplení o 2,6 až 3,1 °C. Zároveň ale klesá kapacita společnosti řešit složité problémy — souběh demografických tlaků, podfinancované sociální a zdravotní péče, krize bydlení a geopolitické nestability. Česko na vedra reaguje především technicky: stromy, mlžítka, pítka, zelené střechy, zavlažování, klimatizace. Nic z toho není chyba. Problém je, že to je skoro všechno, co máme.
Přesně na to upozorňuje studie Zeleného kruhu Od adaptace na změnu klimatu ke klimatické odolnosti, kterou zpracovala Anna Uhnák Kárník. Její závěr je nepříjemně konkrétní: z 322 úkolů Národního akčního plánu adaptace se jen devět přímo věnuje zdravotním a sociálním dopadům změny klimatu. Devět z tří set dvaceti dvou. Adaptační agendu u nás tvoří téměř výhradně přírodovědci; psychologie, sociologie ani antropologie u stolu prakticky nesedí. A přitom vedro nezvyšuje jen úmrtnost — souvisí i s nárůstem domácího násilí, agresivity, kriminality a sebevražednosti.
Druhý problém je metodický. Adaptační opatření se u nás navrhují podle dat o minulých událostech — podle toho, co už jsme zažili. Jenže klimatická krize je definičně vývoj bez precedentu. Rekord z Doksan padl proto, že se stalo něco, co v žádné historické řadě nebylo. Systém stavěný na minulosti je na takové překvapení z principu nepřipravený.
Špatně je na tom i výkon samospráv. Komplexní adaptační strategii má ve třinácti krajích v průměru méně než čtvrtina obcí s rozšířenou působností. A hodnocení státu stojí na tom, kolik úkolů se odškrtlo — ne na tom, jestli se reálně snížily dopady. Výsledkem je falešný optimismus: papír plní, lidé umírají.
Když řešení vyrobí nový problém
Studie zavádí do české debaty pojem, který zatím skoro nepoužíváme: chybná adaptace, maladaptace. Jde o opatření, která krátkodobě uleví, ale riziko jen přesunou jinam.
Učebnicovým příkladem jsou klimatizace. Ochladí byt, ale ohřejí ulici, zvýší spotřebu elektřiny, jsou nedostupné pro nízkopříjmové domácnosti a při výpadku proudu — tedy přesně ve chvíli, kdy je potřebujete nejvíc — jsou k ničemu. Přesto je české ministerstvo vnímá jen jako pozitivní trend.
Druhým příkladem jsou velké protipovodňové stavby. Fungují, dokud voda nepřesáhne návrhový stav. Zároveň ale vytvářejí falešný pocit bezpečí, který lidi odradí od vlastní přípravy. Britský Lowestoft do bariér investoval miliony liber, pak si toto riziko uvědomil a rozjel rozsáhlý participativní výzkum. Dnes stejně intenzivně investuje do sdílení informací, školení první pomoci a krizové výuky ve školách.
Tři stupně odolnosti
Systém může na klimatické riziko reagovat ve třech úrovních. Může šok absorbovat — generátory při výpadku, kompenzace za sucho, pítka v parku. Může se adaptovat — zavlažování, výsadba zeleně, stínění. A může se proměnit: decentralizovat energetiku, změnit strukturu měst, ale také vybudovat sociální kapitál a místní vazby, které vydrží i nárazy, jaké dnes ještě neumíme pojmenovat.
Česko se pohybuje mezi prvními dvěma stupni. Třetí, transformativní úroveň — na kterou míří resilienční adaptace — zatím zůstává na papíře. Přitom je to jediná úroveň, která nás připraví na to, že rizika přijdou naráz a v kombinaci, na kterou nemáme historická data.
Výzkum povodní ze září 2024 přitom ukázal, že rozhodující byla lokální sebeorganizace, funkční vztahy a důvěra v místní lídry — hasiče, starosty, učitele. Hlavní brzdou nebyla chybějící infrastruktura, ale paralýza z nejistoty a nedůvěra v instituce.
Z toho plyne praktické zadání: naučit starosty i občany pracovat s pravděpodobnostními scénáři a mít připravené flexibilní, „měkké“ krizové postupy. Ne jediný plán pro jednu variantu, ale schopnost improvizovat na známém základu.
Vídeň a Bratislava už to dělají
Nemusíme nic vymýšlet. Vídeň má Hitzeaktionsplan s 29 opatřeními, z nichž polovina cílí přímo na zranitelné skupiny — seniory, malé děti, chronicky nemocné, lidi bez domova, těhotné ženy a lidi pracující venku. Součástí je síť veřejně přístupných chlazených „cool zón“, ale i cílené dotace na sousedskou spolupráci. Adaptace tam současně snižuje sociální nerovnosti; město to nazývá klimatickou sociální politikou.
Bratislava staví svá opatření na Atlasu hodnocení zranitelnosti, který kříží klimatická data se sociálními a zdravotními — kde bydlí senioři, kde se pohybují lidé bez domova, kde jsou zapečetěné plochy bez zeleně. Podle toho pak prioritizuje zelenou infrastrukturu a úpravy veřejných budov. Ne podle toho, kde je zrovna volný pozemek.
Co s tím
Na národní úrovni: rozšířit adaptační strategie o dopady na fyzické i duševní zdraví, přizvat k jejich tvorbě sociální obory, odbory a zástupce zranitelných skupin. Vedle teplot a srážek začít měřit i data o sociálním kapitálu, psychickém zdraví a míře důvěry. A hlavně systematicky mapovat rizika chybné adaptace a nastavit dotace tak, aby podporovaly synergie — mitigaci, adaptaci a soudržnost zároveň — místo aby financovaly maladaptace.
Na místní úrovni: zavést pozice klimatických manažerek a manažerů, kteří propojí odbory, jež spolu dnes nemluví. Integrovat klimatická, zdravotní a sociální data. A cíleně pěstovat komunitní vazby — přes spolky, participativní plánování, praktické lidi. Knihovna a obvodní lékař jsou v tomhle ohledu adaptační infrastruktura stejně jako stromořadí.
Anna Kárník ze Zeleného kruhu to shrnuje jednoduše: klíčem ke klimatické adaptaci je člověk a jeho vztahy.
Stromy ve městě jsou potřeba. Ale při vlně veder rozhoduje i to, jestli má někdo číslo na paní z třetího patra, která doma chodí ve svetru a horko nevnímá. To je nejlevnější adaptační opatření, jaké máme. A zatím ho nikdo neplánuje.
