Článek
Sedmnáctého srpna vláda oznámila, že obnovuje činnost Národní koalice pro boj se suchem. Premiér přitom zmínil dvě čísla, která stojí za pozornost: od začátku roku do 10. srpna spadlo v Česku nejméně srážek za stejné období od roku 1961 a přibližně sedmdesát procent sledovaných vrtů podzemní vody je ve stavu silného nebo mimořádného sucha.
Jenže slovo „obnovuje“ říká víc než celá tisková konference. Koalice vznikla v roce 2018, Koncepce ochrany před následky sucha je z roku 2017. Osm let existovala na papíře. Sešla se až ve chvíli, kdy Sušice začala čerpat pitnou vodu přímo z Otavy — než řízení rizika tedy připomíná spíž zásah požárníků. Koalice navíc „řeší“ vodu, ale extrémní vedra, které sucho doprovází, neřeší žádný úřad. Když na konci června padl na Doksanech teplotní rekord 41,9 °C, zemřelo podle dat ČSÚ v jednom týdnu zhruba o deset procent lidí víc, než v tu dobu bývá obvyklé. Žádný krizový orgán kvůli tomu nezasedal a žádné mimořádné peníze na ochranu nemocnic, domovů pro seniory a škol před přehříváním ohlášeny nebyly.
Ministrova vlastní kalkulace
Klíčovou větu celého dne pronesl sám ministr životního prostředí Igor Červený. Vyčíslil, že obnova krajiny vychází zhruba na devět miliard korun ročně.
Ve stejném vystoupení uvedl, že ministerstvo od roku 2014 — tedy za dvanáct let - podpořilo asi třiatřicet tisíc projektů za zhruba dvaatřicet miliard korun. V průměru to vychází na necelé tři miliardy ročně, zhruba třetinu toho, co si podle samotného ministerstva obnova krajiny žádá. Prostým součtem dvou vět, které v jednom odpoledni pronesl týž člověk, tedy zjistíme, že vláda ví, kolik to stojí, a dává třetinu. Čtyři miliardy, které teď ohlásila, na tom nic zásadního nemění, mimo jiné proto, že velká část z nich do obnovy krajiny vůbec nemíří.
Čtyři miliardy, které jdou většinou jinam
Ohlášené čtyři miliardy zahrnují věci, které spolu souvisejí jen volně: propojování vodárenských soustav, závlahy, drobné nádrže a rybníky, ale i výkupy pozemků, projektovou dokumentaci a první práce v terénu u vodních děl Nové Heřminovy, Kryry a Vlachovice.
Zásobování obyvatel pitnou vodou je oprávněný veřejný zájem a propojené vodovody jsou v suchu užitečné. Jenže přehrada vodu v krajině nezadrží — přesune ji do jedné nádrže, ze které se v horkém létě odpařuje. Společná výzva Asociace soukromého zemědělství, Českého svazu ochránců přírody a sdružení Pro Silva Bohemica upozorňuje, že při dlouhotrvajícím suchu se z hladiny velkých nádrží odpaří víc vody, než kolik jí přiteče z vysychajících řek. Signatáři — zemědělci, ochránci přírody a lesníci — žádají, aby čtyři miliardy šly do mokřadů, do rušení nevhodného odvodnění a do oživení toků.
Zvláštní je přitom jedna věc. Ministr zemědělství Martin Šebestyán oznámil, že vláda na podzim projedná zvláštní zákon, který vymezí dvacet chystaných vodních nádrží. Stát tedy umí, když chce, sáhnout po mimořádném zákonném nástroji, aby zrychlil betonové stavby na desítky let dopředu.
Na druhé straně se ale nic takového neděje v opatřeních pro krajinu. Česká krajina je protkaná meliorační sítí, která vodu z půdy odvádí — a neexistuje žádný program, natož zákon, který by nefunkční a nepotřebné odvodnění systematicky rušil. Zemědělské dotace, které rozhodují o tom, co roste na milionech hektarů a jak je půda schopná vodu vsáknout, se kvůli suchu nepředělávají. A novela stavebního zákona, kterou Senát 20. srpna zamítl a kterou vládní většina hodlá přehlasovat, jde opačným směrem: podle ČKAIT, architektů, archeologů, ombudsmana i obcí oslabuje ochranu přírody a otevírá cestu velkým stavebním záměrům, které by dnes neprošly. Víc zpevněných ploch znamená míň vsáklé vody. Tohle všechno je jedna a tatáž věc, jen ji dělá pět různých ministerstev.
Peníze netečou tam, kde je nejhůř
Koalice si dala za úkol „vytipovat nejkritičtější místa“ — po osmi letech své existence a v nejsušším roce od roku 1961. Právě v tom je jádro věci. Dotační výzvy na zadržování vody se vypisují plošně. Ani jedna z aktuálně otevřených výzev Operačního programu Životní prostředí nepracuje s mírou ohrožení suchem jako s hodnoticím měřítkem; jediné územní rozlišení, které v nich najdete, je evropské dělení na méně a více rozvinuté kraje. Peníze tak nekončí tam, kde je sucho nejhorší, ale tam, kde má obec úředníka schopného napsat žádost a rozpočet na spolufinancování. Data přitom existují — sledování ČHMÚ, soustava HAMR, krajské plány pro sucho. Jenže se používají k hlášení stavu, ne k rozdělování peněz.
Plán, který ještě neplatí, a plán, o kterém se mlčí
Aktualizace Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu na roky 2026–2030 je hotová jako návrh a čeká na vládu. U předchozího plánu vlastní hodnoticí zpráva MŽP uvádí, že z 322 úkolů zůstalo 12,4 procenta nesplněných a dalších 18,3 procenta splněných jen zčásti. Hlavní překážky jsou podle ní nedostatek odborných kapacit ve státní správě, závislost na evropských fondech a chybějící zákony. Nový plán tyto tři věci sám o sobě neřeší. Odborných kapacit naopak ubývá.
Na tiskové konferenci přitom nepadlo ani slovo o dokumentu, který má začít platit do dvou týdnů. Do 1. září má Česko odevzdat Evropské komisi první návrh Národního plánu na obnovu přírody — tedy plán, který by z obnovy mokřadů, rašelinišť, niv a řek udělal závazek s termíny a čísly, ne položku v dotační výzvě. Kdyby vláda hledala nástroj, jak z boje se suchem udělat koncepci místo série tiskových konferencí, má ho na stole.
Jak by se dala současná krize řešit?
A co je tedy potřeba na to, abychom klimatickou krizi o které část vládní koalice tvrdí, že neexistuje, zvládli? Především peníze, se kterými se dá počítat — víceletý závazek blízký těm devíti miliardám ročně, které vyčíslilo samo ministerstvo, a z velké části z národního rozpočtu. Dnešní přizpůsobování krajiny stojí a padá s evropskými fondy, a Operační program Životní prostředí končí v roce 2027, přičemž pravidla pro období po roce 2028 nejsou stanovena.
Důležité je také začít rozdělovat peníze podle toho, kde je sucho nejhorší — zavést míru ohrožení jako měřítko při hodnocení žádostí a doplnit ho podporou přípravy projektů pro malé obce, které dnes na dotaci nedosáhnou.
A určitě by se hodilo ovlivňovat příčiny, ne jen řešení následků. Spustit program na rušení nevhodného odvodnění, změnit zemědělské dotace směrem k půdě schopné vodu zadržet, oživovat toky v řádu stovek kilometrů ročně.
A v neposlední řadě by pomohl jeden zodpovědný úřad s termíny a měřitelnými ukazateli se schváleným plánem adaptace i plánem obnovy přírody. Bez toho zůstane sucho tématem, které si mezi sebou přehazují dvě ministerstva.
Sucho v Česku totiž už není epizoda, která přijde a odejde — krajina se mění trvale. Vláda, která na to reaguje obnovením osm let nečinného poradního orgánu a zvláštním zákonem na přehrady, ucelenou koncepci zjevně teprve hledá. A tak zatím odhaduje zmíněných devět miliard ročně nákladů — a zatím dává třetinu.
