Článek
To jak vypadá krajina, má na náš život velký vliv. Poznáme to každý měsíc na fakturách, v cenách v supermarketu a v tom, jestli nám v srpnu poteče voda z kohoutku. Když se přes vesnici přežene blesková povodeň, protože jsme před desítkami let narovnali třetinu délek toků a oddělili je od niv, opravu rozbité silnice platíme ze svých daní. Když je málo hmyzu a sady musejí najímat včelaře, podraží jablka v obchodě. A když stát jen za jediný rok vydá 26,8 miliardy korun na boj se suchem, jsme to my, kdo to platí — z DPH, z daně z příjmu, z každého paragonu.
A právě proto by mělo každého zajímat, kdo dnes rozhoduje o tom, jak bude česká krajina vypadat. Bohužel to z velké části nejsou ani zemědělci, ani lesníci, kteří chodí po svém poli a na vlastní oči vidí, že se krajina rozpadá. Je to úzká skupina lobbistických svazů, které mluví „za zemědělství“ a „za vlastníky lesů“, ale ve skutečnosti hájí zájmy nejsilnějších hráčů. Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů v ČR (SVOL), Agrární komora, Českomoravská myslivecká jednota, Zemědělský svaz — pod každým z těch akronymů najdete pár desítek velkých firem, ne venkov.
Jak vykuchat strategii
Vezměme to konkrétně. Politika krajiny je strategický dokument, který má do roku 2050 určovat, jak budeme s krajinou hospodařit. Vláda ji schválila loni v říjnu. Než se tak ale stalo, byly z dokumentu vyškrtnuty všechny konkrétní úkoly. Přesunuly se do takzvaného Implementačního plánu — a pracovní skupiny, které ho měly připravit a v nichž měli sedět i zástupci vědy a nevládních organizací, se od podzimu jednoduše nesešly.
Když ministři životního prostředí Igor Červený a zemědělství Martin Šebestyán letos zveřejnili, na čem se shodli, jejich seznam kopíroval přesně to, co dva týdny předtím společně zformulovaly Agrární komora, Českomoravská myslivecká jednota, Zemědělský svaz a Rybářské sdružení. Včetně povolení plošně sypat jedy na hraboše a snížení ochrany vlka.
A velmi podobný průběh mělo i jednání o Národním plánu na obnovu přírody — strategii, která má vést ke konkrétní obnově poškozených ekosystémů a ke které se Česká republika zavázala v rámci EU. Pár dní před zveřejněním veřejného návrhu předseda SVOL Jiří Svoboda na konferenci vyčíslil ekonomické „ztráty“ vlastníků lesů z plánu na sedm až čtrnáct miliard korun ročně — a vrchní ředitel sekce lesního hospodářství ministerstva zemědělství Patrik Mlynář mu v té samé místnosti potvrdil: „za každým opatřením musí být ekonomický dopad, který musí být proplacen.“
Logika obrácená naruby. Obnova krajiny — funkční niva, hlubší půda, opylovači, mokřady — chrání zemědělce a vlastníky lesů před jejich vlastní zkázou. Sucho jim ničí úrodu, kůrovec smrkové monokultury a lijáky odplavují půdu z polí, na kterých sami hospodaří.
Co se z plánu vytratilo — a proč by nám to mělo vadit
Z dokumentů vypadly všechny konkrétní požadavky. Místo závazku rušit nepotřebné meliorace, které dnes odvodňují zhruba třetinu zemědělské půdy a přímo prohlubují sucho, slibuje plán „další analýzy“. Místo termínu na obnovu meandrů řek se z dokumentu stává metodický návod. Místo cílů pro biodiverzitu jsou v něm obecné rétorické fráze.
Zní to jako úřednický spor o slovíčka, ale není. Eroze v Česku každoročně odplaví 21 milionů tun ornice — čistá ztráta 4,3 miliardy korun — a každá tuna spláchnutá do potoka znamená dražší pšenici, dražší mouku, dražší rohlík. Podle Evropské komise má opylování hmyzem pro produkci plodin v EU hodnotu asi 3,7 miliardy eur ročně. Bez opylovačů jsou jablka, třešně a okurky dražší vždycky a všude. A jed proti hrabošům, který si lobbisté vyjednali, nekončí jen v kořenech řepky — končí v potocích, ve vzduchu a nakonec v jídle.
Tohle všechno jsou dopady, které se týkají nás všech, ale o tom, jak bude vypadat česká krajina, rozhoduje pár organizací, které mluví jen za nejsilnější hráče. V Česku hospodaří zhruba třicet tisíc zemědělských subjektů, ale drtivou většinu produkce drží několik desítek největších firem. Agrární komora ani SVOL nejsou „vlastníci lesů“ ani „farmáři“ tak, jak si je představujeme. Jsou to organizace, které chrání byznysové zájmy konkrétních firem. To není nic špatného — je to jejich práce. Ale není to totéž jako zájem veřejnosti.
Veřejnost je v tomhle překvapivě jednotná
Když se obyvatel Česka napříč politickým spektrem zeptáte, co si o obnově krajiny myslí, odpovědi se sblíží víc, než byste čekali. Podle průzkumu agentury Focus si ambiciózní obnovu krajiny přeje 79 % lidí. Vztah k přírodě jde napříč politickým spektrem. Je v zájmu rodičů, aby jejich děti pily čistou vodu. Je v zájmu obcí, aby se každé léto nemusely obávat požárů. A je v zájmu zahrádkářů, aby po pěti sezónách po sobě nesklízeli jen polovinu úrody kvůli mrazům v květnu a suchu v červenci.
Jenže v jednacích místnostech ministerstev tento zájem nikdo nehájí — pokud tam nesedí někdo z nevládních organizací. A přesně to je dnes přerušeno: pracovní skupiny, kde mohly nezávislé hlasy hlídat, aby se z dokumentů nestávaly seznamy přání agrobyznysu, se prostě nesvolávají.
Krajina patří všem
Nevládky se nesnaží zastavit zemědělství ani vyhnat lesníky z lesů. Stovky drobných spolků v krajích každý víkend revitalizují potoky, vysazují aleje, sečou louky a sázejí stromy v sídlech. Mluví za vědce, kteří měří ubývání hmyzu, za hydrology, kteří dokumentují vysychající studny, a za obce, na které dopadne příští sucho i příští bleskovka. Mluví, jednoduše řečeno, za lidi, kteří si z přírody nic neberou — jen v ní žijí.
Národní plán na obnovu přírody by měl být skvělou příležitostí: dva roky práce desítek odborníků, závazné cíle, evropské peníze. Pokud se ale na poslední chvíli nechá vykuchat, Česku hrozí, že místo obnovy krajiny dostane jen další papír do šuplíku — a k tomu sankce od Evropské komise v řádu stamilionů až miliard korun za nesplnění závazků.
Ministerstvo životního prostředí návrh aktuálně otevřelo k veřejné konzultaci a kdokoli z veřejnosti k němu může poslat připomínky. Pokud vám není jedno, kdo vám píše krajinu za oknem, je to jedna z mála chvil, kdy do toho můžete promluvit.
