Článek
Na začátku dubna letošního roku se na sociálních sítích odehrála výměna, která by v demokratické zemi neměla zapadnout. Pod pozvánkou na ekologickou demonstraci na sociálních sítích Hnutí DUHA napsal Filip Turek komentář „Tak a už nedostanete ani korunu a tohle není apríl.“ . Krátce nato Petr Macinka označil Hnutí DUHA „bez nějaké větší nadsázky za teroristickou organizaci“. Nešlo o přeřeknutí a podle následného chování obou politiků ani o příliš ostrou metaforu. Byla to ukázka politického jazyka, který se nesnaží vést spor, ale protivníka veřejně zdiskreditovat.
Označit občanskou organizaci za teroristickou není totéž jako říct, že s ní nesouhlasíme. Terorismus je pojem spojený s násilím, zastrašováním a útoky proti civilistům. Pokud ho politik použije proti organizaci, která se účastní veřejné debaty, připomínkuje zákony, svolává demonstrace a upozorňuje na škody na přírodě, posouvá tím hranici přijatelného veřejného jazyka. Z legitimního názorového protivníka dělá bezpečnostní hrozbu.
A má to i konkrétní důsledky. Taková slova nevytvářejí jen titulky. Povzbuzují nepřátelství, ospravedlňují nátlak a normalizují představu, že na kritizujícíorganizace není třeba reagovat argumenty, ale silou, restrikcemi nebo ekonomickým trestem. Ve chvíli, kdy se s kritikou veřejné politiky zachází jako s nepřátelskou činností, začíná se drolit prostor pro demokratický nesouhlas.
Macinkův slovník má historii
Na celé věci je podstatné, že nejde o izolovaný výrok. Petr Macinka už dříve používal vůči ekologickým iniciativám a klimatické politice jazyk, který pracuje s démonizací a výsměchem. Ve veřejném prostoru opakovaně mluvil o „zelených teroristech“ a v jiných souvislostech o ekologických neziskových organizacích jako o strukturách, které parazitují na státu a mají být odstřiženy od veřejných peněz. Podobná slovní zásoba není jen expresivní. Je to způsob, jak část občanské společnosti vykreslit jako cosi cizorodého, škodlivého a nelegitimního.
Právě proto není možné mávnout rukou s tím, že šlo o nadsázku. Jestliže se podobné výrazy vracejí, vytvářejí rámec, v němž už nejsou ekologické organizace partnery v demokratické debatě, ale podezřelými subjekty, které je možné veřejně stigmatizovat. A jakmile se jednou ujme jazyk o „vnitřním nepříteli“, bývá jen otázkou času, kdy po slovech přijdou i konkrétní kroky.
Ekologické organizace přitom v demokracii nehrají žádnou podezřelou roli. Upozorňují na znečištění řek a ovzduší, připomínkují zákony, které mohou škodit přírodě a životnímu prostředí, vstupují do správních řízení, kontrolují úřady a dávají hlas lidem, kteří by jinak ve střetu s investičními nebo politickými zájmy zůstali sami. Někdy jsou nepohodlné, někdy vytrvalé, někdy ostré. Ale to není porucha systému. To je jedna z forem veřejné kontroly moci.
S občanskými organizacemi je samozřejmě možné nesouhlasit. Je možné kritizovat jejich kampaně, argumenty i priority. Ale demokratická politika stojí na tom, že se tak děje věcně. Pokud místo toho přijdou hrozby odebráním financí a nálepky terorismu, nejde už o polemiku. Jde o pokus vychýlit hřiště tak, aby kritický hlas přestal být slyšet.
Zahraniční zkušenost navíc ukazuje, že podobná rétorika není marginální výstřelek. V různých zemích byli environmentální aktivisté a obránci přírody označováni za extremisty, bezpečnostní riziko nebo dokonce teroristy. Někde to zůstalo u slov, jinde takový jazyk otevíral cestu ke sledování, právní šikaně, omezování protestů nebo kriminalizaci nenásilných akcí. Právě proto je důležité brát podobné výroky vážně dřív, než se stanou běžnou součástí veřejného provozu.
Také v Evropě se v posledních letech vede spor o to, zda mají být některé formy klimatického protestu nahlíženy bezpečnostní optikou. Právě zde je potřeba trvat na přesnosti. Nenásilná občanská neposlušnost, blokáda nebo hlasitý protest mohou být pro část veřejnosti nepříjemné, ale nejsou terorismem. Směšování těchto kategorií není analytická chyba. Je to politická strategie.
Demokracie se pozná i podle toho, jak snáší kritiku
Česká debata není o tom, jestli musí každý fandit Hnutí DUHA, Arnice nebo jiné environmentální organizaci. Nestojí ani na tom, zda s jejich cíli souhlasíme do posledního bodu. Musíme se však rozhodnout, zda připustíme, aby politici veřejně označovali legitimní občanské iniciativy za teroristy a zároveň jim vyhrožovali ekonomickým trestem? Pokud ano, neoslabujeme jen jednu organizaci. Oslabujeme základní pravidla demokratické soutěže.
Obrana Hnutí DUHA nebo jakékoli jiné napadené organizace není obranou jedné značky. Je obranou principu, že v demokratickém státě se kritik neumlčuje tak, že se z něj udělá nepřítel. Jestli na tento princip rezignujeme u ekologických spolků, příště se to může týkat kohokoli dalšího.
Občanská společnost je běžná součást fungující demokracie: spolky, iniciativy, místní sdružení i kampaně, které připomínají, že do veřejného dění mohou mluvit i obyčejní lidé, nejen politici a úřady. Kdo z nich dělá nepřítele státu, neútočí na okraj systému, ale na samotné základy demokracie. Demokracie končí tam, kde znemožníme legitimní nesouhlas.
Nařčení z terorismu a vyhrožování odebráním grantů do demokratické politiky nepatří. Ne proto, že by ekologické organizace měly být nedotknutelné, ale právě proto, že musejí zůstat součástí otevřeného a férového sporu o veřejný zájem. Kdo chce jejich argumenty porazit, má odpovědět fakty. Kdo místo toho sahá po stigmatizaci a výhrůžkách, dává najevo hlavně vlastní argumentační slabost.
