Přírodu škrtnout nenecháme. V neděli 19. dubna se sejdeme na Hradčanech

Ochrana přírody, kvalita pitné vody, údržba horských cest i existence Českého hydrometeorologického ústavu mají něco společného: dokud fungují, není o čem se bavit. Strážci v parcích chodí po terénu, varování před povodněmi dorazí včas, voda z kohoutku je pitná, dotace na zateplení přijde. Politiku v této oblasti sledují novináři, odborníci a nevládní organizace, zbytek společnosti se oprávněně věnuje jiným věcem.

Pár měsíců Motoristů na ministerstvu životního prostředí je ale zlomovým obdobím, kdy jednotlivá rozhodnutí přestávají být technickou diskusí. Nejde o jedno sporné opatření. Jde o paralelní oslabení ochrany přírody, odborných kapacit státu, podpory domácností i kontrolní role občanské společnosti. Důsledky takového souběhu veřejnost obvykle zjistí až ve chvíli, kdy začne něco chybět.

České národní parky nejsou jen destinacemi pro víkendové výlety. Jejich odborný aparát udržuje cesty, strážní službu, infrastrukturu pro obyvatele horských obcí a především reaguje na kalamity, které v posledních letech nabírají frekvenci: vichřice, polomy, kůrovec, požáry, přívalové povodně.

Pro rok 2026 vláda navrhla, aby Krkonoše dostaly 111 milionů místo loňských 145. Šumava bude hospodařit se 107 miliony místo 182 – propad o 41 procent. Aby parky udržely platy, provoz a péči o území, budou muset vyčerpat rezervní fondy, které patnáct let budovaly právě na nečekané události. Když tedy přijde další kalamitní rok – a s pravděpodobností blížící se jistotě přijde – nebude z čeho zasahovat. Ministr Igor Červený k tomu říká, že se to „vyřeší z rezerv“.

Souběžně probíhá na správách národních parků propouštění – v Krkonoších o 14 přepočítaných míst, na Šumavě o 15. Ředitel Správy KRNAP Robin Böhnisch byl bez veřejného zdůvodnění odvolán. Příprava vyhlášení Národního parku Křivoklátsko, která běžela roky, byla zastavena.

Ministerstvo životního prostředí má v systému státu roli, kterou si většina lidí běžně neuvědomuje – až do chvíle, kdy přestane fungovat. Spravuje data o ovzduší, vodě a půdě, dohlíží na dodržování limitů znečištění, řídí program Nová zelená úsporám a administruje Modernizační fond i další kanály, kterými k nám teče kolem 35 miliard korun ročně z emisních povolenek a evropských fondů.

Rozpočet MŽP na rok 2026 je přesto nižší o 531 milionů korun oproti plánu minulé vlády, do roku 2028 má klesnout o 55 procent. Ministerstvo dopravy přitom roste o 27 procent, ministerstvo průmyslu a obchodu o 130 procent. Na MŽP běží druhá vlna propouštění – u útvarů se 14–18 zaměstnanci znamená odchod 3–5 lidí ztrátu třetiny kapacity. Český hydrometeorologický ústav, který v krizových situacích poskytuje data hasičům a krizovým štábům, má přijít o 37 míst. Od 1. dubna byly zrušeny celé odbory zodpovědné za dekarbonizaci, Modernizační fond, Sociální klimatický fond a udržitelný rozvoj – tedy právě ty kapacity, bez nichž Česká republika nevyužije stovky miliard korun z Bruselu, na které má nárok.

V kontextu státního rozpočtu nejde o úspory, které by něco reálně řešily. Jde o drobné částky, které ale dokážou ochromit celou instituci.

Na první pohled se mohou zdát škrty v ochraně přírody jako politika vzdálená běžnému životu. Jejich praktická linie se ale rychle dostane ke kuchyňskému stolu. Nová zelená úsporám – program, který stovky tisíc domácností využily na výměnu kotle, zateplení fasády nebo instalaci fotovoltaiky – má pro rok 2026 pouhé čtyři miliardy korun. Peníze mají být navíc rozděleny mezi přímé dotace a bezúročné půjčky, takže pravděpodobně dojdou dřív, než skončí rok. Podporu pro nízkopříjmové domácnosti přitom podle průzkumu schvaluje 78 procent veřejnosti – a 88 procent voličů Motoristů.

Podobně se chová politika vůči větrné energii. Česká republika patří k evropským zemím s nejmenším podílem větrných elektráren – loni u nás přibylo 13 megawattů z celoevropských 19 100. Akcelerační zóny, které mají povolování obnovitelných zdrojů zjednodušit, vláda oproti plánu minulé vlády zmenšila šestkrát. Vládní zmocněnec pro klimatickou politiku Filip Turek veřejně varuje voliče před představou dvěstěpadesátimetrového větrníku „za chalupou“, zatímco ministerstvo průmyslu ujišťuje, že zóny do srpna podle evropských pravidel vymezíme – protože od toho závisí 25 miliard z Národního plánu obnovy a dalších devět miliard na podporu velkých obnovitelných zdrojů. Česko ve vlastním vnitřním sporu riskuje desítky miliard, které by jinak přišly do domácností v podobě levnější elektřiny a do veřejných rozpočtů v podobě energetické soběstačnosti.

Filip Turek má na rozhodování o dotacích v resortu klíčový vliv přesto, že ho prezident Petr Pavel odmítl jmenovat členem vlády. V únoru byl účelovou změnou statutu jmenován místopředsedou Státního fondu životního prostředí a předsedou vládní rady pro využití výnosů z emisních povolenek. Když Hnutí DUHA pozvalo veřejnost na demonstraci 19. dubna, Turek obratem oznámil, že „aktivisté z Duhy a jim podobní“ nedostanou ani korunu z dotací. Předseda Motoristů Petr Macinka přisadil, že Hnutí DUHA považuje „bez větší nadsázky za teroristickou organizaci“.

Nevládní organizace v oblasti životního prostředí neplní roli politické opozice. Sledují dodržování zákonů, testují v praxi projekty zadržování vody v krajině, vysazují aleje, vracejí život do řek, monitorují toxické látky, oponují v územních řízeních. Jsou specializovanými partnery státní správy, jejichž odborná kapacita doplňuje to, na co stát sám nemá dost lidí ani peněz.

Koaliční poslanci přesto opakovaně přicházejí s návrhem zákona o registraci „zahraničních vazeb“ nevládních organizací, think-tanků, akademických pracovišť a dalších subjektů. Odpovídá zákonu, kterým vládnoucí režimy v Rusku a Gruzii šikanují a kriminalizují občanskou společnost. Sankce? Až patnáct milionů korun nebo deset procent z obratu. Slovenský ústavní soud podobný zákon zrušil, maďarskou obdobu smetl Evropský soudní dvůr. Vláda s návrhem taktizuje – jednou ho „zastavuje“, podruhé znovu prosazuje – cíl ale zůstává: omezit prostor pro kritiku a připomínkování vládních záměrů.

Oslabení nevládního sektoru se, stejně jako oslabení parků nebo hydrometeorologů, projeví s časovým odstupem. Ve chvíli, kdy chybí hlas, který včas upozorní na černou stavbu, nelegální dovoz odpadu nebo pochybné rozhodnutí u veřejné zakázky.

Co v souhrnu sledujeme, zapadá do vzorce, který známe z amerického i evropského vývoje: oslabení veřejných institucí, dosazování loajálních lidí namísto odborníků, kampaň proti kontrolním mechanismům občanské společnosti, přesměrování politiky ve prospěch velkých byznysových zájmů. To vše v rámci vyprávění, že „stejně nejde o nic podstatného, šetřit se musí“. Jenže jde. Prázdné rezervní fondy parků se projeví při první kalamitě. Ochromený ČHMÚ při první povodni. Uzavřené kanály na čerpání evropských peněz v příštím rozpočtu. Seškrtaná Nová zelená úsporám na účtech za energie. Omezená občanská společnost všude, kde je potřeba někoho, kdo si všimne a nahlas řekne „tohle není v pořádku“.

Česká příroda, fungující veřejné instituce a schopnost domácností snižovat účty za energie nejsou položky, které by šly seškrtat bez následků. Jsou to věci, které se v Česku podařilo za několik desetiletí vybudovat a které nás chrání právě v situacích, kdy to potřebujeme. Platí u nich totéž co u zdravé přírody: dokud fungují, nikdo si jich nevšímá. Teprve když začnou chybět, je problém.

Čím víc lidí 19. dubna dorazí, tím zřetelnější bude, že obrana těchto věcí není úzkým zájmem několika aktivistů. Vezměte s sebou kohokoli, komu na české krajině, funkčních institucích a běžných domácnostech záleží.

Neděle 19. dubna 2026, 14:00–16:30, Hradčanské náměstí, Praha. Událost pořádá Greenpeace Česká republika, Re-set: Platforma pro sociálně-ekologickou transformaci, Univerzity za klima, Fridays for Future, Klimatická koalice Olomouc, Automat, Klimatická žaloba, Hnutí DUHA a Limity jsme my. Na pražské shromáždění navážou akce v několika dalších českých městech.

Přírodu škrtnout nenecháme.