Článek
Ženy bojují s výrazně těžšími podmínkami pro kariéru. Největší dopad na to má péče, která na ně padá z různých důvodů nepoměrně. To píše Claudia Goldin ve své Career and Family, za kterou dostala nobelovku. Konečně jsem se k tomu po měsících dostal. O čem její feministická ekonomie je a jak to zkoumala?
Prvně, velmi rychle k metodě. Goldin sleduje jak velká data (zapojení žen na trhu práce, kolik žen a z jakých univerzit získává tituly, kdy se jim rodí děti…), tak hlubší ponory do jednotlivých životních příběhů.
Pět generací amerických žen
Goldin identifikovala pět kohort amerických žen, které čelily různorodým výzvám a prostředí. Těch prvních (na konci devatenáctého století) bylo relativně málo, ale už měly první významné pracovní a politické úspěchy. Zároveň jich polovina vůbec neměla děti, protože to v době omezených možností prostě nešlo kombinovat. Druhá kohorta byla výrazně ovlivněna světovými válkou a rychlým „zrovnoprávněním“ žen skrze jejich zapojení v továrnách. Stále se ale jednalo o postup, kdy žena měla buď práci, nebo rodinu, většinou v pořadí „první práce, pak klidně 10 let s rodinou, pak zase práce“.
Třetí kohorta se většinou vdávala velmi brzy (a přispěla k poválečnému baby boomu) a kariéře (včetně studia) se věnovala až v dospělosti dětí. Zároveň se s větší ekonomickou prosperitou vracely i některé konzervativní trendy: proč by žena pracovala, když to nebylo nezbytně nutné? V některých prostředích bylo přímo ostudou mít pracující manželku.
I v reakci na to a hlavně na dostupnou a spolehlivou antikoncepci a možnost mnohem předvídatelnějšího plánování rodiny přichází čtvrtá kohorta. Ženy v ní častěji prioritizovaly vlastní kariéru a rozvoj. Bylo to ale právě v této generaci, kdy se poprvé začíná v historii na skutečně velké škále řešit, že „některé ženy chtějí založit rodinu příliš pozdě“. Goldin popisuje rozšířený problém, kdy ženy na základě dostupných lékařských informací naplánovaly zakládání rodiny až kolem 40 a pro mnohé to pak znamenalo, že děti už mít nemohly. Poslední její sledovanou kohortu zahrnují ženy v posledních dvaceti letech, které dosáhly nejvyššího podílu na pracovní síle a vyváženějšího rodinného života.
Dnešní výzvy - délka péče a chamtivá práce
Situace se za posledních 140 let významně zlepšila, k přibližné rovnosti jsme ale daleko. Přitom ta je pro trh ideální: talenty se dělí dle potřeby, ne podle toho, kdo musí hlídat. Některé věci se naopak pro ty, kdo pečují, zhoršují: roste podíl „časově chamtivé práce“. Takové, která se s péčí kombinovat nedá, protože vyžaduje plnou pozornost na vyžádání.
A proč tedy ženy více pečují? Velkou roli hrají stereotypy, tradice a kultura. Ty je podle Goldin dobré měnit tak, aby se o malé děti nebo naopak starší příbuzné uměli postarat všichni. Zároveň Goldin nepopírá, že mateřství je pro ženy výrazný a náročný úkol, který je jednoduše na nějakou dobu z procesu vyřadí a nejde to obejít. Délku tohohle „vyřazení“ už ale ovlivňuje veřejná politika a podpora jeslí a školek. Koukněte se třeba na rozdíl mezi Francií a Českem. Pointa samozřejmě není v tom, nutit ženy co nejdříve odložit děti do jeslí. Důležité je, aby měly vůbec tu možnost a mohly si svobodněji naplánovat rodinu a práci.
Graf užívání předškolní péče v Evropě
Připraveno na základě https://www.oecd.org/els/family/database.htm
Chamtivá práce
Druhý velký problém „chamtivá práce“ (greedy work). Ta jde ale taky odstraňovat. Víte, kde se pevná pracovní doba a racionální distribuce odpovědnosti dost dobře snese? Třeba v amerických lékárnách, kde Goldin změřila jen minimální pay gap. Nebylo to tak vždy - ještě před pár lety tam platily masivní rozdíly. Pak ale přišly změny v řízení a místo jednoho lokálního superguru, který dělal vše, měl osobní vztahy se zákazníky a musel být stále k dispozici, nastoupila standardizace. A už je víc jedno, kdo přijde na směnu.
Jsem si dost jistý, že existují i jiná pracoviště, která nepotřebují jednoho superguru, který je neustále připraven. Ale třeba dva, kteří se o místo dělí. Nejde to samozřejmě úplně všude, ale ve velké části pracovišť vytváříme chamtivé pozice sami, někdy ze zvyku, někdy třeba i z důvodu, že si chceme zajistit potřebnost.
A samozřejmě jsou tu i další možnosti jak si zjednodušit život. Třeba práce z domova a krátké úvazky. Ty nastoupily masivně v covidu, ale tam je také rychle vyvážila vyšší potřeba péče, která spadla zase na ženy. Dnes firmy často hlasitě odmítají home office jako princip - i když pro celkovou produktivitu je výhodný.
Proč to vlastně vadí?
Rozdíl v platech není jenom věc morálky a idejí. Pay gap je kvantifikovatelná ilustrace znevýhodnění žen v kariéře. Je příznakem hlubšího problému, který dusí ekonomickou produktivitu. Zapojení do práce a zvyšování kvalifikace je v důsledku lepší pro všechny, obzvláště v době konzistentních problémů s dostatkem kvalifikované pracovní síly. Pay gap se navíc týká poloviny populace - změny v produktivitě i o nízké jednotky procent mají obří dopady. Svoboda zvolit si uspořádání pracovního a rodinného života vede k šťastnějším vztahům a dává možnost si vybrat. Ne každá žena chce zůstat s dětmi, ne každý muž chce prioritizovat práci. Současné české nastavení k tomu ale vede.
Každý z nás se může pokusit o ty běžné, každodenní kulturní změny. Z rodiny si často neseme tradiční vzorce o tom, kdo má co dělat, a ty často pro ženy znamenají „druhou směnu“. Státy můžou dělat mnohem víc jak pro nutnou infrastrukturu pro mladé rodiny (školky, dětské skupiny), tak zvýhodňovat flexibilní úvazky. A zaměstnavatelé (včetně státu) se mohou zamyslet nad tím, jak omezit chamtivé pozice a třeba umožnit více práce z domova. Vyplatí se jim to.
