Článek
Nikdy jsem nebyl člověk, který by řešil svoje tělo víc než je nutné. Jenže pak se do mého života připletla kamarádka a s ní i neviditelná soutěž, kterou si v hlavě vytváří spousta lidí, ale málokdo o ní mluví nahlas. Kdo je hezčí, kdo má lepší postavu, kdo přitahuje víc pohledů. U mě se to zúžilo na jedinou věc: prsa.
Kamarádka měla výrazné poprsí, přirozené, bez silikonů, a všude kam přišla, sklízela pozornost. Já měl prsa průměrná. Ne malá, ne velká. Jen taková, co nikoho neurazí a nikoho nenadchnou. A přesně v tom byl problém. Začal jsem mít pocit, že jsem méně. Že moje hodnota se měří v centimetrech obvodu hrudníku.
Z lékařského hlediska jsem byl ideální kandidát na plastiku. Zdravý, bez chronických nemocí, nekuřák. Psychicky už to bylo horší. Trpěl jsem úzkostmi, nízkým sebevědomím a obsedantním srovnáváním se s ostatními. Diagnóza by klidně mohla znít: porucha vnímání vlastního těla, lehká forma dysmorfofobie.
Rozhodnutí padlo rychle. Konzultace, 3D model, výběr implantátů. Chtěl jsem větší než kamarádka. Ne o trochu. O hodně. Chirurg mě sice varoval, že extrémní velikost zvyšuje riziko komplikací, ale zároveň mě uklidňoval, že technicky je to možné. A já slyšel hlavně to slovo: možné.
Operace proběhla bez problémů. První dny euforie. Otoky, bolesti, ale i pocit vítězství. Když jsem se poprvé viděl v zrcadle, připadal jsem si jako nový člověk. Sebevědomější, atraktivnější, konečně „dost dobrý“. Mozek zaplavil dopamin, serotonin, endorfiny. Chemická odměna za rozhodnutí, které mělo změnit život.
Změnilo. Jen jinak, než jsem čekal.
Po třech týdnech se objevilo zarudnutí. Teplota. Bolest, která nebyla normální. Lékař to nejdřív označil za běžný zánět po operaci. Dostával jsem antibiotika. Jenže tělo nereagovalo. Infekce se šířila. Implantáty se začaly zapouzdřovat, tkáň odumírala.
Z medicínského hlediska šlo o kombinaci bakteriální infekce a silné imunitní reakce. Tělo začalo cizí materiál vnímat jako hrozbu. Vznikla sepse. Otrava krve. Stav, při kterém nejde o estetiku, ale o minuty.
Skončil jsem na jednotce intenzivní péče. Kanyly, kyslík, kapačky, kortikoidy, další antibiotika. Lékaři se snažili zachránit co se dalo, ale po dvou dnech přišlo rozhodnutí, které mi změnilo život definitivně: implantáty musí ven. A s nimi i velká část tkáně.
Probudil jsem se po další operaci a první, co jsem udělal, bylo, že jsem se dotkl hrudníku. Nebylo tam nic. Žádná prsa. Jen plochá, obvázaná hruď a jizvy. Chtěl jsem být větší než kamarádka. Teď jsem byl menší než kdy dřív. Anatomicky i psychicky.
Diagnóza zněla: oboustranná mastektomie z důvodu infekčních komplikací po augmentaci. Stejný zákrok, jaký podstupují pacientky s rakovinou prsu. Jen s tím rozdílem, že já si to způsobil dobrovolně.
Psychické následky byly horší než fyzické. Deprese, pocity viny, stud. Tělo, které jsem chtěl vylepšit, jsem si zničil. Lékař mi otevřeně řekl, že další rekonstrukce je možná, ale riziková. Kůže je poškozená, nervy přerušené, citlivost minimální.
Z odborného hlediska šlo o klasický příklad toho, jak psychická potřeba změny může převálcovat racionální úsudek. Estetická chirurgie není jen o skalpelu, ale o hlavě. A když hlava není v pořádku, žádný silikon to nespraví.
Ironie je, že kamarádka, kvůli které to celé začalo, mi pak chodila nosit jídlo do nemocnice. Seděla u postele, držela mě za ruku a říkala, že jsem byl vždycky dost. A že velikost prsou nikdy neřešila tak jako já.
Dnes žiju bez prsou. Bez výstřihu, bez podprsenek, bez iluze, že tělo je hlavní měna hodnoty. Z lékařského hlediska jsem stabilizovaný. Z psychologického hlediska jsem pacient, který se učí znovu přijmout vlastní tělo. Ne to ideální. Ale to, které přežilo.
A když se mě někdo zeptá, jestli toho lituju, odpovím jednoduše: Nechtěl jsem být krásnější. Chtěl jsem být lepší než někdo jiný. A zaplatil jsem za to orgánem. Doslova.
