Článek
Jsou omdlení, která mají jasnou příčinu. Nízký tlak, dehydratace, hypoglykemie, arytmie. A pak jsou omdlení, která by se dala diagnostikovat jediným slovem: realita.
Tenhle výjezd byl od začátku zvláštní. Dispečerka hlásila: „Žena, cca 28 let, v bezvědomí, hysterický partner, žádné zjevné zranění.“ Už to spojení „bezvědomí“ a „hysterický partner“ většinou znamená, že medicína bude až druhá v pořadí.
Dorazili jsme do bytu. Dveře otevřené, uvnitř chaos. Muž chodil sem a tam po obýváku, mluvil rychle, hlasitě a úplně zbytečně.
„Ona omdlela! Prostě spadla! Nic neříkala a pak bum!“
„Co se stalo předtím?“ ptáme se.
„No… bavili jsme se.“
„O čem?“
„O… věcech.“
To slovo „věcech“ v partnerském kontextu nikdy nevěstí nic dobrého.
Na gauči ležela mladá žena. Zavřené oči, bledá, ruce složené na břiše, vypadala skoro jako ve filmu. Kdyby k tomu nebyl ten křik okolo, působilo by to až poeticky.
„Slyšíte mě?“ ptá se lékař.
Žádná reakce.
Puls v normě. Dýchání klidné. Zornice reagují. Žádný pot, žádné křeče, žádné typické známky skutečného kolapsu.
„Jak dlouho je v bezvědomí?“
„Asi pět minut.“
„A co se stalo těsně předtím?“
Muž se zarazil.
„No… já jsem jí něco řekl.“
„Co konkrétně?“
„No… pravdu.“
A v tu chvíli bylo jasno, že jsme v jiné kategorii medicíny. Ne v interně, ale v oboru „následky upřímnosti“.
Žena najednou otevřela oči a první věta byla:
„To nebyla sranda, že ne?“
Muž ztuhl.
„Jaká sranda?“
„S tou její sestrou.“
Ticho by se dalo krájet skalpelem.
My jsme tam stáli se stetoskopem, zatímco se rozbaloval scénář, který by vystačil na tři díly seriálu.
„Ty jsi spal s mojí sestrou?!“
„Ne… jako… ano… ale bylo to dávno.“
„Kdy dávno?“
„No… minulý víkend.“
Žena se posadila, oči rozšířené, dech zrychlený. Tlak šel nahoru, puls taky. Klasická stresová reakce.
„A to jsi mi řekl teď?“
„No… protože ses ptala.“
Tohle je přesně ten typ věty, který v lidských vztazích způsobuje víc kolapsů než většina kardiologických diagnóz.
Žena se zhluboka nadechla. Pak znovu. Pak řekla:
„Já se asi…“
A omdlela podruhé.
Tentokrát už opravdu. Krevní tlak prudce spadl, tělo povolilo, hlava se jí zaklonila. Čistá vazovagální synkopa. Učebnicový příklad.
„Tak teď už fakt omdlela,“ konstatoval lékař.
Partner stál vedle ní a šeptal:
„Já jsem to nechtěl říct takhle…“
„Jak jste to chtěl říct?“
„No… ideálně nikdy.“
Začali jsme ji probouzet. Kyslík, nohy nahoru, studený obklad. Po minutě se probrala.
„Kde je moje sestra?“ byla její první otázka.
„To fakt není teď to hlavní,“ řekl lékař.
„Pro mě jo.“
Z lékařského hlediska byla v pořádku. Z lidského hlediska právě utrpěla masivní emocionální trauma s dopadem na autonomní nervový systém.
„Takže vy jste neomdlela z nemoci,“ shrnul lékař.
„Ne. Já jsem omdlela z informací.“
To je diagnóza, která zatím není v žádném ICD kódu, ale v praxi je extrémně častá.
Partner se snažil situaci zachránit:
„Ale bylo to jen jednou!“
„S mojí sestrou!“
„Ale už se to nebude opakovat!“
„To doufám, protože už nemám víc sester!“
Žena se znovu rozplakala. Tentokrát už bez kolapsu. Jen tichý, vyčerpaný pláč člověka, kterému se během pěti minut rozpadl vztah, rodina i iluze.
My jsme tam stáli s brašnami a uvědomili si, že zdravotní problém je vlastně vyřešený. Ale ten skutečný problém teprve začal.
Nakonec odmítla převoz. Tělesně v pořádku, psychicky v troskách.
Když jsme odcházeli, slyšeli jsme ještě poslední dialog:
„Takže ty jsi mě vlastně nezradil jednou…“
„Jak to myslíš?“
„Ale dvakrát. Jednou s ní. A podruhé, když jsi mi to řekl až teď.“
A to byla věta, která by spolehlivě položila i člověka s tlakem 140/90.
Tenhle výjezd jsme oficiálně uzavřeli jako:
krátkodobá synkopa z psychického šoku.
Neoficiálně:
kolaps způsobený kombinací nevěry, špatného načasování a absolutní mužské neschopnosti mlčet.
Protože někdy lidé neomdlévají proto, že jim selže srdce.
Ale proto, že jim někdo během jedné věty rozbije celý život.
A na to neexistuje žádná infuze.
Jen čas.
A hodně ticha.
