Článek
Přišel s výrazem muže, který očekává špatné zprávy. Sedl si opatrně, jako by mohl prasknout, a hned na úvod to ze sebe vyklopil.
„Pane doktore, já myslím, že jsem impotentní.“
To je silná věta. Těžká. Existenciální. Mužský ekvivalent oznámení, že končí svět. Slovo impotentní v sobě nese víc než jen popis funkce. Nese pocit selhání, ztrátu identity, ohrožení ega, rozpad vnitřního obrazu „já jako muž“.
„A co se děje?“ zeptal jsem se.
„No… občas se mi nepostaví.“
Ano. Občas. To slovo je klíčové. Kdyby se mu nepostavilo nikdy, bavíme se o problému. Když se mu to nestane občas, bavíme se o realitě lidského těla.
„Jak často?“
„No… jednou. Nebo dvakrát.“
„Za jak dlouho?“
„No… za poslední tři měsíce.“
Takže dvakrát za tři měsíce. Z lékařského hlediska je to statisticky zanedbatelný jev. Z psychologického hlediska je to pro něj důkaz naprostého kolapsu mužství.
„A kolik vám je?“
„Třicet.“
Třicetiletý muž, dvakrát selhání erekce, a diagnóza je jasná: konec.
„A co se dělo v těch situacích?“ zeptal jsem se.
„No… byl jsem unavený. Měl jsem stres. Předtím jsme se pohádali. Já jsem byl nervózní.“
Takže ideální podmínky pro erekci: hádka, únava, stres a tlak na výkon. To by nezvládl ani profesionální herec v pornofilmu s Oscarovou nominací.
„A jindy to funguje?“
„No… jo. Většinou.“
Většinou. Další klíčové slovo. Většinou to funguje. Ale mozek si samozřejmě pamatuje jen ty dvě katastrofy. Protože mozek je sadistický archivář. Normální úspěchy zahazuje, selhání ukládá do trezoru.
„A jak se cítíte, když se to stane?“
„Hrozně. Jako úplný neschopný chlap.“
Ano. A tady jsme u skutečné diagnózy. Ne impotence. Ale sebevědomí v terminálním stadiu.
Z fyziologického hlediska erekce závisí na:
– prokrvení
– nervech
– hormonech
– psychickém stavu
Z psychologického hlediska ale závisí hlavně na jedné věci:
pocitu bezpečí.
A tenhle muž se necítil bezpečně ani ve vlastní hlavě.
Měl v sobě permanentní tlak: musím fungovat, nesmím selhat, musím podat výkon, musím dokázat, že jsem chlap. Sex se pro něj nestal potěšením, ale testem.
A tělo na testy reaguje logicky. Stres → stažení cév → žádná erekce. To není porucha. To je evoluce.
„Takže nejste impotentní,“ řekl jsem mu. „Jste jen vystresovaný a bojíte se selhání.“
„Ale co když se to bude opakovat?“ zeptal se vyděšeně.
Ano. To je klasický začarovaný kruh. Poprvé se to stane náhodou. Podruhé už s obavou. Potřetí už s panikou. A čím víc se bojí, tím víc se to děje. Ne proto, že by byl nemocný, ale proto, že je v permanentním vnitřním monitoringu vlastního penisu.
Sleduje ho víc než burzovní graf.
Každý signál:
– stojí?
– nestojí?
– už stojí?
– proč nestojí?
– stojí dost?
– co když teď spadne?
A takhle se erekce nedělá. Erekce vzniká v uvolnění. Ne v kontrole.
Z lékařského hlediska jsem se nebál jeho penisu. Ten fungoval. Bál jsem se jeho sebevědomí. To bylo rozpadlé, křehké, závislé na jednom jediném parametru: jestli se mu zrovna postaví.
Celá jeho mužská identita stála na hydraulickém mechanismu.
„A jak to máte s ostatními oblastmi?“ zeptal jsem se.
„Jak myslíte?“
„Sebevědomí v práci, ve vztahu, obecně?“
„No… já se hodně snažím. Nechci zklamat.“
To je další signál. Člověk, který se pořád snaží nezklamat, žije v permanentním napětí. A napětí je přímý nepřítel erekce.
Navrhl jsem mu jednoduchou terapii:
– přestat se testovat
– přestat se hodnotit
– přestat sledovat výkon
– zaměřit se na prožitek
Tedy opak toho, co ho naučil internet, pornofilmy a motivační citáty o „skutečném chlapovi“.
Protože skutečný chlap není ten, komu to stojí vždycky. Skutečný chlap je ten, kdo se nezhroutí, když to jednou nestojí.
Do karty jsem si napsal: pacient netrpí impotencí, ale akutní krizí mužského sebevědomí.
A to je dnes epidemie. Muži, kteří mají funkční těla, ale totálně rozbité vnitřní hodnocení sebe sama. Muži, kteří měří svou hodnotu podle jednoho orgánu. Muži, kteří se bojí selhání víc než nemoci.
Takže ano. On se bojí, že je impotentní. Já se bojím jeho sebevědomí. Protože to je v mnohem horším stavu než jeho erekce. A hlavně: to se spravuje mnohem hůř než cévy.
