Článek
„Pane doktore, já bych strašně chtěl začít žít zdravě. Ale nemám na to čas.“
To je dneska skoro diagnóza sama o sobě. Syndrom „nemám čas“. Postihuje hlavně lidi, kteří přesně vědí, na co by čas mít měli, ale nemají nejmenší tušení, kam se jim vlastně každý den ztrácí.
„Na co konkrétně nemáte čas?“ zeptal jsem se.
„Na cvičení. Na vaření. Na spánek. Na sebe.“
Ano. Na sebe nikdy není čas. To je moderní verze hrdinství. Nemít čas na vlastní život.
„A jak vypadá váš den?“
„Ráno práce. Pak maily. Pak schůzky. Večer jsem úplně mrtvej.“
„A co děláte večer, když jste mrtvej?“
„No… odpočívám.“
To zní slibně.
„Jak?“
„Seriály. Instagram. YouTube.“
Aha. Takže nemá čas, ale má kapacitu zhlédnout tři epizody cizích životů a dvě hodiny sledovat lidi, kteří mají očividně víc času než on.
„Kolik času trávíte na sociálních sítích?“ zeptal jsem se.
„Nevím. Chvilku.“
Ano. Chvilku. Magická jednotka času. Chvilka může být pět minut. Nebo tři hodiny. Záleží, jak moc se stydíte.
Podíval se do telefonu. Odemkl ho.
„Počkejte, já se podívám…“
„Dneska dvě hodiny dvacet minut.“
Zajímavé. Člověk, který nemá čas, má denně dvě hodiny na aplikaci, jejímž hlavním smyslem je zabít čas.
„A seriály?“
„Tak hodinku, dvě.“
Takže shrnuto: nemá čas na pohyb, ale má tři až čtyři hodiny denně na pasivní konzumaci obrazovky.
To už není nedostatek času. To je jen kreativní rozdělení priorit.
„A kolik hodin spíte?“
„Šest. Někdy míň.“
„A proč?“
„Protože jdu pozdě spát.“
„A proč jdete pozdě spát?“
„Protože se chci dívat na seriál. Konečně mám klid.“
Ano. Konečně klid. Když všichni spí, povinnosti zmizí a mozek si může konečně dát dopaminový dezert.
„Takže vlastně máte čas. Jen ho dáváte jinam,“ shrnul jsem.
„No jo, ale já ten seriál potřebuju. To je moje psychohygiena.“
To je další krásné slovo. Psychohygiena. V překladu: digitální anestezie. Neřešit život, ale utlumit ho.
On nebyl bez času. On byl bez energie. A energii nečerpal z odpočinku, ale z úniku.
„A kdy jste naposledy šel na procházku?“
„Nevím. Možná loni.“
„A sport?“
„Na to fakt nemám čas.“
Zajímavé, že procházka je časově náročná, ale čtyřicetiminutové video o tom, jak si zorganizovat život, je úplně v pohodě.
„Takže kdybyste místo Instagramu šel třicet minut ven…“
„No jo, ale to bych přišel o Instagram.“
Ano. Tragédie. Kdyby se člověk hýbal, přišel by o sledování lidí, kteří se hýbou.
„A co by se stalo, kdybyste sociální sítě vypnul?“
„Nevím. Asi bych se nudil.“
A tady jsme u jádra problému. Nuda. Největší nepřítel moderního člověka. Stav, kdy mozek nemá žádný podnět a musí se setkat sám se sebou.
Lidi dneska netrpí nedostatkem času. Trpí strachem z ticha.
„Takže vlastně nemáte čas, protože ho dobrovolně dáváte aplikacím?“ zeptal jsem se.
„Když to řeknete takhle, zní to blbě.“
Ano. Proto se to takhle většinou neříká.
Říká se:
– nemám čas
– mám hodně práce
– jsem strašně vytíženej
Neříká se:
– koukám moc do mobilu
– neumím vypnout
– utíkám před vlastním životem
Protože to už by byla nepříjemná pravda.
„A co vás vlastně trápí zdravotně?“ zeptal jsem se.
„Únava. Bolí mě záda. Přibírám. Nemám energii.“
Ano. Tělo klasicky reaguje na život v sedě, ve stresu a v modrém světle.
„A chcete to změnit?“
„Jo. Strašně.“
„A jste ochotný omezit sociální sítě?“
„No…“
Ticho. Dlouhé. Upřímné.
„Jako trochu jo. Ale ne úplně.“
Takže chce změnu. Ale ne změnit to, co mu bere čas. Jen by chtěl, aby se čas nějak zázračně rozmnožil.
To je mimochodem velmi rozšířená iluze. Lidi si myslí, že problém je nedostatek času. Ve skutečnosti je problém nedostatek rozhodnutí.
Čas máme všichni stejný. Jen někdo ho investuje do sebe a někdo do cizích životů na obrazovce.
„Takže nemáte čas…“ shrnul jsem, „ale máte čas sledovat, jak někdo jiný má čas.“
Zasmál se. Trochu.
„Když to řeknete takhle, zní to jako diagnóza.“
Ano. A taky že je.
Do karty jsem si napsal: únava, sedavý styl života, pravděpodobně nedostatek pohybu a spánku.
Skutečná diagnóza by zněla: pacient nemá problém s časem, ale s hranicemi.
Tvrdí, že nemá čas.
Má ale čas na seriály a Instagram.
A to je možná největší paradox dnešní doby. Nikdy jsme neměli tolik technologií, které šetří čas. A nikdy jsme neměli tak silný pocit, že žádný čas nemáme.
Ne proto, že by den byl kratší. Ale proto, že jsme ho zaplnili vším možným, jen ne sebou.
A pak přijdeme k lékaři unavení, vyčerpaní, bez energie a ptáme se, kde se to stalo.
Stalo se to večer. Na gauči. S mobilem v ruce. Když jsme se rozhodli, že cizí příběhy jsou důležitější než ten vlastní. A začali tomu říkat „odpočinek“. místo „odklad života“.
