Dimenze: Náhody neexistují

„Už jsem ti někdy říkal o definici šílenství? Šílenství je dělat věci stejně, pořád a pořád dokola a myslet si, že se něco změní.“ Vaas Montenegro

00. Předmluva

Skrze území Kapské, táhla se ranní mlha doplněná o aroma ozonu z noční bouře, která po sobě zanechala mnoho polámaných stromů ve zdejších hustých lesích. Taktéž rozbouřené potoky, jež běžně líně tekly svými klikatými koridory, plnými raků a drobných rybek. Pole se zvedala jako čechrající vlasy, když z trsů obilí opadala rosa a z vanoucím větrem tancovala do různých směrů. Pásy různých obilovin a divoce bující traviny s květy, konturovaly všemi barvami a s naprostou lehkostí pokračovaly v nekonečném tanci. Oblast byla takřka ze všech stran obehnána horami a proto, když se zde převalil monzun, vydržel velmi dlouho, než se mračna rozehnala. Avšak pravidelně zde panovalo naprosto klidné podnebí s vůní jarních květin a bujícího života. Stáda vysoké po okrajích březových hájů, hejna kachen vracející se ze své daleké zimní cesty za teplem, ale i nemotorná mláďata divočáků, pobíhajících kolem prasnic v bukovým lesích. Podhůří dokreslovaly také dalekosáhlé ohrady plné ovcí a krav, které zde v určité symbióze udržovali pole rovnoměrně střižená. Nad touto idilou se již špičatily vrcholky a propukliny hor, kde se usadilo pouze pár dobrovolníků, kteří byli schopni v těchto těžkých podmínkách přežít. Chlad, silný vítr, ale hlavně smečky vlků a hnědí medvědi odrazovali od života v této oblasti. Určitá synergie se zde za roky soužití však vytvořila a zvířata si zvykla stranit se lidí, jelikož je systematickým vyvražďováním vyhnali právě až do nejvyšších částí této oblasti.

Nejvyšší místo bylo pro mnohé posvátné, díky jeho jedinečnému tvaru a samozřejmě pověstem, přenášejícím se a měnícím se po mnoha generacích. Na na jeho vrchol byl vynesen monumentální zlatý kříž zasazený do hrubého, tesaného vápenco-křemenu a za dobrého počasí, byl díky svému lesku a velikosti ozařován sluncem, vidět z neuvěřitelné dálky a svým způsobem tak fungoval jako orientační bod pro všechny, kdo se zde vydali. Onen takřka dvacet loktů vysoký kříž, nahrazoval temný monolit, který zde kdysi dle bájí stával. Dle pověstí byl tak černý a zároveň dokonale hladký, že se zdálo, jako by pohlcoval veškeré světlo a barvy ze širokého okolí. Ten se však nikdy nenašel, pouze jeho části. Místní toto místo nazývali Vyšný Rodgar podle bájného zakladatele zdejší říše, který zemřel před více než osmi-sty lety. Tak alespoň datovali učenci dle nalezených střípků minulosti začátek osidlování tohoto místa.

Jak bývá zvykem, tak každá pověst je po generace měněna, ale její podstata bývá většinou nezměněna. Ta, která se vyprávěla právě o Rodgarovi zněla však ve většině případů nějak takto :

„Přišel odnikud a šel nikam, jelikož o jeho zrození neměl nikdo ani potuchy, někteří tvrdí, že to byl potulný lovec, někteří tvrdí, že se sem doplavil až z dalekých zemí za mořem, nicméně se jako první setkal s bytostmi nepředstavitelné síly a inteligence, jež přišli z hvězd. Na většině vyobrazení byl znázorněn jako ramenatý dlouhán s vlasy spletenými do copu a dlouhými snědými vousy staženými koženými řemínky. Všechny výjevy vždy obsahovaly také v ruce držící kopí s nefritovým odstínem bodce, který měl odkazovat právě na bájný monolit. Společně s bohy se dohodl na tom, že výměnou za zlato, jehož žílami byly protkány takřka všechny zdejší hory od nich získá technologie, díky kterým bude moci vystavět města a dát tehdy opuštěné krajině život.

Dohoda byla krví zpečetěna a Rodgar získal nástroje a technologie potřebné jak k vykonání úkolů, tak část zmíněné odměny s tím, že za dvacet let bohové znovu přijdou a vezmou si na oplátku zlato. Tak se dle pověsti také stalo a do Kapska začaly kočovat rodiny, ba mnohdy i celé vesnice, jelikož se zde dařilo úrodě, chovu a byla zde nekonečná práce v dolech. Oblast se rychle rozrostla a s ní samozřejmě i hranice celého panství. S přibývajícími lidmi také rostla přímou úměrou i nemocnost a boje. Boje, které nakonec rozdělily kraj na dvě části. Jedni nechtěli svými životy zaplacené, vytěžené zlato již nadále darovat bohům, ale přáli si sním obchodovat a nakládat po svém. Ti druzí si obětavě nechtěli bohy znepřátelit, a proto chtěli nechat vše při starém. Následky to ovšem mělo katastrofální pro všechny, jelikož i trestu neunikl nikdo..

Pásy oslnivého světla vycházejícího z obrazce, jež se z rána objevil nad vrcholem Rodgaru doprovázené obrovským hlukem, přivedly samotné bohy, kteří se zjevili v těžkouvěřitelném létajícím chrámu a dosedli před brány města. Chrám se rozevřel po jeho bráně začali scházet dolů bohové, jež měli sice lidské rysy, ale byli bledí jak křída a mluvili těžce srozumitelnou řečí. Ti znepokojeně prohlíželi dary, které zdejší lid obětoval. Ačkoliv byla hromada zlatých ingotů do výšky deseti loktů a řiroká dvakrát tolik, bohové bez jediného mimického pohybu pouze mávli rukou a bez jakéhokoliv varování seslali na tento svět mor, který vyhladil takřka vše živé a po technologicky rozvinuté oblasti zbyly jen chátrající budovy a doly plné mrtvých horníků.

Zlato bylo pomocí nějaké magie dopraveno do chrámu a ten s z ohlušujícím rachotem zmizel v obelisku, visícím nad monolitem vrcholu hory. Následně obrazec zmizel a po bozích zde byl pouze jeden nechtěný dar. Zvláštnost tohoto danajského daru byla ta, že ukázala samu podstatu lidskosti. Mor se na obětech nejprve projevoval zarudlými výrůstky v oblasti třísel a paží, kdo zpozoroval tyto symptomy, měl maximálně týden. Úkaz lidskosti se ukázal tak, že místo aby nakažení opustili oblast, rozhodli se nezemřít sami a nemoc schválně rozšiřovali dál. Mrtvé házeli do studen, násilně třeli rozškrábané boláky všude kolem sebe, jen proto, aby neumřeli sami. Za necelý měsíc zemřeli takřka všichni na mor a nebo se pozabíjeli mezi sebou. Poslední, co před svou smrtí Rodgar udělal bylo, že vystoupal až na samotnou nejvyšší horu, kde sestoupili uctívání a za pomoci důlních výbušnin odpálil monolit, skrze který se domníval, že otevřeli bránu do svého světa. Od té doby se do oblasti vrátil život a začala nová éra. Tak praví svitky z dob dávno minulých.“

Ze třech pramenů plněné koryto řeky protékalo z hor až do údolí, kde skrze rolnické vesničky a sádky nabralo sílu dost velkou na to, aby se po ní dalo splavovat dřevo, tak doplout s nákladem až k největšímu městu a to kapitálnímu Želivsku. Městu, jež ve své době nemělo ve světě konkurenci. Na zdejší poměry, kdy se o toto místo dělilo bezmála pět tisíc lidí a navštívilo jej denně okolo další tisícovky se nejednomu ani nesnilo. Běžný návštěvník z jiných zemí vždy civěl, jelikož většina měst měla do tisícovky obyvatel a maximálně pětinu rozlohy. Zde se však hranice táhla od řeky až do hor, tedy zhruba čtyři míle a do šíře kopírovala řeku, která byla uměle vyhloubena, aby zde mohly doplout i lodě s hlubokým ponorem a přivézt tak vzácný, těžký náklad. Do města se dalo dostat několika cestami, avšak ta nejimpozantnější vedla přes doky. Mohutná řeka zde splavovala dřevo a vzhledem k blízké zátoce pokračující až do moře sloužila jako zásobovací trasa. Běžně ji okupovalo na dvě desítky velkých lodí, které sem dopluly za vidinou zisku. Právě proto byly místa okolo nich nejvíce ovládaná různými překupníky a handlíři. Také zde byly na každém kroku nějaké nálevny a bordely. O pár kroků dále byly již vystavěny dlouhé budovy s dřevěnými střechami a postávajícími strážci. Jeznalo se o sklady se zbožím, které většinou patřily šlechtě a ta je pronajímala za nemalé peníze místním obchodníkům. Jeden ze skladů však byl řekněme odlišný. Postávalo kolem něj mnohem více vojáků a hlavně byl osazen koncovou stanicí lanové dráhy, která sloužila pouze pro potřeby královské rodiny. Impozantní systém tvořený věžemi, přes které se dopravoval náklad až do vzdáleného sídla měl ryze jednoduchou funkci a to dostat do paláce cokoliv tak, aby se k nákladu nikdo nedostal. Většinou se jednalo o cenosti a zlato, avšak díky důmyslně vyvinutým trolejím se převážely také sudy s vínem a spoustu dalšího. Dále se cesty klikatily do uliček kde se drobní živnostníci snažili prodat své tuctové sušené ryby a nebo látky pochybných kvalit. K městskému centru, kde sídlil trh, což byla vlastně nejrušnější oblast poté vedly tři ulice. Kolejová, na které vlivem nejčastněji užívané trasy nechal jeden z obchodníků vystavět dvou směrné žlabové kolejiště, byla poseta kobilincema tažných mul, jež zde zastupovali burlaky táhnoucí vozy po kolejích. Druhá cesta, přezdívaná přímá nabízela nejkratší možný způsob, jak se dostat k centru, nýbrž šla svahovitě vzhůru a proto byla používána pouze pěšími. Nacházely se zde všelijaká lákadla jako byly místní taverny, bordel pro bohaté, ochotnické divadlo a jako kontrast také zástupy žebráků posedávajícími po zemi. Poslendí byla využívána pouze zřídka, neboť to byla ulice, kde žila spodina.

Samotné centrum se měnilo dle situace. Centrum bylo vlastně široké náměstí s centrální kašnou, které bylo do odpoledních hodin plné stánkařů a večer se měnilo na kulturní dějiště pro místní umělce. Samozřejmě zde také stála podesta, kde se konaly popravy, jež byly většinou oblíbenější, než divadlo, které místní cházka nazývalo uměním. Odtud se následně do strmého kopce klikatila kostkovaná cesta až ke stavbě, která dominovala oblasti.

Vícepodlažní zámek s nekonečným sloupovím okolo bílých kvádrovitých stěn se na vrcholku kopce tyčil jako symbol úspěchu kraje. Leštěné sklo zasazené do bloků se na dálku třpytilo a dávalo dojmu, že zámek je postaven ze stříbra. Hlavní budovu a vedlejší věže oddělovala nepropustná hradba, za níž se skrývala zahrada plná exotických květin a dřevin. Pohledu dominoval samozřejmě nedaleký vrchol. Vysoká skála pod jejíž vrcholy se tyčily věže spojené lanovou dráhou pro přesun materiálu, končící nedaleko zmíněných doků. Symbol velikosti a moci zdejších vládců, kteří shora panovali pevnou rukou, po několik pokolení Struktura vycházela z hlavního vládce Rudolfa II. Jež po svém otci zdědil prokletí týkající se posedlosti vědění. Pod ním měli určité městské a venkovní části na povel šlechtici, řečeno patroni, kteří se starali dle rozkazu vládce, ale jinak si teoreticky mohli dělat co chtěli.

Po mnohých rodech, které se v panování vystřídali se právě jeden stal tím osudným. Rod Geronů, jakožto uchvatitelé ze západu se drželi při vrcholu takřka sto let a z oblasti vybudovali tu nejmocnější říši. Díky silné armádě a bohatství sjednotili kdysi rozhádané rodiny a vytvořili svůj zvláštní druh monarchie. Města a vísky získaly své patrony, kteří se starali o svěřené oblasti, kdy vládli dle rodiny sepsaných zákonů. Tento převrat se však neobešel bez taktického vyhlazování nepřátel a nespolupracujících cechů. Čtvrtý z řady Geronů, usedl na vladařský post Rudolf. První svého jména, co si zakládal na rozšiřování ovládané oblasti. Své velkolepé jméno si vydobyl bojem proti východním kmenům, které pořádaly nájezdy a snažili se ukrást vše, co mělo nějakou cenu a pokud to nešlo, tak to alespoň zničili. Dvouměsíční válka stála dohromady okolo tisíce životů. Drtivá většina na nájezdnické straně. Nicméně se z čistě defenzivní války otočila ve prospěch Želivska a po velmí tvrdé ofenzivě byly kmeny rozprášeny.

Rudolf I. při svém válečném tažení ukořistil starou válcovou tubu, která byla zalitá několika vrstvami vosku. Jednalo se o precizně zpracovaná dílo, kdy byl dřevěný obal lemován měděnými leštěnými pásy zdobený rytinami neznámých jazyků. Nejprve si myslel, že se bude jednat o nějaký obraz, či snad mapu pečlivě opečovávanou nějakým pamětníkem v čemž měl skoro pravdu. Díky několika přiloženým zlatým destičkám v tomto času odolávajícím pouzdře zjistil, že pochází až z dob bájného Rodgara. Společně s deskami byla v tubě i velmi podrobně nakreslená na velmi kvalitně zpracované kůži mapa. Krasopisem do ní byl napsán vzkaz pro hledače pokladů, kteří díky ní dokážou nález způsob, jak se znovu setkat se stvořiteli. Jen stačí nález vše, co mapa ukrývá a smířit se s následky totální zkázy, či věčného života. Vše je prý podle toho, kdo se rozhodne po této stezce jít.

Rudolf I. Se při takovém nálezu okamžitě chopil příležitosti a doslova padl v posedlost. Veškeré bohatství a nabyté statky padly na tuto honbu za bohy. Mnozí si mysleli, že se spíše zbláznil, když si z nejlepších vědců, geografů a učitelů vytvořit historicky první skupinu hledačů, kteří měli ve své době takřka neomezenou moc. Pouze vládce byl nad nimi. Sídla, přednosti v obchodech, nárocích na pozemky. Neexistovalo nic, co by neměli a nebo nemohli mít. Stali se fakticky stínovou vládou ponurého starce, který byl zbaven smyslu pro logiku a realtu a žil pouze z posedlosti. Tato kasta měla několik úrovní rozdělené většinou podle věku. Povětšinou si stařešinové vybírali mezi omladinou nejinteligentnější jedince a jak by si jeden pomýšlel, tak i nezměrně na rozum velmi chudé, avšak na fyzické vlastnosti nadměrně silné chlapy, kteří však měli životnost nejdéle rok. Nejdéle rok, poněvadž je využívali na průzkumy starých nepoužívaných štol, anebo riskantní lezecké operace. Snad se zdálo, že to co sbírali pro Rudolfa, bylo schválně rozmístěno tak, aby se nenašel blázen, který by chtěl vše najít.

V mapě byly rozmístěny takzvané artefakty, které při sloučení vytvoří celek, jenž dovede bohy opět do tohoto světa. Kvůli hrstce mincí přišlo o život během prvního roku takřka dvacet z nich, což však dle slov nejvyššího bylo pouze nutné zlo. Nutná oběť za nekonečno a odpověď na základní otázku. Proč jsme vlastně tady. Nejčastější příčinou se staly pády z výšek a nebo zasypání ve štolách. Místní dokonce tvrdí, že nářek mrtvých ze starých štol slyší dodnes. Všechny artefakty, tedy ty nalezené se skladovaly na vrcholu věže, nejvýše postavené městské budovy. Byly to ony osudné monolitické úlomky rozervané důlní výbušninou za Rodgara. Jenže stále chyběla nejen značná část, ale také návod či nějaký popis, jak vlastně celek funguje.

Moc těchto střípků byla značná. Své místo v nejvyšší a nejvzdálenější věži získaly nejen proto, že doslova vyzařovaly energii a dlouhý pobyt v jejich blízkosti doháněl slabé osoby k šílenství, ale také proto, že slabé jedince ničil. Richard I. byl přesvědčen, že jako jediný má natolik výjimečnou osobnost, aby moci artefaktů odolal. Jak bylo ovšem na první pohled patrné, byl přesným příkladem opaku. Z původně velmi fyzicky i duševně silného vládce, který byl na svůj věk velmi pohledný se v necelých čtyřiceti letech stal svraštělým dědkem a mnozí by jej nazvali hříčkou přírody.

Dlouhý pobyt v blízkosti jej připravil takřka o všechny jeho vlasy a když mu nějaké zbyly, tak měly barvu křídy a lámaly se jako suchá stébla trávy. Původně vždy červené a plné tváře rozdávající každou grimasou tisíce úsměvů mu propadly a zbledly mrtvolnou barvou. I jeho celek se nějak divně zkroutil a v podstatě každý jeho rychlejší pohyb vypadal velmi útrpně. Nechodil už takřka v ničem jiném než ve volných košilích a bokem šněrovaných sukenicích, aby co jak nejméně namáhal tělo. V období, kdy se ještě dal považovat za přitažlivého zplodil syna, nesoucí odkaz jména svého otce. O mnoho let později se mu ještě narodil jeden potomek, ten byl však díky zdraví svého otce lehce jiný. Narodil se takřka o měsíc dříve a jen stěží přežil. Jeho první roky byly plné nemocí a kde kdo by si netroufl tvrdit, že se dožije dospělosti. Přes to vše si však nenechal rozmluvit pobyt u svého pokladu a věřil, že pokud uspěje, bude odměněn věčným zdravím.

Léta se táhla a výsledek byl stále v nedohlednu. Nejvyšší vševidoucí, hledač Tamir, který pocházel až z dalekého východu byl pozván jako obvykle na seanci s vládcem a jeho rodinou. Seance se vždy pořádala v zámecké zahradě v jilmovém altánu s mnoha zdobenými obrysy okolo sloupoví. Bílá jako ze slonoviny postavená schránka byla s plna vyložena květy a okolo centrálního sloupu byl dokulata vsazen mramorový stůl, kde se vyjímala funkční fontána s několika miniaturami říčních toků. Altán měl kapacitu takřka pro sto osob a díky znamenitě promyšleným stěnám se zde držel stále čerstvý vzduch bez průvanu. Vladařská rodina seděla jako tolikrát uprostřed pomyslné podkovy, ve středu s hříčkou přírody. Po Rudolfově levici seděli jeho dva synové, a to Rudolf II. a Jiří, ten byl v podstatě ještě dítě, jelikož neměl ani dvanáct let. Po pravici byla usazena Lenora, žena nevídaných proporcí, co se hrudníku týče. To byl možná důvod, proč se tato původně venkovská dívka dostala až na místo první dámy tohoto rozsáhlého panství. Stůl byl bohatě prostřen a naložen spoustou květin. Akorát střed, tedy pohled na Richarda, prvního svého jména jej kazil. Panoši zaklepali dlouhými sudlicemi o podlahu a představili příchod nejvyššího hledače.

Vysoký muž vcházel energickým krokem s vlajícím temným kabátcem až ke kolenům a hlavou skloněnou, vyčkávaje se oslovení, na které nemusel dlouho čekat. Rudolfa již několik měsíců neviděl a když zvedl hlavu jen stěží se byl schopen ubránit znechucení a obavy o vládce, poněvadž vypadal od minula opravdu hrozně. Dlouhými prsty si začal prohrabávat plnovous, ovšem tak, že nervozitu viděli už úplně všichni.

„Tamire, neostýchej se a vem místo. Banality nech stranou a mluv, jak jste pokročili v Orlí hoře.“ Vysýpal ze sebe chraplákem vladař. Vševidoucí usadiv se založil ruce na stehnech a chvíli váhavě sledoval všechny okolo, aby se ujistil, že opravdu může začít mluvit a nepřeruší tím slovo nikoho z osazenstva.

„Můj pane, dovol abych ti nejprve popřál zdravý den a s nejvyšší úctou poděkoval za pozvání. Ve své podstatě vám bohužel nenesu žádné dobré zprávy.“pronesl jakoby do země s pro některé legrační intonací.

„Už zde žiješ přes osm let, tak mi prosím řekni, že jsi se spletl ve stavbě těchto vět a chtěl si snad říci, že neseš dobré zprávy.“

„Můj pane, jazyk již ovládám perfektně. Orlí hora je již zcela prozkoumána a nenašel se, byť jediný náznak o největším z úlomků. Dva z mých oddaných zemřeli při závalu a nic. Obávám se, že nás musel někdo předběhnout.“ snažil se bránit okřiknutí a nepatrně pošilhával po osazenstvu.

„Kdo? Kdo by se dobrovolně trmácel do horských dolů?“ rozkašlal se mladý stařec tak dusivě, až se mu v koutku úst objevily jemné kapičky krve.

„Dovolte pane, abych se odmlčel, jelikož nemám ponětí. Jediná stopa, jaká přichází v úvahu je, že se mapa plete.“ ukončil exotickým hlasem Tamir, hledíc do země.

„Zmiz a nevracej se, dokud osobně neobrátíš celou horu vzhůru nohama. Tím jsem skončil, vypadni!“ rozohnil se div se neudusil a poukázal blíže neurčité gesto na strážné. Vševědoucí se skloněn k zemi odporoučel zvláštně zahleděn na staršího syna, čehož si Rudolf I. stačil všimnout.

„Dráha rodino, jak jistě víte jsem nemocný a netuším, zda se mi povede dožít se přesvědčení o síle božstva ukrytého v jiném světě. Ale přeci jen se už takhle rozkládám dlouho a stále žiju. Je na čase, abych formálně jmenoval nástupce. Jen by mne zajímalo, jak se mí drazí synové stavíte k mému životnímu dílů a proč Rudolfe, ty zatracenej budižkničemu se vůbec opovažuješ ničit, mou jedinou šanci na úspěch. Jsi hloupý a měl si počkat až chcípnu, než mi začneš uplácet tajemníky. Já nejsem hloupý. V celé oblasti mám své zvědy. Dokonce ani hledačům už nevěřím. Vím o tvé dohodě s Tamirem a i o tom, že z Orlí hory byl převezen monolit větší, než kdy byl nalezen. Tomu parchantovi jsem chtěl dát ještě šanci a nechat jej, aby se přiznal. Za svou kariéru toho dokázal spoustu, avšak jeho chuť po moci jej nakonec bude stát život. Stráže jej právě šli pověsit, nemysli si. Já to vždycky říkal, že lidem z východu se nedá věřit. Tak k věci. Tímto tě oficiálně zbavuji veškerých tvých funkcí a vzhledem k tomu, že si můj prvorozený syn, nechám tě žít, ale v téhle zemi už tě nikdy nechci vidět. Na tvé místo nastoupí tvůj mladší bratr a teď mi zmiz z očí. Daruji ti, den tvého života na to, aby si se nabalil a vypadl.“

Osazenstvo u stolu bylo ohromeno, s jakou silou a energií nyní jejich vladař řečnil. Jako by se do něj opět vrátila ztracená síla a ožil. Nadšení přerušil až hlasitý výkřik první dámy.

Richard II. stojící za zády svého bratra s pohledem tak opovrhujícím třímal v ruce malou ocelovou dýku po jejímž ostří skapávala krev na mramorovou podlahu. Mladý Jiří hrudí okupoval stůl a ze zátylku mu lenivě sršela krev. Pár rychlých pohybů a Lenora po krátkém souboji znovu utichla. Vladař ještě stačil zavolat stráž zpět. Ta však přišla pomalými krůčky v čele s Tamirem. Vše bylo připraveno dopředu a budoucí dědic uměl s lidmi obchodovat lépe než otec. Zvláště když stráž tvořili vrchním hledačem vybraní lidé. Dopřál mu alespoň rychlou smrt dvěma rychlými výpady do hrudníku.

Znuděně otřel dýku o bílý ubrus a hrdě otce shodil z křesla na kterém jej vystřídal. Natáhl se pro otcovo sklenici a pozvedl ruku k přípitku. „Král je mrtev, ať žije král.“ pozvedl nástupce číši s vínem a obrátil ji do sebe až mu alkohol stekl po koutcích. Vrchní hledač, beze slova pokynul bradou a zaluskal na prstech. Strážní se chopili těl a začali je odnášet. Tamir si zamnul ruce za záda a pomalým krokem opustil altán.

Slabé světlo v okénku světnice se mihotalo v mírném průvanu nočního vánku. Dřevěné dveře zazpívaly tolik známou bubnovou melodií. Kdy se několikrát sekavě pohnuly v pantech. Vrchní hledač, nynější hlavní tajemník, sedící na kavalci a popíjející víno návštěvu očekával a na kulatém stolíku měl o sklenici navíc. Rudě nasycená barva vína v rukou Tamira, odrážela ve sklenici světlo vycházející z hořícího dřeva malého krbu. Dveře se zavřely, což nijak nezměnilo pozici sedícího hledače, upírajícího svůj zrak na malbu jeho sladké domoviny. Následně však probděl a otočil se k návštěvníkovi.

„Vítám vás, můj pane. Omluvte, že jsem nestihl přivítat tak důležitého hosta.“ vyslovil z polo sedu a nabídl mladému vládci křeslo. Ten za sebou zavřel dveře a jevil se velmi roztěkaně, jako by měl strach, aby jej nikdo neviděl.

„Jen se nebojte, můj pane. O naší malé poradě víme pouze my. Strážci okolo mého domu dostali spěšnou zprávu, aby udělali. Jak to říci. Volný průchod pro důležitou návštěvu.“ Bez optání nalil hostu víno temně rudé barvy.

„Tento skvost je až z dalekých Galských vinic. Barbaři ze severu jej pijí studené, ale když je v pokojové teplotě. Ach cítíte tolik výraznou chuť anýzu a třešňoví ze zrajících sudů. Jen ochutnejte.“ Nejprve mladík zkušeně k vínu přičichl a poté jako ten nejméně znalý vinař obrátil sklenku do sebe a vypil ji dosucha.

„Nepřišel jsem za tebou, abych se naučil someliérství. Jen se chci opravdu ujistit, že naše dohoda nastálo platí a zítra budu mít toho zatraceného patolízala svého otce jako obětního beránka.“ posunul prázdnou sklenici k hostiteli.

„Jak jistě víte, můj pane. Já své slovo vždy držím. Zeman Alan, už několik hodin dostává rozumné důvody, aby přiznal atentát. Jen jsme k němu museli přidat pár dalších zlodějíčků, které hnedka ráno pověsíme. Přeci jen, můj pane. Málokdo by asi uvěřil, že tento, byť věrný otcův přítel, by sám dokázal zabít tři lidi, níž by jej stráže nezastavili. Nemějte žádné obavy.“ dolil prázdnou sklenici.

„Mám jistý důvod k obávám. I mému otci si slíbil věrnost, a nakonec zemřel i tvým zaviněním.“

„Smrt je pomíjivá a velmi přeceňovaná věc, můj pane. Váš otec byl mrtvý již dlouho a ruku na srdce. Nevím, jak dlouho by byl ještě schopný podporovat naší, řekněme „věc“ bez výsledků.“ lež se mladému vládci toužícímu po moci nepodařilo odhalit, a tak nastavil sklenici k přípitku.

„Budiž Tamire, uvidíme se tedy ráno. Spoléháme na tebe. Přeji ti dobrou noc.“Ten však neodpověděl, ale ze sedu předvedl velmi efektní pukrle.

Na ráno se konala poprava vladařovy pravé ruky, a to zemana Alana, omámeného strážce brány, který pod vlivem drog a celovečerního obrácení nehtů a výhrůžek smrti pro celou jeho rodinu. Přiznal atentát a vraždu členů královské rodiny před rozběsněný davem na hlavním Želivském náměstí. Byl to velmi ubohý pohled na nedávno hrdého dvojnásobného otce, který zrovna dokončil výstavbu nového domu, ale snažil se alespoň ve svém srdci zachovat klid, neboť díky falešnému přiznání zachránil své milované.

Na vyvýšené podestě, kde jindy probíhaly představení místní herecké chásky byl vpředu místo kulis vydlabaný špalek přesně na krk nešťastníka a pod ním proutěný koš na chytání oddělených částí. Po stranách visely čtyři těla kriminálníků, kteří svůj trest dostali dříve, než mohli být odvedení na galeje. Za bývalého vládce se popravy nekonaly tak často, poněvadž první Rudolf místo usmrcení hříšníky dal do péče hledačům, kde byli využití na riskantní průzkumy. Další z oblíbených trestů byl ten, kdy byl trestanec odsouzený k nuceným pracem ve zlatých dolech, kde fáral bez nároku na odměnu na dobu určenou soudem. Jedinečný trest zažívali pouze ti největší hříšníci. Tomu se říkalo, dar.

Podestu uprostřed náměstí však okupovali i další lidé a to nový vládce říše, Tamir a místní vyvrženec s odmalička ošklivou deformací obličeje. Právě z něj udělal druhý z Rudolfů svého vykonavatele spravedlnosti. Jelikož nebyl příliš chytrý. Nový vládce to uměl s lidmi, věděl, že pokud do svých hlavních zastupitelů posadí samé hlupáky, tak ti nepoznají, jak hloupý vlastně je vladař sám. Proto jako dvorního vykonavatele spravedlnosti vybral právě postiženého Komu. Nicméně deformovaný byl ve své práci nováčkem a ještě se celý před úkonem chvěl. Rukou jej vladař usměrnil k roztřesenému a sám se s rozpaženýma rukama pár kroky přesunul do čela tohoto kontroverzního divadelního představení. Náměstí bylo plné lidí, takřka se zde nedalo ani pohnout. Všichni zvědavě vyčkávali na popravu, dichtíc po krvi a „spravedlnosti“. Mladí, staří, děti, nikdo si tento zážitek nechtěl nechat ujít.

„Vážená šlechto, poddaní i cizinci, které sem zavedl jakýkoliv důvod. Dnes jsme se sešli abychom uctili památku mé rodiny, která včera nešťastně zahynula po útoku tohoto zločince. Bývalý zeman Alan, chráněnec mého otce se z důvodu převzetí vlády pokusil vyvraždit celou císařskou rodinu. Nebýt zde přítomného přítele vrchního vševidoucího Tamira, byl bych také mrtvý.“ davem se rozzuřel jekot nenávisti a na palisádu začaly směrem k nevinnému padat kameny a shnilé ovoce. Což bylo pro již dost zlomeného Alana bez reakcí.

„Jen klid vážení. Jakožto jediný přeživší z rodiny jsem povinen chopit se vlády nad naší zemí a chtěl bych spoustu věcí změnit. O všem se samozřejmě dozvíte, ale nejprve bych byl rád abyste věděli, že je konec nekonečné těžbě zlata pro mým otcem očekávané bohy. S tímto darem země hodláme obchodovat a rozšiřovat naše bohatství do celého světa. Nakoupíme nejlepší lodě, začneme stavět nové městské částí. Prostě se hodláme rozšířit do celého světa.“ fanatický dav se opět rozhučel nýbrž ne všichni radostně. Pověry, které provázely historii tohoto místa někteří brali hodně vážně.

„Tak tedy přejdeme k jádru věci. Zde potupně klečící Alane. Přiznáváš se k úkladné vraždě na mé rodině a jsi připraven nést za ně adekvátní trest?“ Alan roztřesený jako kotě v zimě pohlédl na nebe a poté mu oči sjely k těm od jeho rodiny stojící necelých dvacet metrů od něj. Velmi tiše, tak aby to nebylo slyšet v davu proklel všechny kdo následují vladaře a pak se zavřenýma očima, aby neviděl nikoho z milovaných nahlas pravil to osudné ano.

Rudolf pouze pokynul rukou Komovi a ten se s poza zad rozmáchl sekerou. Trefil, na první ránu se trefil přímo do zad nešťastníka a prodloužil mu tento otřesný zážitek svou nešikovnosti co to jen šlo. Sekeru zaseklou v žebrech nemohl ani za mocného klení vytáhnout a všude po palisádě tekla sytě rudá krev. Raněný ječel a dusil se přerušovaně krví z protržených plic. Když se konečně povedlo katu sekeru vyndat z těla, byl už Alan po smrti. Stejně však znovu napřáhl a tentokrát se do zátylku trefil. Na jednu ránu usekl již mrtvou hlavu, která padla do koše s dusotným zvukem. Dav se znova rozječel. Nejvíce nářeku však bylo slyšet od rodiny bývalého zemana, která na náměstí zůstala stát ještě hodně dlouho po tom, co se všichni rozešli. Žena jejíž muž právě přišel o hlavu stačila novému vladaři ještě pohledět vyčítavě do očí a vidět, tu bezohlednost, která se v nich skrývala.

Noc po události si nechal sám vládce svolat celou radu hledačů do nově zrekonstruovaného křídla, aby zjistil, zda s nově nabytým úlomkem dokážou konečně bránu k bohům otevřít. Jako první se k večeři dostavil Tamir a brzy po něm i zbytek nejstarších a nejvýznamnějších badatelů. Korunní sál jindy prázdný až bylo slyšet ozvěnu takřka i šepotu se změnil s novým vládcem k nepoznání. V obou krbech hořel oheň, podlaha měla jako jediná místnost sídla koberce a zdi byly zdobeny díly všech známých i neznámých autorů. Všem však vévodil výjev z Bitvy o Kremčuk, což byla nádherná ukázka taktiky, kdy královksá armáda obklíčila nepřítele ze třech stran a pobila do posledního. Tento moment znázorňovala vlající standarda se rodovým znakem do čtverce přeložených kopí. Přes okna visely dlouhé bílé záclony tkané jako by byly z pavučin. Přímo uprostřed místnosti stál masivní stůl z kombinovaného dřeva, nýtovaný kovovými nýty, ten zrovna nejmodernější styl vybavení, který se dal sehnat. Čelo stolu okupovala stolice lehce zaměnitelná s trůnem tepaná měděnými doplňky na opěradlech a hedvábným polstrováním na němž seděl jak jinak než sirotek po Rudolfovi. Služební okupovali rohy místnosti s pojízdnými stolíky pro podávání. Oděni do typizovaných bílých úborů. Když konečně všichni po nově vynucených pravidlech poděkovali mladému vládci za pozvání, chopil se konečně slova.

„Dejte mi jeden důkaz a jeden důvod, proč bych vás měl nadále platit jako můj otec? Je to už dvacet let a stále žádný průlom, žádný důkaz o tom, že ten odpad, co nechal můj předek sbírat má nějakou hodnotu. Nehodlám mrhat svým zlatem na váš hloupý koníček.“

Hledači se začali mezi sebou předhánět v nepochopených výrazech a hleděli jeden na druhého. Nakonec všichni zůstali hledět pouze na Tamira. Jediného, který seděl ve stejné úrovni jako tazatel.

„Inu, můj pane. Prozatímní pokusy o spuštění portálu nebyly zrovna úspěšně zakončeny. Vskutku spíše neúspěšně. Jediné, čeho jsme dosáhli bylo krátké, řekněme spojení, ale naše lingvistické znalosti jsou minimální. Dokázali jsme….“.

„Dost!“ rozhořčil se vládce. „Chceš mi snad tvrdit, že nemáte vůbec nic? A co ten poslední velký úlomek?“

„Ještě jsme neměli možnost a čas, můj pane.“ rozhlédl se vrchní po ostatních hledajíc podporu.

„Teď si ze mě snad děláš legraci. Nemáte nic jiného na práci. Nic jiného. A po tom, co jsem konečně získal hlavní z částí dříve, než ten starý polorozpadlý blázen, mi nejste schopni zajistit výsledek? Dám vám na výběr. Buď do novoluní zajistíte, jak to říci spojení anebo vás nechám všechny odvézt do dolů s vyřezanými jazyky. Jak se vám to líbí?“

Nikdo nemrkl a nevydal ani hlásek. Tamir jako by bojoval sám se sebou, aby mlčel. Nakonec však prohrál a neudržel se. „Můj pane, jak jistě víte, vaše výhrůžky proti nám nemají absolutně žádnou váhu. Mám ten dojem, že vám chybí jistá úcta a politické myšlení.“ zasmál se svým zvláštním exotickým způsobem.

„Myslím, že jsi zapomněl, s kým se vlastně bavíš, ty prachsprostý přivandrovalče. Tohle tě bude stát hlavu! Stráže, pověste toho psa a zvedejte ho hezky pomalu, aby si to užil, co jak nejdéle to půjde.“

Stráž stála jako přikovaná a nepohnula ani brvou. Jeden z nich si dokonce odplivl na zem. „No to je vrchol, řekl jsem popravit okamžitě!“ křičel Rudolf, až mu přeskakoval hlas. Tamir se pomalým krokem rozešel okolo stolu a pomalinku se svým exotickým úsměvem obešel stůl až k čelu, kde seděl rozzuřený mladík. Celou dobu hleděl do podlahy až najednou začal tiše tleskat a narovnal hlavu.

„Možná bych vám měl něco vysvětlit, můj pane. Váš pan otec nám jako svému nejvěrnějšímu spolku daroval mnoho zlata a jak vidno každý si raději pomůže finančně, než aby si zvedal ego nad úctou takového dráčka jako jste vy. Pochopte, váš otec měl smysl pro úctu a vybudoval tohle všechno, ale vás tady nikdo nechce. Dovolte abych vám objasnil, že tady nemáte žádné slovo, stráže chopte se ho. Vyřežte mu jazyk a znetvořte ho. Pro jistotu mu ještě rozmlaťte prsty, aby nemohl psát. Jak jistě víte, nemůžeme vás jen tak chladnokrevně zabít, ale můžeme vám velmi znepříjemnit život. Tedy hezký zbytek života, můj pane.“ dodal s opětovnou grimasou na tváři.

Stráž z plně nadutými měšci se chopila ramen potupeného vládce bez jakékoliv ochoty být alespoň trochu opatrní. Ten ještě s plna hrdla vykřikoval, ale zbytečně. Tamir byl ostatně jako většina hledačů velmi vlivný a manipulativní jedinec, avšak jeho um byl opravdu legendární. Bývalý zeman byl u stráže velmi oblíbený a ačkoliv i hlavní z hledačů měl na rukou jejich krev, hrdla si strážní svlažili na mladém pánovi dosyta. Než stačil vyloudit, další nadávku předběhl jej tupý zvuk železné rukavice nejbližšího strážného. Rána se skrze místnost od Rudolfovy brady rozezněla ozvěnou a dramaticky dokončila skladbu opětovným úderem hlavy o talíř a padajícím stříbrným příborem. Jako pytel brambor nahodili vojáci mladíka na ramena a beze slova jej odnesli z místnosti. Tak výjimečně si ještě před chvílí připadal. Tolik krve zbytečně prolil. Nakonec sám byl by rád, aby to byl on, kdo byl zabít. To, co dokázali s člověkem udělat specialisté ze severu by se už jen těžce dalo nazývat životem. Nejhorší hříšníci, povětšinou vrahové šlechticů, pedofilové anebo několikrát zavření zloději dostali od bývalého vládce dar života.

Darem života byla milost, kdy provinilce místo trestu smrti nebo galejí u hledačů poměrně připravili o veškerou chuť k životu. Nejprve byl dotyčný mučen hladovkou a jediné co bylo nabízeno k jídlu a pití byla vlastní moč, výkaly a také vlastní části těla. Jistě, že se někteří snažili vyhladovět k smrti, ale chtě, nechtě je nakonec seveřané násilně krmili. Nejdříve jim semleli prsty na nohou a poté i některé na rukou. To podle prohřešků, kolik zabitých, tolik prstů, kolik liber zlata, tolik prstů. Když už byl tento trestanec dostatečně smířen s osudem a byl schopen přijmout i sebe jako potravu, přišla další fáze. Fáze proměny. V hrncích se rozvařil olej, či smola a touto kapalinou se poté kropil obličej a hlava trestance. Po celou dobu se však za pomocí speciální směsi bylin držel hříšník při vědomí a po aktu při životě. Nakonec jim byl vyříznut jazyk, aby o zážitcích nemohli mluvit a pokud uměli psát, tak jim rozdrtili dlaně. Takto převychovaný odsouzenec byl odveden do dolů, pokud mu na rukou zbyly prsty, na pomoc při těžbě anebo vyhozen do chudinské čtvrti, kde většinou nepřežil více než týden. Za celou historii udílení této verze trestu byla díky tomu, co z hříšníků zbylo, snížená zločinnost na minimum. Ačkoliv nikdo přesně nevěděl, co se dotyčnému stalo, tak jen představa všechny odrazovala.

Vlastenecký cizinec Tamir hrdě roztáhl ruce a rozhlédl se okolo. Bez ostychu se posadil na místo ve středu tabule a promyšleným gestem pokynul služebnictvu, aby nosili na stůl. V tomto představení měli všichni měšce plné a jediný kdo byl změnou večerního programu překvapen, byl malý vladař. Pojízdné stolíky se rozvrzaly po místnosti a mučili svými plátovanými koly lakovanou podlahu. Než však začali vyvolení s večeří dovolil si hlavní řečník poklepat skleněnou číši vidlicí, aby utišil šepot a uvedl se do pozornosti. Jakmile viděl, že jsou všichni naprosto bezhlasní, vykázal služebné pryč ze sálu.

„Tak, konečně už máme klid. Nejprve bych se chtěl omluvit za to malé představení, vím že většina z vás o mých plánech věděla a tímto bych vám rád poděkoval za jeho uskutečnění. Nyní vás seznámím s mým plánem. Nejprve se chci ujistit, že všichni, kteří jsou zde, jsou loajální vůči naší věci. Nikdy jsme neměli úplnou moc to dobře víte. Starý Rudolf nám sice dovolil mnoho, ale nakonec by všechnu slávu získal on, a proto nás musel nešťastně opustit. Přeci bychom nemohli dovolit, aby po propojení jako hlavní vyslanec byl tento malomocný blázen. Ono jeho nejstarší syn by nám už nejspíš nedovolil nic. Byl to zahořklý zbytečný potížista a věřím, že jeho nová životní role dojde velmi brzkého konce. Nyní se nám do rukou dostalo obrovské bohatství a obrovská moc. S tím jde ruku v ruce zodpovědnost a samozřejmě vyjímečnost.“ monolog přerušilo násilné hlasité rozrážení dveří.

Všechny hlavy v místnosti se natočili směrem k nim. Do místnosti vběhl mladík lapající po dechu a nejprve jen hlasitě oddechoval. Všichni netrpělivě čekali, co tak důležitého nese, když takřka vypouští duši. Byl to jeden z mnoha učňů, na vlas stejný jako ostatní. Dlouhý tmavě rudy plášť s bederní přezkou z hovězí kůže. Hlavu lysou jak koleno a na ní malý cejch za pravým uchem.

Netrpělivost osazenstva se stále více stupňovala až nejbližší k učni nevydržel a rozetnul ticho hrubým okřiknutím. „Vážení vševidoucí“ oddechoval ještě stále mladík. „Omlouvám se, že vás ruším u porady s vládcem“ nyní si všiml, že ve středu stolu sedí Tamir a trochu jej to zmátlo.

„Víte, ten velký monolit začal vydávat zvuky a přitahovat k sobě malé části kovu. Všechny ocelové předměty v blízkosti ohromně vibrují a rezonují. Dokonce nám silně popálilo stráž, než se stačila vysvléct ze zbroje.“

Místnost opět zahalilo ticho. Jediný zvuk vydávaly hlavy otáčející se ke středu stolu. „Pánové, mám takový pocit, že dnešek se zapíše do dějin jako průlom. Jak jsem vám před dvaceti lety říkal, hledači budou jednou kultem, o kterých se bude mluvit ve všech koutech tohoto světa.“ pozvedl číši a bez grácie do sebe vyklopil obsah.

„Rezonance je důkazem obrovské energie, která se konečně propojila a díky ní dokážeme otevřít portál. Teď už jen vymyslet, jak ten zatracený kámen dostat na vrchol Rodgaru. Dnešek je pro nás velkým vítězstvím vážení. To si zapamatujte. Můžeš odejít chlapče. Díky za zprávu a osobně se postarej, aby věž byla hlídaná. Ráno se pustíme do přesunu. Tak konečně dobrou chuť.“

Kolik rán se dá považovat za skvělá, kolik rán se dá považovat za dokonalá. Nadcházející den byl jako vystřižený z pohádkové knihy. Málokdo však věděl, že to byl jeden z posledních. Jeden z posledních, kdy obloha bez mráčku a zpěv ptactva otevíral oči lidí. Statkář s rodinou se zrovna chystal na pravidelnou cestu do hlavního města, aby koupil osivo a nechal opravit nástroje pro obdělávání. Vstával brzy ráno, protože z hor to měl čtyřspřežím minimálně osm hodin cesty a proto nechtěl, aby jej cokoli překvapilo. Byl natolik důsledný, že kontroloval i stav klínů v ojích kol a jejich řádné zajištění. Puntičkářsky za ně lámal hrubě tesanými dlaněmi dokud se opravdu neujistil, že pevně drží.

Letos se rozhodl, že sebou kromě manželky vezme i sedmiletou dceru Elu, která naléhala celý týden, aby mohla také jet. Nakonec se jí otce podařilo přesvědčit, a tak vstala dokonce ještě dříve než on. Mohutný a po obličeji velmi ostrý fojt ještě rozdával úkoly řemeslníkům a děvečkám, aby měl jistotu, že na nic v jeho přítomnosti nezapomenou. Ačkoliv vypadal jako chlap od rány, byl mezi svými lidmi velmi oblíben, protože než aby dělal ukvapené rozhodnutí, vždy si všechno pořádně rozmyslel a pokud jím zadaná práce byla provedena kvalitně, nebál se štědře obdarovávat.

Cesta do údolí byla díky pohybu těžebních vozů neustále udržovaná a vzhledem k povaze zdejšího fojta se kvalitně udržovala až k jeho prahu. Jakmile byly rozdány poslední instrukce a nasedl na vůz, přísně se všech cestujících zeptal, zda na něco nezapomněli, že už se nehodlá vracet. Nikdo však neměl odpověď. Tak tedy lehce poznačil taháním za uzdu a vyjeli vstříc dlouhé pouti. Ostražitý jako voják před bitvou pozoroval statkář cestu a ostatní si zkracovali trať po svém. Jolana, statkářova žena seděla s vyšíváním opřená o balík slámy, zdobně upraven k sezení, zabrána do svého malého, ale navzdory cestě precizního díla. Ela jako přibitá pozorovala matčin um snad doufaje, že jednou bude umět alespoň s částí takové vzory jako ona. Strništěm zarostlý mladík, osvojený fojtem po požáru jednoho z místních stavení byl zabrán do knihy, kterou dostal darem za roky oddané práce od otčíma. Jediný, kdo měl neustálé nutkání sebou nějak pohazovat byl Rupert. Třináctiletý výlupek, krátící si cestu sestřelováním imaginárních cílů prakem.

Ničím nerušenou idilku po zhruba třeba mílích najednou přerušila potyčka vojáků na křižovatce mezi cestou k dolům a údolím. Na bok převrácený vůz blokoval trasu a okolo se hádalo a nadávalo asi osm lidí.

„Ty idiote, copak ti nic neříká zdravý rozum. Jak si mohl dovolit tak převážit povoz. Vždyť jsem ti říkal, že to nemůže vydržet.“ křičel jeden knírem metající člen v modré naoko stejné uniformě jako ostatní.

„Kára by to zvládla, jen se nám prostě náklad přesunul více na stranu. Tohle na mě nehodíš.“bránil se chraplákem červenolící oponent s na spánku vyskočenou žílou. Sedlák odstavil vůz a slezl z lávky. Všechny nejprve osočil, aby zůstali sedět, jen se zajde podívat, zda jim nebude moci nějak pomoci. Blížil se pomalým, ale jistým krokem a za poslechu nadávek, kterých by se štítil i starý horník okřikl pro něj mladíky hrubým basem.

„Chlapi, co se to tady děje. Můžu nějak pomoct. Soudím, že hádáním nic nevyřešíte.“

„Promiňte pane, jen tenhle neschopný jouda nechal převážit vůz a nyní nám praskla osa. Kde teď asi seženeme náhradní ty chytráku.“ opřel se znova do červeno-lícého.

„Jesi by vám nevadilo, pomůžeme vám uvolnit cestu, ať můžem sami projet. K dolům to přece není tak daleko a tohle nebyl snad váš jediný vůz.“

„No, konečně alespoň nějaké řešení a ne jen nadávky“ podpořil sám sebe joudou nazvaný chlap.

„Kdo se ale potáhne pěšky do toho zatraceného kopce. Já určitě ne. Půjdeš tam pěkně ty a můžeš si u toho hladit ten svůj zakroucený knír.“

Jak byl statkář klidný člověk, neudržel se a okřikl oba. „Je mi jedno, že ste vojáci, ale chováte se jak malé dečka, koukejte ten vůz dostat okamžitě z cesty abych mohl projet. Potom se tu třeba hádejte až do skonání věků. Já potřebuju být včas na trhu, abych nakoupil. Ne že se tady budu zdržovat kvůli vám.“

Lidská povaha je zvláštní věc a vskutku i zatvrzelé nepřátele dokáže pár nevhodně vyřčených slov spojit. Statkář dostal jako odpověď od obou výstražnou ránu jílcem meče a s krví mezi zuby padl na zem. Ostatní vojáci se přiběhli na lynč podívat a pozornost tato situace přivedla i osazenstvo sedláckého vozu, kdy s křikem, aby statkáře ušetřili nešetřila ani sedmiletá Ela.

Sedlák se opřel dlaněmi do země a snažil se zvednout, avšak dostal další zásah kovanou špicí boty do žeber a svalil se na záda. To už byli na blízku i jeho blízcí a žadonili o prominutí vojáky užívající si moc.

„Tak co ty holoto, jak se ti líbí tohle. Pamatuj si, jak tě malé děcko naučí poslušnosti. Myslím, že zdržení po cestě pro tebe je teď ten nejmenší problém, co?“ zasmál se s chrochtnutím kníratý voják. Statkář ležel na zemi a hleděl upřeně na nebe, jako by mu přeběhl mráz po zádech ztratil barvu a ani se nešklebil bolestí. Přejel pohledem po svých blízkých a poté se zastavil u vojáka, vyučujícího slušným mravům.

„Víš chlapče, myslím že ty a tvoja parta jste teď ten nejmenší problém.“řekl chvějícím se hlasem a znovu pohleděl na oblohu.

Nyní jej následovali i všichni ostatní a stejně jako on také oněměli. Na stromech se nepohnul ani lístek, takové bylo bezvětří. Vše najednou utichlo. Ševelení větví, zpěv ptáků, nedaleko bující potok proti stráním a kamenům. Nikdo se ani nehnul. Přímo nad hlavami se otevřela obloha. Kruh temný jako samo uhlí, okupoval nebe a při pohledu do dáli byl vidět další a další. Celá obloha jakoby se prodiravěla černými kruhy. Tak přesně jako vyšívané plátno. Hejno ptáků letící okolo kruhu začalo jeden kus za druhým bezvládně padat na zem, těsně vedle skupinky lidí na cestě.

Tamir právě otevřel oči a chystal se jako každé ráno ke snídani. Plně nabitý energií se natěšeně oblékal s vizí budoucího průlomu až se mu podaří dopravit monolit na vrchol Rodgaru. Roztáhl okenice, aby osvětlil místnost, avšak místo pokřivené grimasy od slunce do probuzených očí, zůstal stát s otevřenými ústy jako vytesaný z kamene. Na dveře jeho pokoje začalo dopadat několik úderu.

„Tamire, otevři. Do prdele, otevři ty zatracené dveře.“ znělo zpoza nich vícero hlasy. On však stále zkameněle stál u okna. Pod náporem silných úderů nakonec dveře povolily a do místnosti vešli skoro všichni z vševidoucích.

„Tamire, nějak se nám to vymklo z rukou. Do hajzlu nečum na to posraný nebe a raději si poslechni tady mladého.“ Strážný na pokyn vševědoucího vytlačil před obecenstvo mladíka, jenž byl včera pověřen hlídáním monolitu. Nejvyšší vševidoucí odvrátil tvář od oblohy a prohlížel si kriticky mladého. Ten při pohledu na svůj vystrašený vzor vykoktával nesrozumitelné věty.

„A dost! Mluv jako hledač. Jsi přece jeden z řádu, tak se podle toho chovej.“ okřikl mladíka.

„Omluvte mě můj pane, ale již včera jsem vám říkal, že monolit vydává divné zvuky. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o nějaké zvláštní rezonace, ale obávám se toho, že se jednalo o komunikaci z druhé strany.“ Vrchní hledač se přistoupil blíže učni.

„Říkáš komunikace z druhé strany? Co ti říkali, mluv!“

„Ale pane, já nevím. Nebylo rozumět žádnému ze slov. Byla to cizí řeč. Já nevím, pane. Přeci pro propojení je potřeba portál. Nikde jsme nic neviděli a zvuk vycházel jen chvíli. Teď už to jen září a vibruje.“ koktal mladík, jako by se snad něčím provinil. Vrchní hledač znovu odstoupil k oknu a zahleděl se na nebe.

„Existuje tady možnost, že portály jsou všude možně. Některé jsou skryté a jiné jsou dobře viditelné. Velký nárůst energie nejspíše umožnil otevřít jeden, když se kupily úlomky.“ Jeden z vševidoucích vystoupil z řady a odkašlal si, aby na sebe strhl pozornost.

„Bratře, to mi chceš tvrdit, že spojování úlomků otevřelo všechny ty obrovské portály na obloze? Copak si se už doslova pomátl?“

„To přece netvrdím. Je pouze jedno vysvětlení, a to vskutku jednoduché. Brány mezi světy otevřeli ti z druhé strany.“ nakažlivá nejistota otrávila všechny v místnosti. Jen učeň se zdál být mimo smysly a hloupě se zeptal na to, na co se vlastně chtěli zeptat všichni.

„Můj pane, proč však otevřeli tolik portálů, když jim stačilo otevřít pouze jeden.“

„Kolik ti prosím tě je? Patnáct? Dvacet? Jde vidět, že si nikdy nad ničím nepřemýšlel. Proč hledáme cestu k otevření portálu a brány do nového světa my? Zamysli se nad tím.“

„Nu, přeci, abychom objevili nové světy, naučili se novým technologiím a zabrali nová území.“ poslední slovo už skoro ani nedokončil, jelikož mu konečně došlo, že pravě to je hlavní z důvodů tolika portálů. Kvůli přesunu armády pro zabrání území.

„Můj pane, znamená to tedy, že nás budou chtít zabrat?“ nyní již bez snahy o klid.

„To je ta lepší možnost, naposledy nás skoro vyhubili a to nepoužili ani armádu. Třeba to bude genocida. Musíme rychle zjistit, jak to zastavit. Komu v hlavě zbyla, byť jen trocha rozumu, následujte mne do věže. Je třeba jednat rychle. Jinak se skutečně dostaneme do podvědomí všech, akorát jako ti, co zničili svět.“

Neuběhlo ani půl hodiny a ve městě se rozpoutalo hotové peklo. Nejprve se obyvatelé schovávali v domech, ale dobrodinci začali hnedka s rabováním a vražděním, jelikož už nevěřili v trest a chtěli alespoň na konec života získat to, co jim bylo celý život upíráno. Bezpočet vražd a znásilnění se stal momentálním standardem. Ti, jenž se nenechali strhnout vlnou násilí vyrazili k branám vladařského sídla pro odpověď k hledačům po zuby ozbrojeni. Výstup na kopec však byl bedlivě střežen stráží a ta vskutku úspěšně odolávala vlnám měšťanů a bránila jim ve výstupu všemi způsoby.

O tom, co se venku děje neměl v katakombách pod městem nikdo ani potuchy. Seveřané si zadělávali svou rutinu a zrovna přímo před klecí nedávného vladaře, polévali provinilcu tvář žhavým olejem a snad z nudy mu škubali se zbývajících prstů nehtty perfektně vyleštěnými kleštěmi. Mladý Rudolf se třásl jako osika a pouze v hadrové košili na níž byly zaschlé zvratky po večerním uvítání se snažil zacpávat si uši dlaněmi. Spoluvězeň měl však tak vysoký hlas, křyž křičel, že by mu jej snad slyšel i hluchý. Když nachvíli bolestný křik přestal, mučitelé nacpali do úst nebožáka flakónek s neučitou tekutinou, jen aby mohla ta nekonečná bolest pokračovat.

Jakmile byli kati s prací hotovi, pohodili v podstatě muže bez tváře zpět do vedlejší klece od bývalého vládce. Ramenatý seveřan s bandalírem kolem hlavy položil na sesli bílou hedvábnou krajku. Rudolfovi se podlomila kolena a snažil se couváním dostat z klece, nýbrž velmi rychle narazil. Začal křičet a přestaly jej poslouchat končetiny. Ramenáč se pouze zasmál a špatnou obecnou vyzval krále, aby se laskavě usadil, že je již jeho trůn připraven. Nemohl se ani pohnout, nohy mu zdřevěnely a dokonce už nemohl ani křičet.

Násilně jej vyrvali z klece a jelikož byl oproti dvěma obrům bezbranný, při snaze klázt odpor a vyvlíct se jej ani neudeřili, jelikož to s nimi nepohnulo.

Hedváný šátek, který byl na křesle mu ovázali kolem očí. Cotil na něm snad všechny tělní tekutiny, které stihl za tu chvíli nasát po svém předchůdci, jež si zažil muka na tomto bohem zapomenutém místě. Cítil pot, moč a krev přímo na své tváři. Přivázali mu nohy, které utáhli tam silně, že je měl během chvilky úplně bledé. Snažil se rukama máchat kolem sebe i když věděl, že mu to není nic platné. Na oplátku dostal od jednoho z mučitelů žhavý úhel do klína doprovázený předtím silným ůderem na střed hrudy, to aby si ten žhavý ůhel pěkně udržel. Stehny mu projela štiplavá bolest, to když se uhlík chladil o stehna svázaná k sobě a neměl kam spadnout. Připoutali mu levou ruku a nechali ji mírně volnou, pravou mu dali hlavu a zdálo se mu, jako by si ji snad prohlíželi. Najednou mu od dlaně projelo do těla tisíce jehel. Pod nehet ukazováku mu zarazili jehlu a hýbali s ní všemi směry. Nyní mu již povolily ústa a s údivem nepoznával svůj vlastní hlas, překrývaný hlubokým smíchem. Jakmile byla jehla venku, pocítil chvíli úlevu. Rozrazily se kované dveře a do místnosti vběhnul další seveřan. Nerozuměl jim ani slovo, ale pocítil, že drtivě sevřená pravice, je volná. Uslyšel, že trýznitelé odcházejí. Nevěděl co se děje, sundal si šátek a neobratně se mu po chvíli podařilo dostat z kožených pout. Nevěděl co se děje, ale jeho cíl byl jasný. Uniknout. Ani jej nenapadlo otevřít dalším vězňům a dal se na útěk. Vyběhl za kované dveře a ocitl se na vlhké jeskynní chodbě, která byla široká, že by jí projel i vůz takžený koňmo. Cítil zvláštní pachuť hniloby a houboví takřka na každém kroku a s každým metrem nějaký křik. Nezastavoval, neohlížel se a pokračoval chodbou dále až se dostal k do kořán otevřeným hrubým dřevěným vratům. Za nimi bylo do skály vytesané schodiště, na jehož konci viděl světlo. To jej nabilo energií, aby mohl pokračovat a dokonce vzal několikrát schody po dvou.

To co se zprvu zdálo jako pár pater, se proměnilo na vysilující zážitek, kdy musel několikrát nabrat dech. Zhruba od poloviny jej opět začaly obklopovat křík a nářek. Myslel si, že už mu snad přeskočilo, protože čím blíže byl svobodě, tím hlasitěji jej slyšel. Nezbláznil se, zakopnutí na posledním schodu jej svalilo tváří do bláta před vstupem do krypty mučitelů. Zvedl hlavu a viděl, jak je celé město v jednom ohni. Všude okolo ležela těla měšťanů a stráží. Děti, starci dokonce si všiml jednoho ramenatého s bandalírem přes hlavu, na chlup stejným, jaký mu daroval jehlu pod nehet. Rozběhl se k dokům když si najednou všiml modlícího se starce, který hledí do nebe. Až nyní si všiml, že je diravé jak selská sukně. Modrá obloha byla protkána oválnými černými kruhy, kam oko dohlédlo. Tušil, že musí zmizet a to okamžitě. Nehledě kolem běžel.

Mezitím se všichni vševidoucí přesunuli do věže k monolitu, aby nějak to běsnění zastavili a uzavřeli portály. Nicméně neměli vůbec tušení, zda dokážou uspět.

„Jsme tady všichni?“ vydýchával ze sebe Tamir. „Je jasné, že stráž neudrží měšťany věčně. Je jenom otázkou času až i bránci obrátí své meče proti nám, jelikož vina je nyní jejich nejsilnější zbraň. Z věže se dá krom palisády utéct ještě skrze dráhu na protější vrchol. To si necháme do zásoby. Potřebuji, aby se někdo chopil výbušnin a odpálil ochoz. Nemůžeme si nechat vpadnout dav až sem. Mladej, necháme to na tobě. My se prozatím zaměříme na náš úkol.“ vyděšený učeň se bezhlavě vrhl po krabici s výbušninou a tahal ji k ochozu hradeb s loučí za pasem. Snažil se ještě na starší mluvit, ti jej však nevnímali.

Tak krátká trasa a tak obtížný úkol říkal si. Kolik mu asi zbyde času na útěk. Doutnáky jsou přeci jen krátké a nastavující se až při odpalech. Jenže neměl žádný navíc, hlavně neměl ani čas, aby nějaký sehnal. Prostě jen tahal jak burlak a snažil se nemyslet na to, jak vlastně úkol nakonec provede. Chodbička oddělující palisádu a vež byla překonána, nyní už jen pár metrů, aby měl dostatečný prostor pro útěk do bezpečí. S každým metrem se však krabice zdála těžší.

„Pánové, volím toto oslovení, jelikož nyní je na každém z nás, aby přiložil ruku k dílu. Máte někdo nějaký nápad, jak zavřít ty portály?“ Desatero můžu se na sebe kriticky dívalo, avšak nemělo nic, čím by přispělo. Nejstarší z hledačů se přiblížil k zářícímu monolitu a něco si pod nosem začal mumlat.

„Vážení kolegové, jak jistě víte, tak portály musí živit nějaká energie. Tudíž není nic jednoduššího, než monolit zničit. Ostatně přesně tak, jak bylo již jednou vykonáno. Máte-li někdo lepší nápad sem s ním.“ Chvilková diskuse se nakonec dostala k dalšímu z nápadů. Tentokrát od seveřana s dlouhým a hustým vousem.

„Není možná, portály jsou živený z druhý strany. U nás je pouze jejich konec. To, že zničíme náš zdroj může být pro nás ta nejhorší volba.“ nyní se už přidal do rozhovoru i přítomný strážný.

„Chcete snad otevřít další portál?“

„No, to je možná naše jediná naděje na přežití. Jen nemám páru jak. Bez vyhaslé stopy, která je na Rodgaru, nemáme jak energii usměrnit, aby se nám to povedlo. Tudíž musíme dostat ten šutrák tam nahoru. To je naše jediná možnost.“ zamnul si ruce vousatý seveřan.

Učeň už byl v půlce ochozu z bočního křídla. Nyní měl nejvyšší čas na to, aby odpálil bednu a tím i jedinou schůdnou cestu do věže. Otevřel dřevěné víko a čelo se mu orosilo potem. Ruličky výbušnin byly zápalnicemi svázány k sobě a hluboce namořeny olejem. Když se odpalovaly v dolech, přidávala se k nim ještě několika metrová zápalka a spleť byla mořena kvůli rychlejšímu hoření a aby zabránila přerušení hoření. Vzhledem k znalostem usoudil, že po vznícení nebude mít více než třicet vteřin na útěk. Mezitím už byla vidět obrana proražená měšťany, kteří se s vidlemi a meči blížili.

"Jednou jsi se pro to rozhodl, tak se pochlap"křičel sám na sebe. Do hlavy mu vnukl nápad. Zapálil dřevěnou bedýnku a dal se na útěk. Byl přesvědčen, že to pro něj bude dostatečný náskok. Suché dřevo se nenechalo dlouho přemlouvat a takřka okamžitě začalo hořet. Učeň hrdě ještě chvíli oslavoval svůj skvostný nápad, načež se rozběhl nazpět. Ve stejnou chvíli však do vrat na palisádu vtrhli i návštěvníci z města.

Bedýnka se rozpadla a začala silně dehtově kouřit. Právě chytlo namořené lanko a od něj i zbytek zápalnic. Měšťané netušili, co je obsahem této tajemné hořící věci a běželi přímo proti ní. Ozvala se ohromná rána. Všude kolem se nadzvedl prach. Po můstku zůstala jen kamenná základna. Výbuch byl tak silný, že i ve věži zavření hledači na několik minut ohluchli. Pod bývalou palisádou se nyní válely kusy roztrhaných těl. Mezi nimi i tělo učně, který sice úkol splnil, ale odměnou mu byly po jeho rychlém sprintu zpět k věži zabarikádované vrata.

Ohlušení vševidoucí se pomalu probírali z mdlob. „Pochopte, že jsme nemohli riskovat neúspěch. Dveře musí zůstat napevno zajištěny.“ prohlásil Tamir. Ovšem i na něm šla vidět síla viny. „Tak teď pojďme vymyslet, jak dostat ten šutrák na Rodgar.“

Statkář s rodinou již opět okupoval svůj vůz a hnali se zpátky k domovu. Jolana svírala v obětí plačící Elu a snažila se jí uklidňovat. Sama však měla slzy na krajíčků. Kluci hleděli na nebe a ze strachu nedokázali promluvit, byť jediné slovo. Jediný, kdo se dokázal vymanit ze strachu byl právě statkář, který si hadrem otíral krev z tváře.

„Já vám teda řeknu. Nebýt ti holomci ozbrojení, tak bych je od zadku všechny roztrhl. Hej, caparti nečumte furt na ty kruhy nebo se vám zamotá palice. Musíme teď všichni držet pospolu. Vy dva seberete čeledíny a nahromadíte zásoby na vůz. Rozumíte, co vám říkám?“ okřikoval mladíky již se svým klasickým zápalem. Ti jen tiše přikyvovali.

„Jolano, všechny děvečky ať pozavírají kur. Na dobytek nemáme dostatek času, jasně? Jalovice nechat na poli, chovné kusy zavřít. Jesi bude bůh při nás, budeme se pro ně moct vrátit. Dva čeledíni jim pomůžou. To máš na starosti ty. Já se postarám o koně. Za hodinu budeme na statku a za další hodinu musíme zmizet do hor. Kdo ví, co nás přes ty brány přijde navštívit. Čas je teď náš největší nepřítel.“

Cesta se neuvěřitelně táhla. Všichni seděli mlčky, zamyšlení a představovali si různé scénáře. Nakonec však dojeli do cíle. Všichni, kdo na statku zůstali okupovali kuchyň a modlili se. Z mdlob je vytrhl až hrubý fojtův hlas, který rozdělil úkoly. Tato hodina trvala podstatně kratší dobu, až se zdála jako jen několik minut. Jakmile byly zavřené poslední ovce a kozy do bezpečí maštale, fotj si s kamennou tváří překontroloval, zda jsou přítomní všichni. Usedl na vůz, odplivl si a pobídl koně.

Čtyřspřeží bylo naloženo k prasknutí a kromě jezdce museli jít všichni pěšky, aby se minimalizovala šance na poruchu. Jen s těží mnozí skrývali slzy, když opouštěli domov. Dokonce i jalovice na pastvinách jako by strnuly a všechny nehybně postávaly jako vytesané ze dřeva. Slzy v očích měl i statkář. Ten se však úspěšně skryl všem pohledům, které mu narážely do zad. Strach z neznámého nyní ustal, protože jediná pro vůz sjízdná cesta vedla kolem silně střežených dolů a po poslední zkušenosti se nikdo s vojáky nechtěl setkat. Nezbylo tedy než za křižovatkou bedlivě vyčkávat v lesním zátiší na noc, aby mohli kolem dřevěných hradeb proklouznout až k severním stěnám, kde se nacházely dlouho opuštěné jeskyně pamatující ještě starou éru. Čím blíže budou skalám, tím větší mají šanci. Podporoval se statkář.

Rychlé oddechování na přídi povozů už bylo zřejmé i na koních. Táhlý kopec byl pro ně obrovskou výzvou vzhledem k těžkému nákladu a kamenité cestě. Celou dobu s očima na stopkách seděl statkář pozorující horizont, kdy je překvapí hlídka. Nervozita byla vidět na všech, avšak nikdo si nedovolil vydat ani hlásku. Horizont byl překonán bez odhalení. Nyní zbýval poslední asi mílový úsek, než budou míjet hradby těžebního dolu. Polnice se křížila do hloubi lesa a k onomu okupovanému dolu. Slunce bylo ještě vysoko a proto nezbývalo jiné možnosti, než se skrýt do lesa a počkat do tmy. Čas, který jim nyní díky nezjištnému průjezdu polnicí zbyl mohli investovat k doplnění vody do prázdných sudů na voze. Kola líně skřípala pod nerovnou lesní cestou a na všech byla vidět únava anebo spíše psychické vyčerpání.

Po překonání asi dvouset yardové aleje se před nimi otevřelo malé vyklučené pole a nedaleko šumící řeka.

„Tak, jsem rád, že jsme to zvládli až sem, aniž by si nás vojáci všimli. Teďka je třeba vydržet do tmy. Jinak by si nás ti otrapové podali, však už i mě nesmyslně potrestali. Já za vás cítím odpovědnost, tak vám slibuju, že udělám všecko pro vaši ochranu. Jen nás tu nesmí najít. Určitě se bojíte stejně jako já. Ani já nevím, co to sou za temné fleky na obloze, ale určitě to bude mít co dočinění s těma prašivýma hledačema. Náš cíl jsou štoly pod Rodgarem, tam kdysi přežili podle pověstí původní zakladatelé říše.“ posluchači se ubíjeli navzájem pohledy, ale nikdo se neodvážil nic říct.

Jolana s Elou v náručí objala statkáře a to jí evidentně uklidnilo. K samozvanému vůdci se přistoupil i chovanec s prakerníkem Rupertem.

„Fojte, my jsme dostali skvělý nápad. Necháš nás promluvit.“ oslovený jako by nechtěl povolil medvědí stisknutí manželky a dcery a pohleděl kriticky na chlapce.

„Víš, jak si mi dal tu knihu. Tam se taky skrývali před nepřáteli. Měli bychom něčím zakrýt vůz a taky pořádně promazat osky, protože průjezdu okolo by si snad nevšiml jen hluchej. Taky můžeme vystlat bedny slámou, ať nedělají na korbě randál. Co? Necháš nás to s Rupertem zrobit?“ na tváři fojta se objevil úsměv a citelně plácnul oba hochy po ramenou.

„Do toho kluci, aspoň někdo tady ještě dokáže uvažovat. Řekněte čeledínům, ať doplní všechny sudy do plna. Ve štolách nemusí být pitná voda, já dám dokupy ten skřepčící povoz. A vyhněte se hluku, třeba budou posílat hlídky.“

Chlapci jako zkušení důstojníci rozdali úkoly, až se statkář nestačil divit. Pocítil na malou chvíli naději, nebo spíš hrdost. Nedokázal tyto pocity rozeznat.

Pískot v uších už opustil všechny okupanty věže, a tak se snažili dokončit plán přesunu monolitu přes nákladovou lanovku. Jenže pro případ odcizení byla gondola na opačné straně tratě a důmyslně připoutána řetězem. Tudíž nezbývalo nic jiného, než poslat po laně někoho, kdo odjistí káď a tím vytvoří únikovou cestu.

„Kruci Tamire, to jsou zase ty tvoje bezpečnostní opatření. Můžeš mi říct, jaký hlupák by chtěl něco krást, tady? Jak dlouho myslíš, že se na tom laně posel udrží. Podívej se, co je dole lidí. Jsme v pasti!“ rozkřikoval se jeden z vševidoucích. Strážný kupodivu roztrhl rozhovor.

„Zmlkni dědku, cítil by ses snad lépe, kdyby ti za dveřmi klepalo stovky lidí a chtěli by tě zabít? Myslíš si snad, že by si ti lidi nechali vysvětlit, že to chcete zastavit. Podívej, oni jsou smíření s koncem. Jen se chcou ještě před smrtí pomstít. To je ta zkurvená lidská nátura. Já se přes tu lanovku přelezu, vy nemáte nikdo tolik síly abyste se udrželi. Ale běda vám, jak to nepůjde zastavit. Potom vás do jednoho na Rodgaru podřežu.“

Nyní se už klasicky všechny pohledy vrhly na Tamira. „Dávám ti své slovo, dobrý muži. Svůj hněv si však nyní nech pro sebe a uvědom si, že to skutečně můžeme zastavit. Žádám tě tedy, aby si pro nás zajistil cestu. Je docela dost možně, že právě díky tobě bude svět zachráněn.“ Skupina udělala uličku vedoucí k balkónu a snažila se pohledy podpořit svého spasitele. Ten si vědom své možné oběti začal sundávat kožené pláty, aby byl, co jak nejlehčí. Přeci jen to bylo nejméně třicet metrů a po chvíli by cítil každý zbytečný gram.

Dveře balkónu se rozevřely a do místnosti vtrhlo světlo. Pohled na hořící město, které se proměnilo v peklo byl otřesný. Bolestivé výkřiky a smrtelný závan hořících budov popohnal strážného k napnutému lánu. Nejprve se podíval dolů kde postávali krutě tvářící se měšťané s vražedným zápalem. Jediné, co neviděl byli lučištníci. To ho celkem uklidnilo, jelikož z nich měl největší obavy. Další dobrá zpráva byla, že na protější straně dráhy ještě nebyli nepřátelé. Brána k lanovce byla bytelná a klíče měli pouze hledači, ti je však měli ve svých komnatách, takže jediná možnost, jak ji otevřít bylo násilně. Okolo beder si uvázal kožený pás, za který se pověsil, aby nemusel celou dobu namáhat ruce naplno. Ještě se jednou otočil směrem k vševidoucím, odplivl si a vyhoupl se na lano. Nejprve byl až překvapen po jak krátké vzdálenosti začal cítit silnou únavu v dlaních a tlak v lýtkách, které taky okupovaly lano. Naštěstí značnou část váhy nesl onen kožený pás. Celou dobu se snažil nedívat se dolů, ale křik davu mu nedal na výběr.

„Hej, chlapi podívejte na tu veverku. Kam si jako myslí, že leze. Nikdy se z města nedostaneš, ani kdyby si snad nějak přelezl na druhou stranu. Hej, doneste luk, zatím po něm házejte kameny.“ Jak rychle se stal z hulákajícího, místního řezníka vůdce popravčí čety, tak rychle se snažil posouvat strážný po laně, avšak kameny dopadající na jeho tělo byly mantinel, který ho silně zpomaloval.

Řezník již svíral v ruce luk, donesený pohunkem od mrtvého strážného a napínal tětivu. Nezkušeně vystřelil a minul. To dalo provazochodci naději, jelikož šíp letěl minimálně pět metrů od něj. Tak se ze všech sil posunoval směrem k stanici lanové dráhy. V hlavě si přehrával příběh, jak se dostane na druhou stranu, posune hledačům gondolu a pak sjedou ze stanoviště až k dokům, kde odplují do bezpečné vzdálenosti a odkud se budou moci vydat na Rodgar. Tam se mu nějak s vševidoucími podaří zavřít ty pekelné brány a do konce života budou všichni vědět, že právě kvůli němu svět přežil. Děti ve školách se budou učit o hrdinství jednoho muže, jenž překonal strach a skrze mnohonásobnou převahu nepřátel dovedl zvítězit.

Druhý šíp jej minul asi o dva metry, což bylo stejně ještě dost daleko a přeci jen už byl za polovinou. Vítězství bylo takřka na dosah. Napnuté lano se kroutilo a zpocené dlaně se pomalu začaly povolovat. Nohy už byly v jedné křečí, avšak cíl byl příliš blízko a příliš důležitý, aby to tak hloupě vzdal. Řezník napjal luk, až na doraz, takřka narovnal celou ruku. Pak povolil, až jej tětiva, jakožto nezkušeného střelce udeřila silně do tváře. A zanechala krvavý šrám. Šíp získal ohromnou sílu a smrtící rychlost, letěl mimo cíl, avšak přesto zasáhl. Ohromná energie kované špice prořízla kožený pás, který podepíral lezce a tomu nezbylo, než se spolehnout na zbytky sil.

„Ha, no tak chlapi sundejte tu zmiji.“ zahlásil řezník vítězně a znovu napjal luk s krvavým šrámem na bradě. Provazochodec, nebo spíše provazolezec se nemínil vzdát a pokračoval. Tentokrát se už doslova šplhal po sázích dále a docházely mu síly. Tělem mu projela ohromná bolest, šíp si tentokrát našel svůj cíl a zasáhl jej přímo do stehna. Neudržel se a padl. Hledači pozorující z věže tento smrtelný závod utichli. Věděli, že jejich poslední naděje právě zhynula. Zhynula společně s celým světem. Padajícímu strážnému v hlavě proletěla myšlenka, že kdyby bylo lidstvo ochotno vynaložit do obrany proti bohům tolik úsilí jako do jeho usmrcení. Možná by i zvítězilo. Dopad byl tvrdý a bolestivý. Ležící s několika zlomeninami pozoroval nebe. Chtěl umřít s pocitem, že se alespoň pokusil zvrátit osud lidstva. Než však stačil odprosit bohy přiběhl k němu řezník a z necelé vzdálenosti lokte mu do krku střelil další šíp.

„Ha, a pak že se neumím trefit. Chlapi dobrá práce, teď musíme zabít ty psy nahoře. Jen ještě nevím, jak se k nim dostat.“ pohleděl na balkón věže kde s hrůzou v očích stál Tamir.

Štiplavý dým ze zápachem hořících těl se ho držel na každém kroku. Už nemohl běžet, jelikož byl vyčerpaný. Ostražitě hleděl kolem sebe na lidi v amoku, kteří se nechali stáhnout davy ostatních, kteří si před smrtí vyřizovali účty. Pekař, kterého si ještě nedávno nechali pozvat na sídlo, aby mladšímu bratrovi upekl narozeninový dort nyní mlátil do již bezvládného těla překupníka s osivy. Žebráka, otupěle ověšeného náhrdelníky s lahví v ruce kráčet středem uličky. Tržnici naprosto zdevastovanou, plnou mrtvol… Pokračoval, se země sebral alespoň zdobnou hůl, kterou používal ještě nedávno zlatník, jehož někdo podřezal u jeho krámku. Nyní se dostal na samotný okraj náměstí. Z kolejové ulice se ozval obrovský výbuch a přes centrální schodiště se valily masy lidí. Tudy to nemohl riskovat. Vydal se tedy krajní, obytnou. Tam měl šanci dostat se k řece.

Z okna sirotčince právě někdo, nejspíše dorostenci vyhodili korpulentní ředitelku, jež dopadla přímo na kovaný plot a vzhledem ke své váze projela bodci až k nýtovanému zpevnění stěny zdi. Nýty byly poctivé, ale vzpěra se stejně pod vahou prohla. Dal se znovu do běhu a snažil se nemyslet, co vše jej může potkat. Po pár minutách se však musel zastavit, jelikož přes celou cestu viděl ležící svázané lidi, které skupina řemeslníků popravovala těžebními kladivy. Zalezl do nejbližší budovy, do které byly dveře dokořán. Přitom se jednalo o krásnou novou stavbu. Dveře zajistil těžkou dřevěnou závorou, aby měl jistotu, že se k němu nikdo nedostane. Dům se zdál opuštěný ale přesto vše před sebou třímal hůl s kovovou koulí pro ůchom před sebou. Stoupal po schodech až se dostal do chodby dělící pokoje. Vrazil hned do prvních dveří. Na zemi seděla žena oblopena dvěma dětmi s kuší v ruce. Něco cvaklo a vladař se skácel k zemi. Přímo do kolena jej trefil šíp, jež jej povalil nazpět do chodby. Ani ve snu by jej nenapadlo, kam to zrovna vešel. Do domu správce Alana, kdy právě jeho žena poslala mladíka k zemi.

Vyděšené děti plakaly, avšak matka je uklidnila a přiryla těžkým kobercem pod stůl. Z krbu stáhla rádlo pro úpravování polen a vydala se za vládcem, který se plazil po schodech ven. Zavřela za sebou dveře. Nemluvila, nevydala ani hlásku, moc dobře věděla, kdo překročil práh jejího domu. Ve zhruba polovině schodiště již stála na Rudolfem. Ostrý bodec mu zarazila do zad. Pak ještě jednou a znova až jej opustily všechny síly a jen odkašlával krev. Z vypětím sil jej otočila na zmasakrované záda a sledovala, jak se hlavou dolů topí ve vlastní krvi z probodených plic. Poslední co mladý vládce viděl byly oči oslepeny stejnou arogancí, kterou věnoval této ženě při popravě jejího manžela on sám. Trápil se dlouho, než přišel poslední záškub, ale byl pro něj vysvobozením.

Na lesním palouku se skrýval za větvemi naložený vůz a za ním tiše posedávali prchající obyvatelé statku.

„Otče, kdy tedy vyrazíme. Už je skoro úplná tma.“ tázal se Rupert šeptem.

„Ještě výdrž, hlídka se ještě neukázala a to je podezřelý. Nesmíme se jen tak ukvapit. Buďme rádi, že je léto a v noci není zima. To je naše malé vítězství.“přidal šeptem chraplající statkář.

Minuty se táhly a dle pohybu měsíce, toulajícího se skrze temné skvrny na obloze usoudili, že je po půlnoci. Kruhy získaly zvláštní fialový okraj a tvářily se jako vodní hladina. Nekonečná temnota přinášející úzkost a smutek vábící nebohé opeřence do náručí smrti.

„No tak, sedíme tu už dlouho a necítím prdel, vyrážíme po částech. Jako první půjdeš s děckama ty má drahá. Potom půjdou čeledíni s devečkami. Já pojedu jako poslední s vozem, ten dělá největší hluk tak ať se zachráníte hlavně vy. Já dyžtak zmizím ve tmě.“ malinká Ela se přitiskla k otci a do ucha ho prosila, aby mohla zůstat s ním. Ten jí však odstrčil k matce a prstem ji pohrozil. Nezbylo jí nic jiného než uposlechnout. Jolana ještě využila chvíle a políbila statkáře. Pomalu se společně se třemi mladými vydala do náručí temnoty. Fojt ještě dlouho sledoval jejich siluety v měsíčním světle a nemohl se odtrhnout.

Skupinka vyšla z hájku a kopírovala les až k dolům. Z dálky bylo vidět louče hořící v strážní věží na dřevěných hradbách. Něco však bylo na tomto pohledu zvláštní, jelikož jedna z věží byla zahrnuta do úplné tmy. Jako by celou obranou linii držela pouze jedna věž. Postupovali pomalinku a sledovali mraky, které sem tam zahltily pole do černě, ve které by je nebylo vidět. Necelou půl míli od pomyslné vojenské pevnosti se zdál být průchod okolo bezpečný. Na věži nebyl žádný pohyb a to mohlo znamenat střídání hlídek. Opustili tedy bezpečí lesíku a přeběhli cestu na pole.

Nyní už nebyli ve viditelné vzdálenosti, ale terén byl příšerný. Nohy se jim bořily do rozblácené zeminy a přesun byl jen stěží obtížný. Museli tedy blíže dolu, aby se vůbec mohli dostat dále. Jít opačným směrem bylo nemožné. Členité skaliska byla okupována šelmami a neměli by ve tmě beze zbraní žádnou šanci. Jakmile se dostali na úroveň vstupní brány všimli si, že je otevřena dokořán. Tam kde obvykle postávaly stany a vozy nyní dohořívaly táboráky umírající rychlostí.

Rupert vycítil šanci a rozběhl se k bráně. Jako by mu něco říkalo, že nic nehrozí. Matka nevědomky na hocha zakřičela, až ji zamrazilo. Roztřeseně pohleděla na hradbu, ale tam se nepohnulo nic krom vyvěšené korouhve ve větru. Tábor byl opuštěn. Rupert vběhl k bráně a uvnitř se rozklepal a ztuhl. Doběhli jej už i ostatní a bohužel už zbytečně, statkářka zakryla dítěti dlaní tvář. Celý plac lomu byl poset mrtvými těly galejníků a horníků. Všichni podřezání do jednoho. Zvuk praskajících loučí přehlušil zvuk hmyzu, pasoucím se na bezhybných tělech. Nebylo nazbyt, museli se vrátit pro ostatní.

Již na dálku byla z palouku vidět blížící se pochodeň. Všechny popadl nesmírný strach, avšak statkář zůstal klidný, jelikož pochodeň byla pouze jedna. Jakmile se pochodeň přiblížila na hranici dvaceti loktů, panika opadla. První skupina se vrátila zpět a vylíčila, co viděli.

„Tak nám nezbude, než se na noc uchýlit k přesunu do teho stanoviště. Vracet se už nebudou. Nejspíš pozabíjeli vězně a prchli do města za rodinami. To je naše největší šance. Ráno budeme vyrážet brzy. Ať nás nestihne odpolední žár, odtud je to k cíli necelý půlden.“ Viditelně si všichni oddychli a ani je neodrazovalo, že budou trávit noc mezi mrtvolami. Hlavně když jim nic nehrozí.

Patrola dvanácti lidí se ploužila k hradbám, kde už vyhasla i poslední louče a nejeden se při pohledu na tolik mrtvých těl udržel a nepozvracel se. Dokonce ani fojt neudržel v žaludku nic a hned u brány padl na čtyři s hlubokým dávením. Nechtěli se moc zdržovat. Nicméně to bylo v podstatě nutné. Všichni byli unaveni a vlků bylo v horách tolik, že pokud existovala možnost, aby nemuseli putovat v noci. Museli ji využít. I když to znamenalo nocovat v náručí samotné smrti a utrpení. Když se statkář postavil na nohy prohlásil, že mrtví jim alespoň neublíží.

Zavřel brány a všem nařídil spánek. Sám si sedl k bráně a opřel se o ní zády, chtěl na všechny vidět. Ale krom rodiny viděl také krutost, která se tady udála. Řady minimálně stovky vězňů ležících okování a podřezání. Kdyby jim vojáci dali alespoň šanci a pustili je, ale nejspíše měli strach, že by se ve vzniklé přesile pokusili vězni vracet srdečnost a dobro, jež jim bylo vojáky dopřáváno, a tak skončili jako prasata před královskou svatbou. Jeden vedle druhého. Ela se přišla posadit k otci a silně se mu vtiskla do hrudi.

„Otče, já chci domů.“ ospale odfrkla. Už neměl sil, aby ji nějak přesvědčoval a proto ji jenom stiskl k sobě a v objetí oba usnuli.

„Tak co teď, Tamire. Jsme v koncích. Jediná naše naděje je v hájí. Už nebude dlouho trvat, než rozbijí bránu druhé věže a pak je s námi ámen. Z lanovky se na nás vyřítí s meči a do jednoho nás tady vykuchají.“ panikařil jeden z hledačů.

Tamir však hleděl z pootevřeného balkónu na protější věž, kde se beranidlem dobývali nepřátele vedení mužem, u něhož si ještě nedávno kupoval maso.

„Bratři, jsme v pasti to uznávám, ale jsme dost chytří na to, abychom se alespoň vyvarovali smrti takovými nulami. Pěkně si počkáme, až nastoupí do gondoly a jakmile budou v půlce odřízneme lano. Nijak si tím život nezachráníme, ale alespoň uvidíme konec pěkně z výšky. Všimli jste si někdy jaký je odtud krásný výhled.“ nahodili svůj východní úsměv.

„No a je to tady, už se zbláznil. Já to věděl, že to jednou přijde.“neodpustil si nejstarší z nich.

„Opravdu si myslíš bratře, že jsem se zbláznil? Víte, co by udělal blázen, ten by tě ty starý pse vyhodil z terasy, ale já blázen nejsem. Ještě stále můžeme nějak vyzkoušet využít monolit. Už nám v podstatě o nic nejde. Všichni budeme velmi brzo mrtví. Buď nás pozabíjí měšťané anebo ti, jenž otevřeli brány.“opětovně nahodil svůj tajemný východní úsměv.

„Máš pravdu bratře. Jenže bez vyhaslé stopy nejsme schopni usměrnit k ničemu energii. Jedině, že by si měl v kapse kus starého pozůstatku portálu. S tím, jak víme, reaguje docela slušně, jen jsme nikdy neměli tak velký úlomek, aby se otevřel.“ Místností se rozhostila vážná diskuse. Tamir zahleděn na nebe hypnotizován jakoby pulsující temnotou, jež se drala z obrazců na nebi pokyvoval hlavou do rytmu tiché skladby bolesti. Rozešel se po místnosti a strhl ze zdi zdobnou otupenou sekeru. Vášnivě zabraní do diskuse se všichni překřikovali a on nezjištně se sekerou došel až k obrovskému pulsujícímu monolitu.

Sekera silně vibrovala a bylo velmi obtížné ji udržet, jelikož čím byla blíže balvanu, tím více vibrovala a přitahovala se k němu. Ze všech sil se rozmáchl a udeřil do kamene až se mu vibracemi skoro polámaly kosti v zápěstích. Kovový zvuk, který se ozval byl ohlušující. Čím dále byl, tím byl silnější. Ráz a síla zvuku byla tak silná, že na protější věži vysypal všechny skleněné tabule v oknech a mechanismus kotvící lanoví se rozpraskal a tím zničil jedinou únikovou cestu. Tamir odletěl od monolitu a narazil zády o zeď. Z uší všem začaly vytékat krůpěje krve.

Snažil se zvednout, avšak nebyl toho schopný. Absolutně ztratil cit pro udržení rovnováhy a stále se klopil k zemi. Celý svět se sním točil a cítil nepříjemnou chuť zvracet. Zvuk mu dle všeho prasknul vnitřní bubínky, jelikož jediné, co slyšel, bylo vysoké pískání navzdory tomu, jak viděl svíjející se bratry s bolestí otevřenými ústy. Zcela jistě křičeli, avšak byli zahalení do jediného pisklavého zvuku. Sekera tupým ostřím jako přikovaná držela na kameni a vibrovala až se zdálo, že se ostří červená k roztavení. Pokud mu fungoval nějaký smysl, byl to čich. Z nyní modro fialové kameniny se linul ocelový prašný zápach, co dusivě dráždil na plicích. Hlavní hledač zacítil jako by mu v patách pobíhalo tisíce mravenců a blížili se přes lýtka ke kolenům. Cítil se strašně unaveně a prohrával boj se svými víčky. Před očima se mu objevilo mlhavo a upadl do mdlob. Ostatně jako všichni ostatní.

„Otče, už bychom tam měli pomalu být. Slunce je už nad Orlí skálou. Musí být minimálně dvě hodiny po poledni.“ drkotala ze sebe maličká Ela. Statkář šlapaje vedle vozu dívku uklidnil pohledem a rozhlédl se na všechny ostatní. Viditelně toho už měli všichni tak akorát po krk a když ráno ve spěchu opouštěli důl, nestihli se ani pořádně nasnídat, jelikož se bál, že zbytečně ztrácejí čas a můžou jíst i během cesty. Osvojenec šlapal v čele patroly společně s čeledíny a bedlivě pozoroval okolí jako jeho hrdina z darované knihy. Snažil se chasníkům vysvětlit na co si mají dávat pozor a vykládal jim načtené příběhy.

Štěrková cesta byla ve skvělém stavu, což jim docela zkrátilo čas, kterého měli málo. Udusaná polnice jevila známky nedávného pohybu, ale vzhledem k tomu, že odtud před pár dny jela patrola vezoucí nějaký ohromný náklad žuly, nebylo čeho se obávat. Transport potkal samotný statkář, který v tu dobu naháněl jalovice po polích. Vzpomněl si na ten nebohý dobytek, jak nechápavě čeká na smrt. Bez jediné šance na přežití. Zabylo mu teskno, ale přežití jeho rodiny jej opět naplnilo sílou. Děvečky společně s Jolanou zvolily krácení chvíle po svém a do kroku si zpívaly. To je vlastně dokonale uklidňovalo a oddalovalo to pocit nebezpečí a nejistoty.

Po bezmála osmihodinové túře se před nimi objevil jejich cíl. Skála vysoká na dvě stě stop s kopulovitým vstupem. Nikde ani známka po lidech. Slunce hřálo, ale silný horský vítr dopřával tolik potřebné osvěžení. Borovice se zakroucenými kmeny se líně ohýbaly ve větru. Konečně se dočkali tak dlouho očekávaného závěru. Tak těžce vydřené šance na přežití. Na tvářích všech se objevil úsměv. Jiskřivá naděje zahřála všechny u srdce a naplnila je jistotou.

„Tak vidíš maličká, však sem ti říkal, že sme tam coby dup. Tímto tě prohlašuju za princeznu ze skal. Jednou ti najdu i jakéhosi prince.“ zazněl hrubý, silný hlas vůdce. „Nechal jsem vás opustit dům, ale konečně jsme tady. Naše šance je na dosah. Takže jsem rád, že jsme to všeci zvládli. Však i koně už toho maj plné zuby.“

Skupina došla až před samotný kopulovitý vstup, avšak hořce zalitovali, když za náspy uviděli odstavené důlní povozy. Na jedné z kamenných hromad se objevil voják. Pro některé známý modrák se zakrouceným knírem.

„No to mě podrž, takže sám velký učitel se na nás přišel podívat. Táhni, než dokončím, co jsem na cestě začal, tady není pro vás dost místa. Když mi tady necháš děvečky a zásoby. Ušetřím tvoji rodinu. To je dobrá nabídka. Co myslíš.“ Statkářem projelo tisíce jehel. Nikdy ještě nepocítil tolik beznaděje a zároveň agrese. Uvědomil si, že celou dobu šel zbytečně. Riskoval život své rodiny, opustil statek jen kvůli tomu, aby nakonec pochybil. Nemohl se s tím smířit. Nechtěl se s tím smířit.

„Prosím tě, chlape. Dej nám šanci. O zásoby se podělíme. To ti slibuji. Jen nám dej šanci. Nejsme zlí lidé a zpátky se nebude brzy k čemu vrátit. Poslal by si nás na smrt.“ starostlivě odpověděl statkář. Patrola se zahalila do strachu. Kníratý důstojník sestoupil k nim a za ním se vyrojilo dvacet vojáků, kteří svlékali děvečky pohledy.

„Ty si mě neslyšel starče? Já si myslím, že jsem to řekl jasně a nehodlám se s tebou dohadovat. Svou šanci ještě máš. Tak si tedy vyber.“ odplivl mu pod nohy a začal jej obcházet. Fojt stál jako přibitý, ale na krku se mu vyronila krví nasáklá žíla. Toho si všiml i důstojník a udeřil jej zezadu rukavicí do týla.

“ No tak, já jsem ti snad něco řekl. Poslední šance." Statkář se pohlédl na rodinu, jež dovedl místo do nebe rovnou do pekla. Každý pohled, který na něj padal vrhal miliony výčitek. Každý až na Jolanu a malou Elu, jež otci věřili do poslední chvíle. Důstojník vytasil meč a chystal se udeřit klečícího fojta znovu. O spánek mu však dutě pleskl oblázek z Rupertova praku a poté se sesunul k zemi jako padlý jelen. Bezvládně a bez zábrany. Otupělí vojáci se zaměřili na Ruperta s prakem a jeden který třímal v rukou napjatý luk vypálil šíp. Chlapec dostal rovnou do krku a s vyboulenýma očima padl vzad dusící se krví. Statkář nejdříve omráčen nad smrtelnou ranou do jeho syna strnul. Pohled vytočil na křičící Jolanu a popadl jej amok. S medvědím křikem se rozběhl k vojákovi, který snad sám sobě nevěřil, že zabil dítě a stál jako vytesaný z kamene. Ostatní vojáci, jako by snad ztratili všechnu chuť k životu. Pouze fojt měl jedinou starost a to pomstu.

Vykulenému vojákovi s již sklopeným lukem zarazil prsty ze předu okolo krku a stiskl jako ještě nikdy. Potom k sobě silně škubl až to zapraskalo. Mladý odvedenec byl mrtvý okamžitě. Zbytek jednotky se dal ihned do pohotovosti a s meči se pustili do soupeře. Než jej však dokázali usmrtit utržili několik velmi silných úderů. Rodina se dala na útěk a skupina ozbrojenců je následovala. Jolana za sebou táhla Elu jako neposlušnou kozu. Holčička brečela a nebyla schopna se pořádně nadechnout, a tak museli zastavit. Objala ji, jak nejsilněji to šlo a jediné co ji napadlo bylo říkat ji, že to bude rychlé a ať myslí na to, že se s tatínkem uvidí na druhé straně. Blížící se voják neměl ani tolik cti, aby jí probodl a jen do ní z boku zasekl meč, tudiž trvalo ještě několik minut, než zemřela a třepající se na zemi držela křečovitě princeznu ze skal, která plakala až už opravdu nemohla chytit dech a dokonce přes slzy ani nemohla vidět. Tak hrozný nářek prozatím, ještě nikdo z přítomných neslyšel.

Osvojenec s čeledíny běželi jako co jim nohy stačili, avšak plní smyšlené hrdosti z knih. Rozhodli se zachránit nebohé děvečky, které jim nestačily a vydali se jim na obranu. Jen co se stačili otočit a běžet jim naproti, jednoho okamžitě zasáhl šíp rovnou do středu hrudi. Nechutně to zapraskalo a mladík padl na udusanou hlínu jako pokácený strom. Malá, ale ostrá dýka prokluzoval osvojenci v dlani, avšak bylo jejím osudem, aby zasáhla. Dlouhý meč, jež se jej snažil setnout, minul a hlučně zazvonil o kámen. Malý, ale mrštný chlapec trénovaný na smyšlených soupeřích sekl do třísel modráka. Na čepeli se začervenala krev a voják s bolestivým zavytím zavrávoral a upadl na bok. Na zemi ležící dívenku pozvedl ze země a křičel na ni, aby utíkala, co jen ji nohy budou stačit. Ta však byla bezmocná, poněvadž ji strach zablokoval všechny svaly v těle. Letící šíp ji poté zablokoval nadobro.

Malý hrdina pochopil, že co vyčetl v knihách byly jen výmysly a udatní rytíři jsou pouze výplody něčí fantazie. Neexistuje nic jako odvaha, kterou když člověk sebere získá nadlidskou sílu, díky níž porazí nepřátele. Všechno to jsou jen lži a on byl hloupý, že jim věřil. Proti němu stál nyní další modrý a opět po něm sekl mečem. Tentokrát přesně. Hoch se snažil úder odrazit dýkou, ale náraz byl tak silný, že mu dýku okamžitě z rukou vyrazil a ještě mu je rozsekl. Potom ucítil zvláštní studený pocit u srdce. Voják bodl a bodl velmi dobře. Než si stačil chlapec uvědomit, že to, co ho studí v hrudi je meč, byl již po smrti. Se zbytkem už vojáci neměli moc práce, přeživší děvečky pochytali a čeledíny postříleli luky. Kníratý důstojník se probral z bezvědomí a jen kroutil hlavou.

„Nakonec došlo na má slova“ kopl si ještě do mrtvoly statkáře. Zahleděl se na rozevřené tělo matky a viděl jak se jí snaží malá Ela škubáním vzbudit. Pomyslel si, že když už nebrečí a jen bezhlasně tahá za tělo nejspíš se už úplně pomátla. Jen ukázal jednomu z vojáků, aby se o ní postaral. „Ta už nikomu neublíží. Vezměte ji dovnitř. Něco mi říká, že zanedlouho tady bude pěkně horko.“ zakroutil si ještě dramaticky vous a pohlédl na nebe, kde se začaly v obrázcích míhat světle fialové blesky.

Tamir se probudil z apatie, kolem sebe viděl ležet bezvládná těla hledačů. Jsou snad po smrti? Jsou snad v bezvědomí. Monolit zářil oslnivým světlem a doslova cítil, jak se mu v žilách pohybuje krev. Cítil se malátně a byl celý pozvracený. Všiml si, že i ostatní mají kolem sebe louže a někteří ležící na zádech zřejmě neměli to štěstí, aby leželi bokem a udusili se zvratkami. Pohlédl na nebe. Byl den což znamenalo, že celou noc spal, ale byl tak hladový, že ho křeče svíraly a nebyl schopný se postavit. Nemohl si vzpomenout co se vlastně stalo. Všechno jako by na něj padalo. Nemohl si rozpomenout kde to vlastně je. Proč je zavřený ve věži, avšak s přicházející neuvěřitelnou bolesti hlavy se mu začaly vracet vzpomínky. Snažil se zvednout, ale nemohl. Padal. Rozhodl se, že se bude posunovat alespoň po čtyřech. Když se plížil okolo balvanu, cítil, jak mu celé tělo vibruje. Všiml si také, že se mu na celém těle objevily obrovské červené skvrny a po doteku pulzovaly bolesti až do morku kostí. Ze sekery zaseklé do monolitu už zbyla pouze bronzem zdobená tupá zadní strana klínce a ta byla nalepená na balvan.

Někteří z ležících se začali převalovat. Byl šťastný, že není sám, kdo přežil. Zkoušel na ně mluvit, ale neslyšeli jej. Ani on sám se neslyšel. Z úst zacítil odpornou pachuť hniloby. Strčil si do nich prst a zavadil o zuby. Ty se mu až dětsky viklaly. Zatlačil trochu více a ucítil, jak zub praskl. Tělem mu projela neuvěřitelná zimnice. Myslel si, že už umřel a tohle je jeho očistec. Ti, jenž byli ještě nedávno nazýváni bratři se převálcovali na zemi a svíjeli se v bolestivých křečích marně čekající na záchranu. Doplazil se přes ukrutnou bolest k balkónu, aby pohlédl na nebe. Mezi portály prolétávaly zvláštní blesky a slunce bylo jako by jej někdo zalil hořlavým olejem. Už nehřálo, ale pálilo. To mu však nebránilo, aby se díval na možná poslední věc, kterou v životě uvidí. Zkázu světa.

Po zádech mu přejel mrazivý pot. Bál se, že znova omdlí, ale naopak. Zdálo se mu, i když byl přesvědčen, že je hluchý, jak slyší nějakým zvláštním nářečím. „Když né my, tak nikdo.“ Otočil se a monolit se proměnil v tmavou horninu. Zbytek sekery padl beze zvuku na zem. Muselo se mu to zdát, ten hlas. Pohlédl na nebe a zacítil neviditelnou vlnu. Vítr, který přišel odnikud společně se silnou září. Oči mu povolily a hleděl z výšin na údolí které přelévaly plameny. Jako rozbouřené moře, neviditelná síla pálila svět a kde se převalila zůstala jen temná mlha až k nebi. Byl to konec. Slzy v očích mu zasychaly ihned ve víčkách, ale byl šťastný, že právě jeho zrak je ten poslední, kdo zkázu vidí. Plameny se blížily takovou rychlostí, že nestihl už ani odvrátit pohled a dokonce ani cítit bolest.