Článek
„Je noc, po dlouhé době příjemně teplá a klidná. Dokonce i písek je ještě příjemně hřejivý po zaboření nohou. Všude ticho, jen nářek vln přicházejících od jihu, šumících pod nohama a utichajících na severu. Neustále dokola se opakující a uklidňující píseň moře. To jediné snad muselo zůstat stejné, ta nekonečná skladba. Kdybych tak mohl jednou spatřit i krásu mořské dáli, jako před dekádami mí předci. Ne, mohu si jen domýšlet, jak vypadala mořská hladina ozářená miliony hvězd, bez té neopadající mlhy, která nikdy nezaniká. Jak nebylo slyšet pouze vlny, ale také život, který sálal ze všeho kolem. U ohně bzučeli komáři, v jezírku opodál se namlouvaly žáby a nedaleký lesík jako by lákal veškerou zvěř. Nezbylo nic po jezírku, z lesa pouze holá pláň, pár ohořelých kmenů. Vydám se proti mlze, někde přece musí ten portál být. Ten o kterém jsem kdysi dávno slyšel, jež je na místech, kde se nikdo neodváží, kdo by taky plul do nekonečné temnoty.“
Vzkaz v prázdné lahvi. Autor neznámý
01. Probuzení I
Ráno, ta nádherná část dne, kdy vše ožívá, člověk je odpočatý a může se těšit s toho, co přinese nový den. Všechny ty zvuky a vůně, které se různě kombinují mezi sebou a nutí člověka přemýšlet nebo se alespoň zasnít o tom, co vlastně cítí a na co se může těšit. Všechny ty notoricky známé pocity, které se po noci zcela vytratí, jen aby mohly být znovu objeveny. Toto ráno ovšem ani zdaleka nepřipomínalo nic příjemného. Provázelo jej hnilobné aroma okořeněné dehtem a louhem. Temnou místností a ve chvílích také bolestí celého těla.
„Kde to sakra jsem. Co se stalo s karavanou? No Tak! Kde jste kdo?“
Najednou se odněkud rozezněly hlasy, desítky hlasů plných utrpení a bolesti. Mezi nimi dokonce i známé, až z toho zaléhalo v uších. Celý, jako by se najednou zjevil na neznámém místě, kde rozhodně být nechtěl. V jemných paprscích pronikajících přes děravou střechu se pohybovaly postavy. Temné, avšak klidné jako poslední návštěva, která čeká na každého. Ta, jež dá věčný spánek. Pozoroval je. To, s jakou noblesou a rytmu pobíhaly z místa na místo. Pomalu se ho začala zmocňovat nervozita a ačkoliv si to nechtěl přiznat, tak také strach. Po pár chvílích konečně trochu zaostřil a rozpoznal dlouhou budovu s desítkami lůžek na nichž polehávali anebo nehybně leželi lidé. Kolem nich se mihotaly osoby v světlých hávech sem a tam. Začal se prohlížet a zjistil, že je v podstatě nahý a jediné co ho nějak kryje, jsou obvazy na kterých je vidna už zaschlá prosáklá krev. Konečně se mu už vzpamatoval zrak úplně a všiml si osoby blížící se krátkými kroky k němu.
„Tak konečně jsi vzhůru. Pamatuješ si něco? Jak se cítíš? Kdo jsi? Kam jste měli s karavanou namířeno?“
Odpověď se skládala pouze z nedůvěřivého pohledu, snad jak by ani nevěděl co odpovědět.
„Ach tak, dobrá nejprve se představím. Jmenuji se Katarina a vedu zdejší hospic, přivezli vás před třemi dny, tebe a pět tvých přátel. Zbytek karavany byl pobit. Našli jsme jen mrtvá těla, do kterých se už chtěli pustit divocí psi. Utrpěl si celkem slušné zranění na hlavě a hrudi. Vzhledem k mizejícímu otoku už můžu najisto vyvrátit frakturu na tvé levé paži, vzhledem k tomu, že na bolestivé podněty si nijak nereagoval nezbývalo nám, než počkat až se probereš, abychom věděli, jak s tebou postupovat dále. Pár týdnů potrvá, než budeš moci zase fungovat.“ ačkoliv se stále necítil ve své kůži pousmál se a zakroutil hlavou. Dívka se roztomile zarazila, ale pokračovala.
„Máš velké štěstí, že žiješ, nejspíše jste narazili na pěkně ostrou partu, když jste utrpěli tolik ztrát. Divím se, že vás nepovraždili všechny. Inu odpočívej, zítra nám jistě vysvětlíš, co se na stezce stalo. Teď zkus ještě odpočívat. Pokud nebudeš opravdu muset nevstávej. Vedle lůžka máš karafu s vodou a pod lůžkem je ještě i jiná karafa. Nemusím ti asi říkat k čemu je. Jen si to ve svém vlastním zájmu nepopleť. Ti, co je sem přivezli s tebou jsou na tom o poznání hůř a bude dlouho trvat, než budou moci mluvit. Pokud tedy nějakým zázrakem přežijí. Nicméně musím jít, promluvíme si zase zítra“ drobná, ale v hlase silná dívka se otočila zády a zmizela mezi zbytkem ošetřujících.
Suché patro jej hned donutilo zvednout hliněnou karafu s napůl podlomeným uchem. Nejspíš se jedná o provizorní anebo velmi chudou vísku, zamyslel se, když se porozhlédl i po zbytku hospicu. Většina postelí byla podložená dřevem, aby se jejich nájemníci nepropadli na zem a stejně jako jeho lože byly i ostatní obklopeny peřím a slámou ze starých podhlavníků a matrací. Naklonil tedy do sebe karafu s jistotou, že vzal tu správnou, ovšem s obavou, že není nijak označená od té druhé a za chvíli mu bylo jasné proč označená není. Nikdo si neláme hlavu nad tím, jaký byl předchozí obsah. Prostě jsou použity pokaždé jinak. Voda byla nechutně zvětrale teplá, ale byla to voda, která i přes nechutné vlastnosti zvlažila krk a alespoň trochu sklidila už tak vystresovanou situaci.
Zbytek dne jen ležel a sledoval paprsek, který putoval nemalou místností a ozařoval zdejší lazary. Neustále se snažil upravovat si lůžko, což po zjištění stupně rozkladu vzdal a spokojil se s tím co má. Jak se tak rozhlédl byli i mnohem horší, například jeden chudák měl lůžko tak nakloněné, že se zapíral nohou, aby pořád nesjížděl. Pozornost začal věnovat svým nejbližším spoluležníkům. Ten první, kterého spatřil byl mladý podkoní Jan z Rtyně, který vždy toužil putovat s karavanou a předvádět své akrobatické triky, jakými by se mohla chlubit kdejaká cirkusová partie. Nijak zvláště důležitý člen karavany, nicméně na dlouhé cestě je vždy potřeba někoho, kdo baví lidí kolem sebe. On byl zrovna jedním z nich, někdy jeden až žasl, jak dokázal udržovat rovnováhu a nespadnout při svých skromných vystoupeních před ostatními. Těžko říct pomyslel si, zda bude šťastný, že je živ až se probere. Jeho svalnaté ruce byly viditelně, nenávratně poškozeny. Na pravé ruce zůstal jen pahýl, těsně za loktem a pravá noha vypadala jako by měla každou chvíli prasknout. Netrvalo dlouho, než si sestry všimly trombózy a Janovo tělo bylo o další končetinu kratší.
Vedle něj ležela dívka na jejíž jméno si nemohl vzpomenout. Věděl však, že to byla dcera majitele karavany, která jako by z oka vypadla své krásné matce, co měla věk, ale krásou stejně oplývala neobyčejnou. Klasický paradox, kdy byl více než jistý původ tohoto děvčete. Jak se říkalo v jeho domovině. Jistá je vždy jen matka. Majitel byl totiž starý a obtloustlý, protivný chlap se zálibou v alkoholu a kanbanu. Zato děvče bylo jako vystřižené z nějaké zámecké malby. Dlouhé kaštanové vlasy na koncích natočeny do spirály ladně sedící na úzkých bedrech. Ve tváři široký úsměv s dolíčky. Krása ji zůstala stále, teda alespoň na duši jelikož jediné, co opakovala bylo. „Kde je otec? kde je matka a co můj milý Berny, kde je Berny k noze Berny.“ Po necelé hodině bolestivého volání se dala do pláče až se zalykala. Došlo jí, že už nikdy ani jednoho neuvidí. I to však nakonec vzdala a buď usnula z vyčerpání nebo padla do mrákot.
Na opačné straně ležel muž. Tvář měl povědomou, ale kdo to byl? Tak dlouho jsem s karavanou necestoval abych si pamatoval úplně všechny, nicméně asi se už nestihneme pořádně seznámit, zamyslel se hledač. Sípání, jakožto jeden z mála zvuků, které tento mladý muž vydával, značilo poranění plic. Nasvědčoval tomu i prosakující se obvaz na jeho hrudi. Nejspíše probodené plíce.
Bolestivé výkřiky a chrapot, jež se rozezníval celou místností byl nesnesitelný, nacpal si do uší stébla sena, jež zatočil do trychtýřků, které alespoň trochu utlumily hluk a mohl přemýšlet co se tedy odehrálo a proč je sešitý v lazaretu. Vzhledem k rozptýlení mu to však zrovna moc dobře nešlo. Pokusil se tedy nabrat sílu spánkem. Trvalo to sice dlouho, ale nakonec se mu podařilo usnout.
Trhnutí a bolestivé škubnutí jej probudilo z bezesného spánku. Nad ním stojící dívka s obvazem se zaschlou krvi v ruce, fascinovaně zahleděna na místo, kde obvaz kryl ránu od meče.
„To je neuvěřitelné, viděla jsem jen málo bytostí, co jsou schopny takto rychlého hojení. A jako ještěr z Malawe opravdu nevypadáš. Soudě podle tvých jizev tohle nebyla první rána, které tvé tělo čelilo. Doslova chodící historie ostří. Jak vidno, ne vždy jsi se dočkal poněkud profesionálního zásahu felčara, tohle bylo sešito ještě hůře než zdejší matrace.“ kriticky pozorovala jizvy.
„Myslel jsem si, že alespoň dnes ráno se vydaří vstát poněkud tradičním způsobem, ale bolestivý budík je jistější než několik kohoutů. Asi bych ti Katarino, měl dát pár odpovědí, jelikož poděkování ti nejspíše nepostačí. Omlouvám se, že přeskakuji zdvořilosti, ale jak vidno, tak už si mě viděla i nahého, tudíž ti budu říkat jménem.“
Katarina přimhouřila oči, zasmála se a kývla hlavou na znamení souhlasu.
„Jmenuji se Kurt a s karavanou jsem cestoval na východ, jako bránce a pokud to tak mohu nazvat byl jsem jejich hostem, ne přímo součástí. Co vím, karavana se chtěla dostat do Milukovské oblasti, ale jak říkám byl jsem pouze bránce, co měl zrovna stejnou cestu. O jejich obchodech vím jen málo. Na vozech byly různé věci, ale převážně se vezl alkohol a látky“
Zaraženě se tvářící žena mu začala sundávat obvaz z hlavy. Zkušeným pohybem škubala obvaz dolů od vlasů slepených zaschlou krví a když byl dole položila jej do nádoby připomínající zásobník na popel. Pomocí vlněné žínky mu omývala zaschlou krev z hlavy a kroutila hlavou.
„To není možné“ hledíc na zahojenou tkáň. „Kdo jsi, že se tak rychle regeneruješ? Učila jsem se o zvířatech s podobnými vlastnostmi, ale u lidí je to opravdu fascinující.“
„Inu, jak to říct co nejjednodušeji. Jsem jedním z těch, které nazývají hledači dimenzí. Vyrůstal jsem v jeskyni Broche. Nevím, zda jsi o čemkoliv s toho někdy něco slyšela, ale nemyslím si, že by ne. Zdáš se mi velmi sečtělá. Jak jsem říkal, pocházím z Broche. Nejspíše proto se mi rány hojí tak rychle. Neviditelná energie tohoto místa zabila mnoho mých soukmenovců, ale ti, co přežili se mohou těšit z takovéto regenerace a bystrých smyslů. Na každého, kdož přežil, mělo tohle místo trochu jiný vliv.“
„Počkej počkej, jeskyně Broche. Slyšela jsem o ní ještě jako holka. Máma vždycky říkala, že existuje místo, kde vše, co má v sobě trochu lidskosti na tomto místě zemře. Později, když jsem nastoupila na studia jeden z profesorů nám povídal o ojedinělých místech, kde lidé za určitých tělesných předpokladů zmutují a stanou se z nich zrůdy. Vzpomněl při tom právě na Broche a celou Besydskou oblast. Inu nevidím žádné obří uši, drápy a ani křídla. Tudíž žádná zrůda nejsi. Jediný viditelný rozdíl je ve tvé regenerační schopnosti. Kterou teda získá každý, kdo přežije?“
„To bohužel ne“, zasmál se. „Ano je spousta lidí s podobnými schopnostmi, ale každý je svým způsobem jedinečný. Avšak pokud v Brochi nevyrůstáš, je jisté, že návštěvu nepřežiješ. Bylo spousta horlivých jedinců prahnoucích po schopnostech. Spousta učenců, ba dokonce vědců, kteří chtěli tento fenomén zkoumat. Nakonec však umírali v hrozných bolestech, dávící se zvratkami a pláčem při pohledu na odpadávající kusy masa z jejich těl. Samotný jsem viděl minimálně dvě výpravy, které prahly za poznáním, ale ostatně jako všichni ostatní nakonec skončili v pohřebišti. Od doby poslední návštěvy barovských učenců, se můžeš v knihách dozvědět, že je toto místo prokleté a jediné co tě čeká je dlouhá a bolestivá smrt.“
Katarina zjevně dostala strach, jelikož se jí udělala na holých rukou husí kůže a měla poněkud roztřesený hlas.
„Myslím, že by se mohlo snad jednat o druh infekce, možná o něco jiného. Říkal jsi hledač dimenzí? Zvláštní, kdysi jsem slyšela od jednoho učitele citaci o dimenzích. Byla to nějaká báseň od severského básníka. Určitě bych ji našla v knihách. Pamatuji si akorát jednu sloku myslím, že zněla:“
"Jestliže nám bude přáno
a dimenze se otevřou,
nenastane nikdy ráno
a všichni živí zemřou."
„Proč si tedy Kurte necháš říkat hledač, cožpak nemáš strach, že by mohli mít seveřané pravdu? A díky tvé posedlosti na svět uvrhneš další katastrofu, která nás už vyhladí úplně?“
Pohled jaký na ni vrhl naháněl hrůzu. Jeho čelo se svraštělo, ústa se zkřivila do nenávistné grimasy, avšak nakonec se uvolnil a pečlivě vybraným a klidným tónem odpověděl.
„Nalezení dimenze lépe řečeno portálu do jiné dimenze je jediný způsob, jak zjistit, proč se náš svět proměnil v prach a kdo ví, třeba i klíč k jeho záchraně a obnově. Inu cítím se mnohem lépe, kde jsou moje věci?“
„Když jsme vás našli, neměl jsi u sebe nic víc než dýku a roztrhanou košili. Soudím, že vás napadli a okradli nájezdníci. Kupecká stezka, po které jste jeli nepatří k těm nejbezpečnějším. Jen za poslední rok jsme přišli o polovinu návštěv kupců a musíme se stále více spoléhat na zdejší zdroje, které jsou velmi omezené. V podstatě, když se kolem sebe rozhlédneš, tak uvidíš sám. Jediné, co nás drží nějak nad vodou jsou karavany a jak už sem jednou říkala i těch podstatně ubývá. Stezky jsou teď velmi problémové. Buď tě okradou a zabijí nájezdníci nebo se staneš kořistí gareon. Těch je tady stále více a více. Nejdříve se živili jen mršinami, ale začal se jim líbit lov. Naštěstí si netroufnou do větších vesnic, v každé je totiž zvon a pokud gareony něco nenávidí je to hlasitý zvuk, ten je donutí k ústupu. Mají totiž extrémně silný sluch a jakýkoliv vysoký a hlasitý zvuk je přibije k zemi. Bohužel, ne každý měl to štěstí, aby byl něčím takovým vybaven. Oběti jsou většinou rozsápány v oblasti břicha a krku. Někdy možná pro zábavu jsou nalezení s frakturami po celém těle, to když je vynesou vysoko do vzduchu a pustí, pak oběť pokud nemá štěstí a nezabije jí pád, umře na vnitřní krvácení.“
Kurt instinktivně hledal svůj vak, aby si udělal poznámky do deníku. Zapraskání kloubu, když od zlosti zatnul pěsti bylo slyšet až ke Katarině. Všechny dosavadní zážitky a informace, dokonce i mapy oblastí si pečlivě zapisoval a zakresloval do deníku. Pro případ, že by na své cestě neuspěl. Nebo spíš proto, že každý zapomíná a vždy je dobré mít se o co opřít.
„Víš co Kurte, pokud je ti lépe, běž na vzduch. Od jezera příjemné fouká. Tady se vzduch ani nehne a popravdě řečeno, mála koupel ti určitě taky prospěje. Voda v jezeře není bůh ví, jak teplá, ale je čistá. Musíme hold žít s tím, co máme. Vybírat není z čeho. A zda soudím správně, nebudeš jeden z těch, kterému skromnost dělá problémy. Pokud se během dne najde chvíle času, ráda bych si s tebou ještě promluvila. Pochop už z profesního hlediska, jsi taková záhada.“
„Počkej ještě chvíli prosím. Zajímalo by mě, jak jsi se objevila zrovna tady, že toho tolik víš o Brochi a o Besydské krajině, vlastně tak nějak o všem. Tohle je to poslední místo, kde bych čekal inteligentního člověka.“
„To je snadné Kurte. Po dokončení učení jsem nastoupila do armády jako dobrovolnice-medička. Tehdy jsem měla vizi, že je správné pomáhat bránit zájmy naší říše. Když ne bojem, tak alespoň likvidací následků. A když jsme dobyli Milukov zůstala jsem zde a otevřela hospic. Původně pocházím z Bielé, což je severovýchodně od Besyd. Odtud jsme táhli společně skrze území Hurské na západ.“
„Proč jsi necestovala dále na západ. Pokud vím, fronta se zastavila až na hranici s Barovskem.“
„Když jsem nastoupila, bylo mi sotva dvacet a během roku jako vojenský felčar mi pod rukama umřelo přes stovku lidí. Už jsem nechtěla vidět tu pravou tvář války. Zabíjení civilistů, znásilňování, rabování a popravy. Jako mladou mně hodně ovlivňovalo nadšení mistrů, kteří nám v učení vymyli mozky o tom, jak je důležité bojovat jakýmkoliv způsobem. Jakkoliv podpořit naše myšlenky, které jsme si jako národ sami vybrali. V té době jsem ještě netušila, že to nejsou moje myšlenky, ale pouze sobecká vize pohlavářů, kteří byli přesvědčeni o své jedinečnosti. Víš ty vůbec, kolik jsem viděla mrtvých dětí? Válka je vždy stejná a já už jsem v tomto likvidačním kolotoči nechtěla pokračovat. Být součástí těchto zrůdností. Ne usadila jsem se a jsem zde šťastná. Teď si běž provětrat hlavu, já musím už také jít.“ bylo poznat, že o této etapě její cesty není ještě připravená mluvit. Možná se na ni snaží jen zapomenout a když se vezme vše kolem, tak se není čemu divit. „Žena do armády nepatří“ pomyslel si hledač.
Dřevěná ztrouchnivělá podlaha zavrzala, pod jeho váhou, když se zvedl z kanape. Byl už vskutku odpočatý a cítil, že je po dnech ležení jak kus kamene. Nějaká medička postupně rozhrnovala okenice a skrze místnost se začalo prolévat světlo. Alespoň si mohl podrobněji prohlédnou přeživší. Tedy zajímal se pouze o ty, kteří cestovali společně s ním. Jan z Rtyně měl již barvu křídy, přeci jen ztratil spoustu krve. Oči měl mrtvé jako ryba a nebylo už vidět ani dýchání. Překryl mu tedy tvář alespoň dekou.
Je to až neuvěřitelné, jak ironicky odhadl stav dcery majitele. Opravdu své rodiče ani psa už nikdy neuvidí. Levou tvář měla takřka na kost spálenou a dle mrtvého výrazu byla najisto slepá. Obě dlaně popálené rovněž. Nejspíše jí něco zapálilo tvář a dlaněmi se jí snažila uhasit. Jelikož vždy seděla na voze, mohl se vznítit převážený alkohol od kterého nikdy neodsedal ani její otec. Ten však měl to ironické štěstí a nepřežil to.
„Zatraceně, jak je možné, že si nemohu vzpomenout ke komu patří tenhle kluk. Nejspíš to bude někdo z kupcovy rodiny, vůz opouštěli jen zřídkakdy. Měli totiž strach z nájezdníků. Inu ani vůz je nezachránil.“ pomyslel si nahlas, když procházel okolo mladíka s nasáklým obvazem na hrudi, ale konečně už se zklidněným dechem.
Postupoval dál, každým krokem zvědavější, kdo ještě přežil. Doufal, že uvidí alespoň jednu známou, přátelskou tvář. Během dvou týdnů doprovázení karavany se docela spřátelil se zdejšími bránci. Hlavně tedy s bratry Kalovými, kteří nyní leželi vedle sebe. Hledače potěšilo, že zrovna tito dva přežili. Jeden doplňoval druhého, ale svým způsobem nemohli fungovat bez sebe. Jeden byl drobný a druhý zase rozměrný. Jeden byl chytrý a druhý měl zase sílu. Typické komické postavy, které za života moc komických situací bohužel nezažili.
Po ramena dlouhé, tmavě černé vlasy kontrastovaly mladšímu bratru s jeho bledou tváří, jíž dominovaly modré, jako ze skla uhrančivé oči. Rytmický a libozvučný hlas dokrmoval tuto polemickou postavu a dodával jí eleganci, jež jej dovedla v minulosti na velmi zajímavé pozice co se týče hierarchie. Oba totiž sloužili v královské armádě a jak se zdálo z večerních vyprávění. V jednom kuse válku přežili pouze díky vychytralosti tohoto člověka. Po konci války se rozhodli, že budou cestovat s kupci a pokusí se nějakým způsobem zaopatřit, aby mohli vypadnout za novými životy. Bohužel však rpo tentokrát šlápli vedle a místo výdělku je čekali hrdlořezi kdesi v zapadákově. Každopádně ani jeden nevypadal, že by to byl konec jeho cesty. Byli nejspíše pod vlivem léků proti bolesti a spali.
Ostatně sourozenci si zažili své již odmala, kdy jejich pouto pramenilo pouze přes matku. Během jedné večerní rozpravy se dali do řeči právě o matce. Vskutku zajímavá žena, která žila na venkovském statku někde na jihu a přežila ve zdraví dvě války. Když válka dorazila do její vesnice, pokaždé z toho kromě mrtvého nebo odcizeného dobytka, byl syn. Jednou Rhoda a podruhé Matyáš. Hromotluk Rhoda, přes svůj zrůdný zevnějšek krásně definoval její podstatu.
„Krutost, kterou tato silná žena zažila, dokázala přeměnit v lásku, kterou nás obdarovala.“
Jako voda hasí oheň i u těchto dvou byly dokonalé rozdíly. Starší Rhoda, nikým však nezvaný jinak než medvěd. Byl statný mladík s bujným vousem, tvrdými rysy ve tváři a šíleně chlupatou hrudí vylézající mu zpod tuniky. Doslova věrná kopie medvěda. Obr, měl dobře přes dva metry výšky a okolo půl druhého metráků váhy. Jednou dlaní by zvládl obejmout tříleté dítě a dotkl by se špičkou ukazováčku palce téže ruky. Hlas jako zvon a agresivní projev však zakrývaly starostlivého muže, který dokázal svými občasnými citacemi předčít kdejakého básníka.
Během cesty několikrát předvedl svou sílu. Třeba, když sám v podřepu zády zvedal kupecký vůz.
Dost komicky vypadalo, když seděli s bratrem vedle sebe. Bylo to jako když postaví kámen vedle papíru. Nyní však, navzdory jeho osudu vypadal legračně, když mu skoro až ke kolenům trčely nohy z malého lůžka pro lazary. Nechal je odpočívat, nechal je nabrat síly. Sám to také potřeboval, ale nedokázal už více snášet ten hnilobný zápach linoucí se snad ze všeho v místnosti. Musel ven z místa, kde bylo pouze utrpení a bolest.
Mohutné dveře na rezavých pantech hlasitě zavrzaly ostatně jako většina věcí na tomto zapomenutém místě. Nejprve slabý a poté oslnivý proud světla oslepující jeho tvář nabil jeho tělo energií. Mlha byla velmi oslabená a proto se sluneční svit dal dokonce jednoznačně určit. Teplo mu projelo tělem, jak naostřená dýka. Když se mu oči vzpamatovaly a přivykly si na světlo, uviděl před sebou jezero. Samozřejmě pouze část, jelikož většinu zakrývala mlha, ale bylo obrovské. Velmi snadno šlo vidět rybářské bárky, alespoň čtvrt míle daleko. Směrem od něj zaválo vlhko a zápach sušících se ryb. Bylo také slyšet hejno kachen, které kdesi přistálo, ale nebylo možní vidět, kde. Nalevo od hlavní zplavnice postávali vojáci kavalerie. Zjevně v dobré náladě, protože se hlasitě smáli a dle gestikulace byli opilí.
Zvláštní, jak jsou zdejší jednotky klidné na to, že před pár dny nájezdníci pobili nejméně dvacet civilistů. Je to snad standard nebo neschopnost místních obránců?
Podle odznaků na rameni to byli Milukové, někteří měli však ještě starý znak s džbánem, který odkazoval na dávnou vinařskou historii. Momentální jablečňák se dal nazvat vším možným, jen ne vínem. Proto nový znak dostal do znaku překřížená kopí.
Pozoroval dál. Na druhé straně okrajové části vesnice stála věž, dobře tři metry vysoká na jejímž vrcholu byl velký zvon a spousta železných tyčí. Věž jistě sloužila jako předmět pro varování obyvatel a také k zahánění gareon. Vskutku zajímavá stavba obklopena s každé strany několika bytelnými opěrkami, zabraňující převrhnutí. Zjevně se na tento nástroj spoléhalo a proto mu věnovali dostatek obrany a bytelný základ. Dále již byly domky nalepené jeden na druhém. Takřka u každého z nich, byly koželužské rámy a nebo alespoň natažené rybářské sítě, které opravovali místní starci. Jinak se tato část vesnice zdála být doslova mrtvá. Cítil se mírně frustrován, poněvadž prohlížel všechny střechy v okolí a nikde nemohl nalézt svého věrného přítele. Zacítil silnou bolest někde uvnitř. Nedokázal si totiž vůbec vzpomenout, kdy jej viděl naposledy.
„Hej chlape, ty jsi ten lovec z lysohor.“ Prohlásil jediný mladík mezi starci svazující děravé sítě na ryby. Tvářící se jako by se z hledačem znal od nepaměti.
“ Poslouchal jsem tvůj rozhovor z Katarínou. Tady je koryto, voda je sice studená, ale nejsi žádná sračka, kámo, co? Nejsi přece z cukru, kámo. “
V hledači naráz cosi zaškubalo a s nenávistným pohledem a tónem spustil.
„Zaprvé, nejsme přátelé. Zadruhé trocha slušnosti by ti neuškodila. Ze slušnosti a neznalosti tě do toho jezera nehodím rovnou po hlavě a dám ti jednu důležitou radu. Už nikdy na mě nekřič hej!“ Zůstal na něj zírat výrazem vraha ještě pár vteřin, bez jediné grimasy.
Chlapec náhle oněměl při pohledu na rozzuřeného cizince. V jeho očích bylo tolik agrese až se mu začaly podlamovala kolena a couvl o několik kroků. Jediné, na co se zmohl byla omluva a odchod z vyděšeným výrazem. Přísedící starci se na sebe zasmáli, nevšímáme si Kurta a pokračovali v opravách sítí. Ze slušnosti na ně alespoň kývnul a začal ze sebe svlékat propocené oblečení.
Jeho tělo bylo urostlé, ne jako od Haranů, kteří byli samý sval, ale urostlé, velká ramena, velké ruce. Krátké vlasy, které nijak nedokázaly zakrýt lysá místa na bocích hlavy. Zato vous měl bohatý ne ani délkou, ale hustotou. Knír přepadal k bradě, místy značně šedivý, se spojoval s již delšími vousy pod ústy a tvořil tak pomyslný trojúhelník jinak oválné tváře. Líce i krk měl taktéž zarostlý, ovšem upraven tak, aby vynikla brada. Tmavě zelené oči doplněné o zjizvené obočí stažené doprostřed, vrhaly zneklidňující pocit. Jako by byl stále naštvaný a ve střehu, čekající na jedinou záminku ke konfliktu. Přitom přesně to byl opak, pokud jej někdo vyloženě nevyprovokoval tak se snažil vše řešit s rozvahou. Tomu se však málokdy ubránil, vzhledem k zjizvenému tělu.
Jako mladý byl horká hlava a nejprve konal, než uvažoval, postupem času se však uklidnil a zvážněl. Po několika unáhlených reakcích, zjistil, že rozvaha je jediná věc, díky které může ochránit nejen sebe, ale taky lidi okolo. Když ho totiž chytl amok, trvalo dlouho, než se uklidnil. Vrásky na jeho tváři a čele prozrazovaly, že smích nejspíše nebude jeho předností. Na těle bylo vidět spousta jizev, některé čerstvé a jiné zase velmi staré. Naložil se tedy do vody, kde pozvolna cítil, jak nabírá síly a snažil se vzpomenout si co se to před čtyřmi dny stalo.
