Článek
„Konec slunovratu a stále teplo i po ránu. Kdyby to tak vydrželo celý rok. Co ty na to krasavče.“ krkavec se nezmohl než na krátké zakrákání.
„Naprosto s tebou souhlasím. Podle mapy, která visela u mostu, bychom měli každou chvíli dorazit do Trenče. Snad je pravda co se říká o jejich koních. Já už necítím nohy.“ krkavec jako by pochopil se mu zvedl z ramena a lehce se klouzal vzduchem nad ním. Poměrně slušné počasí s pohvizdováním okolních opeřenců mu pomáhalo do kroku stejně jako rytmické klepání vysokou holí. Občas natrefil i na divoce rostoucí ovocné stromy. Plody na nich nebyly sice velkolepým dílem jako na obrazech královských jídelen, ale potěšily více, než když míjel pouze jehličnany. V rámci zbytečné zátěže, kterou by s sebou musel nést pro něj bylo jednoduší občerstvit se právě tím, co dala příroda, ať už se jednalo o ovoce a nebo maso z ulovených zajíců.
Vzhledem k tomu, že minimálně dva dny nepotkal ani živou duši, těšil se do města, až bude mít někoho, kdo mu odpoví jinak, než monotónním zvukem vycházejícím ze zobáku. Krasavec byl sice dle slov svého pána skvělý doprovod, nicméně jeho velkolepé příběhy byly jen těžce srozumitelné.
Cesta se začala rozšiřovat, což znamenalo, že jsou blízko města. Místy byla roubovaná kameny a dělená odbočkami vyšlapaných chodníčků kamsi do ztracena. Vzpomněl si, jak viděl jednou podobnou cestu rozpracovanou u královského sídla na západě. Dobrých osm loktů do země a na dva vozy do šířky vykopaná díra se členitě dělila na vrstvy růže hrubého kamení, prosypávaného tenkým štěrkem. Samotné dno bylo udusané s takřka třísahovou základnou tenkého štěrku. Další vrstva měla strukturu hrubších oblázků prosypaných pískem. Poté byly již klasické balvany se štěrkovou výplní a poslední ze základních pater tvořil opětovně drobounký štěrk. Na ten již dělníci dřevěnými kladivy natloukali a usazovali po různých tvarech, avšak na povrch rovné oblázky.
Dle stále se zlepšující tratě už to nemohlo být daleko. Za nedlouho bylo cítit už i hořící dřevo a slyšet rány seker z pily, která byla hned vedle Trenče. Po celém světě vyhlášená společnost, která kromě trámoví a různých stavebních materiálů, vyráběla také mosty nebo vozy. Rozloha této kolébky průmyslu brala dech, kdy na dobrých dvou hektarech nebylo nic jiného než perfektně poskládané dřevo. Úvozová cesta zrovna procházela nějakou rekultivací, jelikož bylo vidět spoustu vykácených prostor. Evidentně se s blízkostí pily zmýlil, protože pouze narazil na místní dřevorubce, kteří klučili les, aby mohli nasadit nové stromy.
Rány bylo slyšet pořád blíže a blíže, rozléhaly se a zněly v podstatě ze všech stran. Zahleděl se po své pravici na pracující statné chlapy namlacující klín do stromu. Krasavec již seděl na rameni svého pána a vyhlížel, kde by co sezobl. I na něm už bylo ovšem poznat, že by rád byl v cíli. Kurt při vidině jídla a studené vody pomalu přidal do kroku. Takřka ve vteřině se ozvalo zapraskání a hlasitý křik.
„Hej pozor, hej, krucinál, kam to ten strom padá.“
Opětovné zapraskání kmenu a škubnutí krkavce Kurta donutilo udělat krok vzad. Spolu se spoustou sprostých slov přímo před něj dopadla mohutná koruna smrku. Po dopadu se zvedl prach z cesty a zahalil ji do úctyhodné výšky. Dřevorubci běželi k dopadu jako o život a hlasitě křičeli.
„To mě kurva poser..... Ty jsi ale idiot. Hele třeba to přežil.“ Trojice doběhla k místu, kde viděli naposledy nebožáka, který stál přímo v místě dopadu. Oblak prachu začal opadat a v něm uviděli siluetu postavy. Vysoký, mohutný muž dívající se přímo naproti nim, na rameni ptáka s roztaženými křídly.
„Hej, chlape, jsi v cajku? Měl jsi sakra štěstí. Málem si byl na placku.“ Kurt stál jak přibitý a s mírně nakloněnou hlavou, bez jakéhokoliv mimického pohybu pozoroval chlapy před sebou. Oblak již opadl úplně a dřevorubci konečně viděli, kdo před nimi stojí. Pohled, který jim momentálně věnoval byl natolik příjemný, že snad i pohled na kýbl hořících štěňat vyvolával více radosti.
Pár klidných kroků a jedna rychlá a velmi přesná rána vysokou holí do spánku jednoho z dřevorubců.
„Už nikdy na mě neřvi hej nebo budeš litovat, že jsi mě potkal.“
Ačkoliv měli chlapi ruce jako lopaty a zjevně také obrovskou sílu, pochopili, že souboj s tímto člověkem nemá smysl. Křečovitě držená hůl tvářící se, že snad cizinci vibrovala v rukou nešťastníkům naháněla hrůzu. Hlavně tedy vztekem zarudlá tvář, málem zmenšené osoby.
„Trenčín, jsem na správné cestě.“ Řekl velmi klidně a pomalu opřel hůl o zem.
„Jistě, pane, jistě, za chvilku určitě narazíte na bránu tam…“ koktal ze sebe evidentně nejstarší z dřevorubců.
„Starosta,“řekl hledač bez nejmenších pokusu o slušnost, když skočil chlapovi do řeči.
„Jistě jistě, budova na západní straně náměstí, pane.“ Neodpovídal, pouze zakýval hlavou. Vrásčité čelo se opět napnulo do příjemnějšího stylu. Neřekl ani slovo a pokračoval v chůzi. Jen ještě uslyšel zpovzdálí naříkavý hlas.
„Pane, mohl byste o tomto incidentu před starostou pomlčet prosím.“
Asi na dvě vteřiny se zastavil, ale neotočil se.
Hledač se s otočenými zády již vykračoval dál, nyní již s úsměvem v obou lících.
Dobrou míli ještě musel ujít, než se dostal k vstupní bráně, ale čím blíže byl městu, tím více vše kolem něj ožívalo. Cesta byla široká na tři vozy a vydlážděna velmi precizně zarovnanými břidlicovými kostkami. Středem dlažby vedl od začátku až do konce pás poskládaný z křemenů a vizuálně tak odděloval směry pro vozy. Které postávaly před mohutnou bránou a ještě vyššími hradbami. Na čekajících kupcích se dalo poznat, že na tomto místě se jim vřele daří. Někteří z nich měli dokonce dvojspřežení a vlastní vojáky slazené barevně podle znaků na jejich voze. Nicméně kupců bylo opravdu hodně a řada před bránou, byla až ke konci padacího mostu. Čehož Kurt využil a alespoň si mohl vše řádně prohlédnout.
Dřevěné hradby vysoké na tři metry oddělovaly město od vyklučené oblasti a zjevně rozlehlých polí. Kůl vedle kůlu postavená hradba s několika střílnami připomínala hradní opevnění. Pod hradbami šlo vidět mohutné příkopy v jílovité hlíně, které fungovaly nejspíše taky jako kanalizační zařízení. Páč v nich protékal slabý proud vody a z koryta se táhla nahoru nepříliš líbivá vůně. Z kanálu pod hradby vedly kopulovité tunýlky a právě okolo nich polétávalo nejvíce hmyzu. Sem tam trochu pochyboval, zda vše, co je dole vidět je jíl. Jak se tak z ničeho nic začala fronta posunovat zrychleně dovnitř uvědomil si, jak moc se na tomto místě dbá na bezpečnost, pomine-li dřevorubce se kterými se setkal. Přes jámu vedl vskutku bytelně propracovaný padací most s řetězy napnutými jako struny loutny.
„Tady někdo šetřil a neudělal o pár oček na řetězech více. Nu i mistr tesař se někdy utne.“ jeho poznámka neunikla stráži, která znuděně postávala u brány.
„Chceš-li vstoupit budeš muset zaplatit, chytráku.“ zaznělo z pod zrzavého kníru.
„Taky tě zdravím. Předpokládám, že ty tady budeš ten chytrý.“
„Ne, já jsem tady ten silný, chytráku.“ pobavený hledač z kabátce vytáhl stříbrnou minci a cvrnkl ji k stráži s nataženou rukou. Ten ji zkušeně chytil, níž by se na minci podíval a zastrčil ji do náprsní kapsy. S nucenou, ale předepsanou grimasou odstoupil a nechal hledače vstoupit. Vstupní brána byla taktéž vyrobena ze dřeva. Pověšená na mohutných pantech a z druhé strany podepírána kolmými vzpěrami na kolech, brána musela být na panty až příliš těžká. Zdobil ji nápis “ Vítejte v Trenči, městě obchodu a zábavy". Ve značce bylo také malým písmem, nejspíš nějakým vtipálkem vyryto „městě chlastu a kurev“. S opětovným úsměvem se vydal dále.
Za branou byl úplně jiný svět. Spousta lidí zjevně v alkoholovém opojení, trhy, taverny a samozřejmě bordely s hernami. Ze všech směrů se ozývala hudba, mnohdy falešná, ale přece jen hudba. Opravdu zvláštní změna, vidět davy lidí s takovou energií a radostí. Během posledních měsíců nepotkal více jak občasné vojáky, kteří se tvářili otráveně jen jej měli pozdravit nebo cestující kupce se skromnou obranou co místo, aby nabídli obchod, podezřívavě se od něj distancovali tak úspěšně, že se musel spoléhat takřka výhradně na lov. Náměstí, kde byla také hlavní část tržnice připomínalo mraveniště. Nikdo neví kde co je, ale zároveň je zde naprosto všechno. Akorát místo královny tady tomu velí starosta. Do hluku lidí a žebrajících starců, opileckých zpěvů se prodral taky příjemný vjem. Krasavec drásavě začal tlačit na pravé rameno a zlehka třepat křídly. Kurt se ještě nestačil ani otočit, když stejně jako opeřenec zacítil závan něčeho sladkého a praženého linoucího se odněkud ze středu vřavy.
„Zasloužíš si to, pojďme“. Náměstí bylo zaplněno houfem lidí a krámků s kde jakým zbožím. Obchodníci se přeřvávali jeden přes druhého, snažíc se prodat co nejvíce. Už od nepaměti se říkalo, že nejvíce prodá ten, co umí nejvíce naslibovat a nejvíce namluvit. Někteří byli opravdu vynalézaví, aby zaujali. U jednoho krámu s medovinou panáčkoval pes s červeným oblečkem a naproti němu karikaturista malující zákazníky lákal na speciální odvary proti nemocem. Medovina byla už na dálku čirá jako zkyslé mléko a zjevně jediná síla, kterou prodávající tak chválil, byla v dokonalém vyčištění střev všemi otvory v těle.
Ještě před nedávnem zachvátil jistou zemi jihovýchodně odtud mor a proto léčitelé získali velmi mocnou zbraň, aby vydělali. Tou zbraní byl samozřejmě strach. Ten vyvolávali nejen slovy, ale také měli okolo krámků malby s mrtvými lidmi. Do detailu vykreslené oběti i se všemi odumřelými a amputovanými údy vystavovali tak, aby vzbudili v zákazníkovi strach a on sám si potom přišel pro lék, byť byl mor již zcela vyhuben. Zdejší léčitel nebyl bohužel žádnou výjimkou. Spoustou lidí se tlačící Kurt se nakonec dostal až k místu, které spolu se společníkem hledal. Malý krámek uprostřed tržiště, z něhož šlo cítit skořicové a vanilkové aroma. „Dobrý den pane? Copak Vám mohu nabídnout?“
„Zdravíčko, dobrý muži. Tak si vyber krasavče, ale jen hrst, křídla by tě pak neunesla.“ Krkavec seskočil na pult a začal poskakovat okolo košíků s cukrovím. Prodejce nevěřícně zíral a neomaleně vyhrkl.
„Pane, přece mi tady nějaký hnusný pták nemůže poskakovat po stole. Vždyť může přenášet nemoci. Okamžitě si ho vemte zpátky a vypadněte odtud.“ Kurt zkřivil ústa, jak uslyšel až neuvěřitelnou změnu chování prodejce.
„Musím uznat, že máš obrovskou odvahu bavit se se mnou tímto tónem. Nicméně pult je tvůj a jako majitel máš jistě právo vybírat si zákazníky. Pamatuj však, nezapomenu na to, jak jsi se choval. Tady máš stříbrňák, beru hrstku skořicových.“ Prodejce se zvedl ze stolku a zakřičel.
„Řekl jsem ať táhneš i s tím svým smradlavým ptákem a vícekrát mi nelez na oči.“ Nedaleko stojící kurtizány se hluboce rozesmály.
Kurtovy ruce se sevřely v pěsti, avšak krkavec dosedající na rameno ho uklidnil svým laxním přístupem. „Já vím Krasavče já vím, jak říkal starý Bernard. Poslouchej vždy chytřejší a hlavně ty klidnější.“Neodpustil si však poznámku na obchodníka. Otočil se k němu, kdy mu věnoval pohled, až obchodník couvl. "Budeš litovat chlape, že jsi mne takto urazil. “ Ten neočekávaně opět získal kuráž „To si spíš narvu obě ruce do zadku. Táhni.“ Hledač pouze zakroutil hlavou a v sebezapření odešel.
Hladová partie se dále prodírala davem, zda nenatrefí na jiného obchodníka s cukrovím. Jediné, co však okolní obchodníci nabízeli byl alkohol nebo zelenina. Takřka na samém okraji trhu posedával vetchý stařec s pleteným košem plným jablek, těch samých, co hledač po cestě do města sbíral okolo cesty.
„Počkej člověče, vezmi si alespoň jedno. Je zadarmo. Zdejší kupci jsou rozežraní a využívají toho, že jsou v něčem jedineční.“ Když se Kurt sehnul ke starcově nůši, všiml si, že starci chybí jedna noha. Což ho zmátlo, jelikož jak by takový děda mohl ujít takovou dálku. Když se s jablkem v ruce narovnal. Poznal, že se cítí daleko lépe. Tedy lehčeji, jelikož mu někdo zrovna vybral kapsu a ztratil se v davu.
„Tohle ti jednou vrátím dědku, to mi sakra věř.“ odplivl si před starce kterému se najednou objevil úsměv na tváři. Naplněn zkušenostmi zdejších poctivců se vydal hledat dům starosty a cestou mu v okolí hrála nějaká zdejší kapela zjevně silně opilých městských bardů, což ho alespoň trochu sklidilo.
„Podívej krasavče, vidíš tu vysokou budovu to bude určitě dům starosty. Tak se podíváme, jestli si nás ještě pamatuje.“
Dům byl oproti zbytku města opravdu kýčovitý. První patro bylo obklopeno nekonečnou dřevěnou terasou, s umělecky zdobeným zábradlím. Vchodové dveře byly z obou stran obklopeny vyřezávanými hlavami koní. Z dálky vypadaly opravdu jako živé. Vyšší patro doslova oslepovalo, jelikož bylo samé okno a přesně nad vchodem bylo vidět prostorný balkón. Celou siluetu zakončovala šípovitá střecha s hnědými taškami a velmi vysoký komín, za který by se nemusel stydět kdejaký zámek. U vchodu postával hlídač, jak vidno značně znuděný. Obdivující schody se tedy vydal nahoru ke dveřím.
„Zdravím tě, jdu za starostou je doma, prosím?“
„Hele starosta nemá na kdejaké poutníky čas, ztrať se dříve než mi nákaze tě vyhodit.“
„Jsem přesvědčen o tom, že se tak nestane.“
„Dobrá tak počkej, zrovna tam někoho má.“ Prohlížel si jej nyní dychtivě.
Dveře se rozletěly jako při brutální bouří a z nich vyšla velmi vysoká žena, která za zrychlené chůze nadávala. Dokonce používala tak silné výrazy, že by i postaršímu horníkovi bylo stydno.
„Kdo to byl“, zeptal se Kurt strážného.
„To byla zdejší bordelmamá, určitě chtěla zase snížit daně. Tak pojď. Dopředu ale tě varuji, starostu nazývej výhradně pane starosto jinak s tebou vytřu podlahu jako s každým nevychovancem.“ Kurt svraštil čelo a zakroutil hlavou.
„Zdejší zvyky mají všichni stejné, nebo je tady i někdo slušně vychovaný?“ drze podotkl, viditelně znuděnému a protivnému strážci.
Za dveřmi se rozestíral ohromný pokoj s vysokým stropem a velkým krbem. Po zdech visely obrazy, povětšinou nahých žen a trofeje různých zvířat. Několik jelenů, jeden byl dokonce dvanácterák s doběla vyleštěným parožím. Vedle něj hlava divočáka se šípem šikovně zabodnutým do čela, jehož kly byly zabroušený do ohromných špicí. Nejzajímavějším exemplářem byla obrovská hlava nějaké ryby, z níž razil vskutku velmi dlouhý roh. Kulovitá hlava, mrtvé tmavé oči vyrobeny z dehtového skla a od nich minimálně metrový kel. Na konci haly šlo vidět vstup na zadní terasu, kde nejspíše seděl také starosta.
„Smím se zeptat, co za rybu je tenhle, jak to říct, jednorožec?“
„To je nasral nebo tak něco hlupáku. Copak to nevíš? Když si do vody rozpustíš špetku drti z jeho rohu, budeš mít erekci tvrdou stejně jako on roh.“ bez komentáře pokračovali k terase, pouze s nechápavě vyhlížejícím hledačem, který si usmyslel, že už jej na tomto místě nedokáže jen tak něco překvapit. Přede dveřmi na terasu se strážný rychlé otočil a přirazil Kurta silně ke stěně. Levou paží mu drtil krk a přišlápl mu špičky bot tak, aby se nemohl hnout. Na hned jej ovšem pustil opět do postoje a zamnul si ruce pod paže.
„Tak nezapomeň na slušné vychování jinak tě odtud vynesu a ještě s tebou zametu, ty jeden parchante. Teda s tím zbytkem tebe.“ Kurt jen povalil oči, jak byl překvapen náhlou agresivitou strážného. Ovšem nechtěl zbytečně mrzačit člověka, který od pohledu rozuměl pouze tomu, jak dokonale ztvárnit chování burana. Srovnal si kabátec na strážného nechápavě zakroutil hlavou a při otevření dveří vyslovil.
„Ty jsi snad ještě širší, než si tě pamatuju. Projdeš vůbec ještě těmi dveřmi?“ Strážnému spadla brada a nevěřícně zíral.
„Na co koukáš Ravime, zavři dveře a nech nás s Kurtem o samotě.“ zvolal hlubokým hlasem zavalitý muž zpoza dubového, zlatými pásky lemovaného stolu. Dveře zaklaply a zpoza nich bylo slyšet velmi hlasitý úder.
„Kurte, nemůžeš mě takhle zesměšňovat před lidmi, podívej na chudáka Ravima, kladu mu na důraz, aby mne nikdo neurážel a naráz se tady objevíš ty. Co když si třeba pohmoždil ruku, když od vzteku vrazil do dřevěného obkladu? No, kde tak asi seženu jiného takového hromotluka? Ale musím uznat, že vypadáš hrozně nějak si zešedivěl.“ opřel se celou vahou o opěradlo bytelného křesla a pohrával si s prsty s kamenným výrazem.
„Neměl jsem zrovna dobré období.“ nabídl si hledač sám od sebe židli.
„Aha a co karty, ještě hraješ?“
„Od jisté doby ne předpokládám, že tebe kanban taky už přešel. Mimochodem máš velmi milou ostrahu. Tu si dostal za nákup u zdejšího cukráře?“ Oba se při pohledu na sebe zasmáli.
„Kolik už to je? Tři roky? Od té doby jsem za Hereburnem nikdy nezajel. Ale co pořád o mě. Povídej mi, kde jsi byl takovou dobu? Kdysi jsi mi říkal, že mne brzy navštívíš, co tě tady přivedlo až teď?“
„Byl jsem na stopě jednomu hledači ze Sněžné. Nicméně mě při hledání zdrželo pár drobností, zimy a také léčení. Po nalezení ostatků jsem se dozvěděl, že musím cestovat na východ, a proto jsem dorazil až teď. Lépe řečeno, přišel jsem si pro slíbenou odměnu. Pokud tedy držíš své slovo.“
„Víš Kurte, samozřejmě, koně ti nechám ihned připravit. Také ti ho vybavíme prvotřídním sedlem a vaky přesně jak jsem slíbil, ale měl bych pro tebe ještě jednu nabídku. Nechceš si ji vyslechnout.“ Kurt svraštil čelo a bez váhání odpověděl.
„A jak ti mohu pomoci, starý příteli? Copak nemáš lidí dost?“
„Inu jedná se o speciální práci. Tak vyslechneš mne tedy?“
Jeho samotného velmi zajímalo, jaká to vlastně bude práce, ale snažil se tvářit nezaujatě.
„Inu Kurte, potřebuju někoho chytrého a zkušeného na vyjednávání.“ Hledač vyprskl smíchy a dodal.
„Nepamatuješ, jak dopadlo moje vyjednávání posledně? Nevím, zda jsem dobrý kandidát. Zvláště v těchto končinách.“
„No právě, Kurte jsi velice přizpůsobivý,“ skočil mu do řeči starosta.
„Předpokládám, že ten, se kterým budu vyjednávat bude asi horká hlava, nemám pravdu.“ Starosta se zasmál, až mu jeho druhá brada začala poskakovat, pohlédl do zahrady a chvíli se odmlčel.
„Ono horká jak horká, hlavně hloupá a tvrdohlavá. Je to velitel zdejších nájezdníků. Říká si Cestimir a jeho skvota se nechává přezdívat Žariovci. Kudy tahle parta přejde zůstane jen popel. Moji lidí jsou velmi dobře vycvičení, ale znáš to. Jsou mladí, nezkušení a hlavně zbrklí. Než aby se snažili vyjednávat raději se chopí meče.“
Starosta nyní čekal, že se Kurt iniciativně zapojí, avšak hledač mlčel a bodal starostu pohledem, aby z něj vytáhl celou pravdu. Ten po chvíli znervózněl a začal dále mluvit.
„Inu Cestimir si usmyslel, že se chce usadit nadobro a rád by křeslo starosty, jestli mi rozumíš.“ Kurt ho nepřestával beze slova pozorovat, až šlo vidět, jak je starosta v rozpacích.
„Sakra Kurte, podívej, co všechno jsem vybudoval přece to tady nenechám zničit nějakým hrdlořezem. V téhle posrané době se mi podařilo vybudovat město jaké je dnes už pouze snem pro mnohé. Lesy jsou jen zřídka obydlený zvířaty. Řeky jen zřídka dávají ryby. Na polích je obtížné něco vypěstovat a ta zatracená mlha. Cožpak to nevidíš? Svět kolabuje a mě se podařilo to zastavit. Přece se toho nemůžu jen tak vzdát, když na mě vytáhne drápy nějaký zatracený hrdlořez.“
Hledač vytáhl deník, aby si poznamenal informace. „Máš pravdu. Lidstvo je na pokraji vyhynutí a stejně je jen zřídka kdy schopno spolupracovat a místo toho se systematicky vyvražďuje v přesvědčení, že právě jedna určitá skupina je předurčena k přežití. Teď chci vědět všechno o té skvotě, kolik jich je, věk, sídlo, jaké mají zbraně povídej. Co bych to byl za přítele, kdybych ti odmítl pomoc. Jen nezapomeň chci všechny informace.“
Starosta se dal do intenzivního popisu a Kurt si dělal rychlé poznámky o místech a vybavení.
„Jedno se musí uznat starosto, tví zvědové jsou velmi dobře informováni.“
„Ale kdepak zvědové, tudle Ravim je bývalý nájezdník copak jsi neviděl jeho jizvy? Před rokem jsme bojovali s nájezdníky o malý úvoz a tendle parchant se u nás léčil z popálenin, když zachraňoval kovářovy dečka. Byla mu darována milost a práce jako čestná starostova stráž.“
Zajímavé, pomyslel si Kurt. „Já jsem asi ze staré školy, protože hrdlořezům nikdy nevěřím, ještě když mě k tobě tak hezky uvedl, ještě teď mě bolí záda.“ Starosta mu skočil do řeči.
„Drahý příteli lidi se mění, jen nemá rád cizince. Díky němu jsme mnohem chytřejší divil by ses jak je chytrý. Viděl jsi příkop okolo hradeb? Víš, že funguje jako kanál? Jeho nápad, aby se nerozšiřovaly nemoci. Padací most? Jeho návrh, aby se nájezdníci nedostali k bráně.“
„Je opravdu velmi chytrý. Teď o tom nepochybuji, ale prostě, jak říkám, jsem ze staré školy a nevěřím, že se lidi mění. Proč máš ten pocit, že mu můžeš věřit?“
„Viděl si, jak hroší má ten chlap kůži? Vždyť se vrhl do horoucích pekel, aby zachránil dečka. Navíc tak dobrou ochranku jen tak neseženeš. Hlavně ne tak zkušenou.“
„Máš možnost, jak se spojit s nájezdníky?“
„Tady, pojď. Ukážu ti na mapě, kde je jejich hlavní základna.“ Dřevěná podlaha zavrzala pod starostovou zavalitou postavou jakožto i stůl, který při zvedání posunul břichem a vydali se k mapě nakreslené na kravskou kůži.
„Tady Kurte, na západě. Tady bývalá pila o tu jsme bohužel přišli při jedné bitvě s nájezdníky. Krom toho, že je ta oblast přístupná všemi prostředky je zde taky jez, takže jsme mohli dřevo splavovat i dále do vnitrozemí. Nemusím ti snad říkat, jak je pro nás obchodně ta oblast důležitá. Kvůli těch zbytečných budižkničemů musíme všechny trasy odklánět a víš ty vůbec kolik tím ztrácíme času? Kolik stojí den a více takového transportu? Kolik vojska je zapotřebí? Teď je to středobod těch zasraných žáriovců a já přicházím o obrovské zisky.“
Po chvilce ticha při pozorování mapy se však znovu dali do řeči.
„Neměj strach, diplomatická schůzka je domluvená už měsíc. Je to přímo zásah z hůry, že jsi se objevil zrovna teď. Byl bych tam poslal Ravima, aby se chopil jednání se svými bývalými kumpány.“
„Myslel jsem si to už kdysi starosto a myslím si to i teď. Jsi normální blázen.“
„Blázen možná jsem, ale pokud bych na všech nechával nálepky, nemohl bych si jít k nikomu ani nakoupit. Třeba zdejší palič je bývalý žoldák. A hele ho, holomka, jak začal sekat dobrotu, když jsem z něj sňal hříchy a dal mu nové jméno a důvod začít od znova.“
„Fajn, dej mi mého koně a pokusím se zjistit o co jim jde. Každopádně jim musíš něco taky nabídnout, že tě nechají na pokoji.“
„Inu Kurte já se jich nebojím, jsme výborně chráněni příkopem a hradbami.“ Nyní šlo snad i slyšet jak rychle se hledači svraštělou čelo.
„Tak proč tedy chceš, abych vyjednával.“
„Chci je prostě vystrašit a neuraz se prosím. Díky našemu poslednímu setkání jsi pro ně nepředstavitelný soupeř a pokud zjistí že jsi se vrátil a jsi na mé straně je jisté, že se do útoku jen tak nedají. Přeci jen tě předchází jistá historie. Pochop, pokud budeš úspěšný, tak potáhnou z pily dále na západ a jak si jistě pochopil, obchody pokvetou, kvalita života ve městě se zlepší. Budeme moct město ještě zvětšit, protože zde bude přicházet spousta lidí za prací. Mám vizi Kurte, Trenčín bude středobod nového světa, místo o kterém se budou dečka učit jako o místě, kde se lidstvo odmítlo vzdát a navzdory osudu, který tuto zemi postihl se nevzdali a začali od znova. Kámen po kameni z ničeho stvořili ráj. A to vše v čele s moudrým a sečtělým starostou Grentem Van Sheronem.“
„Počkej, počkej.“ přerušil ho “ Neříkal si, že nedáváš už nikomu nálepky?"
„Jak jistě víš, jsem politik. Musím umět využívat informace. Ať už jsou jakékoliv. A vskutku, nevyužít tvého potenciálu, byl bych hloupý. Pomysli na to, co můžeš jen díky strachu, který v nich vyvoláš udělat pro společnost. Nechci, aby si vraždil, čím bychom se od těch ničemů jinak lišili?“
„Dobrá, dej mi pro jistotu jednotku dvaceti vojáků a pokusím se s nimi nějak promluvit. Nečekej však, že by se mohlo něco díky mě změnit.“ Obtloustlý starosta zalovil v komodě pod mapou a vytáhl broušenou, hrubou, skleněnou nádobu s čirým obsahem. Hned s komody otočil dva skleněné kalichy a nalel do nich. Po okrajích kalíšků se utvořily řetězy podobné těm na vstupní bráně a místností projel závan ovocné pálenky.
„Jsem rád, že jsme se dohodli vyjde-li to slibuji, že nebudeš litovat.“ nabídl hledači kalich. Kurt se jej chopil a ihned vyprázdnil. Ústa se mu sama od sebe zkřivila a hrdlem mu proletělo tisíce ohňů. Starosta se z plna hrdla rozesmál a vypil obsah bez viditelných záškubů. Kurtovi se konečně vrátil dech, ale hlas měl stejně oslaben. Stejně tak jako nohy, jež po únavném cestování a pálence začaly mírně povolovat. „Doufám, že toho nebudu litovat. Zítra za svítání, ať jsou chlapi nastoupení před bránou. Jdu si lehnout, už se těším na koupel a pořádnou postel.“
Otočil se k zábradlí terasy a zahvízdal. Jako by odnikud přiletěl krasavec a s dopadem na rameno svého pána pomalu složil křídla. „Na tebe bych málem zapomněl,“ pousmál se starosta na opeřence. „Tady pro kolegu samozřejmě co hrdlo ráčí.“ kriticky se podíval na hledače a šeptem se zeptal, co vůbec žere. Kurt otočil hlavu k rameni, zasmál se.
„Víš starosto, tady milostpán má nejraději skořicové cukroví. Podávané přímo z pultu prodejce. Pokud stále platí, že nás bohatě pohostíš. Udělalo by nám ohromnou radost, kdyby nás navštívil místní cukrář a tady krasavce s úctou nakrmil. Byl by to problém?“
„To je maličkost. Hned pro něj dám poslat.“
Karta osudu
I.
Jako každoročně se starosta Grent van Sheron připravoval na návštěvu svého přítele Hereburna, knížecího rádce Barovské říše. Letos se opravdu těšil, jelikož ve dnech jeho návštěvy se konala svatba nejmladší dcery a on byl shledán čestným hostem. Což bylo pro něj systematicky důležité. Na svatbě se mu totiž mohlo naskytnout spoustu nových obchodních příležitostí. Musel tedy budit dojem. Nicméně nastal problém, se kterým nepočítal a to ten, že se nevešel do sváteční róby. Hostitele si nesmírně vážil, neboť právě on mu kdysi dopomohl dostat se do politiky a tím pádem na křeslo starosty. Znali se takřka od dětství, jelikož Hereburnovi sloužil jako tajemník. Když před lety postoupili vojska a dobyli Trenčín, musel se někdo chopit vlády nad tímto místem a když se rozhodovalo, kdo by se na tuto pozici nejvíce hodil Hereburn se přimluvil za svého přítele. Tudíž se mu cítil svým způsobem zavázán a na oslavu jeho zvolení se každý rok setkávali. Nervózně přešlapoval po pokoji, znepokojen nejen dálkou, kterou musí urazit, ale i kalhotami jenž si nedokázal díky své rozložité postavě zapnout. O ty se nyní staral mistr z plna zabrán do veledíla. V pokoji bylo ticho jako v hrobě. Jediný zvuk vydávalo nervózní funění a klapání bot zavalitého může.
„Krejčí, co ti sakra tak dlouho trvá?“ okřikl starce sedícího pod oknem upravujíc kalhoty. Stařec jen znuděně zakroutil hlavou otočen zády a pokračoval v díle stejně pomalým a klidným tempem, po každém stehu natahující nit tak, aby nebyla ani jedna strana delší.
„Kdyby pán dovolil, tato nestandardní velikost zabere mnohem více času. Avšak vydržte, pán dostane prvotřídní kvalitu.“ Stále více nervózní starosta se postavil k oknu a začal okřikovat vojáky stojící u připraveného vozu. Ti využívajíc velké vzdálenosti, potichu mezi zuby nešetřili nadávkami právě na jeho postavu. Dokonce i na koních byla vidět nechuť, vézt kamkoli tak těžký náklad. Kromě starostovy maličkosti také vezli dřevěné sochy jako svatební dar a dva velké sudy piva.
„Pán je připraven na zkoušku?“ zeptal se melancholickým tónem stařík prohlížející si své dílo. Prošívané tmavé pantky s hlubokými kapsami a knoflíky z leštěného bílého kovu.
„Jak? Cože, zkoušku? Slyšel sem dobře? Už teď mám minimálně tří hodinové zpoždění. Mor, aby tě dědku, dej to sem.“ Staříkovi se rozechvěly ruce, jak mu bylo jeho dílo vyrváno zprudka z pod nosu. Nikoliv strachem, nýbrž rozhořčením.
„Můj pane, kdybyste dovolil knoflíky ještě pořádně nedrží, tak nevím, jestli je nebudu muset posunout.“
„A dost, okamžitě vyrážím, o knoflíky se nestarej kalhoty se napnou.“ Stařec se zvedl k odchodu, s hlasitým zaklapnutím svého kufříku a ačkoliv věděl, že může mít problémy neodpustil si jízlivou poznámku.
„Copak kalhoty, ty se roztáhnou, ale co až pán umře to bude muset padnou půlka lesa na rakev.“ Kupodivu nepřišel žádný trest. Naopak se starosta rozesmál tak, až se mu chvěly i další dvě brady.
„Tohle se někam musím napsat, dědku. Díky za tvé služby, tady pět stříbrných a ještě jeden navrch za ochotu. Tak a hurá na cestu.“
Schody starostova domu, stejně jako stupínky do kočáru hlasitě protestovaly, když přes ně procházel. Usadil se na vystlanou sesli uvnitř tak surově až se celý vůz naklopil na stranu. Přísedící chlapíci před hospodou se začali hlasitě smát a ukazovat na vůz. „Podívejte se, jak se ti koně tváří. Určitě by raději stahovali dřevo v lese, než tahat za zadkem takovou kouli.“ Jak byl starosta neforemný, tak byl ovšem bystrý a část komentáře zaslechl. Vyklonil se z okna a okřikl své vojáky.
„Strážní, támhle mládenci by chtěli na pár dní vidět vězeňskou celu zevnitř. Buďte té ochoty a dopřejte jim toto potěšení, než se vrátím od Hereburna. A abych nezapomněl každému dopřejte za ochotnou spolupráci deset ran holí, jen aby věděli, jak moc si vážím jejich srdečné úcty.“ Jako když práskne bičem jim zmizel úsměv z tváří, ale to už jim nebylo nic platné. Po všech těchto malých problémech nakonec přeci jen vyrazil, ačkoliv se zpožděním.
Po cestě z Trenče to bylo samé sprosté slovo. Povoz na dřevěných kolech dokonale kopíroval terén. Když najel na jakoukoli nerovnost, dokázal přenést ránu tak silně do vnitřní lavice až zacvakaly patra zubů o sebe. Další nepříjemnou vlastnosti kočáru bylo vrzání. Cyklicky se opakující vysoký zvuk, ze kterého by se snad i zbláznil. Starosta stále okřikoval panoše, jestli na něco nezapomněli. Ti mu za stálého ujišťování přikyvovali jako slepice zobající zrní, s tím rozdílem, že otáčeli oči v sloup. Po většinu času jej vůbec nevnímali, byli rádi, že se drží vozu. Nejvíce nadávek padlo, když Grent zjistil, že v kočáře nebyla připravená láhev vína, kterou mu ještě před půl hodinou panoši slibně a najisto odsouhlasili. Samozřejmě nevnímaje. Díky absenci alkoholu se cesta táhla a vzhledem ke ztrátě času se začalo brzy stmívat.
„Kočí, podívej. Mě snad vyslyšeli samotní bohové to je přece hospoda! Okamžitě měníme směr, mám úplně dřevěnou prdel.“ Kočí, jak jinak, než uposlechl a zatahal uzdou směr k nálevně. Na panoších a dvou vojácích byla vidět také radost. Ruce už měli úplně dřevěné. Stejně tak, jak starosta jinou část těla.
Už když se blížili, něco mu na té budově nesedělo. Tedy na jejím zevnějšku. Před hospodou nebyli uvázání žádní koně a před bránou nestál ani žádný hlídač. To bylo v této oblasti dosti nezvyklé, jelikož bylo pár let po válce a kromě zběhů nebo malých skupinek nájezdníků tady zbyli také zdivočelí psi. Chuť po vychlazeném pivu však zvítězila. Nadšený starosta vystoupil z kočáru a vydal se ke dveřím pohostinství. Jeho čtyři obránci přivazovali své koně k dřevěnému zábradlí a začali sundávat sedla. Z hospody vyšel muž s jizvou přes levé oko ve velice nepadnoucí vojenské uniformě. Pohlédl na starostu, kterému už tak trochu bylo jasné, že tady vůbec nemají být. Dle uniformy důstojník se jízlivě ušklíbl a propočítal si vojáky v jeho doprovodu.
„Vítejte velkomožný, jste už všichni? Nebo vám ještě někdo dorazí? přivítal zjizvený návštěvu.
„Jsem starosta Trenče na cestě k dobrému příteli knížecímu rádci Barovskému a ještě očekáváme zbytek jednotky.“ zalhal s grácií, aby viděl reakci nejspíše hostinského.
„Tak tedy všichni pánové budou večeřet? Máme výborný guláš.“ Starostovi se okamžitě na tváři vytvořil úsměv, ačkoliv si nepřestával prohlížet nejen hostinského, nýbrž i verandu a přilehlé stavení. Kde se nepohnula ani noha. Po několika rozkazech se tedy společně se svými vojáky přesunuli do hospody.
Vysoká a vařícím se masem vonící místnost nabízela velký prostor. Dřevěné sloupy byly zdobeny rolnickým náčiním a uprostřed místnosti se honosil velký stůl s dřevěnými lavicemi okolo. Po krajích byly stoly menší, momentálně okupovány na pohled trhany. Nalevo od vchodu se rozprostíral barový pult z broušeného velmi hrubého jasanu a na něm nakládané sýry a uzené maso. Starosta, jak jinak, než uchvácen vidinou po jídle a alkoholu zasedl ke stolu jako první. Po něm se uvelebil i zbytek jednotky. Vůně guláše se drala místností od kamenného pece a starosta se pomalu začal uklidňovat. Dokonce i jeho vojáci natěšeně poohlíželi po pultu, odkud se drala vůně večeře.
„Můžeme začít nosit na stůl, velkomožný?“ dotázal se zjizvený se zvláštní intonací za kterým zrovna dovřely dveře. Vojáci se nadšeně podívali na starostu, který pokynul pouze rukou přesně tak, jak byl zvyklý z domova. Okázalé, ale galantní gesto známé po celém světě. Nejspíše tedy majitel doprostřed stolu donesl velký hrnec a z něj osazenstvu naložil, jak se patří. Panika už úplně opadla. Když se dali do jídla, do hospody vešel malý zablácený chlapík, který si to namířil rovnou k hospodskému a něco mu začal šeptat. Což samozřejmě starostovi neušlo a se znepokojivým výrazem se podíval na své vojáky zabrané do jídla.
Vše se najednou událo velice rychle, zjizvený tleskl rukou a od okolních stolů se trhani s krátkými dýkami vrhli na Trenčské vojáky. Starostova jednotka byla překlopena i s židlemi dozadu a následně bodení velmi přesně, na jistotu vícekrát do hrudi. Netrvalo to déle než dvě minuty a všichni byli mrtví. Kromě starosty ztvrdlého jako kámen. Hrdlořezi měli tento přepad velmi dobře natrénovaný, jelikož na stole nebyla ani kapka krve. Zato na zemi jí bylo spoustu. Určitě to nebyla jejich první taková akce. Když pohlédl na podlahu po celé místnosti byly vidět zaschlé fleky anebo vybroušené čtverce.
„Dneska mám celkem dobrou náladu. Rozhodl jsem se, že dostaneš šanci. Hraješ karty, ty tlustej hajzle? Tam ti třeba blafování půjde lépe než lhaní o neexistující jednotce. Dám ti nabídku a dobře se rozmysli, co mi odpovíš. Zahrajeme si o tvůj život, co ty na to? Na co čekáte ukliďte někdo tu zasranou krev, nechci si ušpinit uniformu.“ Trhani se zkušeně vrhli do úklidu těl a čištění podlahy.
Za nedlouho byla místnost stejná jako předtím, tedy až na fleky vpité do dřeva. Což jeden vyřešil zasypáním pískem, aby je alespoň na oko zakryl.
„Tak hrajeme?“ zachraplal ještě jednou zjizvený.
Strach se starosty zmocnil tak silný, že nebyl schopen vydat ani hlásku. Pouze kývl na bezcitného celý v třesu. Ještě chvíli doufal, že se mu to přece jen musí zdát. Že usnul ve voze a nepříjemná cesta mu vnukla noční můrou. Ne, vše bylo opravdové. Třes v jeho rukou, studený pot stékající po zádech. Fleky na podlaze, stále viditelné i když byly maskované. Mnohokrát viděl umírat lidí. Nikoliv však tak bezbranně. Dveře hospody se otevřely a v nich trhani s hlasitým smíchem valily sudy z jeho vozu. Než se dovřely zahlédl ještě jednoho tahajícího mrtvého kočího s viditelnými záškuby v ruce. Starosty se nyní chopila bezmoc a vztek sama na sebe. Kdyby totiž nebylo jeho obžerství nikdo nemusel zemřít. Nyní má na svědomí smrt pěti lidí. A ta jeho se brzy také ukáže. Nechtěl si ani představit co vše budou s jeho maličkostí dělat, když se porozhlédl po místnosti a viděl nad barem pověšené háky na bourání dobytka. V hlavě mu přeletěla myšlenka, proč jen ten zatracený kočí alespoň neutekl. Třeba by mohl dorazit s pomocnými oddíly. Ke stolu sedl hospodář se dvěma svými kumpány. Všichni tři se usmívali, ale zvážněli, když zjizvený s pod kabátce vytáhl karty a do stolu zabodl nůž s ostřím po obou stranách a rukojetí vprostřed. Nikdy nic takového neviděl, ale vzhledem k tomu, kolik bylo vidět na ostří vybroušených čárek, nejspíše měl za sebou tento prazvláštní nástroj bohatou minulost.
Karta Osudu
II.
„Dnes je opravdu vydařený den Krasavče nemyslíš?“ oslovil Kurt svého přítele, sedící opřený mezi mohutnými kořeny dubu, který stejně jako on cpal do sebe chleba, akorát bez uzeného masa. Právě se jim totiž povedlo utržit celkem slušnou částku za nalezené šperky z jedné lapkařské chaty. Jak by jiní řekli, výplata skoro zadarmo. Dcera statkáře chtěla utéct s nějakým chudým mladíkem a na začátek okradla otce, aby měli něco do kapsy. Mladík jí však zatáhl do lesa a zabil. Usídlil se v chatě v lesích a naivku pohodil do rašeliniště. Snadná práce a rozsudek byl také velmi rychlý. Povedlo se mu hocha chytit živého a odtáhnout jej až na dvůr místního statkáře.
Zdejší obyvatelé se tak dočkali popravy, kterou už pár let nezažili. Zvláštní nátura těchto rolníků, poněvadž popravě přihlížely také děti. Každopádně dostal několik zlatek a bylo mu doporučeno, aby se už nikdy nevracel. Jen by nešťastného otce opět uvrhl do traumatického stavu. Pozitivní náladu dodávalo slušné počasí, kdy bylo teplo a mlha byla velmi oslabená, proto šlo celkem dobře vidět. Dokonce se občas ukázal i vrcholek nedalekého kopce. Vítr vanul zlehka a koruny stromů se ozývaly šuměním listí. Po dobré snídaní ještě chvíli seděli a užívali si tento jeden z mála dobrých dní.
„Škoda, že jsme nedostali tolik, abychom si mohli dovolit koně. Čeká nás ještě pořádný kus cesty.“ Opíraje se o mohutný zákrut kořenu se postavil a z košile si začal vysypávat drobky. Na záda nahodil vaky, dotáhl podélné pásy a chopil se své dlouhé hole. Okopal bahno z bot o kámen trčící ze země a zaklel. Při ne moc silném úderu mu začala odpadávat pata boty.
„A to ten den tak pěkně začal“ zamumlal si pro sebe doufaje, že bota ještě něco snese. Naštěstí bylo zrovna sucho a nemusel se bát promočení kdy by nejen nejspíše onemocněl, ale hlavně by byl bosý. Hvízdl na krkavce a vydal se na nedalekou spojnici mezi lesy.
Cestu si zkracoval broukáním monotónní melodie, vymýšlejíc si nové sloky této pochodové písně. Krkavec jako by se chtěl přidat sem tam dodal svůj vokál. Po necelých dvou hodinách chůze se dostal na křižovatku uprostřed polí, čitelně označenou na dřevěném ukazateli. Na jedné straně Trenčín, na druhé hranice Barovské. Rozhodl se trochu si odpočinout a vzpomněl si na ne zrovna kvalitní sadu šití, kterou měl ve vaku. Sundal si boty, hůl opřel o strom a dal se do navlékání tuhé dratve do staré, ale přesto pevné jehly.
Ač se snažil sebevíc, tuhá kožená podrážka se zdála čím dál více nepoddajná a vzhledem k nedovednosti tohoto řemesla se Kurt několikrát bodl do prstu. Rozhořčen a zabrán do pro něj veledíla si ani nevšiml přicházející osoby. Dokonce ani krkavec si ji nevšiml, byl totiž zábran pohledem na nešikovného ševce a kdyby se na něj někdo díval, s jistotou by tvrdil, že se nebožákovi směje.
„Zdravím tě chlapče, koukám moc se ti nevede.“ úlekem se bodl znova do prstu a hlasitě zaklel. Stařena se zašklebila a nezapomněla jej okřiknout o slušném vychování. Trochu se zastyděl, když byl pokárán od tak letité ženy. Vzpomenul, jak jej za nevhodné chová vždy Bernard káral. Většinou však rákosovou větví přes klouby na prstech.
„Moc se vám omlouvám, ale na tuto práci bohužel nemám trpělivost a poněkud jste mě vylekala. Jsem Kurt mohu vám nějak pomoci?“
„No koukám, že pomoc potřebuješ spíše ty. Nicméně nejspíše budeš cestovat. Nenašla by se u tebe nějaká voda? Z města je to pěkný kus cesty a domů jak bysmet. V krku mám sucho, až to bolí.“ Okamžitý pohyb pro čutoru dámu překvapil, ale žízeň ji neodradila. Hltala jako roky prázdná studna.
„Kdo vlastně si panáčku? Kam máš namířeno, smím-li se zeptat?“ zeptala se tak klidným tónem stařena podávající mu povědomě lehkou lahev. Byla totiž prázdná.
„Jsem cestovatel paní a jdu navštívit jednoho známého, ačkoliv jak na to tak koukám. Bude mi to trvat déle, než bych chtěl.“ odřekl poněkud stroze ještě stále naštvaný s pohledem na prohnutou jehlu.
„Aha, co kdyby si mi pomohl vzít nůši a doprovodil mě. Žiju sama a je pro mě velice obtížné tahat se s takovým nákladem takovou dálku. Já se ti na ty boty doma podívám.“
Hledač usoudil, že malá výpomoc by nebyla špatný nápad. Ačkoliv mu v tu chvíli lámalo hlavou, jak by taková křehká žena dokázala probodnout, tak tvrdou podrážku. Nazul si polorozpadlé boty a nasadil nůši na záda. Hvízdl na Krasavce, jež mu zvolna dosedl na rameno.
„Proboha, já se lekla. Kurte měl si mě připravit na svého spolucestovatele, jsem už přeci jen stará a víš co se říká o krkavcích.“ spustila se smíchem na rtech.
„Jsem rád, že berete mého přítele s úsměvem. Málokdo pozná, že je to krkavec. Většina lidí si spíše myslí, že je to vrána.“
„Inu víš, manžel pracoval jako preparátor, budiž mu země lehká. Věř mi o zvířatech toho vím spoustu. Dokonce doma mám ještě pár jeho děl. Věř mi nebo ne, ale vypadají jako živé. Nakonec přesvědčíš se na vlastní oči. Tak tedy můžeme vyrazit mladí pánové?“ pohlédl na opeřence, nadzvedl ramena a vyrazili na cestu.
Během ní se stařena neustále vyptávala na okolní země, bylo na ní zjevně vidět, že je nadšená, když může po dlouhé době s někým komunikovat a dozvídat se nové věci. Každopádně byla chytřejší, než si původně myslel. Zprvu bába, která leká pocestné se naráz změnila na velmi sečtělou ženu, vyznajíc se v politice, geografii a dokonce i přírodě. Minimálně o polovině míst, či tvorech hledač v životě neslyšel, ale vetchá babka je dokázala popsat tak dokonale, jako by se dívala na obraz a Kurt si je tak mohl představit. Zajímavý rozhovor bez konce jim natolik zpříjemnil cestu, že se tvářila jako velice krátká. Přitom jim trvala nejméně tři hodiny. Když dorazili do cíle, rovnou se ho zeptala, proč ji neřekl, že je hledač. Kurt zmaten a trochu se studem nevěděl, jak odpovědět. Nicméně se rozhodl mlčet a bedlivě pozorovat. Chalupa byla velice skromná, avšak v malém domku s malou zahradou vonící bylinkami se cítil příjemně. Domek na okraji lesa, odděloval od zbytku světa nepříliš vysoký plot z březového dřeva a vrátka z proutí. Na verandě byly v udupané hlíně vidět stopy po domácích zvířatech. Ty však byly zavřeny v chlévě vedle malého stavení. Tam však nešel ani jeden z nich. Hledačovy ruce už byly vytahané jako lana na šibenici a tak byl šťastný, že nejprve zavítali do hlavní budovy zdejšího stavení. S hlasitým oddechem položil nůší a vydechoval jak býk po jistém aktu.
„Venku za domem je studna, byl bys tak laskav a donesl vědro vody? Podívám se ti na ty boty.“ Otočil se beze slova a šel splnit rozkaz jako voják. Když se vracel stařena už seděla venku se šitím a čekala.
„Víš, možná tě chápu, asi si v životě nepotkal moc lidí, co by znalo hledače, byť je dokonce i poznalo. Nemýlím se?“
„Omlouvám se, že jsem vám neřekl o sobě hned. Jen v poslední době o nás nějak nikdo nechce slyšet. Lidi mají strach ze znovu otevření brány mezi světy a nechápou, že právě to může vézt k naší záchraně.“
„To je velká pravda chlapče, stejně tak jako, že pokud chceš prošívat kůži, musíš ji nejprve namočit.“ ze stříšky domku bylo slyšet krátké zakrákání Krasavce. Mnozí by řekli, že se hledači znova vysmál.
„Pověz mi prosím, jak si mne poznala.“ posadil se na dřevěný špalek. Babka vnořila botu do kádě, dlouze a dlouze se podívala na Kurta.
„Manžel, pocházel z odlehlých končin severních zemí. Území, které nebylo-li zničeno nazýval Barna. Trochu mi jej připomínáš. On totiž také, uměl ochočit takřka každé zvíře. Dokonce i tvrdohlavé krkavce.“ to poslední silně zdůraznila. Jako by se Krasavec urazil, zakrákal a otočil se bokem.
"Nebo jako ty měl velmi bystré smysly a rychlé reflexy. Nemysli si, že jsem si během cesty nevšimla, jak prozkoumáváš terén. Jak reaguješ na okolní vlivy. Ve zdejších lesích, jakožto na jednom z mála míst žije spousta zvěře a tobě mohla hlava upadnout, jak jsi se pořád ohlížel. Nicméně strach si mít nemusel, je zde jen jedna vlčí smečka a ta se člověku výhradně vyhýbá. Kdysi, teda pár let zpátky tady byli zdivočelí vojenští psi, ale vlci je roztrhali. Přesně jak říkal můj manžel. Zvířata sice neumí psát a předávat si tímto způsobem informace, ale v jejich duši zůstávají vzpomínky, které pak předávají dalším generacím.
Ty si člověka velmi dobře zapamatují a pokud je to možné, tak se mu vyhýbají. Máme čas, byl by si ještě tak hodný a nanosil by si mi dovnitř ke krbu dříví? Nesmírně by mě to potěšilo." bez protestů se zvedl a chopil se práce.
Po necelé hodině, kdy se boty nakládaly ve vodě stařena šila jako profesionál. Dratev se jen leskla a jehla se jen kmitala. Podle toho, jak si počínala, kdy byla schopna hovořit, tedy spíše okřikovat Kurta, aby bral to vysušené dřevo zezadu maštale, a poslepu zašívat, bylo vidět, že přesně ví, co dělá. Kurt pouze tiše záviděl.
„Hotovo. Jsem už sice stará, ale ještě stále dovedu spoustu věcí, možná by si se divil.“ pohlédla a na něj s chtíčem.
„O tom nepochybuji, každopádně vám mockrát děkuji. Musím jít dál.“ zavazující si boty.
„Necelé tři hodiny odtud je hospoda. Udělej mi radost a vyhni se tomu místu. Nečeká tam nic dobrého. V poslední době se v okolí ztrácejí lidé.“ Kurt si dopnul výstroj, pohlédl na ženu a s nadšením z opravených bot se rozloučil.
„Jak je libo, ještě jednou děkuji. Nicméně, možná se ještě někdy setkáme.“Stařena se zasmála a šla si po svém. Hledač mezi zuby hvízdl na společníka a odešel nadšen přes dřevěnou branku. Podvědomě jej ještě zalechtalo na zátylku. Věděl, že žena jej při odchodu sledovala, ale nevěnoval tomu pozornost.
Byl rád, že se odtud dostal bez úhony. Vzpomněl si na příběh jednoho člena vojska, se kterým chvíli putoval. Kdy voják popisoval znásilnění podobnou stařenou. Ono to prý začalo nevině. Potom povečeřel, napil se vína a když se probral. Bába na něm prý lítala jako posedlá děvečka. Zamyslel se nad situací, časem který zbýval do setmění a hospoda mu utkvěla v paměti jako místo kam by asi opravdu neměl chodit. Něco v jeho nitru jej však donutilo navštívit právě ono místo. Šel velmi dlouho, skrze lesní vyježděnou cestu, až byla úplná tma a ačkoliv mu byla hospoda nedoporučována, rád by někde složil hlavu. Nocování v tomto lese by také mohlo být jeho posledním.
Světélko okenice se stále více zvětšovalo a ve vzduchu byl cítit závan krve. „Třeba právě rozbourali divočáka, co myslíš.“ Krkavec na rameni, jak jinak než neodpověděl. Budova už začala nabírat tvary a okolo ní se objevila také přilehlá, zřejmě hospodářská stavení. Všude klid jako v hrobě. Odněkud z lesa bylo slyšet pouze občasné zahoukání sovy a jakési šramocení listí. Nakračoval pomalu a přirozeně pod dřevěnou bránou. Zvláštní půlkruh oddělující nic od ničeho. Snažil se zaostřit všechny smysly na okolí, neboť jej přepadl divný, špatný pocit. Všiml si pouze dvou lidí a menšího hluku z nálevny. Před hospodou stál mohutný kočár, který zrovna někdo odsedlával od koňského spřežení. Očividně dosti nezkušeně. Oči se mu upřely na dvě v bahně se kroutící rýhy. Hned mu bylo jasné, že byly od bot mrtvého kočího nebo jiného nešťastníka.
„Vítejte vážený, jak vám můžeme posloužit?“ ozvalo se od jednoho z mužů odsedlávajícího koně ve značně podnapilém tónů. Hledač, trochu znejistěl, ale rozhodl se hrát jejich hru.
„Přeji dobrý večer, pánové, máte ještě otevřeno? Rád bych přenocoval, jsem jen pouhý potulný básník a právě zde čerpám náměty pro mou novou sbírku.“ Bylo patrné, jak se na sebe muži navzájem podívali, že předchozí pocit z tohoto místa byl přesný. Opilci se zvláštními posunky ve tváři se chvíli mezi sebou na oko dohadovali a prohlíželi si návštěvu. Avšak Kurt použil tak hloupě znějící zabarvení v hlase, že jim nakonec nepřišlo nic divného.
„Milostpán si vybral dobře, u nás načerpá spoustu inspirace.“ řekl jeden dívající se na druhého.
„Následujte mě prosím, vstup do ubytovny je z druhé strany budovy, to aby z nálevny nikdo neotravoval.“Kurtovi bylo jasné, co s ním chtějí tito dva udělat. Vysunul si do dlouhého rukávů krátkou dýku. Vzhledem ke způsobu doprovodu bylo celkem snadné odhalit, jak bude útok vypadat.
První ožrala šel o několik kroků napřed, druhý Kurta ještě chvíli zdržel, zda nechce pomoci s nějakými brašnami. Mezitím ten první zmizel za rohem průsmyku mezi budovami a zbylý tazatel jej popostrkoval v těsné blízkosti za ním do průchodu. Nečekal na útok. V tomto způsobu léčky, do jaké se dostal, šlo o vteřiny a než se dostali za roh domu, během rychlé otočky prořezal svému vůdci hrdlo. Ten nevydal ani hlásku, neboť mu při hledačem zmírněném pádu byla ještě vražená jedna rána do srdce. Stále nic netušící lapka za rohem již čekal, až Kurta jeho kolega povalí. V ruce držel nepříliš kvalitní dýku a byl stále více nervózní, když před něj nikdo nepadl. Nevydržel. Vyskočil zpoza rohu s rukou nataženou před sebe a šíleným výrazem ve tváři. Připravený Kurt k němu udělal tři rychlé kroky, vytočil mu dýku ve dlani a silně si jílec otočené dýky přitáhl na hrudní plát. Klikovitě ještě dlaněmi otočil a odstrčil od sebe probodeného, aby jej nepotřísnila krev. Těla odtáhl za dům, překryl je plachtami a hadrami, co byly pověšené na ochozu do hospodářské budovy a vydal se k výčepu odkud se ozýval hlasitý smích. Něco v jeho nitru jej donutilo. Snad touha po vyřešení zdejších zmizení.
Dveře hospody se otevřely a s naučeným hloupým výrazem hlasitě pozdravil. Nemohl si nevšimnout rozechvěného zavalitého muže a nalevo od něj rozsypané hromádky písku. Po velmi rychlém průzkumu zjistil, že podlaha je flekatá na mnohem více místech. Zrak mu však ulpěl na střed místnosti na vystrašeného bledého tlouštíka, bílého jako čerstvě napadený sníh a propoceného od shora až na stůl. Proti němu sedící muž s jizvou přes oko a dva pohunci vedle něj.
„Vítejte poutníku, zrovna jsme si chtěli zahrát partičku karet. Přidáte se?“ zaznělo od poloslepce.
„Zahraji si rád, akorát budeme hrát pouze v pěti? Znám hru, kterou bychom mohli hrát všichni co jsme tady.“ rychle si přepočítal osoby v místnosti, napočítal celkem dvanáct lidí, nepočítaje zavalitého může, ale raději si zahrál na hlupáka, aby se ujistil kolik jich je doopravdy.
„Je nás devět, to je naprosto perfektní počet.“ prohlásil s hloupým výrazem. Zjizvený muž se rozesmál.
„Chlape to tě ani nenaučili počítat. Je nás třináct a když chvíli počkáš, přijdou ještě další tři. Nebude to na tebe už velký počet?“ řekl zjizvený, snažíc se zostudit Kurta. Toho přepadl pocit strachu, jelikož venku zbýval jeden pobuda, co mohl najít těla a zhatit tak moment překvapení.
„No, počty mi nikdy nešly pravda, ale bavila mě četba.“ hrající stále hlupáka, ovšem s viditelně stékajícím potem na čele. Usadil se ke stolu hledíc na oboustrannou dýku.
„Tak co hrajeme pánové? Dáme si očko? A o co hrajeme?“ Zjizvený zabodl do Kurta pohled, snažil se ho vystrašit i změněným tónem v hlase.
„Hrajeme o život chlape, udělal si chybu, že si přišel. Pamatuj, já nikdy neprohrávám. Jedině, že by ti přišla ona osudová karta na jednadvacet, pak tě nechám žít. Hej Lamzo, skoč ven pro ty tři idioty, nebo příjdou o všechnu zábavu.“Kurt změnil svůj přihlouplý naučený výraz na pro něj typický. Nyní už nebylo cesty zpět. Byla jen velmi malá pravděpodobnost, že by Lamza těla nenašel. Svraštěl čelo, zkřivil ústa a pečlivě volící každé slovo začal opětovat. Dveře hospody se zavřely.
„Než začneme, rád bych si vyjasnil pár věcí. Snad si to i zasloužím. Tak na jakou skupinu individuí jsem narazil? Kyklop a jeho nemyslící stádo potratů?“ Podíval se před sebe na zjevně vůdce nejhnusněji jak mohl. Ten zlostí bouchl do stolu, těsně vedle bodného nástroje.
„Koukám, taky dovedeš překvapit. Jsem Správce a tohle jsou mí chlapi, každopádně není to už jedno? Jo, abych nezapomněl ten vepř vedle tebe je starosta Trenče, alespoň před smrtí poznáš, už teď mrtvého politika.“ hospoda se rozesmála jen Kurt se starostou měli kamenný výraz. Se smíchem Správce rozdal karty. Kurt věděl, že nemůže déle čekat, musí překvapit. Snažíc se o další zbytečné zastrašování se Správce nahnul přes stůl před starostu, hloupě nad svým obou ostřím zabodeným do stolu. Hledač neváhal. Využil své opravené pevné boty a ze všech sil kopl nešťastníka pod stolem do holeně. Ten se bolestí skrčil na stůl, zdravým okem rovnou na svůj nástroj. Než se stačili z překvapení vzpamatovat ostatní u stolu, Kurt tasil dýku a rozmáchl se kolem kolem sebe. Sek byl vodorovný, jako hladina v bezvětří. Po levici a po pravici stolu se objevily krůpěje krve. Starosta rozechvěn, pozoroval umírající, jak se snaží zachránit držíc dlaně na smrtelných sekancích. Nešlo to, řez byl přesný a krev z nich jen pěnila mezi prsty. Jeden otočen chrstající krev, zalil tlouštíka od hlavy až k prsům červenou pěnou. Starosta se pozvracel. Natáhlo ho dokonce tak mocně, že to odnesly i knoflíky na nových pantkách a s luskáním popadaly na zem.
Kurt byl už na nohou a v naprostém soustředění sledoval odkud příjde útok. V boji na krátké zbraně byl vždy dobrý. Dýku držel pevně v dlani a kontroloval, aby se ukazovák opřel o tupou stranu rozšíření ostří. Při prokluzu by se mohl velmi snadno zranit.
Nejprve se na něj vrhl v rozběhu maník útočící shora krátkým srpem. Hledač v mžiku změnil pozici a otočkou se vyhnul seku. Ten jej sotva o vlas minul, těsně kolem boku. Během otočky se dostal blíže k nepříteli, který opět útočil shora. Tentokrát se však úder nedostal nad hlavu nepřítele. Kurt zastavil útok nad hlavou a zachytil mu dlaň oběma rukama. Jeho dýka visela zavázaná přes jílec na zápěstí. Předvedl fantaskní otočku se smrtícím sevřením a naráz byl za útočníkovými zády. Než tuto piruetu dokončil, silně přitáhl a zarazil mu nástroj do pobřišnice. S výskokem potáhl nahoru. Na zem se vyhrnula střeva nešťastníka, který padl bolestí na zem. Místností se prodral odporný zápach, neboť kromě tkáně hledač prořezal i střeva.
Vrhli se na něj další tři. Tentokrát náraz. Zvedl lavici a vší silou ji vrhl proti nim. Prostřední zakopl a nešťastně se nabodnul na svůj nůž. Ne však smrtelně. Nicméně se krátká dýka s ozubením na jedné straně, zahryzla hluboko do stehna. Opět držel v ruce dýku, kterou rotační fintou odřízl od sebe a roztočil na zbytku šňůry. Během couvání ji ve vysoké rychlosti poslal proti vzdálenějšímu hrdlořezovi.. Trefil přesně, jako již tolikrát, vedle hrudní kosti. Lapka byl mrtvý dříve, než dopadl na zem.
Poslední, velmi rychlý, útočil z boku sekem a podařilo se mu Kurta říznout do levé ruky, těsně nad loktem. Krev se přes košili dostala takřka okamžitě a ihned stekla až do dlaně. Popadl jej amok. Jelikož byl beze zbraně, a jeho výpad nevyšel podle představ. Stále se však snažil vyhýbat útokům. Věděl, že papírování je v boji na krátké zbraně nesmysl. Do boje se přidali i ostatní. Hledač si uvědomil, že pokud je od sebe nerozdělí, je v podstatě bez šance. Nemohl dovolit obklíčení a proto se tryskem vydal na stranu, kde bylo nejméně nepřátel. Běžel jim přímo naproti. Jakmile byl ve vzdálenosti na dosah meče, padl vzad a setrvačností podrazil nepříteli nohy. Svalil jej na sebe, aby vykryl další přicházející útok. Podražený lapka utržil smrtelné zranění na krku. Než se stačil chopit zbraně a přesunout dále opět byl zasažen, tentokrát do ramena. Protivník použil velmi dlouhý úder a proto ztratil rovnováhu. Kurt proti němu vyzkoušel finesu, ale dýka byla příliš krátká, aby se zabodla. Pouze útočníka škrábla, to však stačilo na to, aby se uklonil.
Jakmile se dostal do pozice poklony, Kurt mu otočil hlavou se silným křupnutím úplně na opačnou stranu těla. Přeskočil přes stůl, aby se opět dostal mimo hlavní útok. Ocitl se před pacholkem, po kterém vrch lavici.
Nešika, který zakopl a nabodl se, si vytahoval nůž ze stehna. Hledač se pouze sehnul a opakoval smrtelnou otočku hlavy s křikem tak hlasitým až začala vibrovat okenice. Dostal se do úplného amoku. Stavu, kdy se přestal ovládat. Stavu, který nesnášel, protože jej opustil zdravý rozum. Mutace v Brochi měla na každého jiný vliv.
Oči mu zrudly krví a nebylo vidět ani zrnko bělma. Pohled mu ztuhl a úplně se zamrazil. Křečovitě se chopil bodného nástroje a vší rychlostí se rozběhl přímo naproti útočníkům. Ti v nepravidelné rojnici útočili všichni naráz. Zatemnělá mysl mu nedovolila polevit a odrážel útoky pomocí kožených nátepníků na pažích. Povedlo se mu oddělit od ostatních posledního siláka, zbytek byli v podstatě chlapci. Věděl, že pokud pokoří jeho, Má vyhráno. Hromotluk vysílením sekal kolem sebe hlava nehlava. Kurtovi se podařilo papírovat jeden z jeho útoků zbavit jej rytmu. Chybný úkrok nepřítele dostal na dosah hledačovy dlaně. Dýka prošla s krátkým protestem spánkem a zasekla se. Použil ji jako páku a opětovně změnil již mrtvému úhel pohledu směrem vzad.
Zbývající nepřátele se dali na útěk. Co jak nejdále od falešného básníka. Dveře hospody se rozrazily, v nich stál Lamza, ne však dlouho, když viděl Kurta celého od krve s pohledem rozzuřené šelmy, své bývalé přátelé s otočenými hlavami, dal se na útěk také.
Chvíli trvalo, než se uklidnil. Celý zbrocený od krve přešlapoval po místnosti snad hledaje dalšího člena bandy, kterému by na nedlouho umožnil vidět vlastní záda. Všiml si naraženého sudu, sebral korbel a ještě zpěněný ho do sebe vyklopil. Až potom se uklidnil a načepoval si nový.
Pomalým krokem se s dřevěným korbelem v ruce šel posadit ke starostovi, který byl jako z kamene, bílý a ztuhlý. Sedící mlčky, třepající se, jak osika. Uvelebil se do těžké židle, připil o správcovu hlavu připíchnutou ke stolu a napil se. Položil nohy na stůl jako vandrák a natáhl se pro rozdané karty. Chvíli si je mlčky prohlížel a vzápětí se hlasitě rozesmál.
„Podívej se starosto, jednadvacet. Opravdu osudové karty.“
