Článek
Kurt ležel v kamenném kruhu, který byl místními obyvateli vybudován již před mnoha lety a zjevně jej nikdo moc neudržoval. Drolivá hornina, jež sloužila jako dno i stěny, již na mnoha místech opadala a zanechala jen jílovitou plochu, která kalila vodu. Naštěstí byl stále funkční mechanismus pro ohřívání vody, tohoto slepého koryta. Uzavřený kamenný kruh měl falešné dno, pod kterým bylo kamennou klenbou vytvořeno vedení komínů, které táhly teplo vytvořené z ohně, právě pod tímto vodou zalitém kruhu.
Ohniště byla dvě, každé bylo minimálně deset sáhů pod zemí. Ode dna tohoto ohniště byla pod kamennou skulpturou vedena komínová šachta na dva lokte široká, která končila klasickým kamenným komínem u konce zatopené klenby. Samozřejmě nešla voda vyhřát do teploty tělesné, ale blížila se ji a to bohatě stačilo.
Po několika týdnech putování a pobytu v hospicu, bylo i sádelnaté a ne příliš vonící mýdlo, jako pohlazení od víly. Chvíli jen tak seděl a přemýšlel, zdali si nevzpomene, co se karavaně přihodilo. Než se však stačil pořádně zamyslet překvapila ho velmi milá návštěva.
„Kurte, myslíš že bych se mohla přidat? Moc jsem náš hovor uspěchala. Nechtěla jsem na tebe tlačit s otázkami, na které se snažíš jistě najít odpověď. Víš tady se moc cizinců neobjevuje a ty jsi unikátní.“
Znejistěl při pohledu na dívku v průhledné tunice, která byla jako utkána z pavučin. Během cesty poznal již pár žen, ale na této bylo něco výjimečného. Při každém přiblížení se mu více a více rozbušilo srdce. Holé tělo, kryté pouze lehkou látkou měla velmi pevné. Látka byla v určitých místech velmi kvalitně vyplněna a v koutku duše se už nemohl dočkat, až zjistí, co přesně ji tak krásně napíná. Zacítil velmi silný tlak uvnitř hrudi a jako by mu někdo svázal jazyk nedokázal se pořádně rozmluvit.
„Těší mě, jak tě fascinuji. Nicméně zas tolik zajímavých věcí na mě není. V Broche jsem poznal lidí s daleko lepšími schopnostmi. Ti se však dali jiným směrem, než kam vede můj cíl.“
Jako dýka zajela nahá pod vodu a usadila se na kamennou lavici vedle něj. Ačkoliv se v jeho nitru začaly objevovat touhy po jejím mladém těle, nedal na sobě nic znát a tvářil se jako by ani neuměl ocenit krásu pevného a mladého ženského těla. Přitom sváděl sám se sebou ukrutný souboj.
„Můžu se tě na něco zeptat?“, promluvila jakoby stydlivě.
„Nevidím jediný důvod proč by si nemohla“, odpověděl se stále skrytými, ale více a více silnými touhami.
„Když jsme se spolu bavili v hospicu něco si hledal. Co to bylo?“
„Ach tak.“ Odpověděl jakoby smutně, jelikož doufal v trochu jinou otázku.
“ Chtěl jsem si udělat poznámky o gareonách. Je dobré zapamatovat si toho o protivnících co nejvíce a co nezvládne paměť, to zachrání papír."
„Chytré, jistě už ve tvém deníku bylo spousta informací. Nejspíš tě nyní nepotěším, ale nic jako deník se v místě, kde jste byli napadení nenašlo.“
„Tak nějak doufám, že celou mojí výbavu nyní opatruje nějaký nájezdník a až se dám dohromady, přesvědčím jej, aby mi vše vrátil.“
Katarina se rozesmála, avšak rychle přestala při pohledu do Kurtovy tváře, která jako by opět nabyla ten krutý pohled co v hospicu. Bylo z něj zjevné, o jaké přesvědčování se bude nejspíše jednat.
„Mohu tě ujistit, že znám metody, kdy by mi s poděkováním ještě vyprali plášť a vyleštili boty.“ snažíc se s křečovitým úsměvem odlehčit situaci.
„Nepochybuji, že máš své způsoby o tom, jak přesvědčovat druhé o jejich omylech. Avšak umíš přesvědčit i sám sebe?“
Hledač si opláchl obličej a když mu ještě stékala voda po vousech, bylo vidět kolika chybám se již musel vystavit. Jako by byl v jeho výrazu vidět smutek zároveň s bolestí. Ten však zanedlouho zmizel a opět se vrátila ta kamenná tvář, bez náznaku emocí.
„Drahá, nedovedeš si ani představit jakých chyb jsem se dopustil. Slyšela jsi někdy o křižovatkách života?“, Katarina s doslova hltavým pohledem pokývala na znamení nesouhlasu. „Pak ti jej tedy vysvětlím. Určitě jsi se s tím někdy sama setkala. Během života se nám prostě párkrát nabídne možnost zásadní volby. Jsou osudové volby, jež nás odrazí na určitou cestu a až s odstupem času ti dojde, že kdyby si se rozhodla jinak vše kolem tebe by bylo jiné. Ať se jedná o povolání anebo třeba volba lidí, kteří tě obklopují. Já jsem se již párkrát na této křižovatce zastavil a ačkoliv nerad, musím uznat chybu ve výběru cesty.“
Katarina se zahleděla do dáli a po líci jí začala stékat slza. „Kurte, myslíš že existuje možnost, jak mluvit s mrtvými? Říkal si, že v Brochi měli lidé i jiné schopnosti. Tak mě tak nějak napadlo, zda opravdu pověsti o šarlatánech, kteří toto dokážou nemají na sobě trochu pravdy.“
Viditelně zaskočený Kurt mlčel a jeho pohled stejně jako by odpověděl za něj. Jakožto realista si uvědomil, že díky jejímu rozhodnutí na oné křižovatce někdo přišel o život. Objal ji a stiskl, avšak takřka hned se distancovala se slovy.
„Už jsem velká a musím to zvládnout sama. Uděláš mi velkou radost, když se mnou dnes povečeříš. A teď odpočívej. Večer pro tebe někoho pošlu.“
Ještě jeden nevinný pohled na mladé, nahé tělo, orosené jezerní vodou. Dokonce ani studená voda, která přetekla přes hranu klenby a zastudila jej na hrudi. Nedokázala zastavit průtok horoucí krve pod hladinou. A jak rychle přišla, tak rychle i odešla. Pak opět ten stejný pohled do dáli, do nekonečné dáli.
Jelikož byl samotářský, rozhodl se trochu rozhlédnout po vesnici a zjistit, kde by se mohli ukrývat nájezdníci, se kterými se setkala karavana. Tak nějak doufal, že by snad zdejší hlídky, či místní obyvatelé mohli vědět více, než pracovníci hospicu. Vesnice nebyla nijak velká, ale byla bohatě chráněna před útokem z venčí. Jedna strana byla obehnána valy s hlídkami a z druhé jezerem na jehož krajích byly nastavěné dobře chráněné střílny. Několik chalup a povětšinou hospodářská stavení doplňovala siluetu této oblasti. Na samém okraji východní části byla ubikace pro zdejší vojáky, což se mu zdálo jako nejrozumnější místo, kde sehnat informace.
Budova měla slaměnou střechu a vypadala, jako by měla každou chvíli spadnout. I přesto jí obývalo nejméně třicet vojáků. Soudě podle počtu oblečení, visícího na zábradlí ochozu kolem domu. Schůdky byly velmi ledabyle poskládány snad ze všeho, co se dalo alespoň trochu považovat za rovné dřevo a hrály všemi barvami. Velmi zvláštní pohled, který leccos vypovídal o zdejším vedení. Za dveřmi bylo slyšet spoustu hlasů, navzájem se dohadujících. I přesto se rozhodl vejít. Dveře byly snad v ještě horším stavu než celá budova. Chyběla zde dokonce více než polovina bednění. V podstatě je otevřel pohledem. Hlasitý vrzot takřka okamžitě ohlušil místnost a přímo na něj se upřely všechny oči v místnosti.
„Vážení pánové, omluvte prosím mou neohlášenou návštěvu. Před několika dny mě přivezli, takřka na pokraji smrti a dobrotiví, kteří mě zřídili, mi sebrali veškeré mé věci.“ Rád…
„Hele viděl jsi snad někde na dveřích napsáno ztráty a nálezy? Koukej odsud vypadnout, nevidíš, že máme práci.“ Přerušil jej milukovský důstojník, sedící za stolem, obklopen svými vojáky.
„Myslím, že jsme si nerozuměli.“ pečlivě vyslovil Kurt bodající pohled do nejspíše velitele.
„Jediný, kdo tady něčemu nerozuměl jsi ty, lazare. Koukej se odsud pakovat než tě do hospicu zase budou muset odnést.“ Přerušil jej znovu důstojník. Od pohledu vysoký a svalnatý s mocným do špiček zarovnaným knírem.
„Ještě jednou mi skončíš do řeči a udělám ti takovou ostudu, že se vzdáš velení.“ Prohlásil s naprosto klidným tónem.
Důstojník jen mávl rukou na vojáka stojícího před ním, který se v okamžiku ohnal po návštěvníkovi pěstí. Tomu se podařilo ránu zkušeně vykrýt a útočícího vojáka v setrvačnosti doprovodit do nejbližšího trámu obličejem. Křupnutí a proud krve tryskající s jeho nosu kupodivu důstojníka rozesmál. Jen mávl opět rukou a řekl.
„No, alespoň se umíš představit jako chlap a mladý tak bude teď alespoň vypadat. Předpokládám, že by si se k nám chtěl přidat, pak nám tedy musíš vypovědět vše, co se před nedávnem stalo.“ opřel se zády o dřevěnou židli.
„Těší mne, tvá nabídka a velmi rád vám pomohu nicméně si toho zrovna moc nepamatuji. Jediná jistota je, že útok byl dokonale rychlý a naučený. Poslední, co vím je, jak od jihu byl cítit kouř. Myslím tak půl hodiny od nás. Podle vůně to byly určitě jalovce.“
Důstojník i zbytek osádky se rozesmál.
“ Tak minimálně půl druhou mílí a jalovce?" Další vlna smíchu prořezala budovu, jak délkou, tak hlukem."Pověz mi chlape, jsi snad napůl pes, že máš tak silný čich. A necítíš náhodou co jsem včera snídal?"
Zatnul pěsti a instinktivně se podíval na rameno, kde čekal uklidnění krasavcem. Ten tam však nebyl a proto si neodpustil odpověď.
“ Kdo si vůbec myslíš, že si? Připadám ti snad směšně? Chtěl si pomoc, já ji nabídl, ale očividně je pro tebe lepší hrát si na chytráka. Něco ti řeknu, vzhledem k tomu, kolik je zde lazarů a kolik v téhle díře můžu vidět vojáků. Je zcela jasné, jak dlouho už zde nájezdníci jsou a ty ani tvá skupina, jste nebyli schopni zajistit bezpečí pro zdejší lidi. Já jsem ten, kdo se má smát. A abych nezapomněl. Buď tak laskavý a alespoň se představ, než si z někoho začneš utahovat."
Sedící hromotluk se zarazil a vážným tónem začal s proslovem.
“ Možná nebudeš úplně hloupý a doufám, že mi nějak dokážeš vysvětlit své nadání. Tak tedy dovol abych se představil. Jsem Vladimir, velitel milukovské obrané jednotky. A jak jsi sám řekl, s nájezdníky bojujeme už přes dva roky. Snažíme se vypátrat jejich základnu, ale zdejší terén je obtížně schůdný pro jednotku, byť ostřílených vojáků. Nehledě na přemnožení gareon. Tak a teď mi pověz s kým máme my tu čest?"
Z venčí začal vát silný vítr nesoucí nejen pach po požáru, ale bylo slyšet i štěkot toulavých psů a mezi ním i slabý nářek. Hvízdavý a jakoby dusící se. Několik dalších hlasů opakujících. „Ten je z východní tvrze.“ Kurt pohlédl na Vladimira s úsměvem na tváři.
„Jsem Kurt, pocházím z Lysohor a jsem poutníkem na cestě za nalezením dimenzí. Ptal jsi se na mé schopnosti. Tak ti je předvedou. Seber jednotku, nedaleko na východě se něco děje.“
„Na východě?“ zarazil se. „Tam je přeci jedna z našich předsunutých hlídek, kdyby se tam něco dělo věděl bych o tom.“
Dveře od budovy se rozrazily a přímo v nich vyčerpaný voják popadal dech.
“ Pane, východní tvrz. Východní tvrz…" rozkašlal se.
Rozzuřený Vladimir se zvedl od dubového stolu a křičel.
“ No tak se vymáčkni sakra. Co se stalo?"
Voják se vydýchával a mezi tím z něj padaly věty. “ Útok pane, naletěly na nás a zničily zvon…
Strnul, ale zkušeně rozhodil rukama a vojáci se rozestoupili do řad.
“ Hledači, nabízel si pomoc, tak tedy budiž. Můžeš vyrazit společně s vojem. Prvá milukovská seberte hlas oceli a do boje." Kurt kývl na velitele a společně s vojáky opustil místnost. Tvrz musela být nejspíše, alespoň mílí za hradbami. Chvíli se rozhlížel, až uviděl masivní vůz na němž, byl přimontován obrovský zvon zdobený nápisem Hlas Oceli. Dvojspřežení, které vůz táhlo se pomalu sunulo k bráně a koně ržáli jako by nadávali, jak těžký náklad musí tahat. Jednotka měla tyto výpady dokonale nacvičené. Příprava jim totiž netrvala více jak pět minut.
„Hej chlapáku, drž se pěkně vzadu ať se nám nepleteš pod nohama.“ zamumlal jeden z vojáků, který právě doupravoval postroj.
Opět mu strnuly pěsti, ale už se nechtěl unavovat zbytečnou námahou. Zdejší lid asi moc slušnosti nepobral, pomyslil si v duchu a tak jen mezi zuby procedil.
„Dneska máš šťastný den chlape, věř mi.“ Voják se zasmál. Nejspíš mu nedošlo, jak to bylo myšleno.
Přesunul se tedy na konec výpravy a instinktivně se snažil pozorovat okolí, kdyby náhodou odněkud zaútočili nájezdníci. Vysoká brána, jež dělila vesnici od polní pustiny se začala pomalu otevírat a voj v čele Hlasem oceli vyrazil. Cesta byla kamenitá a zablácená. Kolem ní, nanejvýš čtyřicet kroků se rozprostíral z jedné strany les s pokroucenými stromy, nijak hrubými a vysokými, ale vskutku nezvykle hustý. Na opačné straně byla planina, přes kterou nebylo vidět díky mlze ani na půl míle. Cesta se různě klikatila a koně měly očividně problémy v tomto terénu převézt tak těžký náklad. Čím více se vzdalovali vesnici, tím více se zvedal vítr, jež mu bránil soustředit svůj sluch na cílový bod. Nepomáhalo tomu ani praskání větví, které s těží odolávaly větru. Jen sem tam vítr změnil směr a vál přímo proti tváři. Teď už však neslyšel žádný hlas, jen cítil tlející trámy a slámu.
Po necelých dvaceti minutách cesta odbočovala a opět kopírovala les. Jen na jejím konci šlo vidět strženou věž a dohořívající oheň. Jeden z vojáků naskočil na vůz a těžkým kladivem začal mlátit do zvonu. Zbytek vojáků ostražitě pokračoval do malé tvrze.
Hraniční hlídka, jak zde také nazývali malé obrané pozice, byla vskutku malá. Spíše to byla jen provizorní hradba okolo staré pozorovací věže, ve které bylo postaveno pár přístřešků pro vojáky. Celá silueta hradby byla postavena do tvaru podkovy, kdy v prázdném místě podkovy stála nyní stržená věž. Jednotka pomalu vstoupila za provizorní dřevěné hradby za zvuku zvonu. Avšak bylo už pozdě, vojáci svůj boj prohráli. Kurt spolu s každým dalším úderem do zvonu objevil mrtvé tělo. Některé byly vcelku. Jiné zase jen polovic. Bohužel zde nebyli jen těla vojáků, ale i vesničanů, kteří asi jen sloužili jako zásobování. Po chvíli zvon utichl.
Mladý velitel jednotky seskočil z koně a začal se rozhlížet po mrtvých tělech. Ačkoliv se snažil vypadat jako krví zocelený jedinec. Jeho chvějící se ruce, jakožto i hlas mluvily o naprostém opaku.
„Bránci, bratři…“ spustil. „Však už to všichni znáte. Zvoníři, vem si pár chlapů a dejte dohromady věž se zvonem. Střelci na hradby a hlídat. Zbytek připravte vůz a naložíte těla, to platí i pro tebe lazare.“Tomu chvíli trvalo, než se přesvědčil a začal pomáhat s úklidem. Jeho pohled se zastavil u těla mladé ženy, která byla z části zavalena zborcenou dřevěnou palisádou. Měla ohořelou polovinu těla a dle obrácených nehtů na obou dlaních mu bylo jasné, jak urputně bojovala o život, aby se vyprostila s pod hořící palisády.
"Veliteli…"křičel z ničeho nic zvoníř. „U zvonu leží dvě těla prostřelená šípy.“
„Všichni zpátky do tvrze okamžitě. Zvoníři ty na vůz a to co nejrychleji. Zbytek na hradby, ti zkurvysyni tady někde jsou a čekají na naší chybu.“
Než to však dořekl, rozezněl se nářek od jednoho z vojáků postávajícího u stržené věže. Z levého ramena mu trčel šíp a zpod zbroje mu tryskala krev. Voják vedle něj se jej snažil odtáhnout do zákrytu věže. V tom zazněl tupý zvuk proražené kosti a z hlavy trčící šíp. Voják sebou na zemi ještě chvíli škubal, po chvilce však zůstal bezvládně ležet.
„Hej co na těch hradbách do prdele děláte! Palte přece je musíte vidět, palte!“ křičel až mu přeskakovala hlas. Střelci zahájili palbu, ale pouze na slepo v hustém porostu lesa nebylo vůbec vidět odkud šípy přilétají. Kurt se krčil pod zdí nejblíže lesa, když vedle něj dopadla mrtvola střelce. Okamžitě sebral dýku trčící z pochvy vojáka, jenž ještě žil, ale už se jen dávil svou krví, která mu vytékala z úst. Rozhlédl se kolem sebe až spatřil mladého vojevůdce, oslepeného pohledem na své mrtvé může. Dělilo je jen pár kroků, a proto viděl, jak moc je hypnotizován rychlostí z jakou padali jeho muži.
„Veliteli!“ "křičel na něj. „Sláma je vlhká zapal tu posranou slámu!“ Ten však jako by ztratil sluch jen nevěřícně kroutit hlavou, protože vůbec nechápal co po něm chce.
„Hej chlapi! kruci, zasekl se. Už od nich chytám tu jejich hantýrku. Zapalte tu posranou slámu kolem hradeb, přes ten kouř nás neuvidí“ Nejbližší vojáci, okamžitě uposlechli. Celou dobu totiž čekali na rozkazy. Těch se však od velícího nedočkali, ale jakmile zaslechli rozkaz, byť jej vydal cizinec. Okamžitě se dali do zapalování.
Netrvalo to snad ani minutu a hradba byla kompletně zaplavena hustým dýmem stoupajícím rychle vzhůru. Jeden z vojáků přiběhl k veliteli a neustále opakoval.
“ Honem pryč, copak jsi ohluchl musíme vypadnout, dokud nás kryje dým. Honem, než tady zařveme všichni."
Najednou jako když utne. Ustal vítr a hledač uslyšel známý, ale nepřiřaditelný zvuk. Zněl jako raněný orel padající z oblohy přerušován silným skřípáním.
„Gareony!“ vzpamatoval se najednou mladík z apatie. Honem zvoníři bij do zvonu co ti ruce stačí.
Kurt se k němu velice rychle přemístil a velmi hrubě jej povalil na zem dávajíc mu silný pohlavek.
„Ty idiote zastav zvoníře, ty mrchy nás odtud dostanou, ti parchanti musejí být v korunách stromů jinak by si jich střelci všimli. Gareony je dostanou, my jsme před nimi teď chráněni sloupy dýmu, tak toho pitomce zastav.“ Pohled jakým se velitel na Kurta díval byl podobný tomu, když syn zrovna dostal od svého otce pořádně vynadáno. Bylo v něm tolik studu a nejistoty.
„Zvoníři, okamžitě přestaň.“ vykoktal ze sebe. Skřípot byl slyšet pořád blíže, až ho přerušil až nelidský řev masakrovaných střelců na stromech. Netrvalo dlouho a přišla velká rána. Na zem dle zvuku spadl obrovský balvan. Bylo po střelcích. Gareona si přišla pro přeživší z tvrze. Hledač popadl dýku a krčil se za sudy odkud ji pozoroval. Zbytek vojáků byl naprosto strnulý, jako by je najednou proměnil v kámen. Ačkoli chtěli, nedokázali se od strachu pohnout. Gareona neohrabaným krokem vstoupila do tvrze na svých dvou vysokých, avšak tenkých nohách zakončených velkými pařáty. Její podlouhlá šípovitá hlava byla celá od krve, stejně tak i hruď a část křídel. Ty měla založené jako netopýr, avšak na kloubech křídel bylo vidět krátké, ostré trny. Udělala ještě pár kroků a vydala ze sebe ten ohlušující zvuk raněného orla.
V ruce svírající dýku pozoroval zvíře s údivem, avšak zvoníř zjevně už vzpamatovaný začal ze všech sil mlátit do zvonu. Gareona podobně tomu kdyby ji zasáhl šíp upadla na stranu směrem od něj a s námahou se snažila dostat do vzduchu. To už však rozmrzl ze strachu i zbytek jednotky a všichni se do ní pustili svými meči. Zvon ohlušoval a zároveň dodával rytmus ranám mečů dopadajících na krk a křídla zrůdy. Po chvíli vydala svůj poslední skřek, avšak vojáci stále v amoku bodali a mlátili.
„Dost!“ zvolal už zklidněným hlasem velitel. „Střelci před tvrz zkontrolovat případné nebezpečí, zbytek naložit těla a zpátky do vesnice. A ty lazare, teda hledači běž se střelci, tvá ostražitost je nutná.“Nejprve si odplivl směrem k němu, ale pak sebral ze země ležící štít a vydal se ve společnosti střelců před ruiny.
Bezvětří, ticho. Jak po chvíli usoudil. Nehrozí už žádné nebezpečí. Čím dříve budeme ve vesnici tím lépe. Střelci vyběhli předat zprávu veliteli, který už se zbytkem dokončoval shromažďování těl. Ještě pár chvil trvalo nakládání a potom zrychlený přesun zpátky. U brány stála předsunutá hlídka s nataženými samostříly a v jejich očích byl vidět strach. Hned za branou, ruce v bok, stal Vladimir. Doslova jako socha vytesaná do bílého mramoru. Snažil se vypadat nad věcí, ale byl bledý jako stěna a v očích se mu nepodařilo zakrýt hněv.
"Veliteli!zvolal vůdce vracející se jednotky. „Byla to lest. Ti smradlaví parchanti tam na nás čekali. Šest mužů z mé jednotky pane, šest a místní hlídky také.“
„Včetně civilistů“, dodal klidně Kurt.
Vladimir jen zvedl ruku a krátkými gesty rozdělil úkoly. Avšak na hledače se dlouze podíval a dal hlavou znamení, aby jej následoval. Stejně tak i mladému vůdci jednotky.
Všichni tedy brouzdali kolem zaneprázdněných vojáků, jako šíp skrze slaměný terč. Vojáci byli sehraní, určitě to nebyla jejich první taková akce. Na některých bylo vidět, jak si uvědomují, že příště to můžou být zrovna oni. Kdož budou ležet jen jako bezvládná těla na voze společně s dalšími a mnohdy i ne v jednom kuse. Jeden dokonce zvracel, když vláčel tělo, na kterém údy držely jen na visících šlachách. Zanedlouho již bylo slyšet jen bolestivé vrznutí pantů na zchátralých dveřích ubikace pro vojenskou jednotku. A hlasité funění velícího důstojníka kroutícího špičky kníru.
„Kobe, můžeš mi prosím vysvětlit co se to tam zatraceně stalo?“
„Oni, oni nás napadli pane.“ vykoktal ze sebe. „Hlídky špatně vyhodnotili situaci, kdybych měl lepší může.“
„Dost!“ okřikl jej velitel. „Kdyby si měl lepší muže, určitě bys je nikdy nedostal pod své velení. Teď mi přesně vysvětli, jak se to seběhlo a bez toho kdo za to může.“
Kob ztratil řeč zdálo se, že mu někdo sešil ústa. Kroutil se na místě a snažil se zformulovat sled událostí, jež skončil masakrem. Neustále se snažil nějak začít, ale pak naráz oněměl a znovu začal pouze mumlat.
„Ven.“ řekl už otráveně Vladimír. „Lazare, chci, aby si mi vše podal tak, jak se to stalo.“
Ten ušel pár kroků dopředu ke stolu, pohrdavě se podíval na Koba a viděl v jeho očích strach. Strach s toho, že hledač řekne vše o jeho neschopnosti v krizové situaci. O tom, jak ve tvrzi zatuhl a nebyl schopný se rozhodnout. O tom, jak díky němu zemřeli vojáci. Byl to pohled ustrašeného malého chlapce, který si až nyní uvědomil svou neschopnost. Jakmile se jejich pohledy rozešly, začal s vysvětlováním a nešetřil ani detaily.
„Udělal jsem chybu. Kob je ještě moc mladý na velení. Nýbrž nejspíše se alespoň poučil. Možná mne zmátlo jeho vystupování mladého a sebejistého vůdce. Inu, všichni chybujeme a je jen na nás, zda se z chyb budeme učit anebo se jimi necháme zabít. Hned zítra musíme do oblasti poslat jednotku, tento bod je pro nás klíčové místo.“
Zadíval se z okna na dokončování prací přeživších vojáků a do prázdna vyslovil.
„Potřebuji získat zpět své věci Vladimire. Musím zjistit, kde se skrývají nájezdníci. Neříkám to často, ale žádám tě o pomoc.“
Velikán si promnul na prsou ruce, a chvíli svého soka sledoval. Byl doslova fascinovaný, s jakým klidem hledač vystupuje i po takovém zážitku. Nedalo mu to a musel se zeptat.
„Kurte? To nebylo poprvé co jsi zažil něco podobného, nemýlím se?“
Otočil se od okna směrem k němu a s upřeným a typickým výrazem odpověděl. „Nezáleží na tom, co všechno jsem zažil. Záleží jen na tom, kam až jsem schopný se dostat. Prošel jsem už mnoha masakry podobnými tomuto, i daleko horšími. Ale důležité je jen jedno a to, aby má cesta měla nějaký smysl. Musím získat zpátky své věci, bez nich se má cesta zastaví.“
Vladimír se usadil do dřevěného křesla, udělal rukou krátké gesto. A opět si zamnul ruce na prsa.
„Zítra se do toho pustíme. Dávám ti své důstojnické slovo.“ Kurt kývl hlavou a odkráčel se ven. Byl už silně unavený.
Ač si to nebyl schopný zprvu připustit. Chladná voda zdejšího jezera jej dokonale zklidnila. Cítil, jak se mu napjaly všechny smysly. Cítil chlad, cítil vibrace linoucí se skrze jezerní dno, cítil olej hořící na nedaleko umístěných pochodních a cítil také divný pocit na zátylku. Mnohokrát jej už zažil. Byl to onen první signál, co mu již několikrát zachránil život. Ale nyní mu nic nehrozilo, přesně jak předpokládal, byl pozorován. Nikoli však nepřítelem, nýbrž Katarinou.
Obloha se už začala pomalu zatahovat a od severu začal vanout mrazivý chlad. Kurt si na nedalekém věšáku opatřil čisté šaty. Bílou tuniku a celkem zachovalé brigadýrky. Čekala ho totiž návštěva a společná večeře s Katarinou. Nechtěl tedy vypadat jako trhan nebo hůře, přijít v upocených šatech od krve. Ještě než se však odhodlal k návštěvě, snažil se co jak nejvíce uklidnit. Velmi zvláštní, že pokud se jedná o všude přítomnou smrt, nijak zvlášť to s ním nehne, ale pokud se jedná o konverzaci se ženou pociťuje strach, aby něco nepokazil. Jakmile překonal strach. Se zaklepáním vstoupil do dveří.
„Jak tak na tebe koukám, zdejší vojáci ti zapůjčili i nějaké oblečení. Je pravda, že díky tobě dneska přežila velká spousta lidí?“ přivítala ve dveřích Kurta.
Světnice byla malá, ale poměrně slušně vybavena. Na jedné straně cihlový krb s kováním ve znaku hada který osvětloval a vytápěl místnost. Nedaleko něj stůl s bílým prostíráním a pečeným zajícem. Po zdech visely různé obrazy většinou výjevy z bitev, ale na jednom bylo vidět rodinný portrét. Voják se dvěma dětmi po bocích. Podle oblečení a účesu se jednalo o chlapce a dívku. Na konci místnosti tiše a pevně stála ustlaná postel z dubového dřeva. Kurtovi neuniklo hlavně to, že byla nastlána pro dva lidi. Katarina byla oblečená v bílých volných šatech s červeným zdobením okolo hrudi a ramen.
„Rád se s tebou znova setkávám a hlavně na příjemnějším místě než je lazaret. Dovol, abych pochválil, jak moc ti to sluší. Doufám, že ti nebude vadit, když se o dnešku nebudeme bavit. Mohu k tomu pouze říct, že ne vše je vždy tak, jak se o tom vypráví.“
„Dobrá, tak se prosím posaď. Musíš mít hlad a předpokládám, že si dáš i něco na zahnání žízně. Mám tady schované dobré víno pro zvláštní příležitosti.“
„Připadám si jako v zámku. Máš to tady velice útulné a víno to je opravdu královská večeře.“ Dívka škubnutím vytáhla vyčnívající korek z lahve a nalila do sklenic žlutavé víno. Všimla si, jak se hledač zaškubl, když si uvědomil, že si sedl dříve než ona sama. Líbilo se jí, jak ho to rozhodilo a s roztomilým úsměvem nandala na dřevěné plytké mísy.
„Tak s chutí do toho, nechceme přeci, aby nám to vychladlo.“
„Řekni mi prosím, kdo je to na té malbě vedle krbu? Myslím toho vojáka s dětmi. Předpokládám správně, že to bude tvůj otec a bratr?“
„Ne tak docela,“ zadívala se zaraženě do krbu. „Toho člověka jsem jako otce nikdy nebrala a nikdy taky brát nebudu. Byl to oplzlý starý parchant, co mlátil matku a podváděl jí s kde kým. Obraz tady visí jen kvůli tomu, že je na něm můj milovaný bratr. Jediná památka, která mi na něj zůstala.“.
„Památka? Omlouvám se to jsem netušil. Nechtěl jsem tě nějak rozptylovat.“
„V pořádku, byl mladý, když umřel. Měl pouhých osm let, což prašivému nájezdníkovi vůbec nevadilo, když o něj tupil ostří své sekery.“
„Odpusť, netušil sem jak zemřel. Moc mě to mrzí.“
„Když jsem byla o něco mladší, putovala kolem nás karavana z východních království. Umřelo tehdy mnoho lidí a když mi tady začali navážet raněné, byl mezi nimi i jeden nájezdník. Velitel ho nechal dopravit, protože věřil, že získá informace o jejich táborech a já ho měla ošetřit. Víš, jak jsem se v tu chvíli cítila? Takovému parchantovi mám zachraňovat život? Odmítla jsem. Až s odstupem času jsem si uvědomila, že to byla chyba. Dnes už od nich mohl být klid, kdyby promluvil.“
„Chybu si neudělala, to vím jistě. Věř mi, nechce se mi věřit, že by ten člověk cokoliv prozradil. Většina jich vyrůstá mezi tou havětí od malička. A jsou jim už od mala násilím vtloukány do hlavy rozkazy a přísahy, že pro dobro skvadry klidně i zemřou.“
„Asi máš pravdu, každopádně změňme téma. Chtěla bych dnes po dlouhé době vypnout a myslet taky trochu na jiné věci. Užít si, pokud možno jeden klidný večer v příjemné společnosti.“
„Ať je tedy po tvém. Je něco, co by tě zajímalo?“ dolil do prázdných číší víno.
„Tak co třeba tvé dětství? Měl si nějaké sourozence? Pověz mi něco o Brochi.“Konečně již se zájmem a jiskrou v oku okupovala Kurta otázkami se sklenicí v ruce.
„Ani nevím, jak jsem se ocitl zrovna v jeskyni. Starší vyprávěli něco o moru, jenž sužoval osady pod horou a mí rodiče mne tedy před nebezpečím už jako nemluvně ukryli. Nikdy jsem je však nepoznal a pokud dole řádil mor, měli jen mizernou šanci na přežití. Když jsem se vydal na cestu, byl jsem už o dost starší. Popravdě řečeno jako rodinu jsem vždy bral svého učitele Bernarda. Starý, ale velmi chytrý muž. Vyprávěl nám o dimenzích. Jak díky nim vznikly legendy o různých stvůrách, nebo lidech z jiných světů. Někdo, koho bych mohl nazvat bratrem už sem ztratil, před mnoha lety. Nechci se o tom bavit.“
„Pověz mi Kurte, co si vlastně myslíš, že najdeš? Víš vlastně co přesně hledáš?“
Kurt se na chvíli zamyslel a zadíval se do krbu, kde praskala hrubá polena smrkového dřeva. Vyprázdnil pohár, zasmál se na Katarínu, dolil oběma zbytek vína a s najednou kamenným výrazem pozorujíc práskající dřevo začal.
„Víš, před mnoha lety jsem se vydal na cestu a jediné co jsem ve svém životě chtěl bylo, abych něco dokázal změnit. Hnala mě touha a posedlost, že svět bude díky mě lepší. Bernard nám jako dětem vyprávěl o svém dědovi, který zažil dobu před pádem. O tom, jak byly na obloze vidět hvězdy, noci byly tak teplé, že spával na okraji lesa společně s jeho rodinou a pozorovali je. O tom, jak byly lesy plné zvěře, stromy a pole se zelenaly. O horách a dalekých výhledech z jejich vrcholků. Vzbudilo to ve mě touhu, touhu zažít to co on. Když se naposledy otevřely dimenze, došlo ke katastrofě a svět se během chvíle změnil na pustinu. Bernardův děd mu jako malému vyprávěl o tom, že odkud přišla zkáza, přijde taky záchrana. A jediná možnost, jak zachránit lidstvo je otevřít dimenze, porazit vlastní strach a získat moc jež se za nimi skrývá.“
„Takže myslíš, že existuje způsob, jak obnovit náš svět? Něco jako kouzelná skřínka, kterou když otevřeš vše se znova nadechne novým životem? Nevěřím, že by něco takového existovalo a pokud ano : věříš, že by se ti to podařilo získat?“
„Ne, ale pokud je nějaká naděje na záchranu světa. Budu ji hledat do konce svých dní.“
Chvíli beze slova seděli a poslouchali praskání v krbu. Až po chvíli ticho přerušila náhlá připomínka.
„Dívka, kterou jsme našli společně s tvou karavanou odpoledne umřela. Myslím, že by si to měl vědět. Nejspíše otrava krve, ale měla štěstí. Díky ztrátě krve padla do mdlob a umřela během spánku. Dle mého celkem příjemná smrt. Naopak voják vedle ní se stále zlepšuje. Dokonce se už se dožadoval i alkoholu. Zajímavé, jakou moc může mít chuť po opilosti.“ zasmála se roztomilé, až se jí udělaly na lících dolíčky.
Kurt jako pružina vyskočil ze židle a prodral si vous. Chvíli se jako by rozhodoval při pohledu na postel, až nakonec povzdechl a do ztracena zaklel se zaťatými pěstmi.
„Odkud víš, že to je voják? Je to důležité.“
„Měl na sobě sice jen košili, pár starých jizev, ale meč, co měl v ruce byl určitě stejný jako měl zbytek vojáků.“
„Zatracený křižovatky, zatracená paměť. Proč jsem si jen nevzpomenul dříve. Musíme ho okamžitě vyslechnout je to nájezdník.“
Na Kataríně byl vidět strach, její roztomilý úsměv se náhle změnil na pohled plný strachu. Začala se chvět a na pažích se jí udělala husí kůže. Kurt se ve dveřích zastavil, chvíli se ještě zadíval na postel a pomalu se otočil i k polekané medičce.
"Neměla by si náhodou durman, blín nebo jinou podobnou látku? Nepředpokládám, že by ten parchant chtěl spolupracovat. “
„Počkej odkud víš, že je to nájezdník? Může to být kdokoli. Říkal si přece, že si nepamatuješ všechny lidi z karavany.“
„Vojáky, tedy alespoň jejich tváře si pamatuju všechny. Ne nijak dokonale, ale pamatuju. To, že jsem ho nepoznal není sice ten nejsilnější důkaz. Ale intuice mě jen málokdy zklamala a pokud se této stopy nechytneme hned. Zítra už ji nemusíme mít.“ chytil ji za ruku a přitáhl k sobě.
„Potřebuju tvou pomoc, kdyby mě viděl hnedka by se dal na útěk, nebo by začal boj. V obou případech bychom jej už vyslechnout nemohli. Při útěku by ho sundali stráže a při boji já. Musíš do něj nějak dostat ty odvary. Pokud se poštěstí bude blouznit a poví nám všechno co ví.“
Šlo vidět, že Kataríně se do takové akce vůbec nechtělo. Pak si ale uvědomila, že díky ní může být to vražedné běsnění u konce a tak nakonec překonala strach.
Jako první do lazaretu vstoupila medička. Po chvíli vstoupil Kurt, ač tiše a neslyšitelně, aby se neprozradil. Raněný spal, jen si ze spánku broukal pochodovou melodii. Katarina se snažila postupovat potichu, ale tak, aby na ní nebylo poznat nic nenápadného. Snad naschvál zrovna jeden z léčených dostal záchvat kašle, který prošel ohlušivě celou místností a vzbudil nejednoho pacienta včetně toho na kterém teď záleželo.
„Hej! Hej! Jsi hluchá! Dělej sním něco, než mi z něj přeskočí.“
"Okamžik, prosím. Jen slabý záchvat. Mladík má za sebou pneumotorax. Může být rád, že dýchá. Všimla jsem si, že jste měl podobné zranění.
A tento dávivý kašel vás může také klidně polapit. Chcete nějaké anestetikum? Nerada bych viděla dalšího pacienta v křečích, dávících krev."
Jako by až podezřele dlouho hledala medikament v zásuvce blízké skříně. Mladík ji pečlivě pozoroval, ale nakonec začal jen nadávat, jak pomalá a neschopná Katarina je.
„Vypijte to,“ pronesla přísným, ale v konci až vystrašený hlasem. Chlap uchopil skleničku se sirupem a sledoval při tom lékařku. Ačkoliv byla již zkušená, strach ji přemáhal a začaly se jí mírně chvět ruce. Čehož si samozřejmě lazar všiml. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že chlap neumí ani do pěti napočítat. Už mu bylo jasné, že je prozrazen. Sklenici přitáhl k bradě a sledoval reakce chvějících se dlaní Kataríny, které se při pohledu jež do ní bodal mladý nájezdník třásly čím dál více.
„Tak durman ty děvko,“ hodil po ní sklenicí, která se tříštivě rozbila těsně vedle Kataríniny hlavy o trám děravé střechy. Vzhledem k poranění byl až neuvěřitelně pohyblivý a z lůžka vyskočil a srazil ji k zemi. Chopil ji v pokleku okolo hrdla. Než ji však stačil začít škrtit, pocítil velmi silnou bolest. Kurt mu vší silou dupl na nataženou achilovku, která se v jeho pokleku doslova nabízela. Poté už vnímal jen sílu, která vynořená ze tmy vláčí jeho tělo ven z místnosti. Rychlost, kterou dřel tváří o hrubě tesanou podlahu jej až překvapila a pevný úchop, který mu nedovolil se čehokoliv zachytit ještě více. Práh, který byl u vchodových dveří mu natrhl nos a potom už jen cítil tupé údery do hlavy, když ho Kurt vláčel po dřevěných schodech nohama napřed. Zrazu jedna velká, silná rána botou do brady a tma.
„Takový to mohl být zajímavý večer“, povzdechl si Kurt svazující bezvládné tělo.
Ráno bylo chladné, mlha se těžce a nekonečně táhla nad jezerem doprovázena silným zápachem spalujících se těl mrtvých vojáků. Z daleka bylo slyšet praskot padajících stromů kácených zdejšími vesničany. Hledač se pomalu sesednul na posteli a protáhl si záda. Poohlédl se po místnosti a vedle slaměných postelí viděl své zakrvácené šaty.
„Tak co máš v plánu teď Kurte? Nemyslel jsi si snad, že se o tom včerejšku nedozvíme?“
Párkrát ještě zamrkal, aby se mu roztáhly oči a viděl kdo přesně na něj mluví. Těsně vedle vchodových dveří ve vysokých botách a červeném kabátci stál Vladimir.
„Taky přeju dobré ráno, nemusíš mít strach bylo mi to hned jasné. Měli bychom se domluvit, jak budeme postupovat. Výslech je momentálně klíčový.“
„Ano, proto jsem na něj poslal své nejlepší lidí. Ti už budou vědět, jak toho parchanti zlomit, věř mi.“
„Je ti doufám jasné, že bolestí nic nezískáš. Lidé jako jsou tihle jsou mučení už odmala a jediné na čem jim záleží je jejich skupina.“
„Pak se tedy obleč, jak nejrychleji umíš, než z něj vymlátí duši.“ promnul si velitel ruce a zvýraznil tak zlaté, prošívané ramena kabátce.
Vesnice nebyla nijak velká, tudíž mučírna nemohla být nikde daleko. Když procházeli kolem hradební zdi byl již slyšet křik z malé chýše na jejím konci. Před níž stála jednotka čtyř mužů ve zjevně dobré náladě.
„Pozor!“,okřikl vojáky Vladimir a ti jak by je nabodl, okamžitě stáli jako svíčky. „Jak pokračujete? A podrobně!“
Jeden z vojáků vystoupil z řady trochu podnapile. Což neušlo ani veliteli.
„Pane, neřekl ani slovo. Právě zkoušíme horký olej pane.“
„Idioti, podotkl Kurt. Nechte mě s ním na chvíli. Dokud se z něj dá ještě něco dostat.“ Voják se zašklebil a s naštvaným výrazem se zadíval na Velitele.
„No copak jste neslyšeli! Ven všichni! A ještě jednou bude jediný z vás ve službě ožralý, osobně ho v tom chlastu utopím.“
Jako když bičem práskne, všichni vypadli. Kurt pootevřel dveře chýše a viděl již zohavené tělo s četnými popáleninami v rozkroku a na stehnech. Nájezdník už blouznil, a bylo vidět, že mu nezbývá moc času. Oči měl mrtvé jako ryba a už ani nekřičel, jen něco nesrozumitelného mumlal.
„Pověz mi bratře, jak tě máme pochovat?“ řekl naprosto klidným hlasem hledač dřepící před zmrzačených tělem. „Přeješ si být pohřben do země nebo chceš být spálen a rozprášen na nějakém speciálním místě? Pověz.“
Nájezdník se silnou třesavkou a značnými záškuby pootočil hlavu směrem ke stropu a do prázdna vyslovil.
„Jezero, na jehož začátku i konci čeká smrt. Nikdy jsem to nechtěl vyslovit.“ rozkašlal se při tom, jak mu začala u rtů pěnit krev, ale na to poslední slovo stejně sebral zbytek sil. „Děkuji.“ a jeho hlava již bezvládně spadla na hruď.
Dveře chatky se opět otevřely s hlučným vrzotem. Kurt pohlédl na postávající vojáky.
„Tím olejem příště polijte panty na dveřích.“
„No tak co? Zjistil si něco?“ tázal se Velitel. Kurt se jen otočil zpátky do dveří na mrtvé tělo.
„Pošlete ho po jezeře, bylo to jeho přání. Pokud mohu usoudit, tak bárku zapalte. Každý má z něčeho strach, je zajímavé, že někdo se bojí života po smrti. Veliteli budu potřebovat hodně silných mužů, připrav je na těžký boj.“ Ještě chvíli pozoroval tělo uvnitř chatrče se svraštěným čelem a kroutil hlavou, pak se otočil a odešel k jezeru.
Na východ od vesnice bylo staré molo. Nejspíše jej používali rybáři ještě před otevřením dimenzí. Napovídala tomu úprava a styl opracování dřeva. Kdysi byl Milukov v podstatě uměleckou oblastí. Řezbářství zde bylo na opravdu mistrovské úrovni, tak jakož i vinařství. Nížina s kdysi jen občasnými přeháňkami dopomáhala vínu ke kvalitě, která byla vyhlášena až v nejvzdálenějších krajích. Kurt se posadil na molo a opřel se zády o zdobený vyřezávaný sloupek. Hleděl do dáli a představoval si, jak to tady muselo před lety vypadat. Kolik muselo být na jezeře prámu a na dnes již pustých polích různých vinic a sadů. Kolik zde muselo žít lidí a zvířat. V dálce zahlédl náznak čistého žlutavého záření v čistém tunelu, který se vytvořil v mlze. Sluneční záře i na dálku, tak hřejivá a kouzelná. Ale když mrkl vše se ztratilo, viděl realitu. Mrtvou vodu, mlhu a chladný vítr narážející do ztrouchnivělého dřeva, kdysi uměleckého díla.
Velitel měl na náměstíčku před sebou nastoupeny své nejlepší může. V jejich očích bylo vidět nadšení, jak se těšili po dlouhé době do boje. Do opravdového boje, přepadu a nejen úklid po útocích nepřátel, ať už lidských nebo zvířecích. Všichni stejně vystrojení, čekající na rozkazy jako špalky naskládané v pravidelných mezerách.
„Čekali jsme příliš dlouho na to, abychom to teďka posrali, chlapi. Společně s naším novým bojovníkem musíme zničit chátru, která sužuje tohle prokleté místo. Ráno se nám podařilo získat informace o skrýší nájezdníků, co drancuje, vraždí a okrádá zdejší kupce a vesničany. Dnes bude vykonána spravedlnost, na kterou jsme tady tak dlouho čekali“ vykřikoval mezi své muže Vladimir z vyvýšené platformy.
Jeden z vojáků udělal krok vpřed, pohleděl, počkal na gesto, aby mohl začít mluvit.
„Pane, kde tedy vyrážíme?“
Kurt se zjevil jako duch neslyšně mezi nastoupenými vojáky a Vladimírem stojícím na schůdcích.
„Jezero na jejímž začátku i konci čeká smrt. Povězte mi vy, kde pramení tok, který plní zdejší jezero.“
Na všech bylo vidět zděšení, nastalo ticho. Dokonce i velitel ztratil barvu.
„No tak jste to slyšeli. Všichni jste tady připraveni i na ten nejkrutější boj. Každý ať má u sebe pochodeň, se zvonem se k pramenu nedostaneme.“
Kurt tak trochu nechápavě, pozoroval opadající touhu po boji mezi vojáky. Bylo zřejmé, že pramen je na velmi nebezpečném místě a bez zvonu bude velmi riskantní opustit bezpečí vesnice.
„Hledači, rozhodl jsem se svěřit ti první oddíl. Jsou to dobří chlapi a proto bych byl velice nerad kdybych o ně přišel. Vyrazíte jako první, my vás budeme následovat. Bylo by hloupé postupovat v tak velkém houfu. Tady Vinc terén velmi dobře zná. Bude vás vést až k pramenu. Nějaké otázky?“
„Co je to za místo, kam vlastně jdeme?“
Velitel pokynul rukou na vojáka, jež se jmenoval Vinc a bezeslovně mu tak vydal rozkaz o vysvětlení.
„Pane, je to pod vrcholem Havraní skály. V podstatě je tam rozlehlá jeskyně, kdysi sloužící jako sklad vína. Dnes je to ale hnízdiště gareon. Nějak nechápu, jak by tam mohla být základna nájezdníků.“
Mezi všemi zavládl neklid a oči všech nyní padaly na hledače.
„Určitě se velmi brzy dozvíme pravdu. Nicméně, jste tady už několik let a podle všeho jste toto místo jako možnou nepřátelskou základnu vyloučili. To byla možná chyba. Pokud jste připraveni, vyrážíme.“
Jednotka se bezeslovně dala do pohybu. Kurt si dopnul kabátec a zrychleným krokem zamířil přímo do čela.
Čím dále se vzdalovali bráně, tím více se zvedal vítr a nervozita vojáků. Někteří se snažili vypadat klidně, ale absence zvonu a zhoršujících se viditelností byla na všech znát. Po hodině cesty se začal vítr uklidňovat a stezka po které putovali skončila. Před nimi se rozprostíral divoce rostoucí les, přes který nebylo vidět žádnou používanou trasu. Žádný náznak vychozených cest, jako důkaz aktivity v okolí.
„Pane, teď už půjdeme pouze lesem. Nešel jsem tudy už pěkně dlouho. S posledními průzkumy okolí skal jsme skončili již před rokem kvůli gareon. Ty mrchy se nějak přemnožily.“
Kurt byl chvíli zticha. Snažil se zaměřit všechny svoje smysly na okolí, aby dostal slovu, jež mu rozkázal Vladimir. Zaráželo ho, že opravdu nebylo vidět nikde ani náznak jakékoliv stezky. A také to, že les byl na poslech úplně mrtvý. Bylo slyšet praskání větviček a kymácení korun stromů. Jen sem tam zaslechl podivný zvuk znící jako stahování koženého řemenu. Zvuk jako když dotáhneš tkanice bot tak silně až vržou.
„Všichni mě poslouchejte. Víte, jak vypadá šachovnice? Přesně takto chci abychom ve dvouřadu šli za sebou. Ve předu a vzadu půjdou střelci, uprostřed zbytek. Rozestupte se na deset stop tak abyste viděli chlapa za sebou i před sebou. Já a Vinc půjdeme jako předsunutá hlídka pár metrů před vámi. Pamatujte snažte se dělat co nejmenší hluk a koukejte kde šlapete je to tady samá bažina. Vinci jdeme.“
Vojáci se se sklopenými hlavami zasmáli, jelikož tento postup terénem se učili hned po odvodu a hledač s nimi mluvil jako by tuto metodu snad sám vymyslel. Kladl důraz na rozestupy a na vzdálenost dohledu mezi jednotlivými vojáky. Po krátkém rozestavení byli všichni na pozicích. Kurt s Vincem se před lesem otočili na zbytek dali znamení dlaní a začali se ztrácet v lese načež skupina vyrazila za nimi.
Les se ze začátku divoce rozpínal všemožnými druhy dřevin. Jeho kraj byl lemován břízami a mezi nimi jasany. Opodál se rozprostíraly smrky, jedle a borovice až pomalu přešel jen na vysoké a polámané smrky. Hledač se snažil sledovat mech na kmenech, aby měl přehled o azimutu. Věděl, že i voják, který tudy už kdysi šel mohl během dlouhé trasy sejít ze směru a zbytečně cíl obcházet. V hlavě se mu přemítalo, kdo pojmenoval tuto oblast roviny, jelikož stále scházeli potom zase vycházeli kopce a zbroj začínala ukazovat svou váhu. Proto už skupina postupovala velmi pomalu. Přínosné bylo během pochodu to, že vojáci vzadu byli opravdu dobře vycvičení a postupovali tiše, takřka neslyšně. Stejně, ale stále sem tam zazněl pronikavý zvuk, jaký zaslechl už na začátku lesa. Podle síly větru, jež získal svěžejší nádech se před posledním svahem les otevřel. Vinc se po výšlapu strmého kopce zastavil a zalehl, čehož si Kurt nejprve nevšiml, jelikož právě sváděl souboj s opaskem zařezávajícím se mu do břicha a beder.
„Tss, stůj.!“ zašeptal Vinc, jak nejsrozumitelněji mohl.
„Co se děje?“ Přikrčoval se Kurt se signálem zaťaté pěsti nad hlavou, aby i zbytek jednotky zůstal stát. Jak se přikrčený snažil vyšplhat nahoru za Vincem, podklouzla mu noha na mechem zákrytem kamenu a svalil se jak trefený jelen.
„Posraný mech… Co se děje?“
„Sleduj řeku, támhle nad jezem vidíš?“
"Je sám nebo si viděl i někoho jiného?
„Myslím, že je sám, ale jistý si tím nejsem.“ Snažil se stále ostřit na okolí a ani ne padesát metrů stojícího může uprostřed řeky.
„Zůstaneme tady, v téhle pustině by sám nebyl nikdo. Nesmíme se prozradit. Běž informovat zbytek, myslím, že už stejně potřebujeme všichni vydechnout. Já budu prozatím tady. Dávej pozor na hluk a chlapi ať se připraví raději na boj.“
Vinc se snažil přikrčený slézat svah a uklouzl na stejném kamenu jako Kurt. Jeho meč ne moc silně, ale přece zacinkal o kámen. Muž stojící v řece, ale nejspíše nezaslechl nic a stál stále ve stejné poloze jako předtím. Zvláštní, zamyslel se. V té zimě a zdá se, že bez pohybu stojí ve vodě. Že by až tak trpělivý rybář? Po chvíli se neslyšně, až to Kurta překvapilo, připlazil Vinc nazpět.
„Tak co, viděl si i někoho jiného?“ zadýchaně zašeptal.
„Je to divné, ani se nepohnul. Kolem něj taky žádný pohyb. Opravdu v téhle oblasti nikdo nežije? Podívej stojí tam jak kámen. Vůbec se mi to nelíbí.“
„Myslíš, že je to past? Můžeme zkusit prak. Jeden malý kamínek do vody a třeba se nám chlápek rozhýbe.“
Chvíli po sobě házeli pohledy mezi mužem a sebou až na sebe nakonec oba kývli. Hledač popravdě řečeno ani nevěděl co to prak je, ale snažil se to na sobě nedat znát. Vinc si z hlavy sundal vzadu utažený bandalír a ze země zvedl kámen. Ten vložil doprostřed svěšené látky a za pomoci jejich konců začal bandalírem vířit nad hlavou. Přesně naučeným a vytrénovaným pohybem škubl rukou a kámen šátek opustil s obrovskou rychlostí. Kurt žasl, tak primitivní a přitom tak účinná zbraň. Inu, rána to byla pěkná, leč netrefila tak přesně jak měla. Oblázek se při rotaci vyhoupl nahoru a z nevelké dálky šel slyšet jen tupý zvuk narážejícího oblázků do hlavy muže v řece. Oba strnuli, avšak nepřestali jej bedlivě pozorovat. Stojící muž se však ani nehnul.
„Zajdi pro dva chlapy, zbytek ať se přesune k tobě na kopec. Tohle je divný, takovou ranou by padl na zem kůň. Natož tak člověk.“
Vinc si zavázal bandalír a stále ještě s údivem ve tváři se plížil k jednotce. Za chvíli byl však s ostatními zpět. A pouze bylo vidět, jak ukazuje na přední střelce a na Kurta.
„Chlapi potřebuju abyste šli křižmo zamnou tak deset metrů a kryli mě. Mám v plánu jít se seznámit.“
Vojáci pokynuli a tasili z toulce šípy. Kurt už ani nezkoušel jakkoli se plížit a kráčel si k řece jakoby nic. S každým metrem, blíže řece byl nervóznější a nervóznější. Střelci jej stejně pomalým krokem následovali a i na nich byl vídět adrenalin a strach z přepadu. Snažil se uklidnit poslechem vody jež obrážela kamení, což však moc nepomáhalo. Na břehu protější strany řeky byla vidět vydupaná cestička kdesi do lesa. Pochopil, že jsou konečně na stopě a taky, že muž v řece je mrtvý a pečlivě přišpendlený kůly. Společně prohledali blízké okolí břehu a nakonec signalizovali klidnou oblast zbytku. Když všichni sešli k řece vojáci vynesli z řeky tělo, kterému na krku visela cedulka „Vítejte“. Jeden z vojáků akorát utrousil.
„No co, jiné město jiné zvyky, u nás se třeba vítáme chlebem a solí“.
Ani Kurt se neubránil úsměvu a rozkázal se smíchem na rtech pochovat tělo.
„Rozbijte tábor, počkáme tady na posily ale nechci vidět žádný oheň, rozdělte si i hlídky co dvě hodiny ať se střídáte.“
Noc byla chladná a tichá. Jediné, co se Kurtovi nezdálo byl zvuk odněkud připomínající dotahování kožených řemenů. S důvěrou, jenž vložil do vojáků nakonec usnul. Byl velmi unaven. Terén, ve kterém se všichni prodrávali, překonávali na dobrých šest hodin a jak se dozvěděl, cíl jejich cesty je už nanejvýše tři hodiny cesty. Nicméně v noci je absolutně neschůdný, jelikož všude jsou rašelinové kapsy. A nerad by se dočkal toho, že mu několik vojáků zmizí nenávratně pod povrchem.
Časně z rána je dohnala jednotka v čele s Vladimirem.
"Tak co? Nějaké stopy? Nějaký pohyb? pálil ze sebe dychtivě otázky.
„Byli jsme přivítání, ale stopu máme. Nemůže to být už daleko. Raději jsme počkali na tebe a tvou jednotku, jelikož vlastně ani nevíme, kolik jich tady je a terén je složitý. Každý luk a meč navíc je garancí úspěchu.“
„Rozumné Kurte, nenechat pozabíjet mé chlapy. Říkal si něco o stopě?“
„Na druhé straně řeky vede vyšlapaná cestička někam do lesa. Podle Vince směrem přímo ke skalám. Chtěl bych tedy kolem ní, samozřejmě s tvým souhlasem postavit tvé může pěkně do řady naproti sobě přes svah, aby v případě dezerce nájezdníků soudili tyto parchanty šípy. Tebe bych chtěl mít u sebe máš u chlapů respekt a pokud nastane chaos. Budeš jediný, koho budou vojáci poslouchat.“
„Jak vidno byl jsem opravdu hlupák, když jsem tě poprvé viděl a myslel jsem si, že si jen pouhý vesnický trhan. Máš mé slovo, tihle zločinci zde pili krev dost dlouho a je třeba jim ukázat kdo je tady pánem.“
„Pak tedy rozkaž svým mužům, aby se dostali na pozice a za chvíli vyrazíme chci si, ale nejprve něco ověřit.“
Stále mu totiž nedocházelo, odkud se bere ten zatracený zvuk dotahující se kůže. Tak tedy vyrazil sám mlčky jako můra. Řeka byla celkem mělká a nebyla široká více jak dvacet stop. Nebyl nejmenší problém přebrodit jí s takřka suchou nohou. Od břehu už bylo krásně vidět vychozený chodníček kamsi do lesa, který byl určitě nedávno použitý, jelikož trní ve vstupu do lesa nebylo do cestičky nijak rozrostlé. Vydal se tedy touto cestou a bedlivě poslouchal. Zvuk, jež mu lámal hlavou šlo díky větru slyšet stále silněji. Vše mu došlo, když viděl, že stezka, po níž šel najednou zmizela. To natažená lana v korunách stromů drásavě skučela o kožený podklad, aby se neprodřela. Zacítil se hloupě, když si vzpomněl, že i u tvrze byli nájezdníci na stromech a jeho nenapadlo, že právě proto nikde nenarazili na žádnou stezku. Vrátil se tedy zpátky, aby všechny spravil o svém poznatku.
Už od řeky viděl stoupat kouř. Velitel byl ke svým vojákům občas až moc shovívavý a dopřál jim tedy teplou snídani.
„Ten kouř, Vladimire. To je náš nejlepší spojenec.“
„Jak to myslíš, nejlepší spojenec? Copak ti nedošlo, že riskuji odhalení, jen proto, že spousta z nich se může dneska naposledy normálně najíst?“
„Když přejdeš řeku a budeš sledovat stezku, zjistíš, že zmizí. Nájezdníci totiž mají cestu v korunách stromů a kouř jim znemožní ji použít. V nejhorším případě, kdyby nám nějací nahoru unikli budeme nuceni zapálit les. Abysme jim znemožnili přesun. Nebo je od tama prostě vykouřit pěkně vlhkým listím. To by mohlo stačit, dým je pořádně hustý a dávivý“
„Pak tedy po směru ke skalám rozložíme táboráky a nachystáme k nim listí. Vítr nám fouká krásně směrem ke skalám nebude jich třeba mnoho. Les už není dlouhý více jak dvě míle. Jen terén je špatně schůdný. Jdu tedy vyslat chlapy nachystat opatrně dýmovnice a vyrazíme, začínám mít s toho všeho dobrý pocit.“
V čele jednotky se znovu setkal Kurt s Vincem. Nicméně na vojákovi šel vidět stále se zvětšující strach z otevřeného prostoru, který odděluje skály od lesa. Na jehož okraji už bylo slyšet drásavý nářek gareon, které na vrcholu skály měly hnízdiště. Chvíli kopírovali kraj lesa, než se dostanou k jeskyni, netrvalo dlouho a začali cítit kouř. Štiplavý a příšerně smradlavý hustě stoupající kouř. Ohniště velké minimálně deset stop valilo hustý a oslepující dým přes vchod jeskyně. Důmyslně postavené průduchy nad vchodem dokonale odváděly kouř směrem přes něj a tudíž zabraňovaly vstupu gareonám a taky vstupu kouře do jeskyně.
„Teď už to chápu Kurte, jak je možné, že na ně dravci neútočí. Ten smrad mi obrací nehty na rukou, ale vymyšlené to mají perfektně.“
„Neříkal si náhodou, že jeskyně kdysi sloužila jako sklad vína?“ zeptal se zamyšleně Kurt.
„V podstatě to nebyl pouze sklad, ale taky se tam víno dělalo. Můj praděd, když byl kluk, sem s dědou chodil každý začátek podzimu na burčák, který tam dělali v sudech tak velkých, že bychom se do nich vlezli s celou jednotkou.“
„Myslím, že sem dostal nápad, jak vylákat ty Hrdlořezy ven.“
„Chceš se snad schovat do sudu?“ zasmál se Vinc, konečně trochu uklidněný.
„Zastav jednotku a připravte se na útok. Zvláštní, že to, co je právě teď chrání bude nakonec i to co je zničí. Kde se dělá víno musí být také odvětrávání a vsadím se, že bude vykopané v tomhle pískovcovém masivu přesně uprostřed. Bude stačit, když ho znovu otevřu a dým jež se nyní válí před vstupem do jeskyně se začne jako do komína valit přímo jeskyní. Tedy pokud se nepletu“ Ještě chvíli se dral ve vousech a pozoroval okolí jeskyně. Snažil se najít nejlepší cestu na vrchol a přemýšlel co asi bude dělat, když na něj vyletí dravci.
„Kurte.“ oslovil ho Vinc s respektem ve tváři. „Myslím, že by to mohlo vyjít. Jeskyně měla původně dvě části. Jedna byla zavalena právě kvůli špatnému odvětrávání. Takže je logické, že v té druhé bude průduch.“ na chvíli se znovu zadíval na skálu.
„Jednou bych chtěl být jako ty, uvidíme se po tom všem a pořádně se napijeme.“ zadíval se ještě na chvíli k jeskyni a pomalu se odplížil ke zbytku jednotky.
„To je zase jednou nápad.“ řekl zcela normálně hlasitě hledač a rozeběhl se naproti pískovcové skále.
Ta nebyla nijak vysoká, ani příliš strmá, ale byla vlhká a pískovec klouzal. Naštěstí i na takovém podkladu se mezi skalami sem tam našel nějaký keřík za který se dalo zachytit. Snaha přírody přežít je někdy opravdu neuvěřitelná. Už byl v úctyhodné výšce a dokonce viděl i nad koruny stromů, co mu jen oči dohlédly a žasl jak krásně se mezi nimi valí kouř. Vojáci odvedli dobrou práci. Vše co by navrchu bylo by se udusilo během chvíle.
Po namáhavém lezení se dostal až nad vstup, kde ho do očí štípal dým stoupající vzhůru. Věděl, že někde musí být ventilační otvor nebo i více. A přemýšlel, jak je vlastně nájezdníci ucpali. Přece jen vynést nějaký materiál tady nahoru je nesmírně složité, musí to být něco zdejšího. Každopádně vzhledem k tomu, jak to tam páchlo neobývaly tento vrcholek ani gareony, které bylo stejně ale slyšet. Hnízdily totiž o něco dále, ale strach z nich nebyl aktuální. Dým se totiž plazil i po tomto vrcholku.
Pomalu prohledával terén, když mu uvízla noha v puklině skály. Zadíval se na divný povrch, kde uvízla jeho končetina. Byla to hlína. Jílovitá hlína na pískovci. Rozložená dobrých deset loktů do kruhu. Bylo mu jasné, že jeho hledání je u konce. Zbytek práce už budou muset vykonat vojáci dole.
Nejprve hlínou zacpal improvizované komíny nad vstupem, tvořené z dutých kmenů. Celkem impozantní práce na hrdlořezy. Poté vytasil meč a začal se prohrabávat hlínou jako pes zakopávající kost. Po deseti minutách zacítil dřevěný podklad. Nejspíše poklop, který se používal původně. Ještě chvíle hrobnické práce a dřevěný kryt byl na světle světa. Až překvapivě lehce ho vyklopil na hromadu hlíny okolo a cítil, jak se tudy pomalu dere vzduch. Pomalu se vytáhl z hliněného hrobu ven a už cítil, jak ho začínají pálit oči. Z díry se začal valit kouř a z jeskyně zase nájezdníci zadušení a oslepení kouřem.
Pro lučištníky v čele s Vladimirem a Vincem to byli velmi snadné cíle. Bylo to jako sledovat soutěž v lukostřelbě, akorát terče byly poněkud živější. Nejméně padesát nájezdníků vyběhlo ven do náruče smrti. Podivný pohled se naskytl právě střelcům, kteří viděli, jak se předbíhají a shazují. Jen aby se zachránili jsou schopni povalit svého bratra, který je zpomaluje při jejich cestě k životu a podepsat mu tímto aktem rozsudek smrti.
Kurt se sklouzl po skále a dopadl přímo na nájezdníka umírajícího pod tíhou šípů, které se na něj svalily jako by je přitahoval. Někteří se ještě stačili bránit vytažením meče, ale hledači stačilo pouze papírovat a odrážet údery. Střelci byli výjimečně dobří. Do deseti minut nastalo ticho a jediný zvuk vydával praskající oheň tlející do jeskyně, která už nevydala žádnou živou bytost. Z dálky zaslechl gareony, opouštějící své hnízdiště. Vítr se nejspíše otočil jejich směrem a vzhledem ke změně vzdálenosti a tloušťky pilíře dýmu, se jim ani nedivil. Naštěstí se rozhodly pouze utéct a ne útočit.
Kurt se rozhlédl po okolních tělech a konečně se uklidnil. Jedna z mrtvol třímajíc jeho brašnu držela v ruce i dřevěnou klícku. V ní frkal krasavec lehce omámený dýmem.
