Článek
Ráno bylo v kachlovém pokoji chladné a však probuzení bylo neuvěřitelné. Ještě včera měl ustláno na smrkových větvích a dnes se probudil v peřových cýchách se stříbrným prošíváním na posteli tak měkké, že se mu z ní nechtělo ven. Na stole vedle postele byl nachystán čerstvý chléb, sýr a pořádný kus masa. Spánek musel být opravdu tvrdý, jelikož ani nepostřehl osobu, která prostřela. Byl zde také džbán s vodou, ve kterém plavalo jakési žluté ovoce.
Dlaněmi si protřel oči, posadil se ke stolu a pustil se do královské snídaně. Už velmi dlouho nejedl ještě teplé pečivo. Většinou se dostal k tvrdému chlebu, který musel rozmočit ve vodě, aby se dal vůbec jíst. O kořeněném mase ani nemluvě. Vepřové bylo šťavnaté, nejlepší jídlo, co kdy jedl, usmyslil si. Dokonce i lehce nakyslá voda, snad od toho ovoce, byla tak osvěžující, že se cítil jako znovuzrozený. Pohlédl k oknu, kde byl odložen prázdný talíř plný hrubých drobků s odérem skořice. Zasmál se. Po snídani se Kurt oblékl a vyšel na verandu, kde na něj už čekal Krasavec, sedící na zábradlí pro uvázání koní, evidentně taky dobře nasycen.
„Tak tedy pojďme příteli, dneska si už povezeme zadky v sedle.“ Krasavec se líně snesl na rámě svého pána a zdál se být poněkud nafouknutý. Jak si před chvílí myslel, vážně dobře nasycen. Městečko bylo už časně ráno velmi živé, kupci tlačily své povozové stánky na tržnici, následování dětmi, které čekaly co, kde komu vypadne. Dokonce se mu povedlo zahlédnout i cukráře, který se tvářil jako by mu někdo vypálil živnost. Když procházel kolem hledače velmi hlasitě, tak aby to všichni viděli si odplivl.
„To je ale milý člověk, co myslíš?“ odvrátil svůj pohled na krasavce. Ten jak už to tak bývá, neudělal nic. Na tržnici však nešel a namířil si to rovnou ke vstupu do města. Tam, dle dohody měla čekat jednotka se kterou měl vyrazit vyjednávat. Snažil se přemýšlet o všech možných variantách, které se naskytnou. Opravdu je jeho pověst silná natolik, aby odvrátila útok? Opravdu je možné vyjednávat s nájezdníky, kteří celý svůj život pouze berou a zabíjejí? Je snad nějaká spojitost mezi jeho návštěvou a setkáním s hrdlořezy? Samé otázky a ani jedna odpověď. Jediná možnost, jak zjistit pravdu, byla vydat se na starou pilu a přesvědčit se o ní.
Před bránou byla nastoupena jednotka dvaceti mužů v těžké zbroji v rozestoupení tak, aby tvořili tunel k hledačovu novému koni. Starosta jim asi dal pořádně najevo jak moc si ho váží. Opravdu to byl pro něj příjemný zážitek, procházet se jako vládce mezi dvořany. Vojáci měli své hnědožluté stejnokroje s oboustrannou sekerou jako znakem města. Všichni do jednoho stejně vybaveni. Přilby z tenkého plechu vystýlány kravskou kůží. Pás vedoucí přes celou hruď, na jehož konci visel středně dlouhý meč. Ty dlouhé už se používaly převážně v ironických soubojích na slavnostech. V praxi byly příliš těžké a než se s ním dokázal voják ohnal, byl už několikrát seknut, či bodnut. Někteří obratnější jedinci si oblíbili kombinaci s kopím. To vrhli na nepřítele jako první ať už úspěšně či ne, rozhodili nepříteli rovnováhu a pokračovali ve smrtelném tanci. Každopádně kopí u sebe neměl ani jeden. Na konci uličky stál hrdě vzpřímený, nádherný vraník s hřívou tak černou, že se vedle ní krasavec cítil jako hrdlička. Jeden z vojáků vystoupil z řady, aby přivítal nového velitele.
„Pane, dostali jsme rozkazy doprovodit vás ke staré pile. Jsme první úderná Trenčská. Mé jméno je Alan a dle rozkazu starosty vám máme vyhovět ve všech ohledech. Tudíž vám tímto předávám velení nad svými muži.“ zvučný mladík se zařadil zpátky do řady a srovnal se jako by polkl pravítko.
„Výborně pánové, jsem Kurt a jsem velice poctěn, že jsem byl obdařen tak skvělou jednotkou. Jedno vám ale řeknu. Dneska nechci bojovat a proto jedeme pouze vyjednávat, takže pokud to nebude nutné, nechte meče pěkně v pochvách. Vím, že jednat s někým kdo si od nikoho nenechá rozkazovat a je zvyklý si vše brát silou je nemožné. Vzpomeňte si však na to, že statisticky je pokaždé možnost neočekávaného elementu. To znamená, že takřka vždy je nějaká, byť malá šance na nějakou neočekávatelnou událost, která může zamíchat kartami v náš prospěch. Snažte se je nevyprovokoval a třeba se opravdu obejdeme bez boje. Celý výsledek je vlastně jen a jen na nás. No, na co koukáte vyrážíme.“
Kompanie dvaceti a jednoho, pokud tedy nepočítáme Krasavce se rozešla směrem ke staré pile. Jako první jeli průzkumníci, jak vidno ostřílení vojáci, neboť cokoliv, co bylo, byť jen trochu vidět komentovali. Co se středu patroly, tedy Kurta týče, ten si cestu ve vskutku vydařeném dni náramně užíval, hlavně tedy nového vraníka.
„Konečně nemusíme šlapat pěšky. Co ty na to?“ Krkavec, jenž se úplně ztratil v hřívě vraníka, jen otočil hlavu a ani nepípl. Zjevně byl od snídaně ještě indisponován. Vzhledem k nafouknutému hrudníku.
Jednotka se v čele s Alanem vydala po proudu bujaré řeky směrem ke staré pile, která v minulosti sloužila jako jedna ze zásobovacích cest. Vládlo úplné bezvětří a panovala dobrá nálada vzhledem k teplému počasí. Okolo řeky vedla stezka, místy byla silně poškozená, ale nedávno přes ní někdo tahal pěkně těžké vozy. Což samozřejmě neušlo jak Kurtovi, tak i průzkumníkům. Okraje byly celé rozdrásané od nepříliš širokých kol vozů a kolem cesty šla vidět udupaná tráva.
„Stát, chlapi tudy vede nějaká kupecká stezka?“
„Ale co vás bere pane, tady nejezdí živá duše. Všichni se bojí nájezdníků.“
„Tak mi tedy vysvětlete, jak je možné, že tudy jeli povozy.“
"Asi někdo zabloudil pane, to se tady stává často podívejte, tam jeli po cestě, ale jakmile se otočili, určitě jeli po krajnici, aby se jim na té tvrdé hlíně plné balvanů nerozpadly povozy. Musely být pobité ze všeho co se našlo podívejte tady je nějaký starý soudek určitě kupci.
“ Otevřete to", zavolal Kurt.
„Pane je to nějaká smradlavá žlutohnědá hlína. Určitě hrnčíři.“ Chvíli se rozmýšlel, ale nakonec se rozhodl jít dále. Přeci jen vzhledem k rozsahu zdejšího trhu, bylo více než pravděpodobné, že nějaká karavana sešla z cesty.
„No tak tedy budeme pokračovat.“
Cesta se různě klikatila okolo řeky, která byla, jak si mezi sebou povídali vojáci, jedna z mála úrodných na ryby. V tomto období, se ale ryby třou a proto je zakázáno lovit. To však neodrazuje některé pytláky, aby si přilepšili a drze je prodávali sušené na trzích. Nicméně nenatrefili na jediného z nich. Během dvaceti minut se řeka rozestoupila do náhonu vedoucího k pile. Myslel si, že od náhonu to už nebude trvat dlouho, ale opak byl pravdou. Od křižovatky se terén zhoršil, což znemožňovalo rychlý postup. Koně neustále zakopávaly na hrbolaté, vlhkým kamením poseté pěšině. Trvalo jim nejméně půl hodinu, než se dostali na tvrdý a pevný podklad převisu pod kterým byla pila. Zanedlouho bylo slyšet skřepot kola, které jí kdysi pohánělo. Znamenitý nástroj využívající proud vody otáčející kolem, které přes dřevěný pastorek přenášelo sílu získanou vodou na soustavu kladek. Závěsný nástroj rezavý, jak louče v podzemí hradu, líně skřípal naprázdno.
„Už tam budeme pane, tady pod tím kopcem to je pila.“ Kurt byl pořád více nervózní, ne však ze setkání, ale s toho, že během přesunu nenatrefili na jediného hrdlořeza nebo živou duši. Přitom byl starostou ujištěn, že setkání bylo naplánováno dopředu, tudíž očekával hlídky. Vše se zdálo až příliš jednoduché.
Pila byla opravdu obrovská. Kolo, jež okupovalo náhon z řeky se líně otáčelo a skřípalo zvláštním znepokojujícího zvukem. Polo shnilé špalky a kulatiny se válely neroztřízené po celém place. Hlavní část tohoto místa byla bezesporu budova s hlavním náhonem. Pastorek dříve zmíněný už byl velmi starý a chybělo mu více jak polovina ozubení, to se krásně promítalo na pohybu řezného nástroje, který se pohnul maximálně do poloviny svého funkčního rádiusu. Vedle něj byla otevřená budova beze stěn s pod střechou naskládanými kmeny. Uprostřed byla studna a u ní pomalu vyhasínající ohniště. Celou siluetu pily uzavírala budova do tvaru otevřené břitvy vyvýšená na hrubých trámech. Hledač sundal kabát a zavolal do mystického ticha.
„Vážení, přišli jsme si promluvit, nechceme bojovat. Vím, že tady jste, na znamení, že nebudeme bojovat všichni položíme zbraně.“
Jednotka nechápavě pohleděla na Kurta, trvalo jim nejméně minutu, než se všichni odzbrojili, ale nakonec poslechli. Ze dveří největší budovy vyšlo asi deset nájezdníků s napjatými luky. Dlouhé luky, které třímali v rukou byly smrtící na dálku. Šípy totiž nabraly nebezpečnou rychlost kvůli váze a vyhnout se jim bylo takřka nemožné. Momentální výhoda byla ta, že ochoz byl úzký a další napnutí nepřátelům bude trvat velmi dlouho. Nicméně to neměnilo nic na tom, že první palba bude velmi bolestná. Kurt zaslechl zpoza zad.
„Tak a teď nás všechny postřílení co je tohle za nemožného velitele. Prostě idiot.“ Kurt se otočil k vojákovi a zašeptal.
„Ještě jednou něco takového uslyším a nedovedeš si ani představit kolika způsoby tě zmrzačím.“ Řekl to takovým tónem, že i chlapi okolo něj znejistěli a postavili se do pozoru odkládajíc zbraně před sebe na zem. Najednou jako by se zastavil čas. Dokonce i nástroj pily utichl. Ticho před bouří, řekl by básník.
Ze dveří se vynořil malý dlouhovlasý chlapík s dýkou u pasu. Z pod rozepnuté košile mu byl vidět náhrdelník vyrobený ze zubů. Dokonce se Kurtovi zdál povědomý. Klidným a celkem komickým krokem vyšel na verandu a zvolal.
„Čemu vděčím za takovou návštěvu?“ Hledač sesedl z koně a odpověděl. „Jsem Kurt z Lysohor a přicházím…“
„Já vím, kdo jsi ty jeden parchante, naši chlapi s tebe mají strach, ale já ti něco řeknu, nebojím se tebe ani tvojí jednotky, když budu chtít do jednoho vás tady postřílím.“ Kurt zaťal pěsti a s potlačeným hněvem řekl.
„A mohla by se mi teda tvá maličkost alespoň představit? Nerad totiž diskutuji s někým kdo nevím, kdo je.“ Na všech už bylo vidět napětí. Nejmladší z oddílu hypnotizovali své pohozené zbraně, ti starší takticky odepínali z postrojů dřevěné štíty ve snaze uchránit se proti šípům, které mohly vyletět každou vteřinou. Ještě stále je ale trošku uklidňoval chladný a klidný přístup nového velitele.
Mladík s prazvláštním náhrdelníkem se začal smát až se zalykal a pokračoval.
„A nemáš to jedno parchante, teďka už je stejně pozdě. Mám tě přesně tam kde jsem tě chtěl mít.“ Otočil se na své střelce a něco šeptal. Kurt už viděl tento pohled několikrát. Nečekal, než se mladý dosměje a okamžitě se otočil k chlapům a zavelel.
„Pánové končíme s vyjednáváním. Štíty dopředu. Nezapomeňte, nesmí natáhnout podruhé.“
Sotva to dořekl začala salva z nepřátelských luků. Během jedné chvilky, ne delší, než v řádu vteřin bylo zabito pět Trenčských. Nájezdníci nebyli hloupí. Nejprve trefovali ty, kteří se nestihli ukrýt za štíty a aby mohli znova natáhnout. Kurt jen taktický řval „do boje nenechte je znova nabít.“Alan běžící v čele proti střelcům hodil zvláštní skleněnou lahvičku, která ihned po dopadu vytvořila hustou mlhou. Stejně však přišla druhá salva. Tu však pochytali dřevěné štíty krom jednoho projektilu, jež trefil koně. Běželi stále rychleji proti střelcům, dělily je sotva tři metry od schodů k ochozu. Naštěstí byli nájezdníci méně zruční s dlouhými luky a ne všichni stačili nabít a raději tasili meče.
Kurt už byl v čele a se zarudlým obličejem běžel přímo k mladému veliteli. Naráz zacítil zatahání Krasavcem za levé rameno a naučeným pohybem zamnul meč k levému spánku. Cinknutí šípů o tělo meče bylo oslnivé, zejména tedy pro lučištníka, který nechápavě zíral jak jen to mohl vykrýt. Než vyšli schody, padli další dva vojáci s Kurtových řad, avšak zbytek se dostal nahoru. Mladík s dlouhými vlasy mezitím utekl do domu. Kurt doběhl k lučištníkovi a již z dálky mu vrhl dýku rovnou do stehna. Jakmile se nájezdník sklonil vytáhl mu z toulce šíp a zarazil mu jej do spánku. V duchu si pomyslel, tak se to dělá ty bastarde. Za ním stojící mečíř zaútočil sekem shora. Hledač výpad vykryl bez větších obtíží a udělal dva rychlé kroky napravo od něj. Při tom posledním přitáhl meč k ramenu, aby odrazil další výpad, tentokrát z boku, rychlý úkrok s piruetou při jejíž dokončení dlouze zespoda sekl. V podstatě necítil ani odpor. Špička meče proťala nájezdníkovi hrdlo a ten se skácel k zemi. Pohlédl za sebe, kde Alan jako smyslů zbavený bodal stále do stejného žáriovce, který už byl jak jehelníček. Nechápal, až poté zaslechl bolestné slovo, můj bratr.
Se zbytkem nájezdníků už nebyly nějak extra problémy, vycvičení vojáci si s partou v podstatě kluků hravě poradili.
Jakmile bylo slyšel poslední smrtelný vzdech nájezdníka na ochozu, zbývalo jen jediné, zjistit kde je velitel a kde je zbytek skvadry. Vyklidili terasu a rozestavěli zbytek vojáků okolo všech možných východů, zahrnuje i okna. Kurt se spolu s bývalým velitelem a dvěma vojáky postavil před vstup do chalupy. Rozkopl dveře a prohodil jimi jednoho mrtvého nájezdníka, ve kterém okamžitě skončil zaražený šíp. Nečekal ani vteřinu a vběhl dovnitř. S mečem sevřeným pevně obouruč.
V dobře osvětlené místnosti stál malý vlasatý chlapík s lukem v ruce, snažíc se znova natáhnout. Kurt byl však rychlejší a jednou rychlou ranou urazil z luku jeho ruce mečem. Podlahu zalily kapičky krve z rozřezaných dlaní a bolestivé vzdechnutí.
Vyvalil oči při pohledu na nájezdníka, který se najednou dal do smíchu.
„Ach Kurve nebo jak si ty parchante říkáš, že ti to ještě nedošlo. Proč nás tady bylo tak málo. Bitvu jsme možná prohráli, ale válku vyhrajeme.“ Hledač se zamyslel, co mohl přehlédnout, srazil ho na zem a začal klást otázky.
„Chci vědět, kde je zbytek, co mělo znamenat to divadlo s vyjednáváním a kdo jsi zatraceně ty?“
„Kdo jsem já?“ Smál se nájezdník. „Mé ctěné jméno, jsem doufal, že si pamatuješ. Když jsem tě viděl naposledy bál jsem se tě. Teď už ale strach nemám já obávaný Lamza.“ vytahující malý dráp z boty.
V Kurtovi trhlo, jelikož mu došlo celé to divadlo, intuice ho nezklamala. Lidé se nemění, to vůdce nájezdníků je celou dobu ve městě jako strážný a pečlivě připravoval plán, bez něhož by nikdy město nedobyl. Ty stopy vozů byly stopy nájezdnické kavalerie a ta smradlavá hlína byla síra. Dokonalé, skrze hradby vedou kanály, které při výbuchu udělají průchody hrdlořezům a padací most je dokonalé místo, pod kterým se skrýt před lukostřelci. Kapky krve se mu začaly splavovat po zádech. Silně udeřil hruškou meče doprostřed lokte nepřítele, aby pustil zbraň.
„Připravil jsem tě už jednou o Správce, Ravim bude další. Tvé jméno si sice nepamatuji, ale ten ksicht jen tak z paměti nedostanu.“ Klečel na kolenou a unaveně se zvedal opřen o meč, jež právě Ravimovi zabodl do hrudi. Tomu povolily svaly a upustily na zem znovu držený zavírací dráp.
„Pane, co se děje, co se stalo?“ Tázali se vojáci.
„Okamžitě zapřáhněte koně, které tady najdete a zpátky do města, dokud ještě můžeme něco zachránit. Celé to byla léčka, zbytek nepřátel právě útočí na město. Musíme se tam co jak nejrychleji vrátit. Dle informací Grenta, by měla být skvadra Žariovců okolo dvou set bojovníků. Tady jich byla sotva kupa.“
“ Přišli jsme o pět mužů, o další se připravit nenechám. Nebudou čekat, že jsme naživu a můžeme na ně zaútočit s týla. Za hradby se stejně nedostanou." než to Alan dořekl. Ozval se velmi hlasitý výbuch směrem od Trenče.
„Rychle k městu“, zavolal již velmi chraplavým hlasem Kurt. A okamžitě vyrazil tryskem zpátky. Vojáci naskákali na koně, bezohledně přes mrtvoly svých kolegů se hnali za ním.
Jel, jak to jen okolnosti dovolovaly. Místo kluzké oblázkové cesty zvolil rozlehlou louku, ve které najel na stopu vozů, jenž zcela jistě patřila nepřátelům. Ani ti neriskovali poškození během přepravy a zvolili tuto obchůzku, která nakonec zkrátila přesun. Hnal tryskem. Špatně dopnutý postroj na meč jej cyklicky mlátil hruškou do žeber a koně stále stáčel na pravou stranu. Nebyl čas, šlo o každou vteřinu. Ztráty na civilních životech se s každou vteřinou zvětšovaly. Nehledě na Trenčské vojáky. Díky hradbám jich ve městě nebylo více jak padesát. Převaha nepřátel byla tudíž obrovská. Kůň byl už unavený a udidlo měl celé zpěněné od horkých slin, krasavec neseděl nýbrž poletoval nad svým pánem. Konečně se dostal na křižovatku, kde začínal náhon. Zbytek jednotky jej následoval skrze mlhu a urputně drásali oře až na samou hranici možností. Město už bylo necelou míli daleko, když se ozvaly další tři obrovské výbuchy. Kurt ještě více nakopl slabiny koně a hnal se vpřed až ujel svým vojákům. To ho ostatně netrápilo, ve vřavě, která tam teď musí být, by stejně nikdo jeho rozkazy neposlouchal. Každý by se připojil k nejbližší jednotce a bránil by město rozkaz ne-rozkaz. Přeci jen, měli tam rodiny a to pro ně byla priorita.
Město bylo na dosah. Jak si myslel, v okolí padacího mostu byly vozy obrácené dnem vzhůru, aby se nájezdníci mohli dostat pod padací most a strhnout ho jako záštitu, pak už jen zapálili sudy se sírou v otvorech kanalizace vedoucí skrze hradby a bum, město je otevřeno.
Nářek, křik, chaos a zabíjení přesně tohle nyní nabízelo město. Nápis na městské bráně už nenabízel, co sliboval. Kurt projížděl přes most okolo několika mrtvol mezi nimi dokonce i děti a strážný se kterým se setkal předchozí den. Hořící těla, umírající ranění a hořící domy. Hlavní brána vypadala silně poškozená, nicméně odolala. To se ovšem nedalo říci o hradbách vybulených do příkopu v místech nejbližších stok okolo mostu. Ty byly od spodu rozevřený jako květy a kolem nich tisíce třísek. Všude byla cítit odporná sírná pachuť s příměsí aroma pálících se těl. Rychle vyhodnotil situaci podle otvoru, do kterého vletěl krasavec. Obrátil koně a přeběhl s ním skrze spadlou hradbu. Pozitivum bylo, že městská stráž měla velmi dobré lučištníky a ti zabili mnoho hrdlořezů. Skrze otvor se dle rychlého přepočítání nedostalo devět návštěvníků. Ti byli, ale dobře informováni o pozicích střelců a proto se velmi rychle o tyto pozice postarali a sunuli se hlouběji do centra. Právě to byly nejspíše ty další tři výbuchy, protože po krytých střílnách zbyly jen hromady kamení a prach. Zbytek domobrany je však nepustil dále jak na náměstí před tržnici.
Kurt vjel dále za bránu, kde se mordovala snad stovka lidí, seskočil z koně a vrhl se na nájezdníky. Lučištníci měli momentálně znemožněnou střelbu, neboť ve vřavě hrozilo, že by zasáhli i někoho ze svých řad. Bojovali tedy na meče. Ve většině takových bitev vyhrávají ti, kteří mají větší výdrž. Probodnout někoho po boji ztupeným mečem nebo dokonce seknout, kdy už docházejí síly je velice obtížné. Ve své podstatě se protivník musí prostě umlátit anebo trefit tak dobře, aby mu ochablá některá část těla. Prozatím bez povšimnutí naběhl do týla nepřátel. Nejbližší protivník se zrovna chystal z hora silně seknout klečícího trenčského. Hledač zvolil výpad z boku mířený na odkryté ledviny. Mocný úder do nechráněné části uspěl. Dokonce se mu až odrazila čepel od páteře až mu zavibrovaly ruce. Klečící voják s proseknutým stehnem pomalu čekal na smrt, ale ta se vzhledem k rychlosti krvácení velmi rychle blížila.
Výpad se neobešel bez odezvy. Byl prozrazen. Žáriovci nikdy nehráli férově a naběhli na něj v počtu pěti můžu. Neměl by proti nim sebemenší šanci, vběhl tedy mezi mlátící se hlouček. Nadopován adrenalinem kolem sebe mlátil jako bez rozumu, až uslyšel jednoho křičet “ zkurvenej hledač je tady, zabte toho parchanta". To ho ovšem nabilo ohromnou energií dokonce mu to zalichotilo a běsnil dále. Kroužkovaná košile snášela údery bezchybně, ale svalstvo několikrát zasažené mečem už začaly nesnesitelně bolet. Vykrýval se však jak nejlépe mohl a útočil zejména z půlobratu, kdy měnil směr pokaždé do jiného úkroku, aby zmátl nepřátele útočící z mrtvých úhlů. Po pár minutách zjistil, že se začíná posouvat do středu dění a už byl velmi vysílen.
Ačkoliv byli nájezdníci povětšinou mladí, odhodlání a výcvik v boji jim nechyběl. Několik desítek branců městské stráže padlo a fronta se přesunovala dále k tržišti. Do brány vrazili vojáci vracející se ze staré pily. Posledního z nich ovšem trefil velmi přesně hozený oštěp přímo do koně a ten se vyvalil na bok přímo v bráně. Kurt si všiml, co to bylo za vojáka byl to ten, co našel soudek se sírou. Spadl bohužel tak nešťastně, že si zaklínil obě nohy pod umírající zvíře. Beznaděj v jeho tváři, když se k němu dral nepřítel byla doslova oslepující. Hledač se vzhledem k silným útokům nebyl schopný z boje vyprostit včas, aby mu pomohl. Když se konečně na pár chvil díky změně útoků, kdy útočil výhradně seky na nohy, mohl znovu na vojáka otočit už byl po smrti. Nejméně sedm nepřátel padlo jeho mečem a stejně tak i jeho spojenců v blízkém okolí. Náměstí bylo poseto těly a mnohdy o ně bojující zakopávali.
Vlna nepřátel se neúnavně přelévala z jednoho místa na druhé. Využívajíc všech prostředků, jak prolomit psychiku obránců. Co mohli, to zapálili a vraždili jako diví i prchající civilisty. Dobře vycvičené jednotky zdejší obrany ale nepolevovaly. Věděli, co je v sázce. Jen to na nich, na těch zbylých patnácti vojácích je osud tohoto místa. To oni musí vydržet. Nájezdníků byla však převaha. Metoda pálit a vraždit co se hýbe se jim nakonec stala osudnou. Zdejší měšťané měli velmi zvláštní náturu a i když ze začátku utíkali, postavili se pod tíhou vlastních ztrát do boje. Okenice domu se otevřely a z nich začaly pršet šípy, další vlna obránců přišla v podobě sedláků a kupců vyzbrojených vším možným včetně vidlí a kos. Šípy pršící z okenic létaly jako roj včel a trefovaly přesně. V jednom okně stála dokonce dívenka, smrtelně rychlá. Řeznický tovaryš rozeběhnut s vidlemi bodl nepřítele až se bodce ohnuly a ještě praštily štýlem othance do hlavy. Svou velkou chvíli si prožil také protivný cukrář. Vybavený dlouhou, těžkou a ostrou lopatou na vytahování sladkostí z pece. Kroužil s ní kolem hlavy a podařilo se mu ostřím jednomu protnou hrdlo a druhému přetnou vázy v rameni. Ten s poraněným ramenem upustil meč a zakleknul. Místní řezník mu poté otevřel lebku zkušeným úderem sekáčem. Nepřátelé určitě nepočítali až s takovým odporem a dali se na ústup. Během této chvíle už jim ani nic jiného nezbývalo.
Nájezdníků zbylo sotva dva tucty a dali se na útěk, rozhodnutí běžet skrze mohutnou bránu. Kurt na chvíli vydechl, hledíc na spojence před sebou třímající v rukou luk s hořícím šípem. Asi půl lokte od hlavy mu proletěl šíp. Zkrvavená Kurtova ruka se výhružně zvedla proti spojenci. Avšak, když se otočil k místu doletu šípů nestačil si ani zakrýt uši. Lučištník trefil soudek s petrolejem vedle brány sloužící pro moření pochodní a tím zatarasil východ unikajícím nájezdníkům. Když zazněl poslední smrtelný výkřik, který v zápětí vystřídal pokřik vítězný. Začal se rozhlížet kolem sebe.
Hledač pohleděl na střechy budov a uviděl krasavce létajícího nad starostovým domem. „Tak a jdeme vyjednávat.“ Sám se své myšlence usmál a dal se do běhu.
Byl už silně unaven, když vystoupal ke dveřím. Meč schoval do pochvy a ze zad sundal hůl, řekl si, že zabíjení už bylo dneska dost. Během toho se alespoň vydýchal a nabral tolik potřebné síly. Rozkopl dveře a v ten moment mu na rameni přistál krasavec. Z temné místnosti musel tento vstup vypadat mimořádně efektivně. Jak to tak ale bývá, jediný kdo tento výjev viděl, byly dveře odražené od zdi, které se znovu zavřely. Pohlédl na vyřezávaného koně. Ten vypadal jako by se mu smál. Další pokus už provedl klasickým použitím kliky.
„Ravime,“ zakřičel do místnosti, „je po všem. Vzdej se a nechám tě umřít jako muže.“ Kurt opatrně pokračoval do vysoké místnosti ale s holí před sebou. Kroky na leštěné podlaze byly slyšet s ozvěnou i když se snažil našlapovat opatrně. Hůl ve zpocených rukou zlehka a pomalu přehmatával stále však nataženou. Zaostřil sluch a slyšel neustálé krokování v hlavním sále budovy. Nervózní přesun z místa na místo a tiché nadávání. Uklidnil se a do sálu vešel jako by byl očekáván. Uprostřed ležel na podlaze starosta s nožem zabodeným v břiše. Nad ním se sekyrou v ruce Ravim. Celý tento výjev doplňovala trofej narvala na stěně. V místnosti byly vidět stopy zápasu. Grent se nedal porazit zadarmo. Dle všudypřítomných střepů a dokonce shozeného divočáka se tady musel odehrát vskutku pestrý boj.
„Jedno se ti musí nechat hledači, málem jsem si myslel, že si mne odhalil již před rozhovorem s tímhle prasetem. Nechal jsem se unést“ Otřel vůdce nájezdníků sekeru o starostovu bradu a odplivl si na něj. „Štěstí, ale stálo při mě a ty jsi blázen, který věří v sílu slova. Já věřím jedině v to, že co si nevybojuješ, nikdy ti nebude doopravdy patřit. Tak co? Musel si být mým plánem ohromen. Tak dlouhá příprava a nakonec prohra i díky tobě. Je mi jedno že město nebude moje a že nejspíše umřu, ale tebe zabiju teď a tady a náramně si to užiju. Pak naporcuju tohle prase, přesně tak jak si zaslouží.“
Kurt se narovnal do postoje hodného vojáka a zastrčil si hůl do koženého řemenu za záda. Promnul si ruce a založil je na prsou. Pohlédl se na nájezdníka, zasmál se a pravil.
„Nerad se opakuji Ravime, ale kvůli tobě udělám výjimku. Prohrál si a pokud se vzdáš dobrovolně, nechám tě umřít jako muže. V opačném případě ti smrt natolik prodloužím, až o ní budeš prosit.“ Protáhl si krk a mlčenlivě hleděl na soupeře.
„Na mě nemáš hledači, sekerou trefím na dvacet kroků běžícího zajíce, jak se mnou chceš asi bojovat. Vždyť si ani nevytáhl meč ty nulo“ Kurt se jen pousmál a dodal.
„Takže jsi si vybral druhou možnost. A bojovat s tebou nebudu to opravdu nebude nutné.“
Naráz nájezdník kvikl jako vepř při porážce a povalil se na zem. Podlahu zakapaly krůpěje krve a ozval se hlasitý úder pádu. Nejprve když padl Ravim a poté cinknutí čepele. Kurt již delší dobu pozoroval starostu, který byť měl v břiše zabodený nůž, pozoroval Ravima ze země a v ruce třímal bajonet na dopisy. Byla jen otázka času, kdy udělá chybu a připlete se tlouštíkovi na dosah. A tu chybu udělal, přesně kdy měl. Až nepředstavitelně hbitým pohybem přetnul ležící starosta šlachy pod lýtky nájezdníka. A poté se komicky snažil zvednout. Jako když povalí tele.
Ležící vůdce bolestí ječel jako dítě. Kurt pomohl starostovi na nohy a se zaujetím pozoroval nůž trčící z jeho břicha. „Ach tak Kurte, prosím tě chápeš to, ten hlupák do mě vrazil jen pětipalcovou dýku v podstatě jsem to ani necítil a to se mi na zasedáních smáli, že mě to přírodní brnění jednou zabije a hle naopak zachránilo. Už se nemůžu dočkat až se o tuhle historku budu dělit s přáteli u piva.“ brnknul ještě o madlo dýky rukou. Naklonil se nad ležícího, ale šklebil se od bolesti.
„Tak co Ravime, už se těšíš až se staneš historický prvním mučeným na krtkovi? V podstatě budeš průkopníkem, toho si važ. Ne každý si vydobyl pověst jako ty, takže se těším i já.“ Zavalitý starosta ještě odkopl ležící sekeru a s velkou slávou vyšel na ochoz. Do místnosti vběhla stráž a ihned začala svazovat poraženého nepřítele. Ten se snad i na popravu těšil, neboť nejevil žádné známky odporu. Před domem již byl nastoupen velký dav, který toužil jen a jen po pomstě. Všichni chtěli vědět, kdo je zodpovědný za celou tu spoušť. Nadávali a vykřikovali. Jeden přes druhého, ostatně stejně jako na tržnici.
Starosta se široce rozkročil, stále s nožem v břiše. Zvedl ruce nad hlavu a jako když bičem práskne. Všichni utichli.
Jako každý velký politik i Grent znal moc mlčení. Dobrou minutu stál a prohlížel si jednoho po druhém v davu. Najedou se zdálo, že snad všichni nesli vinu, začali pozorovat zem a nikdo se nechtěl setkat pohledem se zavalitým vládcem tohoto města. Až nebylo slyšet ani štěkot psů, starosta promluvil.
„Vážené dámy vážení pánové, občané Trenčína, dnes je historický okamžik, kdy jsme díky spolupráci dokázali porazit velmi mocného nepřítele. Děkuji vám všem, jste chrabří a stateční. Dnes slavte. Z pokladny uvolňuji tisíc mincí takže v hospodě dnes pijete všichni zadarmo zítra v poledne proběhne první část trestu pro vůdce nájezdníků.“ Dav se rozkřičel vítěznými výkřiky a starosta pouze mrkl na vojáky pod schody.
Kurt ještě zaslechl, jak jednomu šeptá.
„Svažte toho parchanta a poté mi zavolejte lékaře, trochu mě píchá v břiše.“ pomalým a opatrným krokem po schodech se odebral s vojáky zpátky do domu. Hledač se rozhodl vydat s ostatními do hospody kde si šel zaslouženě odpočinout.
Krasavec lehce přistál na Kurtově rameni a nesl se jako samotný král s hrudí vystrčenou před sebe. Ulice byly již naplněny lidmi oslavujícími vítězství. Nejvíce jich však bylo před hospodou. Jindy jistě tmavá a zatuchlá putyka se nyní tvářila jako královská hodovní místnost. Okna byla dokořán takže i mezi upocenými vojáky byl cítit závan čerstvého vzduchu. Jablečné a rybízové víno teklo proudem za neustávajícího nezvučného zpěvu místních, ale jinak výborné místní skvadry hudebníků hrajících na různě tvarované housle a kytary.
Kurt se posadil do rohu stolu k největšímu z otevřených oken s Krasavcem na rameni. Za oknem bylo vidět několik lapiduchů hromadících bezvládná těla na povozy. Zvláštní paradox mezi náladami venku a vevnitř. Jak rychle jsou schopní lidé zapomenout na to co viděli a co zažili. Nebo snad jen doufají, že si zdejším alkoholem vymažou paměť a zapomenou na všechny ty hrůzy, jichž byli svědky. Multitónová skladba se společně s přibývajícími opilci zrychlovala a byla čím dál více sprostá. Neustále se však jednalo o skladby zaměřené na choulostivá témata, za které by se červenal snad i Hrdlořez.
"Hej hochu malý, nahání tě starý
Podívej jak běží, udýchaný kněží
Hej dečka křičte, křičte s plných hrdel.
Než vás kněží chytne a roztrhne vám prdel.
Dívenko proč pláčeš, nemáš se čeho bát
Já jsem mladý voják, já mám holky rád.
Jen si klidně lehni, chci si jenom hrát."
Kroutící hlavou hledal místo, kde všichni berou nápoje. Jeden se mu přisunul sám od konce stolu. Nejprve však jen tak seděl a přemýšlel. Po chvíli se chopil korbele, aby se také trochu uklidnil a nasál zdejší veselou atmosféru. Ačkoliv bylo víno kyselé a teplé, mělo v sobě vše, co nyní potřeboval. Uklidňující a omamné účinky.
Hospoda se začala plnit a ke stolu si přisedli další vojáci. Nevěnoval jim však pozornost, neměl náladu s kýmkoliv vézt konverzaci. Chtěl si jen odpočinout. To se však nedalo.
„Chlape, kde jsi se tak naučil zacházet s mečem. Pozoroval jsem tě v boji, jako bys tančil a všichni kolem tebe umírali.“ Zeptal se jeden z přísedících.
Jelikož měl v sobě hledač již pár korbelů, nepovažoval za nutné poučovat lidi kolem sebe o slušnosti seznamování a proto stejně odpovídal.
„Víte chlapi, když jsem opustil jeskyni Broche tak jsem už tehdy měl tělo samou jizvu. Většina lidí si myslí, že jsme jen sebranka učenců, co kdysi pletichařila s mocnými panovníky a na špinavou práci si najímala žoldáky. Nu u nás se jaksi praktizovalo a to velmi tvrdě. Spoustu znalostí jsem však pochytil řekněme z praxe během svých cest..“
„Nu a co vůbec děláš a kdo je tenhle krasavec co tě tak bedlivě střeží“, zajímalo se osazenstvo. “
„Pátrám po vzniku a významu dimenzí a krasavec, to je můj nejvěrnější přítel. Je složité spoléhat se pouze sám na sebe, ale ještě složitější je spolehnout se na někoho jiného. Tenhle společník je naprosto ideální, ještě nikdy mě nezklamal a ještě nikdy nikomu nic nevyzradil. Tady jsem se objevil, abych sehnal koně a mohl cestovat na východ. Tam mne zatím vedou všechny stopy.“ vyprázdnil do sebe tuplák a hlasitě odříhl.
“ Aby mi huba upadla, o hledačích jsem už slyšel. Matka mi říkala jak navrátí světu jeho tehdejší krásu. Prosím o prominutí, že jsem se nepředstavil. Jsem Matyáš Kal a tenhle medvěd je můj bratr Rhodos. Živíme se hlídáním karavan a právě máme namířeno do Milukov. Bylo by mi ohromnou ctí, kdyby si nás doprovázel. Máme stejnou cestu." nadzvednul korbel pro přiťuknutí směrem ke Kurtovi.
“ V tom případě, mé jméno je Kurt a rád s tebou a tvým bratrem budu sdílet cestu." doplnil si svůj dřevák a opětoval přípitek.
„Hej medvěde, vytáhni Ferret. Tohle musíme zapít. Kurte neboj tohle je pití pro pořádné chlapy, říkáme mu lak na rakve.“ Tmavá lihovina se do hrnku táhla jako lampový olej, ale voněla několika bylinami. Kurt pozvedl dřevěný hrnek a vylil do sebe jeho obsah. Alkohol byl velmi hořký a velmi silný, avšak měl neznámou a výbornou chuť která se ne a ne vytratit. Se vší slušností si vyžádal ještě jednu rundu, aby nekulhal a s již otupělým výrazem ji do sebe naklonil. Poté si spolu podali ruce a hledač se s omluvou vytratil do pokoje spát.
Na ráno se sbalil na cestu a napadlo ho zajít se rozloučit se starostou. Neuvěřitelným způsobem jej bolela hlava. Jako by mu na ni někdo štípal dříví a každý rychlý pohyb bolest ještě stupňoval. Jen nevěděl, zda byla s ferretu anebo sladko-kyselého jablečného vína, který bylo cítit po celém pokoji.
Kurt osedlal koně a vydal se k popravišti. Krasavec opět okupoval koňskou hřívu. Na náměstí byla spousta lidí a všichni čekali jen na jedno, až uvidí nejnovější mučící nástroj zvaný krtek. Kůň zafrkal, když projížděl davem a zastavil se až když hledač dal znamení mírným zataháním za uzdu. Starosta zrovna končil proslov velmi zajímavými slovy.
„Drahý Ravime, před rokem jsem ti slíbil, že za záchranu mých lidí, nezůstaneš nikdy o hladu. A jelikož vždy své sliby plním, budeš tedy i nadále nasycován. Dovol abych ti představil krtka.“ Nástroj vypadající jako postel měla na sobě okovy a ve prostřed byla ocelová tyč s dokulata tvarovanou hlavou. Na tyči byl velmi jemný závit a při šroubování tato tyč stoupala pomalu do zad toho, jež byl na posteli přikován.
Odsouzený byl připoután k tomuto lože a starosta znovu začal s proslovem.
„Toto úžasné zařízení ti drahý příteli zlomí páteř a ty zůstaneš navždy v této poloze bez možnosti nějakého pohybu. Tvůj trest bude v tom, že tě nechám takto žít, budu tě krmit a ty se budeš nucen dívat, jak moje město vzkvétá.“ Náměstím se rozezněl potlesk a pískot davu. Vůdce křičel jako pominutý, avšak zanedlouho bylo slyšet křupnutí a za ním jen hlasitý jásot davu přihlížejícího popravy. Kurt se setkal pohledem se starostou a kývli na sebe. Poté obrátil koně a vydal se k bráně, kde již čekala karavana se kterou se vydal do Milukov.
