Článek
Venku byly slyšet hlasy. Desítky hlasů volající jeho jméno. Desítky hlasů radostně oslavujících vítězství. Před domem plály louče, květiny s dary se válely před dveřmi a obohacovaly tak jinak znehodnocenou verandu. Někteří dobrodinci šli až tak daleko, že se s ním chtěli setkat a mlátili pěstmi do dveří, aby jim otevřel. On však seděl mlčky na slaměném stolíku s deníkem v ruce. Na stole před ním měl rozházené kartografické náčrty a rozhodoval se, který získá místo v deníku jako mapa zdejší oblasti. Dav venku si už žil vlastním životem a vzhledem k tomu, jak byli civilisté naladění alkoholem, možná by si ho ani mezi sebou nevšimli. Už dávno věděl, že se nezdrží a vzhledem k tomu, jak moc nenáviděl pozornost byl rozhodnut, že zmizí v tichosti.
Ačkoliv si nikdy nepřipouštěl lidi k tělu sváděl vnitřní boj, zda se jít rozloučit alespoň s Katarinou. Přeci jen ho něco táhlo k tomu, aby zjistil, co je na ní tak jedinečné, co je na ní tak zvláštní. Proč zrovna ona utkvěla v jeho paměti. Přesvědčoval sám sebe, aby prostě odešel. Přesně tak jako vždy, sám.
Dlouho jen tak seděl a bezmyšlenkovitě procházel poslední pasáže deníku po zesnulém hledači ze Sněžné, v domnění, že změní myšlenky. Stále totiž myslel na Katarinu. Pomalu nad ním vyhrával chtíč, když si všiml zvláštnosti mezi stranami. Na každé straně byly nepatrně tučnějším písmem napsány jednotlivá slova. Což mohlo znamenat jen jedinou věc, a to šifru. Chtíč po medičce opadl. Začal se prodrávat vakem, aby našel kus čistého papíru a mohl si dělat poznámky. Vytáhl svůj deník a do něj zapisoval jednotlivá slova.
„Chceš-li najít konec cesty, musíš najít začátek. Tam se dozvíš pravdu, události počátek. Vydej se na východ k zakletému městu, tam nalezneš proroka, jež ukáže cestu.“ přečetl nahlas Kurt a pohlédl na krasavce sledujícího slavící vesničany. Ten však o jeho přednes vůbec nejevil zájem a sledoval dění venku.
„Je nejvyšší čas vyrazit.“ vypustil hledač do prázdna, když balil deník do vydří kůže. Zatáhl spony na vacích a poohlížel se po místnosti, zda něco nezapomněl. Jeho pohled se zastavil až u obrazu hada šplhajícího po meči pověšeného vedle okna. Vzpomněl si opět na ni. Na tu, která se mu zaryla pod kůži. Na to co by mohlo být, kdyby opět nezasáhl osud. Chvíli bloumal načež se rozhodl zmizet beze svědků. Pobral ze země vaky, hvízdl na krasavce a potichu se vyplížil z domku zadními dveřmi, kde ho čekal kůň. Lépe řečeno kobyla, jelikož si ji sám vybral jako odměnu. Koně měli totiž v jeho vedení vždy svéráznou povahu a spíše ho trápili, než aby jej poslouchali. Zato s kobylou měl vždy štěstí a proto pokud mohl, volil ji.
Když osedlal koně a navázal sedlové brašny opět ho přepadl ten zvláštní pocit na zátylku. Pohlédl na stříšku, kde seděl krkavec upřeně zahleděn za něj.
„Doufala jsem, že snad zůstaneš. Po tom všem, co se stalo. Myslela jsem. Přála jsem si.“ vykoktávala ze sebe se slzami v očích. On jen stál, bokem k ní. Jako by se bál otočit. Mlčel.
„Chtěla jsem zase jednou zažít něco hezkého. Něco, na co bych ve stáří vzpomínala. Něco jiného než zašívaní ran anebo léčení ekzému. Něco příjemného. Co by to udělalo, kdyby si zůstal alespoň měsíc?“
„Křižovatky osudu. Sama dobře víš, že by se to samé opakovalo za měsíc a pak za další a další. Naše cesty vedou každá jiným směrem a každá je jinak dlouhá. Já musím odejít, jinak už tu správnou nikdy nenajdu. Navíc nikde není řečeno, že se nevrátím, tedy pokud už nebude příliš pozdě.“
Oba ještě chvíli stáli a v zamyšlení se na sebe dívali. Katarina to nakonec vzdala a s již suchýma očima odešla. Hledač sedl na koně a lehkým cvalem vyrazil na východ s Krasavcem nad hlavou. Než však přešel bránu ještě jednou se otočil, zda neuvidí její tvář. Ta však byla osamocena v hospicu mezi lazary, kde se slzami v očích přerovnávala léky. Čekala jej dlouhá cesta a proto nakopl klisně slabiny a vyrazil tryskem pryč.
Milukovská osada už byla velmi daleko. Slunce zacházelo už velmi brzo, jelikož se blížila zima. Hledač se snažil nemyslet na možnost, že letos zima opět udeří velmi brzy a on bude muset zůstat někde zavřený, jako tomu už několikrát bylo. Nebo ta horší možnost. Že se nedokáže dostat do nějaké osady a bude muset přečkat zimu mimo dosah civilizace. Je přeci jen komfortnější mít střechu nad hlavou a sem tam jídlo, než mrznout v pustině a spoléhat se pouze na lov.
Východ je nehostinné místo. Hory, řeky a tvrdá zima. Málokterý dobrodruh se vydává tímto směrem, avšak i takové jsou cesty odvážných.
Každý, kdo chce přežít se k tomu nějak léty vyvine. Lidé, zvířata i flóra. Každý organismus bojuje o život po svém a jako u všeho, vyhrává jen ten nejpřizpůsobivější a hlavně nejsilnější. Jeden z cestovatelů, od kterého kdysi Kurt četl spisy, psal o východních osadách za Tartarskými horami. Území kopcovité a skalnaté. Rozsáhlé oblasti bez lidského života, bez jakýchkoli rozcestníků, ukazatelů. Místní tuto oblast nazývali cesta spravedlnosti.
Pokud totiž odsoudili nějakého provinilce, kde jinde věšeli nebo ťali hlavy. Tak u tartarských kmenů vyháněli odsouzené do pustiny, kde je čekala jistá smrt.
Nepředvídatelné přírodní vlivy jako vichry, sněhové bouře, nekonečné deště. V neposlední řadě taky divoká zvěř. Kdo chce v této oblasti přežít, musí se přizpůsobit. Ve spisech bylo popsáno zvíře nazývané Nguai, vypadající jako medvěd, ale mnohem větší se zahnutými tesáky a podlouhlým krkem. Drápy na jeho tlapách byly dlouhé na loket a zadní končetiny byly mohutné jak třicetiletý strom. Podle dobrodruha mu zadní končetiny sloužily jako dokonalé odrazové můstky pro dlouhé skoky. Vycpaninu, kterou mohl tehdy vidět, údajně zabili lovci jen díky náhodě. Jeden z nejmladších lovců prý při útěku před šelmou zakopl s oštěpem v ruce tak, že se mu zbraň vzpříčila mezi kameny a Nguai dopadl přímo na její ostří. Lovec samo sebou zemřel na následné zranění způsobené zvířetem, které ještě chvíli žilo, ale ostatky se zachovaly. Nicméně Nguai není jediný tvor této oblasti.
V hlavě se mu začala honit myšlenka, co by asi tak dělal, kdyby se najednou tento tvor objevil někde tady. Proč mají tyto zvířata strach ze zabydlených oblastí a drží se pouze na tom svém, když dokáží člověka hravě přemoci. Třeba jsou o něco chytřejší než lidé. Snaží se žít v symbióze společně s člověkem. Od nich se máme leccos co učit. Za celá tisíciletí, kdy se vyvíjela lidská historie se pouze bojovalo o území, systematicky se vyhlazovaly původní druhy a svět se měnil podle toho kdo byl zrovna u moci, ať už šlo o náboženství, nebo rasové přesvědčení, že jeden národ je lepší než ten druhý. Vždy se hledělo jen na vývoj lidstva jako takového. Kdo ví, třeba bylo otevření dimenzí trestem za všechno to utrpení, kterého se člověk dopustil. Trest někoho většího, někoho mocnějšího. Nebo to byla jen náhoda.
Dlouhé úvahy je nakonec oprostili od času a níž by si toho Kurt všiml, setmělo se. Musel být vzhledem k rychlému koňskému kroku, alespoň dvacet mílí od osady.
Tma, mlha, že by se dala krájet a v okolí ticho jak pod hlínou.
„Musíme se někde utábořit v tomhle nikam nedojedeme.“ kůň si evidentně oddechl, snad jako by mu rozuměl, sklonil hlavu. Krasavec se po jeho hřívě líně sesunul na zem.
„Máš první hlídku, jen rozdělám oheň a už ať si na pozoru, snad nás v noci nikdo nenavštíví.“
Březové dřevo praskalo v ohni a jiskřičky odskakovaly okolo ohniště s doutnavým efektem. Netrvalo to ani dlouho a usnul.
Bodání a škubání, přesně to cítil, když jej krkavec budil. Oheň vyhasl a začalo mrznout. Přišla vichřice. Nestačil se ani pořádně sbalit a vše jen tak sebral a naházel na koně.
„Musíme se někde schovat, honem najdi nějaký kryt.“ Pták se vznesl a rozlétl se skrze stromy pod valem. Ledový déšť se zabodával jako jehličky do odkrytých rukou a hlavy. Klisna se vzpouzela, jako by chtěla svého jezdce nechat na pospas. Nekonečné čekání na signál. Hledač se s koněm rozeběhl směrem kudy letěl krasavec, ale neslyšel ho. Vítr a mlácení deště do všeho kolem mu nedovolilo soustředit smysly na jeho nalezení. Minuty se táhly jako hodiny, ale nakonec zaslechl vzdálený vřískot. Nakopl slabiny klisny a sprintem se blížili k cíli. V náhonu bývalé řeky byla jeskyně. Nebo spíše nora nějakého dávného tvora.
„Tak, a to jsem si stěžoval na probuzení v hospicu. Co myslíte vy.“ Kobyla na protest povolila svěrač a tím v podstatě odpověděla. Krasavec ani nehnul brvou. „Tak dobře, porozhlédnu se po nějakém dřevě, třeba se tu i zdržíme.“
Kořenová jeskyně byla navzdory velké díře ve stropu celkem suchá. Dokonce se zde našel i nějaký trout v podobě suché slámy. Nejspíše si ji zde natáhlo zvíře, které tam přežívalo. Po stranách byla vidět uhlazená hlína, kterou buď uhladilo zvíře, nebo kdysi voda. Za pomocí zohýbaných větvi a plachty se mu podařilo vytvořit primitivní střechu nad otvorem ve stropě a rozhodl se, že konečně bude moci rozdělat oheň. Venku silně pršelo a déšť bubnoval do plachty jako o závod. Trout byl suchý a po chvíli začaly praskat i březové větvičky nanesené z okolí.
„Taky by vás neubylo, kdybyste donesli nějaké dřevo, vy lemry.“ procedil skrz zuby Kurt. Krkavec otočil hlavou, jako by nic neslyšel a klisna jak jí bylo zvykem zařehtala. Praskající březové dřevo valilo dým pod improvizovanou střechu vyvýšenou nad dírou a norou se začalo drásat teplo. Nejprve odsedlal koně a roztahal mokré věci okolo ohně. Hrubá podsedlová výstelka byla mokrá naskrz. Okolo táboráku ještě naskládal mokré dřevo na vysušení a před vchod natahal haluze a uschlé trní, aby alespoň trochu zabarikádoval útočiště. Příjemné překvapení jej čekalo, když zjistil, že do sedlových brašen se voda nedostala a tak měl krom suchého oblečení i jídlo nenapité vodou. Díky útočišti se mu zlepšila nálada vzhledem k takřka jistotě, že tady nějakou chvíli pobudou. V podzimním období v této oblasti řádí toto počasí v některých případech i týden a přesun během tohoto deště je naprostý nesmysl. Snažil se tedy nemyslet na to, že ztratí spoustu času a riziko, že ho zastihne zima před cílovou oblastí.
Vytáhl deník a začal do něj barvitě líčit jeskyni. Její kopulovitý tvar, provizorní komín, primitivní ale přesto lóže ze sena. Kořeny plazící se po zdech i trnitou vstupní cestu s různě zakroucenými pahýly. Klisnu unavenu vstřebáváním nových zážitků, která se vybulila na zem jak po úderu palicí a krkavce vyhlížejícího do ohně.
„Měl bych tě nějak pojmenovat koníku. Máš nějaký návrh?“ Byla to řečnická otázka, jak jinak, klisna mlčela a hledač si uvědomil, že možná není špatné cestovat s někým, od koho by se dala nějaká odpověď čekat.
„Krystal, to nezní až tak špatně. Víš Krystal, že je na světě spousta lidí, co tvrdí, že když kůň ulehne je to jeho konec? Neznalost se vyplňuje pověrami a hloupým opakováním názorů nezkušených a domýšlivých pitomců. Většina lidí, než aby se sama o něčem přesvědčila si raději nechá podstrčit něčí názor, bez jakéhokoliv hlubšího vysvětlení. Nu, když se zamýšlím nad zásobami, mužů celkem s klidem říct, že vody máme spoustu. S jídlem je to horší. Vám toho nestačí tolik, kolem je spousta trávy a různého hmyzu, ale já budu o hladu. Musíme se odtud dostat co nejdříve.“
Evidentně znudění společníci si hleděli svého, a tak se hledač natáhl vedle ohniště. Nedařilo se mu usnout neustálým přemýšlením nad dalekým krajem a velmi krátkou dobou, která mu na cestu zbývá. Než se mu začaly zavírat víčka, přiložil ještě pořádně do ohně. Uklidňující praskání a vanoucí teplo od ohniště, jej nakonec stejně uspalo.
Když se probudil, ještě byla noc. Podle spáleného dřeva spal okolo čtyřech hodin. To mu celkem dohnalo spánkový deficit z minulé noci. Výstroj už byla takřka úplně suchá, stejně tak i deka pod koňské sedlo. Jen jedna věc mu přišla podivná. Samotného jej překvapilo naprosté ticho. Žádné bubnování kapek jako kapela opilých vesničanů z Trenče. Jen naprostý klid. Je pouze pár věcí co zvládnout takto utlumit přírodu. Jedna z nich je to v co hledač nedoufal a bál se, že přijde příliš brzy. Navlékl se a šel zkontrolovat situaci.
„Mor, aby to spral. Kurva.“ pronesl hlasitě a agresivně. Přesně jak předpokládal, sníh. Dokonalý tlumič přírody. Dokonalá přikrývka světa, která přichází v posledních letech dříve a dříve. Jasné mu bylo, že v doupěti zůstat nemůže a jediná cesta vede kupředu. Strach z Kataríniny reakce na jeho návrat jej potlačovala dál. Nemohl dopustit návrat.
„Tak vstávat, vy chrapouni. Čeká nás pořádně posraná cesta.“ Kobyla jako když bičem práskne vyskočila na všechny čtyři a natřásala se jako barokní pes, kterého po měsíci někdo vytáhne na výlet. Kurt vyprášil deku a hodil ji přes klisnu. Netrvalo dlouho a dopnul poslední přezku sedla zkušeným grifem. Ještě pár pohledů do prázdné skrýše, zda na nic nezapomněli a společně s krkavcem vyrazili do pustiny.
Naprosté ticho narušoval pouze dusot kopyt a rytmické cinkání rukojeti hole o sedlo. Nekonečný bílý povrch mátl terén jako by už tak nebyl dost nepřehledný. Bývalé řečiště bylo dostatečně široké a dalo se podle něj dobře orientovat v terénu. Hlavně tedy udržet směr, který byl nyní naprosto nezbytný. Mezi zartarskou oblastí a milukovskou bylo kdysi celkem mocné knížectví Hurské. Většina domácích zvířat, ať už skot, prasata nebo i psi, pocházeli většinou z této oblasti. Dobré podnebí, čisté pastviny a hlavně bohatá zemědělská půda obdarovala tuto oblast velkým bohatstvím. Tehdejší farmáři dokázali vyšlechtit velmi odolná a silná zvířata, což se jim nakonec stalo osudným.
Různým křížením vznikaly samozřejmě i zmetky. Myšleno, jako krávy které nedávaly mléko, různě deformovaný dobytek, v podstatě neochočitelné zvířata. Pro tyto nepodary kopali místní masové hroby poblíž pastvin a nejspíše z tlejících a hnijících těl se vyklubal mor, který tuto oblast doslova vylidnil. Ti, kdo přežili přikládali tuto zkázu bohu, který ztrestal místní inseminátory za to, že si na něj hráli. Vědci z Barovska však zjistili, že se do zdejších řek dostaly bakterie z mrtvol, které infikovaly spodní vody a tudíž byla nákaza tak rychle rozšířená. Pojmenovali ji černá muka, jelikož všem nakaženým začaly uhnívat údy a nakonec umřeli na otravu krve. Těla byla nachlup stejná, černé nohy i ruce a různě křečemi zkroucená. Zasedání čtyřech krajů rozhodlo o vypálení celé krajiny, jediný kdo byl proti byli bohémové, jelikož z oblasti inkasovali největší zisky a jejich uhelné doly už dávno nebyly natolik bezpečné, aby se v nich dalo těžit.
V radě orgánů čtyřech krajů byli právě bohémové ze severu, barové ze západu, Tartaré z východu a Hurové z jihu. Hurové nyní už bývalí neexistují. Poslední zmíněné zasedání však náleželo pouze třem krajům, kdy Hurové chyběli. Bohémové byli přehlasováni a jejich dojná kráva byla odsouzena k zániku. Tato nucená genocida byla nakonec historiky zapsaná do kronik jako vítězství míru. Paradox lidské povahy byl v tom, že genocida byla totální. Nevyhladili se pouze orgány vydávající rozkazy, ale všichni, v nichž tlela jen část hurské krve. Zbylé národy si poté rozdělili oblast na pomyslné tři díly. Opravdu vítězství míru.
Následující dny byly až neuvěřitelně stejné. Putování mezi bývalými brázdami řeky nekonečně se klikatící všemi směry. Po týdnu, kdy všichni hladověli už se krátily i zásoby pro Krystal. Jediné, co mu zbylo bylo pár kostek cukru, které chtěl nechat jako nouzové řešení. Po delším odpočinku v zátiší podemleté brázdy hledače probudil známý zvuk. Krasavec objevil něco k jídlu. Všechen zbytek sil se nyní sesbíral na tento snadný úkol. Pro jistotu si však Kurt vzal s sebou dýku a pomalu se plížil skrze houští bodláku až k místu, odkud slyšel krasavce. Hlad a vyčerpání ho téměř připravilo o všechny smysly. Vnímal pouze jediné, a to možnost jíst. Krkavec se honosně vystavoval vedle padlé divoké laně, jako by jej někdo maloval na portrét. Mrtvola byla čerstvá a ještě se zdála být i teplá. Což naznačovalo, že byla ulovena celkem nedávno, jenže kde je lovec.
Po bližším prozkoumání okolí a ohledání padlé laně bylo jasné, že lovec nebyl sám. Jen je velice divné, že kořist ponechal jen tak. Zvíře mělo prokousnutou krkavici a umřelo nejspíše rychle. Dále mělo několik kousanců na zadních. Nejspíše smečka vlků nebo divokých psů. To by vysvětlovalo, proč je laňka ponechána jen tak svému osudu. Oproti vlkům, psi zabíjejí pro zábavu a ne pro obživu. Možná tuto vlastnost získali od lidí. To se však už nikdy nedozvíme.
„Krasavče, vypadá to, že se dnes konečně bude konat královská hostina.“ pousmál se hladově a rozešel se směrem ke klisně.
Vyšlapaná cestička v křoví jako by se ztratila, ale azimut si stále držel. Na namrzlé hlíně mu to celkem dost klouzalo, když se k ní pomalu blížil. Sledujíc podklad se na klisnu podíval až, když u ní byl. Rázem se mu z tváře ztratil úsměv. Klisna stála, jak když ji proměnil v kámen a drásavě skřípala o ohlávku. Hledač se mýlil. Lovci nebyli divocí psi, ale vlci. Z mlaďounké laně by se najedli sotva alfa s pár vyvolenýma. Zbytek by byl o hladu, ale nejspíše usoudili, že kůň by byl vydatnějším soustem pro všechny. Přímo před nimi, necelých dvacet kroků stáli čtyři vlci. V čele nejspíš alfa. A když už adrenalinem hledač nastartoval opět omezené smysly, zaslechl zbytek smečky za nimi.
„Kurva s váma psiska, jak by už tak celá tahle cesta nestála za hovno.“ nepatrně procedil mezi zuby tak, aby neotevřel ústa a velmi pomalými pohyby začal šmátrat v sedlové brašně. Vlci byli trpěliví, věděli, že mají početní převahu a jejich kořist je doslova bez možnosti úniku a tak pomalinku přešlapovali obcházejíc svůj cíl.
Stále větší nervozita ho sužovala, když prohmatával brašnou, avšak nakonec nahmatal. Když tehdy balil v osadě věci. Vzal s sebou i alkohol, v podstatě sám na cestě si občas rád dal na usínání. Smečka minimálně o devíti kusech se pomalinku přibližovala a jasné bylo, že první zaútočí záloha. Hledač se snažil strhnout kus látky z rukávu, ale zdálo se jako by vše bylo proti němu. Nakonec však švy povolily a kus látky se mu podařilo do láhve nacpat. Zpoza klisny už šlo slyšet blížící se útok v mrazem vysušeném hustém trní. Plamen táboráku už se nadechoval z posledního a hledač věděl, že půjde o vteřiny. Látka trčící z láhve napuštěná domácím alkoholem vzplála jako suchý stvol. Vší silou ji vrhl do houští mezi vlky a ta se za jindy velmi impozantního efektu roztrhla a zapálila prosušené trní včetně jeho nájemníků. V blesku dýkou přeťal ohlávku a vší silou prásknul krystal přes zadek a ta vystřelila proti vlkům jako šíp z kuše. Kurt se rozeběhl za ní s jediným cílem. Zabít Alfu, zbytek se rozuteče.
Krystal spustila trysk, jaký prozatím nikdo nikdy neviděl a kopala jako o život. Vlci zmatení se rozeběhli za ní kromě alfy. Ta stála se zaraženým pohledem na hledače s pysky nataženými tak, že jí bylo vidět až po zadní stoličky. Hluboké vrčení pouze dodávalo agresivity.
Kurt stál s krátkou dýkou nataženou před sebe čekající na zázrak. Vlčice se rozeběhla. V tu chvíli se mu všechny smysly vypnuly a soustředil se pouze na její běh. Snažil se rychle vyhodnotit na který krok vyskočí. Jak zaútočí, půjde hned po krku? Vteřiny trvaly jako minuty a jediné co je mohlo spasit byla oběť. Dva rychlé kroky dopředu a natažená paže. Hned když ji natáhl se vlčice zakousla a snažila se jej strhnout na zem. Zakousla se však tak nešikovně, že mu řezáky pouze štípla kůži a při silném škubnutí jí zůstalo v tlamě jen kus oděvu a setrvačností padla na bok. Neváhal ani okamžik a vrhl se na ni, ale štěstěna nepřála pouze jemu a rychlý sek pouze rozřízl bestii čumák. Ta zavyla tak mocně, že hledači až naskočila husí kůže. Věděl, že podruhé už takovou šanci mít nebude. Bestie se rozeběhla znova tentokrát ignorujíc nataženou ruku a šla rovnou po krku až svalila Kurta na zem. Ten pod váhou samice upustil dýku a chytil se za krk, aby to neměla až tak snadné. Patami se odrazil do kotoulu vzad až bestie ztratila rovnováhu.
Jako zásah samotného boha se do boje vložil krasavec střemhlav narážejíc na její hlavu.
Hned na první dobrou trefil pravé oko a při odletu silně škrábl pařátem už tak přeříznutý čumák. Tentokrát bylo vytí silnější, než bouře a toho hledač hned využil. Sebral dýku do úchopu tak nešikovného, ale přesto dostačivého na jedno pořádné bodnutí. Přímo mezi prsa vlčice odkud nyní tryskala krev světlá jako květy máku. Bylo to její velkolepé finále, ale svůj boj prohrála. Po necelé minutě nastalo ticho a už se jen škubala na zemi. Jediné, co bylo slyšet, bylo vytí s povzdálí a praskání přemrzlého trní. Smečka se nevracela, královna byla poražena a poddaní si šli po svém. Sprintem vyběhl nad brázdu, zda někde neuvidí svého koně, ale jediné co viděl byl zbytek smečky odtahující mrtvou laň do hloubi olšiny lemující bývalou řeku.
„No krasavče, dneska budeme večeřit vlčinu.“ oddychl si.
S vaky nacpanými vlčím masem procházel zmrzlou pustinou a jediné co ho prozrazovalo byla pára vycházející okolo úst. Vousy měl už tvrdé a omrzlé. Tváře rudé od mrazu a strhání. I krkavec už využíval boční otevřenou kapsu vaku, který byl hodinu od hodiny těžší. Sledovali stopy, které po sobě zanechala krystal, ale vítr byl velmi nepříjemným společníkem, jež je velmi rychle zakrýval. Podél břehů se začaly objevovat pískovcové valouny a za nedlouho i pod nohami. Cesta začala nepříjemně klouzat. Po třech hodinách chůze si Kurt začal všímat štípání v botách. Došlo mu, že začíná pomalu, ale jistě promrzat. Snažil se tedy zaměstnávat prsty, aby do nich dostal co nejvíce teplé krve. Stopa už úplně vymizela, ale jinudy klisna jít nemohla. Kluzký a strmý sráz náhonu by ji nedovolil koryto opustit. Netrvalo dlouho a slunce zase dokončilo svou denní pouť. Teď teprve začal chlad pronikat až do morku kostí. Sirný prach a křesadlo měla u sebe kobyla, proto už mu bylo jedno, jestli ji najde živou či mrtvou. Hlavní je oheň.
Únava a vyčerpání si vybrala svou daň.
„Dále už to nepůjde, musím si odpočinout. Krasavče, pokud ještě nejsi skleněný, musíš mě budit. Usnout by znamenalo zmrznout. Rozumíš.“ Z vaku se pouze ozvalo zašumění peří. Hledač bojoval sám se sebou a netrvalo dlouho, když boj prohrál.
Divný mokrý hrubý dotek a pak silný náraz něčím tvrdým do čela ho vysvobodil. Ruce měl už úplně strnulé, ale když otevřel oči zalilo ho opět horko.
„Ty jedna potvoro, že ti není hanba.“ s křečovitým úsměvem hladil klisnu po hlavě. Nejspíše ji došlo, že ten člověk, se kterým cestovala umí vyrobit z něčeho oheň a vrátila se pro něj. Do hodiny měli rozdělanou takovou vatru, že se div nevysvlékl.
Kurt se svou kompanii putoval bezmála měsíc a stále se nezdálo, že by se v okolí nacházel nějaký úkryt nebo při nejlepším osada. Snažil se v sobě úkryt hněv a strach z další noci pod širým nebem, poněvadž vítr, který ho na bílém povlaku bičoval, měl už silně smrtelnou pachuť zimy. Kůň byl už znatelně unaven a sem tam začal klopýtat, čehož si už oba pasažéři stačili všimnout. Najednou před sebou z ničeho nic zaslechl křik. Kvůli větru nedokázal odhadnout, jak asi daleko je jeho původ a zda nehrozí nějaké nebezpečí.
Koryto se lámalo z prudka dolů do široké rokliny za roh. Podél rokliny se jako plot rozprostíralo velmi husté trní. Pískovcový podklad pod touto hranicí se leskl namrzajícím sněhem a uprostřed svozu se rozprostíral skalnatý pískovcový průsmyk. Všude přítomný sníh se kolem průsmyku neusazoval a jako by tál ihned po dopadu na zem. Chvíli jen tak pozoroval skalnatý masiv, zda znovu neuslyší křik a na dálku prozkoumával terén, aby si zmapoval oblast. Pískovcové kvádry měly na okolo dobrých šedesáti stop do průměru a byly tvořeny desítkami skal. Nejvyšší z nich se po sobě plazily k nebi a jejich vrcholky vypadaly jako rysy lidských hlav. Do skalnaté průrvy vedl z Kurtova směru jeden vstup přes úzkou průrvu mezi nažloutlými horninami. Díky rychle padajícímu sněhu nebyly v okolí vidět žádné stopy. Nezbývalo tedy nic jiného než se vydat místo prozkoumat.
Kluzký povrch pískovcového podkladu nedovoloval přiblížení na koni, neboť už tak silně unavená kobyla klopýtala i na pevné zemině. Sesedl tedy a nakrátko ji vedl za uzdu. Pomalým a rozvážným krokem se blížil k masivu procházejíc nízkým březovím vyčnívajícím na vrcholcích dun. Čím byl blíže tím více se začínalo oteplovat. Krkavec se vrhl kupředu jako předsunutá hlídka tiše a kvapně.
„Ty Krystal budeš muset zůstat tady. Máš moc velký zadek, než aby si se vydala dovnitř.“ uvazoval klisnu k vybulené bříze opřené o skálu. Ještě zašmátral v jedné ze sedlových brašen a vytáhl hrubé kostky cukru a zubrovku.
„Tak tady si v zátiší a nebude na tebe ani vát chladný vítr. Ještě nevím, proč je zrovna tady teplo, ale nemusíš mrznout. To je dobré nemyslíš?“ nakrmil ji z dlaně hladící druhou rukou po hlavě.
Krasavec se stále nevracel a tak se za ním s krátkou dýkou do průrvy hledač vydal. Čím více se nořil do tmy, tím větší teplo cítil. Bylo to až nepříjemné, jak ho začalo všechno svědit a kousat, když se pot dral na ven přes kabátec. Po pár dalších krocích znovu uslyšel křik, ten se však ztrácel ve zvucích padající vody. Nora, přes níž se pomalu sunul byla dlouhá dobrých sto kroků a všemožně se klikatila. Avšak za posledním záhybem bylo vidět světlo.
První, co upoutalo jeho pozornost byla padající voda z vysoké skály, zjevně velmi horká, neboť se z ní kouřilo. Až poté viděl dvě mladé dívky, tak jak je příroda stvořila, užívajíc si tuto přírodní anomálii. Nebyl však sám, kdo je pozoroval. Krasavec upřen pohledem také na dálku obdivoval nejen vodu. Až po chvíli si však Kurt všiml dek na okraji jezírka, kde se nacházela velká spousta jídla. Právě tam se také krkavec díval. Jasné bylo to, že tady nejsou samy, ale nebylo mu jasné proč s nimi není ten, co chybí. Ta od pohledu mladší byla malého vzrůstu se zrzavými vlasy a velmi roztomilou takřka nevinnou tváří. Ta druhá byla o něco starší, ale vypadala velmi zachovale. Její krátké kaštanové vlasy se jí lepily na tvář pod tíhou vody dopadající na její tělo.
Hledač byl tak unesen a omámen pohledem, že úplně zapomněl sledovat okolí. Dokonce si ani nevšiml krkavce, který se jej snažil varovat. Šíp letěl velmi rychle a velmi přesně. Než byl schopen nějak zareagovat, bylo už příliš pozdě a z levé dlaně mu trčelo velmi jemně leštěné jasanové dřevo. Po otočení dlaně vidno s kvalitně ukovaným ostřím.
Bylo mu jasné, že se nechal zlákat do léčky, nicméně paralyzovaná část těla ho ohrožovala více. V blesku se schoval za skálu a nešťastně si vytáhl šíp z dlaně. Pomalu se ho začala zmocňovat panika pod bolestí a rychle krvácející ránou. Neměl u sebe nic, čím by byl schopen dlaň stáhnout, aby přestala krvácet. Nezbývalo tedy než hloupě držet ruku nad hlavou, aby alespoň omezil tlak krve v poškozeném místě.
Mezitím se střelec přesunul a když Kurt vykoukl zpoza skály už jej neviděl, dokonce zahlédl pouze jednu z dívek krčící se za dřevěnou ohrádkou. Snažil se uklidnit, jelikož byl nyní v celkem dobré pozici, kdy mu záda kryla naprostá tma a díky jeho bystrým smyslům, by si nenechal do týlu nikoho pustit. Z dlaně se pomalu přestávala valit krev, a to ho vskutku uklidnilo, aby se mohl soustředit na nepřítele před sebou. Strhl si z kabátce nákrčník a omotal jej kolem rány, stále hledíc před sebe.
„Hej ty, no ty, hej s tebou mluvím, okamžitě vylez. Zabiju tě tak jako tak“ zaznělo zpoza skály. Nával brutální agrese, který do něj vstoupil byl rychlejší, než blesk. Nehleděl ani na následky a vyběhl s dýkou na nepřítele. Těsně před skálou, která jej dělila od viditelnosti, hodil do prostoru kabát, přes který okamžitě proletěl šíp. V duchu se pousmál, jak je v podstatě sprosté, že mu to zase vyšlo. Vyběhl i on s krátkou dýkou a před sebou uviděl překvapeného chlapíka snažícího se urychleně nasadit šíp do tětivy. Tři rychlé a přesné kroky stačily, a nepřítel měl jedním sekem rozřízlé čelo a obě obočí. Krev se vyvalila tak rychle, že nestačil vůbec zpozorovat přicházející tupý úder rukojeti do nosu a následné sblížení s pískovcovým podkladem. Hledač v návalu agrese začal do chlapa mlátit hlava nehlava, až jmenovaný doslova vypustil duši.Z jeho tváře by nedokázal již nikdo poznat, kdo to vlastně byl. Několikrát proražená lebka se rozprostřela po pískovci. S pod mrtvého těla se vyvalila nejen řádná dávka krve, ale i moči.
„Říkám to všude, každému, kdy se to kurva už naučíte a přestanete na mě řvát hej!“ kopl si ještě jednou do mrtvoly. S brutálním křikem se jedno z děvčat dalo na útěk, nahá do té odporné zimy. V tu chvíli si Kurt uvědomil, jak hrozivě asi teď před nimi vypadá.
Druhá, ta zrzavá klečela v křeči pozorujíc mladíka, který dostal hledačovu lekci slušného chování. Roztřesená a neschopná vydat jedinou hlásku. Když se na ni zadíval, věděl, že ten pohled už nikdy nedostane z hlavy. Oči vytřeštěné, dech jako umírající kobyla a třes, jehož vibrace byly cítit stejně jako klepající se zuby. Zapískal na krasavce, na patě se otočil a zmizel ve tmě chodby mezi skalami. Věděl, že už mu žádné nebezpečí nehrozí.
Venku se klidně krátkou trávou pod spadlou břízou krmila Krystal, absolutně nevnímaje.
„Tak a už nikdy více, jsem to ale idiot. Takhle se nechat nachytat.“ řekl si sám pro sebe. V rychlosti nasedlal koně stále však s bedlivou kontrolou okolí. Nasedl a tryskem vyrazil i přes nechuť kobyly přes roklinu. V hlavě mu létala myšlenka, že někde v blízkosti musí být nějaká tvrz nebo osada, páč kde jinde by se vzali ti, které potkal. Nevadila mu už ani zima, která ho nyní bičovala rovnou do tváře. Jel za jasným cílem a to bezpečnou oblastí.
