Článek
Seznam skladeb: 1. Nature Rules 2. Open The Gate 3. Do You Accept 4. Breakfast In Eiffel Tower 5. Diversity 6. Murder Plot 7. Sun 8. Kill For Sport 9. Flowin` 10. Major Mistake 11. Step Back 12. Higher 13. EST 14. 7th Heaven 15. Last Chance
„Dobrý den, máte So fine od Waltari?“ ptal se v březnu roku 1994 v českobudějovické prodejně Globus na Lannovce moderátor Vazelína prodavače, kterému jsme říkali Česílko. „Zofajn se vyprodalo,“ opáčil tento hbitě. „Fakt?“ neskrýval překvapení Vazelína, „vždyť to vyšlo včera!“ „Je to pryč, měli jsme jedno cédo.“ „Jenom jedno?“ zeptal jsem se já. Do hovoru se vložil vedoucí, který si vysloužil přezdívku Tlustej: „Počkej, ty vole, to nebylo Zofajn, to byla Torcha.“ „Jo, tak to byla Torcha. Zofajnnemáme. Bude zejtra“. „Dobře, díky,“ reagoval Vazelína a odkráčeli jsme do nejbližší hospody sestavovat scénář dalšího vysílání našeho Rádia Paranomázie. Druhý den už nahrávka našla oprávněného vlastníka a potom tvořila společně s předchůdkyní Tocha! (1992) a následující Big Beng (1995) zásadní kostru našeho playlistu. Jestli jsme se hudebně zcela bez výhrad na něčem s kolegou tenkrát shodli (jakožto depešák a metalista), pak to byla tehdejší tvorba finské party kolem multiinstrumentalisty Kärtsyho Hatakky.
Byť Waltari nedosáhli takového věhlasu jako Faith No More, Clawfinger nebo později Korn, jejich crossover byl ve své době jedinečný a třeba deska Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony In Deep C (1996) je ukázkovou učebnicí míchání všemožných stylů, z nichž nebolí hlava ani břicho. Osobně mě pro můj příklon k elektronice mrzí, že nevytěžili více ze spolupráce s Rhysem Fulberem (klávesista Front Line Assembly) na nahrávce Space Avenue (1997), ale pak se hudebně ještě pořádně nadechli na poslední desce před miléniem s názvem Radium Round (1999). Tu placku točím v přehrávači dodnes a bez přeskakování kvůli jejímu optimismu, což neplatí o čemkoli novějším.
Paradoxně jako kdyby nové tisíciletí dřívějšímu vizionáři Hatakkovi a jeho kapele moc nesvědčilo a každá další nahrávka z nich udělala soubor hudebně tuctovější a zaměnitelnější. Netroufám si vyslovit jednoznačně, co za tím vězí, ale zřejmě se dá souhlasit s názorem, že se jejich styl zkrátka oposlouchal, což tvrdí i Vazelína, jenž vyhledává jejich živou produkci, jež je pořád strhující. Přijde mi, že ani výměna osazenstva kolem Kärtsyho a původního kytaristy Jariota nepomohla, mladší muzikanti (bubeník, klávesák a další kytaristé) nepřinesli potřebnou energii a invenci, koneckonců návrat před léty ztraceného syna Samiho (kytara) také úplně nezafungoval.
Novinku vydanou s odstupem pěti let od předchozí Global Rock otevírá skladba Nature Rules, která se nese v duchu glam metalu, je to typická kombinace vzdušného hevíku, pop rocku a kytarových vyhrávek. Nebýt Hattakova hlasu, ani by člověk na první dobrou neřekl, že to jsou zrovna Waltari. Druhá v pořadí Open the Gate je hard rock s větším využitím elektroniky a zde to funguje, obdobně jako u čtvrté Breakfest in Eiffel Tower. Třetí píseň Do You Accept? by se dala označit jako metalová stadiónovka, ale ten zbytek desky má více slabších (Step Back, Higher, Flowin’) než silnějších míst (Kill For Sport). Z mého pohledu je povedená jízda Murder Plot, ale třeba singl Diversity, navíc podpořený uměle inteligentním klipem, zrovna moc neotřelý není. Stopáž je příliš dlouhá, z patnácti kousků by se rozsah desky dal zúžit na deset a přispělo by to k udržení posluchačské pozornosti.
Na desce mi chybí dřívější lehkost a nějaký ten moment ohromení, jednoduše něco, co by posluchače uzemnilo, ať už rozjeté pecky jako byly The Lie of The Zombie (1992) a Misty Man (1994), ploužáky jako Slow Thinking Street (1994) a 4000 Years (1999), nebo covery, které jsou vtipné, což byly v devadesátkách svérázné Help (Beatles) a Vogue (Madonna), nebo pomáhající ještě více pochopit originál jako A Forest (The Cure). Zkrátka Waltari už nejsou tím, čím bývali. Je tu drobná paralela s finským hokejovým nároďákem v poslední době. Umí zahrát, ale na nejvyšším stupínku aktuálně nejsou. Třeba příště překvapí.
