Článek
Osazenstvo soudní síně ani nedutá. Hovoří žalobce a do řeči mu skáče malá temperamentní osůbka, Leonarda Cianciulli. Na první pohled rozhodně nevypadá jako někdo, kdo má na svědomí tři brutální vraždy. Je drobná, upravená a působí téměř křehce. Když ale vezme nůž do svých jemných ruček, svižně a bez zaváhání, demonstruje, jak dokáže během několika minut rozporcovat lidské tělo, slabší povahy musejí odvrátit zrak.
Transformace
Leonarda Cianciulli přijde na svět roku 1894 v Montelle v Kampánii. Později se provdá za Raffaela Pansardiho, státního úředníka, a rodina se nakonec usadí v Correggiu v Pádské nížině. Život se s Leonardou nijak nemazlí. Těhotenství okusí sedmnáctkrát. Třikrát skončí samovolným potratem, čtrnáct dětí se jí podaří donosit, ovšem vyššího věku se dožijí pouze čtyři z nich. „Pokud jsem nedokázala zabránit smrti svých dětí normálním způsobem, musím najít jiný způsob,“ opakuje si stále dokola zoufalá matka a útěchu začne hledat v astrologii a věštění.
Její duše je stravována magií. Ve snech vídá svou mrtvou matku. „Jestli ho nevykoupíš krví nevinného, zemře i on,“ zní zlověstná věštba. Její naléhavost zesílí, jakmile je doručeno povolání do vojenské služby Leonardině synovi Giuseppemu Pansardi. Giuseppe je mámin chlapeček, žena si bez něj dokáže svůj život jen těžko představit. Nevinné astrologické dýchánky a věštění z ruky v hlavě zoufalé matky dostanou zcela jiný rozměr a stanou se nástrojem, který má zachránit její dítě stůj, co stůj.
„Mám jeho život ve svých rukou,“ opakuje si a smrt najednou přestává vnímat jako tragickou náhodu. Naopak věří, že osud lze jistým způsobem ovlivnit a v hlavě se jí rodí ďábelský plán. Aby mohl Giuseppe žít, je potřeba přinést nejvyšší oběť.
Leonarda měla mezi lidmi pověst mírumilovné a obětavé ženy.
Zmýdelnění
„Ermelinda,“ hořce se pousměje, když odvrátí zrak od kalendáře. Ermelinda Faustina Setti je třiapadesátiletá svobodná žena, která touží po manželovi. Doufá, že Leonardino věštění a čtení z ruky jí dřív nebo později přivede do cesty spřízněnou duši. Cianciulli s ní má ale jiné plány. Ironií osudu je, že kvůli muži nakonec zemře, její city však nebudou nikdy naplněny.
„Musíš za ním co nejdříve odjet,“ naléhá Leonarda na starou pannu zoufale toužící po lásce a vysvětluje jí, že o své cestě nesmí nikomu říct. Zároveň ji přesvědčí, aby napsala dopis, který bude odeslán až po jejím odjezdu, čímž si Leonarda vytvoří zdánlivě neprůstřelné alibi.
18. prosince 1939 Setti přijde na astrologický dýchánek k Leonardě domů naposledy. Ta nešťastnici omámí a zabije sekerou. Ostatky napěchuje do kotle, zalije louhem a uvaří. Z výsledné hmoty má vyrábět mýdla a svíčky. Kromě krvavé oběti získá vražedkyně ještě něco. Důvěřivá Setti jí zaplatí 30 000 lir. To však není to nejdůležitější. Věří, že vymyslela způsob, jakým může své oběti likvidovat, aniž by si toho někdo všiml a cesta k záchraně milovaného syna je na dosah.
Drahá přítelkyně
Druhou nešťastnicí je pětapadesátiletá Francesca Soavi. Scénář je takřka stejný. „Byla to moje drahá přítelkyně a byla nemocná, měla rakovinu na ruce. Vnitřní hlas mi našeptával: zabij ji a uzdraví se. Tak jsem ji srazila sekerou. Po dvou dnech jsem svou přítelkyni dala rozřezanou do kotle vařit v louhu sodném. Když jsem viděla, jak se maso rozpouští, radovala jsem se. Míchala jsem tekutinu a naběračkou z něj sbírala pěnu, ze které jsem vyráběla vosk. Tu měděnou naběračku jsem darovala vlasti,“ vypráví později s notným zápalem pro svou věc před soudem Cianciulli svůj hrozivý příběh. Rovněž od Soavi získá pěknou sumu peněz. Přibližně 3 000 lir.
Ani zmizení druhé zavražděné nikoho nenapadne spojovat s Leonardou. Ona tak může dál nabízet lidem rady, jak žít šťastnější život, najít vysněného partnera a lásku. Tak se brzy před jejími dveřmi objeví Virginia Cacioppo.
Virginia přinese odhalení
Sopranistka, která údajně kdysi zpívala Madame Butterfly v milánské La Scale, má peněz víc než dost. I ona vyhledá služby věštkyně a chce změnit svůj osud. Leonarda vytuší příležitost. Třetí a poslední oběť ale způsobí Leonardin pád. Po zmizelé sopranistce se začne shánět rodina. Všímavá švagrová si uvědomí, že Virginii naposledy někdo spatřil ve chvíli, kdy vcházela do Leonardina domu.
Plán na záchranu syna se začne bortit jako domeček z karet. Ba co víc. Podezření ze spáchání zločinů padne na Giuseppeho. Obžaloba má v rukou důkazy, že milovaný Peppuccio, jak mu Leonarda láskyplně říká, na její žádost během pracovních cest rozesílá předem připravené pohlednice, které mají vzbudit dojem, že je posílá samotná Francesca Soavi. Vyšetřovatelé se zabývají také převážením věcí obětí a Giuseppeho přítomností v domě v době některých vražd.
To zoufalá matka nemůže připustit. „Polijte mě benzínem, zapalte mě, nechte mě zlynčovat davem, ale pusťte mého syna, který je nevinný. Můj syn je nevinný! Mučte mě, rozřežte mě na kusy, jestli chcete, ale až do smrti budu opakovat, že jsem všechno udělala sama, protože taková je pravda. Jsem nestydatá žena, jsem vražedkyně, jsem mýdlařka z Correggia, výrobkyně vosku, železa a plynu. Můj syn je nevinný, je mučedník,“ hroutí se u soudu.
U soudu se snažila očistit jméno svého syna. Ostatně, vše, co udělala, bylo pro jeho dobro.
Vyšetřování svede pozornost na ni a nakonec je zatčena a postavena před soud, kde bez ostychu vypráví svůj hrozivý příběh. Nevynechá nejmenší detaily, až i ti nejotrlejší nevěří svým uším. Přiznává, že z ostatků nešťastnic vyráběla mýdlo a svíčky, z krve zase koláčky, které jedla i ona sama. „Potřebovala jsem peníze, abych je obětovala bohům a učinila svého syna nezranitelným, protože jsem v Aeneidě četla, že Achilles byl svou matkou učiněn nezranitelným díky obětem přinášeným bohům,“ vysvětluje své motivy a o svých obětech hovoří s podivnou láskou. „Byla to andělská bytost. Nemohu se dočkat, až zemřu, abych ji mohla následovat a stát se její otrokyní.“
Bůh buď pochválen!
Soud s vražedkyní trvá několik týdnů. Přestože psychiatrický posudek naznačuje, že Leonarda jednala v částečné nepříčetnosti, obžaloba pro ni chce trest doživotí a pro jejího syna 24 let odnětí svobody.
Když 20. července 1946 předseda soudu začne číst rozsudek, Leonarda se promění v živou sochu. Stojí nehybně a beze slova. Strach o dítě ji zcela pohltil. Jakmile uslyší, že Giuseppe je osvobozen, okamžitě se probere. Z celého srdce děkuje soudcům, prosí Boha za odpuštění a obyvatele Correggia za shovívavost. Poté se vrhne ke svému synovi, dlouze a pevně jej stiskne v náručí. „Bůh buď pochválen! Bůh buď pochválen! Ať žije zákon! Lide z Reggia, odpusť mi, stejně jako já odpouštím tobě,“ vykřikuje a v tu chvíli jí je úplně jedno, že má před sebou 30 let žaláře.
