Kolik stojí dítě vybavit do školy v Itálii? Každý rok se mi protočí panenky

Na začátku srpna jsme oslavili přesně dva roky, co jsme sebrali odvahu a udělali krok do neznáma. Bez znalosti jazyka, bez zázemí a předchozích zkušeností. Naše přestěhování vyšlo přesně na čas. Syn tehdy mohl řádně nastoupit do první třídy. (Náš příběh si můžete přečíst zde.)

Mezi sardinskou a českou základní školou lze najít hned několik rozdílů. Některé mě příjemně překvapily, jiné mi dávají zabrat. Jak jsem již psala, zápisy zde probíhají jinak, bez stresu i bez přítomnosti dítěte. Ratolest zapíšete a je to. (Jak je to s inkluzí na Sardinii? Tady je pár informací.) Odklad místní děti neznají, do školy nastupují všechny v šesti letech bez rozdílu.

V oblasti, kam jsme se přestěhovali, je volných míst dostatek. Toužili jsme po malém městě a ročník, ve kterém se narodil náš syn, nebyl nijak silný. Otevřela se jedna třída o 12 dětech. Právě malý počet dětí ve třídě je obrovský benefit. I v případě silnějších ročníků je ve třídách naší školy maximálně 14 žáků a na ně jedna třídní paní učitelka. Zároveň je výuce přítomna asistentka učitele, takže většinu času jsou ve třídě minimálně dva učitelé.

Děti nesedí v lavicích po dvou, ale tvoří několik skupinek, které spolupracují, učí se dohromady a vzájemně si pomáhají. Jsou vedeny k respektování druhých už od začátku.

Jakmile někdo nestíhá, netlačí na něj, aby zrychlil. Hlavním heslem, kterým se učitelky během výuky řídí, je motivace. Chtějí, aby děti měly zdravou chuť se učit a nebály se, pokud se jim něco nepodaří.

Výuka probíhá velmi interaktivně a tempo je rychlé. S disciplínou a autoritou většinou není problém. Vyučující si umí zjednat pořádek, aniž by to děti vůbec postřehly. Spolupráce s rodiči musí fungovat plynule a bez problémů. To, co je důležité, je blaho dítěte.

Děti v „naší“ sardinské škole nemají klasické přestávky jako v českých školách. Mají jednu dlouhou na svačinu, v rámci níž si chvilku oddechnou, hrají si se spolužáky. Když je hezké počasí, vyženou je na dvorek, kde se protáhnou, občerství a načerpají síly na další výuku.

Pokud má během vyučování někdo pomalejší tempo nebo se mu nepodaří úlohy dokončit ve škole, dodělává je doma. Vzhledem k tomu, že děti dostávají úkolů dost hned od první třídy, dítě se rychle naučí, že pokud bude ve škole otálet, doma si příliš volného odpoledne neužije, protože úkoly mu zaberou podstatně více času.

Běžně si žáčci nosí úkoly ze školy každý den, hlavně z matematiky a italštiny. Dvoustránkové až třístránkové texty k procvičování čtení nejsou žádnou výjimkou.

Mile mě překvapilo, že děti dostávají každý rok učebnice nové. Na prvním stupni jsou učebnice hrazené prostřednictvím systému, kdy je poskytuje obec a rodiče si je vyzvedávají v příslušném knihkupectví na vystavenou žádanku. Takový systém funguje po celé Sardinii pro děti na prvním stupni základní školy.

Přijde mi praktické, že dítěti knihy zůstávají a nemusí je vracet. Učebnice totiž fungují rovnou i jako pracovní sešity a během léta zase jako berlička k procvičování.

Stejně jako v Česku i tady dostáváme každý rok seznam pomůcek, které máme dětem pořídit na začátku nového školního roku.

Většinou je to přesně daný seznam sešitů s rozličným formátováním linek a čtverečků. Vhodný obalový materiál nikdo neřeší.

Sešity formátu A4 seženete za 1,79 €, ale i za 1,99 €. Vyplatí se sledovat množstevní slevy nebo se rovnou vydat do asijských obchodů, kde jsou ceny školních pomůcek výrazně nižší. Tam se pak cena sešitu může dostat na krásných 70 centů a méně.

Co se nás však absolutně netýká, je obalové šílenství. Děti zde jednoduše obalené sešity nemají, v papírnictví obaly rozličných rozměrů ani nenajdete a paní učitelky na kratochvíli hledání toho správného kusu slídy nelpí.

Naše škola podporuje projekt „zdravá záda“, takže děti první týden donesou do školy veškeré sešity a učebnice, uloží si je do své přihrádky a během roku si nosí vždy jen konkrétní kousky.

Syn si ve škole prozatím vystačil s pastelkami a obyčejnými tužkami. (Ostatní pomůcky, které potřebuje při Arte e immagine, což je obdoba české výtvarné výchovy, má k dispozici přímo ve škole. Speciální kufřík na „výtvarku“ nemá.) Cena pastelek se před začátkem školního roku pohybuje od 1,19 € za malé balení, přes větší a kvalitnější sady, za které si připlatíte zhruba 7,90 € i 10,90 €.

Největší výdaj je pro nás koupě nové aktovky nebo školního batohu.

Italské děti jsou všechny jako ze žurnálu v tom nejlepším slova smyslu a bez jakéhokoli posměchu. Maminky je oblékají podle poslední módy do značkového oblečení a i školní vybavení přirozeně kopíruje preference školáčka. Kluci hrdě nosí batohy s Batmanem, Spidermanem a dalšími hrdiny. Holčičky pak touží po princeznách pana Disneyho.

Obecně se cena takových aktovek pohybuje kolem 90 euro a není zvykem, že by si je děti nechávaly i do dalších let. Samozřejmě se dá sehnat i ekonomičtější varianta, pokud objednáváte přes internet a motiv je podstatně jednodušší.

Další výraznější položkou je penál. Tady se cena plně vybaveného penálu pohybuje kolem 35 €. Obyčejný bez jakéhokoli vybavení seženete samozřejmě laciněji, takový je ale vhodnější pro starší žáky, pro první stupeň nikoliv.

Na rozdíl od toho, na co občas žehrají maminky v Česku, nemusím řešit nadepsání každé jednotlivé pastelky synovým jménem. Pastelky, pravítka, nůžky a gumy kolují třídou a vy doufáte, že se vám vrátí zase zpět. Nadepsání jménem nikterak nepomáhá.

Děti mají navíc na každém stole k dispozici erární pomůcky, které se každodenně míchají s těmi žákovskými, takže mám naději, že časem synovo penálové vybavení doputuje zpět tam, kam patří.

V naší sardinské škole chodí žáčci prvního stupně do školy ve stejnokroji. Je to modrý plášť s bílým límečkem.

Ideální je mít dva, aby je dítě mohlo podle potřeby a míry umazání střídat. Pořizovací cena je přes dvacet eur. Dá se koupit i levnější varianta, ale z praktického hlediska se vyplatí připlatit si. Dražší mají praktický zip, zatímco ekonomičtější varianta malé knoflíčky. A věřte, že když ráno nestíháte a cestu do školy máte spočítanou na minuty, knoflík po knoflíku zapínat opravdu nechcete.

Pokud na to jdete od lesa a zavzpomínáte, jak to dělávaly naše maminky, kupujete grembiulino jednou za dva roky. Stačí na začátku vybrat model aspoň o dvě čísla větší a ratolest do něj bude postupně dorůstat. Při troše štěstí následující rok za stejnokroj neutratíte ani euro.

Třídy se totiž u nás odlišují prostřednictvím cocardy, což je barevná stužka, která se podobá těm, co jsme dostávali v tanečních. Každý ročník má svou barvu, stejnokroj se nijak nemění.

Během školního roku má syn přibližně stejně volna jako české děti, konkrétní dny má ale rozložené jinak. Například vůbec nemá jarní prázdniny, zato má dlouhé vánoční volno. Celých 11 dní! Pokud bychom chtěli srovnat skóre, tak loňský rok byly děti v Česku doma 25 dní, ty sardinské 23 dní.

Největšího rozdílu si však pravděpodobně všimnete u velkých letních prázdnin. Zatímco druhá polovina srpna českým dětem, chtě nechtě připomíná, že se nový školní rok nezadržitelně blíží, u nás je to trochu jinak. Syn začíná školu až 15. září. Dohromady má neuvěřitelné tři měsíce prázdnin, protože docházka oficiálně skončila 8. června.

I nám. Skloubit práci a tříměsíční prázdniny je oříšek. I proto zde existují příměstské tábory, o které je rvačka. Zároveň tu rodiče spoléhají na celou rodinu. Pomáhají babičky, tety, strýcové. Každý zvládá podle svých možností.

Na druhou stranu je potřeba ale říct, že tříměsíční prázdniny mají děti oprávněně. V naší škole se chodí do školy i v sobotu, takže školní týden vypadá úplně jinak než v Česku.

A ani neděle nemusí být volná. Děti by od druhé třídy měly navštěvovat katechismus a účastnit se pravidelně mší, které připadají právě na neděli.

Když to celé sečtete, školní rok je tak jeden velký zápřah, a to volno vlastně docela zasloužené.