V Česku jsme s inkluzí narazili. Řešení pro syna jsme našli až v zahraničí

Klíče od domu jsme už měli a sny o dovolených kousek od moře získávaly mnohem jasnější obrysy. „Budeme tu každou volnou chvíli,“ těšili jsme se a plánovali další pobyty.

Dům samozřejmě nebyl v perfektním stavu. Kdykoliv se naskytla volnější chvíle a letenky byly levnější, následovalo pár dní ve znamení oprav toho nejnutnějšího, abychom mohli náš prázdninový sen co nejdříve naplno užívat.

Když jsem psala, že jsme koupili tak trochu zajíce v pytli, netýkalo se to jen nemovitosti. Teprve s klíči v kapse a podepsanou kupní smlouvou jsme měli čas prozkoumat město a nejbližší okolí mnohem podrobněji.

Bloumali jsme městem a snažili se zapamatovat si každou zajímavou uličku. I to, kde se co nachází. „Co kdybychom se zašli podívat na školu, jen tak ze zvědavosti,“ shodli jsme se. Mapa nás dovedla k nevysoké budově, která na první pohled působila, jako by nedávno dostala nový kabát. Při druhém pohledu bylo ale vidět, že by mohla vyprávět příběhy několika generací, které tu na ostrově vyrostly.

Možná trochu bezradně jsme přecházeli sem a tam a snažili se na vývěsce najít nějaké informace, i když ani jeden z nás vlastně nevěděl, co přesně hledá.

Netrvalo dlouho a všimla si nás školnice. Bez rozpaků nás pozvala dál a zavedla do kanceláře školy. V té době jsme uměli italsky jen pár zdvořilostních frází a nechávali za sebe mluvit překladač. Lámaně jsme vysvětlili, že se chceme jen podívat na školu a zjistit, zda je vůbec možné v budoucnu sem přihlásit dítě k docházce.

„Máte štěstí, zrovna probíhá zápis, dneska je poslední den. Vše probíhá online, ale u vás uděláme výjimku,“ usmíval se na nás tajemník a už tiskl formuláře. Pomohl nám je vyplnit a se srdečným úsměvem se s námi rozloučil. „A je to.“

Vyšli jsme ven trochu omámení. „A je to? Ale co je? Právě jsme naše dítě zapsali do první třídy do školy na Sardinii, chápeš to?“ Vlastně jsme tomu, co se stalo, pořádně nerozuměli ani jeden. Mysleli jsme si, že jde jen o přihlášku a že bude následovat klasický zápis podobně jako u nás. Mýlili jsme se.

Na Sardinii děti běžně neprocházejí žádným zápisem ani prověřováním dovedností. Rodiče dítě přihlásí a ono je rovnou přijato. Ve škole je místo, protože město ví, kolik dětí se rodí, a tomu přizpůsobuje budoucí kapacitu, plus je tu vždy několik volných míst, co kdyby. Třeba pro „přistěhovalce“ jako jsme byli my.

Pro nás to byla milá zkušenost, kterou jsme po návratu domů na chvíli pustili z hlavy. Připomněl nám ji až oficiální dopis potvrzující přijetí našeho syna do školy.

Mezitím nás v Česku čekal skutečný zápis do první třídy. Provázely nás obavy, jak to celé proběhne, i když syna čekal odklad. Věděli jsme, že je oproti vrstevníkům v určité nevýhodě kvůli své diagnóze.

Stačilo pár minut. Odpovídal trpělivě na všechny dotazy a znalostmi stačil. Když ale přítomným sklouzl pohled na list s diagnózou, atmosféra se změnila.

„Takhle nám to stačí. Mladá paní, k příštímu zápisu by bylo lepší zvolit specializované pracoviště,“ dostala jsem doporučení, aniž by se kdokoliv ptal, zda je to pro syna skutečně to pravé.

Zdvořile jsem poděkovala a odešli jsme. Syn naštěstí dobře míněnou radu nezaznamenal. Mně se ale hlavou honily tisíce myšlenek. Bylo jasné, že nás čeká dlouhý boj, ve kterém budeme těžko hledat oporu.

Jak mu můžeme dát šanci vyrovnat se vrstevníkům a obstát v běžné společnost, když je mu tato možnost upírána? Neděláme si iluze. Známe jeho limity, ale také víme, co všechno dokáže. Doporučení i lékařské posudky hovoří jasně. To, co potřebuje, je především citlivý přístup.

Proč ho rovnou umístit do prostředí, které bude zdůrazňovat jeho jinakost?

„Ještě máme v záloze jednu školu,“ připomněl mi s lehkostí muž. „Akorát nám všem teda chybí italština,“ dodal vzápětí vážněji.

„Neříkej, že o tom skutečně uvažuješ,“ chytila jsem se té myšlenky. Věděla jsem, že představa prázdninového domu u moře se pomalu mění v trvalé bydlení. V posledních dnech mi ten nápad probleskl hlavou už několikrát.

Myšlenka dát dítěti šanci vyrůstat v prostředí bez nálepek, kde inkluze není jen slovo, ale přístup společnosti, která s pokorou vnímá každého člověka jako jedinečnou bytost se vším všudy, co k ní patří, byla čím dál silnější.

Rozhodnutí padlo rychle. Je zvláštní, že celý svůj dosavadní život můžete během pár dní sbalit do několika krabic, které se vejdou na valník auta.

Jindy by to byl začátek dovolené. Tentokrát jsme už však projížděli ostrovem s pocitem, že nás čeká velký krok, nový život a nové výzvy.

„Mami, já bych chtěl na to hřiště. A půjdeme se koupat do moře? A pojedeme se podívat i na lodičky?“ ptá se nadšeně chlapeček.

„Neboj, všechno stihneme. Máme na to spoustu času. Budeme tu už napořád.“

Letos syn končí tady na Sardinii druhou třídu. Do té první nastoupil bez odkladu a během několika měsíců se naučil italsky.

A kvalita výuky? Ve třídě má dvanáct kamarádů, kteří si vzájemně pomáhají. V každé třídě spolupracuje tým učitelek, které maximálně podporují všechny děti včetně našeho syna. Trpělivě vysvětlují a věnují se jim.

Tempo je sice rychlé (subjektivně rychlejší než v Česku), ale způsob výuky je promyšlený a funkční.

Rodiče si mohou vybrat, zda bude jejich ratolest končit výuku v jednu hodinu po poledni, nebo bude dítě ve škole až do odpoledne. V prvním případě pak ale musí rodiče počítat s tím, že škola je i v sobotu.

Všichni žáčci nosí stejnokroj. Tmavě modrý plášť s bílým límečkem. Ráno probíhá vždy stejně. Krátce před prvním zvoněním přešlapují rodiče i děti natěsnaní před dveřmi školy. Vychází školník a vyvolává jednotlivé třídy. Žáčci se řadí za sebe jako poslušná housátka a vstupují do školy pěkně v řadě za sebou, kde už je čeká paní učitelka.

Při odchodu zase děti vycházejí po jednom, ovšem pouze v případě, že na ně čeká rodič, popřípadě jiný nahlášený člen rodiny. V opačném případě musí dítě počkat na svůj doprovod. Neexistuje, aby bylo propuštěno bez dozoru a odešlo samo.

Italské učebnice jsou krásně a názorně zpracované. A jsou zadarmo. Před začátkem školního roku je jen rodiče objednají v místním knihkupectví, ale neplatí za ně ani cent. Po covidu se také hodně digitalizovalo, takže se běžně využívají interaktivní tabule a další pomůcky.

Letní prázdniny si malí Italové užívají tři měsíce. Na první pohled je to dlouhá doba a pro rodiče může být komplikované zajistit ratolestem program na tolik dní. Je však možné děti zapsat do nejrůznějších příměstských táborů, které pořádají mimo jiné i místní farnosti.

Nároky na děti nejsou malé, ale motivace ze strany učitelek je skvělá. Na děti netlačí, ale spolupráce rodičů se školou musí fungovat na jedničku. Za celé dva roky jsme se setkali s velmi milým a podporujícím přístupem. A to nejen vůči synovi, ale i vůči nám jako rodičům.

Zdroje: www.sardegnaturismo.it