Článek
Doba covidová zamávala se vším. Nastavila nová pravidla hry. Prověřila vztahy, prohloubila vazby nebo naopak. Nevyhnula se ani trhu s nemovitostmi. Ceny za materiály, domy i byty se neúprosně šplhaly stále výš, a to, co se ještě před rokem pro nás jevilo jako logické řešení, najednou postrádalo smysl. Idea odstěhovat se mimo Prahu a postavit si dům na vesnici už nevycházela ekonomicky tak lákavě, jako dřív. Právě naopak. Přesvědčení o dobrém rozhodnutí nás opouštělo a sen o domku u moře se vracel se stále větší intenzitou.
Požadavků jsme příliš neměli
Navíc nám prázdninový domek blízko moře dával ekonomicky mnohem větší smysl. Požadavků jsme vlastně příliš neměli. Měli jsme cenový strop, přes který jsme se nechtěli a nemohli přehoupnout. Neprahli jsme po luxusu. Oba za práci vzít umíme a počítali jsme s tím, že i do chalupy investujeme další úspory, čas a nápady. Jediné, na čem jsme trvali, byla dostupnost moře. Sledovat, jak slunce zapadá za obzor a na hladinu moře kreslí jako na plátno. Jen tak tiše poslouchat, jakou má Neptun zrovna náladu. Jak se vlny bez varování tříští o útesy a vytvářejí vzácnou symfonii, určenou jen hrstce posluchačů.
Západy slunce u moře jsou pohledem, který pohladí na duši.
Kam?
Oříšek pro nás byla samotná země. Chvíli jsme jezdili prstem po mapě Evropy. Po zralé úvaze padlo rozhodnutí na Itálii. Konkrétně na Sardinii. (O tom se můžete dočíst v předchozím článku.) Vytipovali jsme několik míst, kde je turistický ruch ještě v plenkách, kde nenajdete klasické promenády plné turistů. Místa, kde příroda má stále ještě hlavní slovo a místní jí s pokorou naslouchají.
Lapnout a nepustit
V Itálii i na Sardinii funguje komunikace s realitními kancelářemi trochu jinak, než je tomu u nás. Realitní kancelář se nesnaží lapit vás, nýbrž vy jí. Domluvit si prohlídku nemovitosti se mnohdy jevil jako nadlidský úkol. Jakmile se ozvete v jiném než italském jazyce, věřte, že váš požadavek skončí přinejmenším v koši. Italové v jiném jazyce, než je jejich mateřština, příliš komunikativní nejsou. A vysvětlovat pravidla prodeje nemovitosti v angličtině nebo němčině? Ani náhodou. Šli jsme na to tedy od lesa. Založili jsme si e-mailovou adresu s příponou it. Zprávu jsme posílali vždy v italštině s kopií v angličtině, co kdyby náhodou. Někdy jsme se odpovědi nedočkali vůbec, jindy byla zase vcelku vlažná a neurčitá.
Kout železo
Nenechali jsme se ale odradit, ani když na domluvenou schůzku nikdo nepřišel, na poskytnutém telefonním čísle nikdo nereagoval. „Nevadí,“ říkali jsme si. Obhlédli jsme nemovistosti alespoň zvenku a prošmejdili okolí, abychom se ujistili, že to není pro nás. To se však týkalo především pevninské Itálie. Na Sardinii byla situace jiná. Jakmile se nám podařilo lapit nějakou sardinskou realitní duši, pokusili jsme se vytěžit maximum. Přece jen s každou další návštěvou ostrova a organizováním prohlídek nemovitostí se náš podnik prodražoval. Snažili jsme se tak vměstnat do pár dní co nejvíce návštěv na různých částech ostrova. Brzy jsme poznali, že nabídka na internetu je jen zlomek toho, co kanceláře skutečně nabízejí.
Plánování prohlídek nemovitostí chtělo notnou dávku trpělivosti.
Samé otázky
Ptát se, nejlépe osobně, neustále dokola a hodně. A tak trochu naléhat – to byl jediný funkční recept. Jednoduše řečeno, když už jsme se s nějakým makléřem setkali, vymámili jsme z něj, co se dalo. Sardové jsou velmi vstřícní a milí lidé, neřeknou vám ne. Tak se nám otevřela nabídka nemovitostí, ke kterým bychom se online jednoduše nedostali.
Nenechám vás tady
K naší malé ruiničce, jak ji láskyplně nazýváme, jsme se zase dostali tak trochu oklikou. Mezi inzeráty nemovitostí zalistována nebyla. Objevili jsme ji čirou náhodou mezi pozemky a prodával ji soukromý majitel. Zatímco jsme domlouvali prohlídku, situace na domácí frontě se nám komplikovala. Maličký se začal horšit a zdravotní komplikace nám zajistily pobyt v nemocnici. Letenky byly koupené, vše domluveno. Co teď? „Já vás tady přece nenechám,“ ujišťoval mě manžel, já jsem o tom ale nechtěla ani slyšet. Byli jsme tak blízko. Blízko místa, kde na chviličku zapomeneme na všechno trápení, kde se budeme moci zhluboka nadechnout.
Zajíc v pytli
Nakonec vyrazil neochotně sám. „Všechno ti natočím a pošlu,“ sliboval naléhavě. Zatímco my zůstali v domovině a snažili se vybojovat zase kousek zdraví zpět, muž statečně bojoval na Sardinii. „Já jsem to asi našel. Už nikam jinam nepojedu, tohle má úplně všechno,“ zaskočil mě telefonátem bez pozdravu se znatelnou úlevou v hlase a náznakem spokojenosti. Okamžitě jsme se rozhodli pro rezervaci domu, i když pro mě to byl tak trochu zajíc v pytli. K druhému domovu jsme se s naším chlapečkem dostali až za několik měsíců, kdy to dovolil i jeho zdravotní stav.
Roční anabáze
Komplikovanější start měl být předzvěstí toho, že naše cesta k vysněné ruiničce rozhodně jednoduchá nebude. Prodej od přímého majitele se ukázal jako velká nevýhoda. Zařizovali jsme si vše převážně sami. Hledali po všech čertech, co je potřeba. Urgovali majitelku, která reagovala s neskutečnou časovou prodlevou.
Špička ledovce
Nevyřešené dědictví byla jen špička ledovce. Několika měsíční odmlka domluveného notáře nám brala vítr z plachet. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že budeme muset celý proces podstoupit znovu. Připravili jsme e-mail, ve kterém jsme odstupovali od koupě. Ani jednomu z nás se nechtělo stisknout tlačítko „odeslat“, jenže jsme moc dobře věděli, že váhání nás vzdaluje od dalších potenciálních ruiniček.
V tom se ozval notář s pevným termínem podpisu kupní smlouvy a vše nabralo nevídaně rychlý spád.
Zdroje: https://www.sardegnaturismo.it
