Článek
Moje holčička. Už je to tak, moje holčička, ta, co mi kdysi sedávala na klíně a vykládala mi o tom, jak bude princeznou, ta samá, co mi pak o pár let později s brekem volala ze školního výletu, že si zapomněla plyšáka – tak ta mi teď volá ze zahraničí. Z té velké, dospělácké ciziny, kde si našla brigádu. A víte, kdy volá? No, jasně. Když potřebuje peníze.
Přiznávám, že jsem si to představovala jinak. Představovala jsem si dojemné videohovory, kde mi bude vyprávět o zážitcích, o nových přátelích, o tom, jaká je tam kuchyně (protože jídlo je prostě téma, že jo?). Představovala jsem si nadšené zprávy plné fotek historických památek a malebných kaváren. Místo toho mi pípne zpráva: „Mami, jsem na mizině.“ Nebo zazvoní telefon a po rychlém „Ahoj, mami, jak se máš?“ přijde rovnou na věc: „Potřebuji poslat na účet, došly mi peníze.“ Já si vždycky povzdechnu, řeknu si, že je to holt život, a pošlu. Co jiného bych taky dělala, že jo? Mám pocit, že jsem si poslední dobou zřídila takovou soukromou banku pro jednoho klienta. A ten klient má jenom jednu jedinou položku v popisu transakce: „dcera-nouze-zahraničí“.
Už jsem si na to zvykla. Dřív jsem se trápila, proč mi nevolá jen tak, proč se nepochlubí s něčím hezkým, co se jí stalo. Proč mi nezavolá, aby se zeptala, jak se mám já. Teď už to beru s klidem. Je to prostě taková ta fáze života, kdy děti vylétnou z hnízda a zjistí, že ten svět venku je sice plný dobrodružství, ale taky plný účtů k zaplacení.
Pamatuji si, když odjížděla. Byla plná elánu, s očima zářícíma nadšením. Balila si kufr týden dopředu, kontrolovala si všechny papíry snad stokrát. Bylo to dojemné, i když jsem se snažila nedat najevo, jak moc mi bude chybět. Byla to ta moje malá, statečná holčička, co se vydává vstříc neznámu. A já na ni byla neskutečně pyšná. Přesně tohle jsem chtěla, aby zažila. Chtěla jsem, aby poznala svět, aby se osamostatnila, aby si splnila sny. Jenom jsem tak nějak zapomněla na to, že součástí toho „poznání světa“ je i poznání, že se v něm platí. A teď, když mi volá, tak je to taková směsice pocitů. Na jedné straně úleva, že se ozvala, že je v pořádku. Na druhé straně ta věčná otázka – proč jen kvůli penězům? Je to sobecké? Je to normální? Mám jí to vyčítat? Většinou se k tomu ani nedostanu, protože hovor je rychlý, věcný a zaměřený na problém „jak co nejrychleji dostat peníze na můj účet“.
Někdy se snažím protáhnout hovor, zeptat se, co nového, co dělala o víkendu. Obvykle dostanu jednoslovnou odpověď a pak se zase stočíme k bankovnímu převodu. Párkrát jsem se přistihla, že se mi do hlavy vkrádá takový ten hlásek, co říká: „Ty jí dáváš jenom peníze, nic jiného ji nezajímá.“ A hned na to se začnu obviňovat. Vždyť je to moje dítě! Chci, aby byla v pořádku, aby jí nic nechybělo. A když potřebuje, tak jí přece pomůžu. Je to taková ta mateřská věčná dilema. Kdy přestat dávat a kdy už je to prostě zneužívání? Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky, kdy jsem jí otírala nos, četla pohádky, učila ji jezdit na kole. To všechno se nedá přepočítat na peníze. To je láska. A ta je prostě bezpodmínečná. I když občas ztěžklá bankovními převody.
A tak si říkám, že je to možná jenom fáze. Že se teď soustředí na to přežití, na to, aby si tam dole zřídila ten svůj malý svět. A až se usadí, až se naučí hospodařit (nebo aspoň platit účty včas), tak se to třeba změní. Možná, že pak mi zavolá jen tak, aby mi popřála dobrou noc, nebo aby mi vyprávěla o té úžasné kavárně, kde objevila nejlepší cappuccino na světě. Snad. Vím, že spousta rodičů to má podobně. Děti se rozletí do světa, a zatímco my tady trneme a držíme jim palce, ony si tam dole užívají svobody a občas si vzpomenou, že doma je ta pokladnička, která se dá otevřít telefonátem. Je to takový moderní způsob, jak nechat děti dospět. Trochu s nataženou rukou, ale zase s pocitem, že jim dáváme svobodu.
Někdy se mi stane, že mi zavolá a já to nestihnu zvednout. A pak mi přijde zpráva: „Zase mi došly peníze, zavoláš mi zpátky?“ A já si říkám, že to je vážně vtipné, jak je ten finanční signál silnější než ten citový. Ale pak se mi zase rozsvítí v hlavě, že je to jenom praktická věc. Že je teď v cizím prostředí, kde se musí spolehnout sama na sebe, a že tenhle můj „finanční polštář“ jí dává jistotu. A ta jistota je důležitá. Možná důležitější, než si myslím.
Jednou mi zavolala. Jen tak. Byla sobota ráno, já si v klidu pila kafe a koukala z okna. Telefon zazvonil a na displeji se objevilo její jméno. Ani jsem nedoufala, že to nebude kvůli penězům. Ale bylo. „Ahoj mami, jen jsem ti chtěla říct, že se mi včera v práci stala taková vtipná věc…“ A vyprávěla. Celých deset minut mi vyprávěla o tom, jak se jí rozlil nápoj na zákazníka a jak to musela řešit. Smála se, já se smála, a ani jednou nezaznělo slovo „peníze“. Byla to ta moje stará, dobrá holčička. Ta, co se mi svěřovala se vším.
Ten jeden hovor mi stačil. Stačil mi na to, abych věděla, že to všechno není jenom o penězích. Že je to o tom, že se na mě spoléhá. Že ví, že jsem tady pro ni, ať se děje cokoli. A když je to zrovna finanční nouze, tak prostě zvednu telefon a pošlu. Protože to je to, co máma dělá. Máma pomáhá. A čas na dlouhé hovory o zážitcích, ten třeba přijde s časem. A když ne, tak si na něj počkám. Protože láska mámy k dceři je prostě silnější než jakákoli bankovní transakce. A to je to, co se počítá.
