Článek
Letošní Velikonoce se k nám, musím říct, nečekaně přihnaly s nadílkou volných dní, jako když slepice snese dvojité vejce. A co s takovou vzácností počít? No přece vyrazit za sluncem a mořem! Padla volba na Chorvatsko, zemi, kde slaná voda voní po dobrodružství (a smažených kalamárech) a kde se člověk může konečně zbavit té české jarní šedi. Balíme kufry, plavky, opalovací krémy s faktorem minimálně padesát (protože jsme bledí jak upíři po zimě) a hlavně – dobrou náladu.
Auto, naše věrná (jak jsme si tehdy naivně myslely) ojetina, prošlo těsně před cestou servisem. „Technická v pořádku,“ ujišťoval nás pan mechanik s úsměvem, který zpětně hodnotím jako lehce ďábelský. My, plné optimismu a vidiny pláží, jsme mu samozřejmě slepě věřily. Večer jsme nasedly, s mapami (pro jistotu, i když máme navigaci, protože "co kdyby") a zásobou řízků na první hlad, a vyrazily směr jih. Očekávání jsme měly vysoká jako chorvatské hory. Bezpečná a příjemná cesta, slunečné pláže, klid a pohoda.
Ha! Kdybychom jen tušily… První stovky kilometrů uběhly hladce. Zpívaly jsme si s rádiem, dělaly si selfíčka s ubíhající krajinou a těšily se na první ranní kávu s výhledem na moře. Euforie stoupala s každým překročeným hraničním přechodem.
A pak to přišlo. Někde za Rakouskem, v momentě, kdy jsme se nejvíc kochaly malebnou vesničkou, se z motoru ozval zvuk, který bychom přirovnaly k naštvanému chrchlání starého draka. Auto začalo ztrácet výkon a s dramatickým zasyčením se dokutálelo ke krajnici. „No super,“ pronesla jedna z nás s ironií v hlase, která by rozbila skleničku. „Technická v pořádku, říkal pan mechanik.“ Otevřely jsme kapotu a pohled na motor by vyděsil i zkušeného automechanika. Něco tam teklo, něco tam smrdělo a celkově to vypadalo, jako by se tam právě odehrála menší bitva mezi olejem a chlazením. Následovala klasická road tripová anabáze. Volání asistenční služby, čekání na odtahovku (která přijela s roztomilým zpožděním asi tak o dvě hodiny), nervózní přešlapování na rakouské dálnici a snění o tom, jak už si dáváme osvěžující koupel v moři. Místo toho jsme skončily v zapadlém rakouském servisu, kde se pan opravář tvářil, jako by viděl auto poprvé v životě. Po několika hodinách, několika kávách (na uklidnění nervů) a značné finanční injekci do rakouského hospodářství, jsme se konečně mohly vydat dál. Auto sice vydávalo podezřelé zvuky a kontrolka motoru svítila výstražně jako maják, ale jelo. Naše optimistická nálada už sice utrpěla menší šrám, ale vidina chorvatského pobřeží nás stále hnala vpřed.
Cesta dál už probíhala v duchu hesla „hlavně dojet“. Každý podezřelý zvuk z motoru vyvolával paniku, každá delší zastávka na benzínce byla spojena s kontrolou, jestli nám náhodou neupadlo kolo. Na hranicích se Slovinskem jsme už vypadaly jako uprchlice po autonehodě. Když jsme konečně dorazily do Chorvatska, s autem, které znělo jako orchestr rozladěných nástrojů, a s nervy na pochodu, zjistily jsme, že počasí se rozhodlo s námi nespolupracovat. Místo slunce nás přivítal déšť a silný vítr. Plavky zůstaly hluboko v kufru a my jsme trávily dny pozorováním rozbouřeného moře z okna apartmánu.
Naše představy o idylické velikonoční dovolené se rozplynuly jako pára nad hrncem. Místo opalování jsme bojovaly s deštníky, místo procházek po pláži jsme se hádaly o to, kdo půjde vynést odpadky v tom lijáku, a místo klidu a pohody jsme poslouchaly kvílení větru a podezřelé zvuky našeho auta. Ale víte co? I přes všechny tyhle „drobné“ komplikace jsme se nakonec smály. Smály jsme se naší naivitě, smály jsme se tomu zpackanému autu, smály jsme se tomu aprílovému počasí v dubnu. Zjistily jsme, že i ta nejhorší dovolená se může proměnit v nezapomenutelné (i když trochu šílené) dobrodružství. A hlavně, zjistily jsme, že naše přátelství vydrží i rakouskou dálnici, chorvatský déšť a auto, které má vlastní názor na to, kam a kdy pojede.
A jak to nakonec dopadlo? No, s autem, které statečně vzdorovalo všem nástrahám (a které jsme raději celou dobu parkovaly před apartmánem), jsme se nakonec, s menšími či většími obtížemi, ale přece, vrátily domů. Pan mechanik, až mu budeme vyprávět naši „bezpečnou a příjemnou“ cestu, si asi bude muset dát panáka na uklidnění.
A my? My už plánujeme další výlet. Tentokrát ale asi pojedeme vlakem. Nebo si alespoň před cestou necháme auto prohlédnout někým jiným. Pro jistotu. Protože jak se říká, člověk míní, auto mění – a někdy to mění s humorem sobě vlastním. A my jsme to, i přes všechny peripetie, přežily. S úsměvem. A s historkou, kterou budeme vyprávět ještě hodně dlouho.
