Článek
Pamatuji si na ten zvuk. Dřív se z Eliščina pokoje linul neustále. Smích. Hlasitý, nakažlivý, občas proložený pištěním, když se s kamarádkou u nějakého videa nemohly popadnout. Teď tam bylo ticho. Občasné ťukání do klávesnice, tiché povzdechy, ale ten jiskřivý smích zmizel. Nahradilo ho zvláštní napětí, neklid, který se Elišky držel jako stín.
Začalo to nenápadně, jako většina věcí, které nám v životě pak způsobí největší starosti. Nejdřív to byly jen občasné chvilky s mobilem v ruce, sdílení fotek s kamarády, sledování legračních videí. Pak se ty chvilky začaly prodlužovat. Večer už nečetla knížku, ale hypnotizovala zářící displej. Ráno hned po probuzení po něm sáhla, jako by to byl její životní elixír.
Vzpomínám si na ten den, kdy přišla ze školy s uslzenýma očima. Nejdřív nechtěla nic říct, jen se mi schoulila do náruče. Pak z ní vypadlo, že se jí spolužačky smály kvůli fotce, kterou sdílela. Kvůli obyčejné fotce z výletu. V tu chvíli jsem poprvé pocítila ten chlad, který se skrývá za tou zdánlivě přátelskou fasádou sociálních sítí.
Eliščin svět se začal zmenšovat. Dřív měla plno koníčků – kroužek keramiky, tanec, milovala procházky s naším psem. Najednou jako by na to všechno zapomněla. Její kamarádky z reálného světa se vytratily a nahradily je anonymní profily s tisíci sledujících, jejichž „dokonalé“ životy sledovala s čím dál větším znepokojením.
Viděla jsem, jak se mění. Už to nebyla ta moje veselá a bezstarostná holčička. Stala se z ní zamlklá, nejistá bytost, která se neustále srovnávala s někým, koho nikdy nepotkala. Její sebevědomí se propadalo s každým „lajkem“, který nepřišel, s každým komentářem, který nebyl dostatečně lichotivý. A ten čas… Bože, ten čas! Hodiny a hodiny strávené v tom virtuálním světě. Připadalo mi, že už ani nevnímá, co se děje kolem ní. Když jsem se s ní chtěla o něčem pobavit, její pohled těkal k mobilu, její odpovědi byly strohé a nepozorné. Začalo to ovlivňovat i její spánek, její chuť k jídlu, dokonce i její známky ve škole se zhoršily.
Tehdy jsem si uvědomila, že tohle už není jen nevinná zábava. Že ta pavučina sociálních sítí ji začíná stahovat a dusit. Ale kde je ta hranice? Kdy už musím říct "dost"? Kdy už je ten online svět pro ni škodlivější než přínosný? V hlavě mi tehdy vyvstal nepříjemný obraz. Vzpomněla jsem si na naši sousedku, paní Janu. Její Tomáš, takový chytrý a talentovaný kluk, se na těch sociálních sítích stal terčem zlé party. Posílali mu hnusné zprávy, uráželi ho v komentářích, vyhodili ho z online herní skupiny, kde trávil volný čas. Dlouho se s tím trápil sám, styděl se a bál se někomu říct. Až když už to s ním bylo hodně zlé, paní Jana to zjistila. Tehdy si uvědomila, jak temná ta online voda může být.
A to je to, co mě děsí nejvíc – ta osamělost za obrazovkou. Dítě, které se trápí, ale nemá komu se svěřit. Dítě, které se cítí méněcenné, ale hledá potvrzení u cizích lidí na internetu. Dítě, které se ztrácí ve světě iluzí a zapomíná na to, co je skutečně důležité. Proto jsem se rozhodla jednat. Nezakázala jsem Elišce sociální sítě úplně, to by asi vedlo jen k ještě většímu vzdoru. Místo toho jsem si s ní sedla a otevřeně jsem si s ní promluvila. Řekla jsem jí, jak se o ni bojím, jak vidím, že se mění, jak mi chybí její smích. Snažila jsem se jí vysvětlit, že ten online svět je jen iluze, že ty „dokonalé“ životy, které sleduje, jsou často jen pečlivě upravené momentky.
Začaly jsme si doma povídat o tom, kolik času je vlastně v pořádku trávit online a kdy už to začíná být moc. Domluvily jsme se, v jakých časech a kde v domě bude mobil odpočívat. A víš co? Začaly jsme zase dělat věci, které ji dřív tak bavily. Vytáhla jsem staré deskové hry, na které už sedal prach, a překvapilo mě, jak ji to chytlo. Začaly jsme spolu chodit na procházky s naším chlupáčem, povídaly jsme si o všem možném i nemožném. Ten čas strávený spolu, bez blikajících obrazovek, nám oběma dělal moc dobře.
Vím, že to není jednorázová bitva. Ten online svět je pro naše děti lákavý a těžko se mu odolává. Ale věřím, že když jim budeme oporou, když jim budeme naslouchat a ukazovat jim krásu toho skutečného světa, můžeme je provést touhle digitální džunglí bez větších šrámů. A ten tichý pokoj se zase naplní dětským smíchem. Protože ten je přece to nejkrásnější, co existuje. A žádný „like“ na sociálních sítích ho nikdy nenahradí.
