Článek
Sedím si takhle u okna, popíjím ten svůj odpolední čaj – takový ten sáčkový, co už ho louhuji podruhé, abych ušetřila – a koukám na ten cvrkot venku. Mládež se někam žene, auta troubí, sluníčko se snaží prodrat skrz ty městské mraky. A já si říkám, jo, život jde dál. Jenom já tak nějak… stojím na místě. Nebo spíš se pomalu propadám. Víte, ten důchod. Člověk se na něj těší celý život. Představuje si ty klidné dny, kdy si konečně bude moct dělat, co chce. Cestovat, číst knížky, věnovat se koníčkům, na které nikdy nebyl čas. No, moje realita je trochu jiná.
Můj důchod mi sotva stačí na zaplacení základních účtů. A to se snažím šetřit, kde se dá. Topím jenom v jedné místnosti, jídlo si vařím doma z levných surovin a o nějakých výletech nebo koníčcích si můžu nechat jenom zdát. A pak si člověk přečte v novinách nebo slyší v televizi ty chytré rady. „Důchodci by si měli najít nějakou brigádu, aby si přilepšili.“ To se jim to řekne, těm mladým, co sedí v teplých kancelářích a ťukají do počítačů. Zkuste si v mém věku – a s mými bolavými zády – někde něco „bokem“ najít. Všude chtějí mladé, energické lidi. Kdo by stál o starou paní, co už má leccos za sebou a občas zapomene, kam si položila brýle? Představte si to.
Celý život jsem poctivě pracovala. Vstávala jsem za tmy, dřela jsem se, platila daně. A teď, když už bych si konečně měla užívat klidu, musím přemýšlet, jestli si koupím rohlík navíc, nebo si radši našetřím na ten doplatek za elektřinu. To vám ta radost ze života fakt zvedne. Občas se potkám s bývalými kolegy. Ti, co měli lepší štěstí nebo chytřejší manžely, si ten důchod docela užívají. Cestují, chodí do divadla, mají vnoučata, kterým můžou něco dopřát. A pak jsem tu já. S prázdnou peněženkou a spoustou volného času, který ale nemůžu nijak smysluplně využít, protože na to prostě nemám peníze.
Nechci si stěžovat. Vím, že jsou na tom někteří lidé ještě hůř. Ale občas mě přepadne taková ta hořkost. Ten pocit, že jsem se celý život snažila a teď mi to stejně nestačí. Že ten systém na nás, na ty starší, tak nějak zapomněl. Nebo spíš nás odepsal. „Už jste odpracovali svoje, teď se nějak zařiďte.“ A jak se mám asi zařídit? Mám jít krást rohlíky v supermarketu? Mám prosit lidi na ulici o almužnu? To mi přijde trochu ponižující po celém životě poctivé práce.
Jednou jsem zkusila se ptát v jednom obchodě, jestli by nepotřebovali nějakou výpomoc. Třeba na pár hodin týdně. Jen tak, abych si trochu přilepšila. Víte, co mi řekli? „Děkujeme, my už máme dostatek zaměstnanců. A navíc hledáme někoho s praxí na pokladně.“ Praxi na pokladně? V mém věku? Vždyť já si sotva pamatuju PIN ke kartě, natož abych ovládala nějaký moderní pokladní systém. Tak jsem se zase vrátila domů s prázdnou. A s ještě větším pocitem beznaděje.
A pak slyším ty rady dál. „Důchodci by měli být aktivní, chodit mezi lidi.“ Jasně, to by bylo fajn. Zajít si na kafe s kamarádkou, jít do kina, na nějakou přednášku. Ale to všechno stojí peníze. A těch já mám sakra málo. Takže moje aktivita se omezuje na cestu do nejlevnějšího supermarketu a zpátky. A moje sociální kontakty na občasný telefonát s dcerou, která se mi snaží pomoct, jak může, ale sama má rodinu a své starosti. Někdy si říkám, jestli se ti, co tyhle rady rozdávají, vůbec zamysleli nad tím, jaká je realita nás, obyčejných důchodců. Že ten náš důchod prostě nestačí ani na to nejzákladnější. Že nemáme žádné tajné úspory ani bohaté příbuzné, kteří by nás živili. Že jsme prostě odkázaní na ten mizerný peníz, co nám každý měsíc přijde na účet.
A co s tím? Prý si mám najít něco bokem. Jako by to bylo tak jednoduché. Jako by na každém rohu čekala práce pro starou paní s bolavými zády a pamětí děravou jako ementál. Víte, já jsem nikdy nebyla náročná. Nikdy jsem netoužila po luxusu. Jen jsem chtěla v klidu dožít svůj život poctivě pracujícího člověka. Bez strachu, co si zítra koupím k jídlu. Bez neustálého počítání každé koruny. Bez pocitu, že jsem na obtíž.
A místo toho? Místo toho se každý den probouzím s tou samou starostí. Jak zaplatím nájem? Jak si koupím léky? Co budu jíst? A pak si zase sednu k oknu a koukám na ten svět, který mi tak nějak utíká mezi prsty. A přemýšlím, co jsem udělala špatně. Nebo spíš, co udělal špatně ten systém, který na nás, na ty starší, tak nějak zapomněl. A ta rada? Ta o tom, že si mám najít něco bokem? Ta mi v mém věku už zní spíš jako hořký vtip.
