Článek
Takže děti a rodiče, co na to říct, ani nevím, kde začít. Mělo by to být to nejpevnější pouto na světě, ta nejčistší láska, bezpodmínečná, nekonečná. Jenže pak přijde realita a vy zjistíte, že je to spíš nekonečná válka, bitva o moc, o pochopení, o to, kdo komu víc ublíží, aniž by to vlastně chtěl. Všichni jsme se narodili do nějakých rodin, všichni jsme měli rodiče, a pak se z nás sami stali rodiče, a najednou ten kruh začíná nanovo. A s ním i ty samé chyby, ta samá zklamání, ta samá bolest. Kolikrát jste slyšeli, jak je těžké být rodičem? Milionkrát. Ale kolikrát jste slyšeli, jak je těžké být dítětem rodičů, kteří vám dávají lásku, ale zároveň vás dusí, manipulují, nebo prostě jenom nechápou? Mnohem míň, že? Protože o tom se nemluví, to se přece nehodí. Rodiče jsou svatí, vždyť nám dali život! Ať už se dělo cokoliv, měli bychom být vděční. Ale co když ta vděčnost přeroste v hořkost, v zášť, v nekonečné břemeno? Co když to, co vám měli dát jako největší dar, se stane vaší největší kletbou? Není nic horšího než pocit, že ti, kteří by vás měli bezpodmínečně milovat, jsou zároveň ti, kteří vás nejvíc ničí. Někdy si říkám, proč to tak je. Proč ta láska, která má být tak silná, tak často bolí. Proč se ti, kteří by nám měli být nejbližší, stávají těmi největšími cizinci. Začíná to už v dětství, že? Ty malé rány, ta nepochopení, ta slova, která sice byla řečena v afektu, ale vryla se do paměti jako dýka. „Zase jsi to zkazil,“ „Proč nejsi jako tvoje sestra?“, „Kdy už konečně vyrosteš?“ Malé, zdánlivě nevinné věty, které ale budují zdi, vrstvu po vrstvě, až se z nich stane neprostupná hradba mezi vámi a těmi, kteří vás stvořili. A pak se to nese dál. Ty nevyřčené výčitky, ty tiché požadavky, ta neviditelná pouta, která vás drží zpátky, i když už jste dávno dospělí a máte vlastní život. Pořád se snažíte zavděčit, pořád hledáte to uznání, to „dobře jsi to udělal“, které nikdy nepřišlo. A když už přijde, je to s takovým despektem, že byste si přáli, aby raději mlčeli. A to je jen jedna strana mince. Pak jsou tu ti rodiče, kteří zkrátka neumí pustit. Kteří děti milují, ale zároveň je dusí svou přehnanou péčí, svými radami, které nikdo nechtěl, svým pocitem, že vědí všechno nejlíp. Děti se pak cítí jako v kleci, i když ta klec je z pozlacené lásky. Snaží se vzlétnout, ale rodiče jim přistřihují křídla s tím, že „vždyť pro jejich dobro“. A pak se diví, když se děti odstěhují na druhý konec světa, nebo s nimi přestanou mluvit. Je to tak paradoxní, že ti, kteří vám dali svobodu, jsou zároveň ti, kteří vám ji berou. A je to tak těžké se od nich odpoutat, protože cítíte tu vinu. Tu obrovskou, těžkou vinu, že je zklamete, že nejste dostatečně vděční, že si dovolujete žít svůj vlastní život, který se od jejich představ tolik liší. Někdy se na to dívám a říkám si, že je to nekonečný kruh bolesti. Rodiče, kteří byli sami zranění svými rodiči, a pak tu bolest nevědomky předávají dál svým dětem. Místo aby ten kruh přerušili, tak ho jen utužují, protože neznají nic jiného. A děti se pak snaží najít cestu ven, ale často se jen plácají v tom samém bahně, z kterého se jejich rodiče nikdy nedostali. A to je to, co mě na tom bolí nejvíc. Ta marnost. Ten pocit, že ať se snažíte sebevíc, některé věci prostě nezměníte. Že některé rány se nikdy nezahojí a některé vztahy se nikdy nenapraví. A co se stane, když se sami staneme rodiči? Snažíme se nebýt jako oni, že? Snažíme se být lepší, dělat věci jinak. Ale pak se podíváme do zrcadla a vidíme ty samé grimasy, slyšíme ty samé věty, které jsme tak nenáviděli. Je to děsivé, jak se ty vzorce opakují, i když s nimi tak urputně bojujeme. Je to, jako by se ty rodinné kletby přenášely z generace na generaci, ať už se snažíme sebevíc je zlomit. A to je to, co bolí. Ta bezmoc. Ten pocit, že se topíte v něčem, co jste nezačali, ale co vás stejně pohltí. Protože ta pouta, ty rány, ta očekávání, ty nikdy nezmizí. Jsou tam pořád, visí ve vzduchu jako těžká deka, která vás dusí, i když dýcháte. A pak se sakra divíme, proč se děti bouří, proč berou roha, proč nechtějí za nic na světě poslouchat. Protože to prostě nejsou jenom nějaké kopie svých rodičů, oni nechtějí žít jejich životy, opakovat jejich blbý chyby. Chtějí být sami sebou, i když to znamená, že se musejí postavit těm, co je údajně milují. A to je ta největší tragédie. Když láska vede k rozdělení, ne k jednotě. Když se nejpevnější pouto stane tím nejbolestivějším vězením. A co s tím? Někdy prostě nic. Někdy je třeba se s tím smířit, že prostě některé bitvy nevyhrajete a některé vztahy se zkrátka nikdy nedají dohromady. A to je sakra těžké, ale někdy je to prostě nutné. Protože život je příliš krátký na to, abyste ho strávili v nekonečném boji o to, aby vás pochopili ti, co vám to nikdy nedají. A je to v pořádku. Protože někdy ta největší láska k sobě samému je umět se osvobodit od pout, která vám ubližují, i když jsou utkaná z lásky. A to je sakra těžké, ale někdy je to prostě nutné.
