Článek
Moje kamarádka Markéta je úžasná ženská. Je chytrá, vtipná, má skvělý styl a dokáže vám zvednout náladu i v ten nejzamračenější den. Má ale jednu malou… řekněme… kulinářskou výzvu. Vaření prostě není její silná stránka. Vlastně, když se pokusí o něco složitějšího než ohřát polévku z pytlíku, obvykle to končí menším požárem v kuchyni nebo minimálně telefonátem na pohotovost s dotazem, jestli se dá otrava spáleným toastem přežít bez trvalých následků.
A tak se Markéta s grácií sobě vlastní přizpůsobila. Místo aby se trápila u plotny a riskovala, že její byt skončí jako vyhořelá továrna na škvařené brambory, stala se mistryní v objednávání jídla. A musím říct, že v tomhle oboru dosáhla skutečně mistrovské úrovně. „Když už neumím vařit, aspoň umím objednávat,“ prohlásila mi s hrdostí v hlase minulý týden, když u ní už potřetí během sedmi dnů zvonil kurýr s pizzou. „Mám zmapované všechny donáškové služby v okruhu pěti kilometrů. Znám jejich speciality, časy doručení i jména všech řidičů. Jsem prostě expert na externí stravování.“
Musela jsem se smát. Markéta to uměla podat tak, že to znělo skoro jako prestižní povolání. „A co tvůj rozpočet?“ zeptala jsem se s lehkou obavou. „Přece jen, tři pizzy za týden…“ „Ale no tak,“ mávla rukou. „Investuji do svého pohodlí a do podpory místních podniků. To je přece chvályhodné, ne?“ No, z jejího pohledu to znělo docela logicky. A musím přiznat, že občas jsem jí její donáškový život trochu záviděla. Představa, že po náročném dni v práci nemusím stát u plotny a vymýšlet, co uvařit, ale prostě si jen zalistuji v online menu a za půl hodiny mi zvoní u dveří teplá večeře, zněla nesmírně lákavě.
Markétina kuchyň je kapitola sama o sobě. Na lince obvykle trůní elegantní stojan na nože (které zřejmě nikdy neviděly v akci), designová sada hrnců (které se pyšní panenským vnitřkem bez jediného škrábnutí) a nejrůznější kuchyňské vychytávky, které dostala jako dary a jejichž pravý účel pro ni zůstává záhadou. Jediným často používaným spotřebičem je mikrovlnná trouba a rychlovarná konvice. A samozřejmě, telefon s uloženými čísly všech donáškových služeb.
Jednou se Markéta pokusila upéct bábovku podle receptu své babičky. Výsledek vypadal spíš jako zkamenělina z pravěku a voněl… no, zvláštně. Sousedka, která přišla na kávu, se zeptala, jestli náhodou netopíme uhlím. Od té doby se Markéta pečení raději vyhýbá.
Její kulinářské eskapády občas končí i komickými situacemi. Jednou si objednala indické jídlo a omylem si spletla pálivost. Výsledkem bylo, že strávila zbytek večera s rudým obličejem, slzami v očích a litry mléka. Jinou zase omylem objednala deset porcí sushi místo jedné a pak se několik dní snažila přemluvit všechny své známé, aby si k ní přišli na „japonskou hostinu“. Ale Markéta si z toho nic nedělá. Bere to s humorem a svou „donáškovou kariéru“ si užívá plnými doušky. Má své oblíbené podniky, kde už ji znají po hlase, a dokonce má i speciální slevové kódy pro stálé zákazníky. Její byt se občas promění v malou testovací laboratoř různých kuchyní světa – od italské přes thajskou až po mexickou. A já musím přiznat, že občas se k ní ráda přidám na ochutnávku. Přece jen, kdo by odolal vůni čerstvé pizzy nebo pikantního burrita, aniž by musel hnout prstem? Markétina strategie má i své výhody. Nikdy nemusí řešit, co uvařit k večeři. Její lednička je vždycky poloprázdná, takže ušetří za elektřinu. A co je hlavní, její kuchyň zůstává neposkvrněná a voňavá. Jediným odpadem jsou prázdné krabice od pizzy, které s úsměvem vynáší do kontejneru.
Občas se jí sice někdo zeptá, proč se prostě nenaučí vařit. Ale Markéta má na to vždycky pohotovou odpověď: „Proč bych se měla trápit s něčím, co mi nejde, když můžu s elegancí sobě vlastní podporovat ty, kteří to umí skvěle?“ A v tom má vlastně kus pravdy. Ne každý musí být šéfkuchař. Někdo prostě umí skvěle objednávat. A v dnešní uspěchané době je to možná cennější dovednost, než si myslíme.
Takže, když příště uslyšíte zvonek a za dveřmi se objeví usměvavý kurýr s voňavou krabicí, možná si vzpomenete na Markétu. Na ženu, která s grácií přijala svou kulinářskou nemohoucnost a proměnila ji v umění. Umění objednávat s takovou jistotou a frekvencí, že by jí mohl závidět i profesionální food blogger. Je v tom šťastná. A její přátelé taky, protože občas z toho „objednávání“ něco kápne i pro ně. A to se počítá, ne? Hlavně, že nikdo neotrávil spáleným toastem. To je přece základ úspěšného soužití. A dobré pizzy. Těch nikdy není dost. Zvlášť když je objednává Markéta. Ta už ví, jak na to.
