Článek
No nazdar! Tak to jsem si jednou takhle bloumala po kuchyni, se skleslými rameny a v očích výraz „už-mě-nic-nebaví-a-zase-musím-vařit“, když tu najednou… „Všechno nejlepší, lásko!“ zazní za mými zády a manžel se culí od ucha k uchu s obrovskou krabicí v náručí. V tu chvíli jsem si říkala, že mi buďto koupil novou televizi do kuchyně (což by bylo divný, ale budiž), nebo že se zbláznil. Jenže on mi podává krabici, na které je obrázek něčeho, co vypadá jako vesmírná loď zkřížená s multifunkčními kleštěmi. Kuchyňský robot!
Moje první reakce? Smích. Vždyť já jsem ta, co zásadně krájí cibuli v rukavici, aby mi nesmrděly ruce, a co si koupila mražené hranolky, protože je to rychlejší než dělat domácí. A teď tohle? Manžel ale trval na svém. „Prý abys měla víc času na sebe,“ prohlásil s takovou vážností, že jsem mu to skoro uvěřila. No jo, čas na sebe. Což v mém podání obvykle znamená, že si o víkendu místo luxování čtu knížku s nohami nahoře a ignoruji hromadu prádla, co se mi kupí v rohu ložnice. Ale chápu, chtěl mi udělat radost. Nakonec se mu to povedlo. Krabička, ve které to přišlo, byla obrovská. A těžká. Vypadalo to, že mi manžel místo robota koupil kus betonu. Po rozbalení na mě vykoukla lesklá, stříbrná mašinka s hromadou nástavců, čepelí, mís a kdovíčeho ještě. Úplně jsem se vyděsila. Vypadalo to spíš jako něco, co patří do laboratoře, než do mé kuchyně. Manžel mi s nadšením začal popisovat, co všechno to umí: hněte, šlehá, mixuje, seká, strouhá, odšťavňuje…
V tu chvíli jsem si přála, aby uměl i uklízet, ale to už bych asi chtěla moc. Návod k obsluze byl tlustší než moje kuchařka. Stranou, která se věnovala bezpečnostním pokynům, by se dal tapetovat celý obývák. „Nehýbejte s robotem během provozu,“ „Nestartujte robot s rukama uvnitř mísy,“ „Nekonzumujte části robota.“ No jasně, jako bych chtěla si dát k obědu kus plastu. Vypadalo to, že budu potřebovat kuchařský kurz a zároveň kurz bojových umění, abych se s tou věcí vůbec sžila.
První dny byl robot jen taková drahá dekorace na kuchyňské lince. Pořád jsem se bála ho zapnout. Představovala jsem si, jak se z něj začne kouřit, jak vybuchne, nebo jak mi uletí metla a trefí manžela do hlavy. A tak jsem dál krájela cibuli, dál jsem si stěžovala na bolavá záda z hnětení těsta a dál jsem snila o tom, že mi někdo jednou uvaří. Jednoho večera se ale stalo něco nečekaného. Manžel se rozhodl, že mi ukáže, jak je ten robot super. Vytáhl ho z krabice (ano, pořád tam ležel) a s odhodláním sobě vlastním ho začal skládat. Vypadalo to jako lego pro dospělé, jenom s tím rozdílem, že tady šlo o život. Po chvilce zápasení s návodem a několika kletbách (které nebyly v návodu uvedeny) se mu to nakonec povedlo. Zapojil ho do zásuvky a s úsměvem, který říkal „teď se držte“, zapnul. A nic. Žádný kouř, žádný výbuch, žádná uletělá metla. Jen tiché bzučení. Manžel hodil do mísy pár jablek a během několika vteřin z nich byla krásná, jemná jablečná přesnídávka. V tu chvíli jsem pochopila. To není robot na strašení, to je pomocník! A tak začala moje nová, pomalá, ale jistá cesta k tomu, abych se s robotem sžila.
Nejdřív jsem se bála. Hodně jsem se bála. Ale jednoho dne jsem si řekla, že už dost! Rozhodla jsem se, že zkusím upéct chleba. Hnětení těsta je pro mě vždycky utrpení. Bolí mě ruce, záda, a výsledkem je obvykle něco, co by se dalo použít jako cihla. Ale teď jsem měla robota. S třesoucíma se rukama jsem odvážila mouku, droždí, vodu a sůl a hodila to všechno do mísy robota. Stiskla jsem tlačítko a pak už jenom s údivem sledovala, jak se robot stará o všechno. Během pár minut bylo těsto krásně hladké a pružné. A já? Já jsem si zatím v klidu sedla, dala si kafe a koukala na televizi. Takhle by to šlo! Od té doby je to s těstem láska. Žádné bolavé ruce, žádné lepivé prsty, jenom dokonalé těsto. Chleba, rohlíky, buchty, pizza… Všechno se najednou stalo jednodušejší a rychlejší. A hlavně – ta kvalita! Už žádné pálivé prsty od hnětení, žádné nekonečné čekání. A chleba? Ten je najednou nadýchanější a chutnější než kdy předtím. A víte, co je nejlepší? Manžel se teď dožaduje domácího chleba každý týden. Já ho peču s úsměvem.
Po chlebu jsem se osmělila zkusit i další funkce. Sekání cibule? Dřív to byla noční můra. Slzy tekly proudem, oči pálily, a výsledek byl obvykle nerovnoměrně nasekaná hromádka. Teď? Během pár vteřin mám dokonale nasekanou cibuli, bez slz a bez námahy. Strouhání sýra na pizzu? Pět vteřin a je hotovo. Dřív to byl boj s struhadlem a otlačené prsty. Mixování krémových polévek? Zeleninových smoothies? Dětských přesnídávek? Žádný problém. Během chvilky mám vše hotovo. Objevila jsem i kouzlo domácího oříškového másla. Dřív jsem ho kupovala, protože mi přišlo, že doma to je hrozně složité. Ale s robotem? Jen naházím oříšky do mixéru a za pár minut mám čerstvé, voňavé a hlavně zdravé oříškové máslo.
A to je teprve začátek! Zkoušela jsem už i domácí majonézu, pomazánky, pesto… Najednou mám pocit, že jsem v kuchyni hotová kouzelnice. Manžel měl pravdu. Mám víc času na sebe. Teď už nemusím trávit hodiny v kuchyni. Místo toho, abych po práci hned stála u sporáku, můžu si v klidu sednout, přečíst si knížku, nebo si jít zacvičit. Mám víc energie a víc chuti do života. Najednou se mi nechce utíkat z kuchyně, naopak, baví mě experimentovat. Zkouším nové recepty, vymýšlím si vlastní.
A víte co je nejlepší? Manžel si všiml, že jsem spokojenější. Já jsem mu vděčná, že mi dal tenhle úžasný dárek. Samozřejmě, pořád se občas najdou dny, kdy se mi nechce vařit ani s robotem. Ale to už je jiný příběh. Důležité je, že díky němu se mi vaření stalo radostí a ne jenom nutnou povinností. A ten čas navíc? Ten si opravdu užívám. Ať už je to hodinka s dobrou knihou, nebo jen tak posedět na zahradě a dívat se na mraky. Je to prostě k nezaplacení.
Takže jo, díky, manželi. Ten kuchyňský robot nebyl jenom spotřebič. Byl to klíč k mojí spokojenosti. A hlavně – k tomu, abych si v životě našla víc času na to, co mě opravdu baví. A to je, myslím, ten nejlepší dárek, jaký mi mohl dát. A teď mě omluvte, jdu si udělat smoothie. Robot už na mě čeká!
