Článek
A to úplně. Ne že by mi nikdo nepopřál, to ne. Přátelé si vzpomněli, pár zpráv přišlo i od kolegů z práce. Ale ten jeden jediný hovor, který jsem vlastně čekala nejvíc, se neozval. Máma nezavolala. Neposlala zprávu. Ani smajlík. Nic.
Seděla jsem večer na gauči, vedle mě už skoro vychladlý čaj a v ruce telefon, který jsem pořád dokola odemykala a zase zamykala. Doufala jsem. Že si vzpomene aspoň večer, třeba než půjde spát. Ale ne. Zůstalo ticho. Takový ten druh ticha, který je víc než jen nepřítomnost zvuku. Je to ticho, které něco říká. A říká to hodně nahlas. Ještě víc to zabolelo, když jsem si druhý den všimla jedné věci. Máma si změnila profilovku na sociálních sítích – fotka s mojí sestrou. A popisek k tomu: „Moje největší štěstí.“ A já tam zase nebyla. Nebyla jsem ani zmíněná, ani v pozadí, ani v myšlenkách. Jen ticho. Jako bych nikdy nebyla dost.
Nechci si stěžovat. Vím, že spousta lidí to má mnohem horší. Ale čím víc jsem se v tom ten den hrabala, tím víc jsem si uvědomovala, že tohle není o jednom zapomenutém přání. Je to celé o tom, jak se člověk cítí roky. Jako by byl vždycky ten druhý. Méně důležitý. Nepohodlný. Jako by každá moje volba byla špatně. Jako by všechno, co udělám, bylo nedostatečné. Přitom jsem nikdy nebyla problémová. Neměla jsem pubertu, nepila, neužívala drogy, neodmlouvala. Prostě jsem vždycky nějak zapadla. Tichá, zodpovědná, poslušná. Možná až moc. Moje sestra je opak. Věčně impulzivní, hlasitá, dramatická. Dělá věci po svém, hádá se, mění práci i partnery jako ponožky. A přesto – nebo právě proto? – jí máma volá každý den. Mluví spolu hodiny. Slyším to, když jsem u mámy na návštěvě. „Zlato, jak se máš? Co děláš?“ A já sedím metr od ní a vím, že se mě na tohle nikdy nezeptá. Mně řekne, že by chtěla, abych konečně změnila účes. Nebo že ta moje práce je taková nějaká… nijaká. Nikdy nic pozitivního, nikdy ocenění.
Přemýšlela jsem, jestli jí mám napsat. Nebo zavolat. Říct jí, že mě to mrzelo. Ale pak jsem si řekla – proč bych měla? Proč bych zase měla být ta, kdo všechno narovná, zahojí a zamete pod koberec? Neudělala jsem přece nic špatně. Jen jsem měla narozeniny. A čekala, že se máma ozve. Ten večer jsem si poprvé za hodně dlouhou dobu sedla sama se sebou a dovolila si to obrečet. Ne s výčitkami, ne s hněvem, ale prostě upřímně. Protože jsem pochopila jednu věc – někdy prostě od svých blízkých nedostaneme to, co bychom potřebovali. A není to vždycky naše vina. Někdy to jsou prostě oni, kdo neumí dát lásku tak, jak ji potřebujeme. Nebo ji rozdělují podle vlastních pravidel, kterým nerozumíme.
Na druhý den jsem se sebrala a šla si koupit malý dort. Sama sobě. A zapálila si svíčku. Jen tak. A připila si na to, že jsem to zvládla. Další rok. A že už nejsem malá holka, která čeká na mámino uznání. Ne, neřeknu, že mě to už nemrzí. Mrzí. A možná vždycky trochu bude. Ale vím, že mám právo cítit to, co cítím. Že moje zranění jsou opravdová, i když je někdo jiný nevidí nebo nechápe. A taky vím, že nejsem sama. Že spousta lidí zažívá tenhle tichý druh bolesti – když vás někdo přehlíží, i když by vás měl milovat ze všech nejvíc.
Od té doby jsem začala víc mluvit s lidmi kolem sebe. A nestačila jsem se divit, kolik žen – i mužů – to má podobně. Jedna známá mi řekla, že její máma si pamatuje narozeniny všech v rodině… kromě jejích. Jiná zase, že se s ní rodiče přestali bavit, když si vzala muže, kterého neschvalovali. Každý ten příběh měl stejný základ – očekávání, že rodičovská láska bude bezpodmínečná. A realita, která bolela.
Tenhle článek nepíšu jako obžalobu, ale jako výpověď. Pro všechny, kteří to někdy zažili. Pro ty, kdo o sobě pochybují, protože jim někdo blízký nedal najevo, že jsou důležití. Možná jste jako já. Možná máte doma někoho, kdo volá každý den někomu jinému, ale vám nezavolá ani jednou. Možná vás to trápí, to je v pořádku. Protože vaše bolest je skutečná. Ale víte co?A dost. I bez toho přání, dost. Zasloužíte si, aby vám někdo jednou připil k narozeninám s láskou a úctou. A pokud to nikdo neudělá, tak vám připíjím já. Na Vás. Protože i když jste třeba jako já zůstali bez přání, pořád jste tu. A pořád jste hodni lásky. To je někdy to nejdůležitější, co si můžeme připomenout.
