Článek
Byla jsem tam. U stolu. V tom šedivém, neosobním kanclíku, kde se vzduch hýbal jen díky klimatizaci a kde se sny tříštily o firemní strategii. Můj šéf, pan Dvořák, muž s vizáží bankéře a smyslem pro humor suchým jako poušť Gobi, mi právě slíbil povýšení. Ne tedy úplně slíbil, spíš naznačil. Víte, to takové to „děláte skvělou práci, uvažujeme o vás na vyšší pozici, držte palce.“ Ale pro mě to byl slib. Zářivá, třpytivá vize lepšího zítřka, víc peněz na ty drahé avokádové toasty a hlavně – uznání. To zatracené uznání, po kterém tak toužíme, když se snažíme překonávat sami sebe v korporátním mlýnku. Cítila jsem se jako vítěz, jako by mi někdo právě předal imaginární zlatou medaili za excelentní přehazování papírů a občasné geniální nápady.
Dny plynuly, týdny se měnily v měsíce a já jsem dál dělala svou „skvělou práci“. Dokonce jsem dělala i tu „ještě lepší“ práci, protože jsem přece měla být povýšena. Zůstávala jsem déle, brala si práci domů, o víkendech jsem přemýšlela, jak zlepšit procesy, a dokonce jsem se začala budit uprostřed noci s nápady na nové projekty. Byla jsem přesvědčená, že to je ta správná cesta. Že dřina se vyplatí, že loajalita se cení a že pan Dvořák je jen muž činu, který potřebuje čas, aby všechno zařídil. Představovala jsem si, jak budu vyprávět kamarádkám u vína, jak jsem to dokázala, jak jsem se vypracovala a jak se mi daří. Byla jsem tak blízko. Cítila jsem to.
Pak přišel ten den. Den, kdy se mé růžové brýle roztříštily na tisíc kousků a zanechaly mi jen šedou realitu a pachuť zklamání v puse. Ranní porada. Pan Dvořák, s obvyklým úsměvem, který nikdy nedosáhl jeho očí, oznámil novou organizační strukturu. A pak to přišlo. „A na pozici seniorního specialisty jsme se rozhodli jmenovat… Lukáše Nového“ Věděla jsem, že Lukáš je fajn. Je to milý, usměvavý chlapík, který se nikdy moc nepřetrhne, ale vždycky se umí prodat. Párkrát jsme spolu šli na kafe, ale nikdy jsem ho nebrala jako konkurenci. Byl to prostě Lukáš. Teď byl Lukáš můj nadřízený. A já tam seděla, s úsměvem přilepeným na obličeji, zatímco se mi v hlavě ozývalo jen jedno slovo: „Proč?“
V tu chvíli se mi začalo v žaludku zvedat. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale zatlačila jsem je zpátky. Ne před nimi. Ne teď. Pan Dvořák dál vykládal o Lukášových kvalitách, o jeho „proaktivním přístupu“ a „schopnosti týmové spolupráce“. V duchu jsem si říkala, jestli ten proaktivní přístup neznamená spíš „umění se nechat vidět, když se zrovna nic nedělá“, a týmová spolupráce „schopnost nechat ostatní, ať to odpracují za něj“. Byla jsem hořká. A to velmi. Hořká jako káva bez cukru, co stojí na stole od rána a už se na ni nikdo ani nepodívá.
Když porada skončila, zůstala jsem sedět. Dívala jsem se na prázdné židle, na tabuli s nesrozumitelnými grafy a cítila, jak se mi rozplynul ten slib. Ten pomyslný lístek do lepšího života. Byla jsem naštvaná. Ne na Lukáše, i když jsem k němu v tu chvíli necítila zrovna sesterskou lásku. Byla jsem naštvaná na pana Dvořáka, na celou firmu, na systém, který mi ukázal, že tvrdá práce není vždycky klíčem k úspěchu. A hlavně, byla jsem naštvaná na sebe. Na sebe, že jsem tomu uvěřila. Že jsem se nechala tak snadno opít rohlíkem.
Po chvíli jsem se zvedla a šla si uvařit kafe. V kuchyňce jsem potkala Lenku z marketingu. „Gratuluji, Lukáš je teď tvůj šéf, co?“ pronesla s úsměvem, který se mi zdál až moc škodolibý. Jen jsem přikývla. „To je ale život, viď? Někdy prostě vyhraje ten, kdo se umí líp usmívat,“ dodala, a já si uvědomila, že Lenka asi taky ví, jak to v korporátu chodí.
