Článek
Myslela jsem si, že mezi námi je to v pořádku. Že jsme se z těch dětských hádek, závistí a srovnávání už obě dávno vyléčily. Že když sedíme u jednoho stolu, pijeme víno, smějeme se a vzpomínáme na to, jak jsme si jako malé hrály na princezny, mluvíme upřímně. Že jsme si obě prošly svým a že nás to spojilo. A hlavně jsem si myslela, že už není potřeba předstírat. Jenže ono se asi někde v tichu pořád drželo něco nevyřčeného. A možná právě proto mě to tak bodlo. Protože jsem ji nikdy nečekala slyšet právě takhle. O mně. Věci, které říkala. Věty, které mě zabolely víc než jakákoli hádka v dětství. Protože nebyly křikem. Ale šeptem.
Byla jsem u ní na návštěvě. Jen my dvě. Jako za starých časů. Děti spaly, manželé byli pryč, a my si po dlouhé době sedly, nalily si víno a povídaly. O životě, o práci, o vztazích. Smály jsme se, sem tam i dojatě mlčely. V jednu chvíli jsem vstala, že si dojdu pro vodu. Obyčejný moment. V kuchyni jsem se zdržela jen chvíli. A když jsem se vracela, uslyšela jsem, jak mluví. Telefon. Někomu volala. Nejdřív jsem to neřešila. Ale pak jsem uslyšela svoje jméno. A najednou jsem zůstala stát. Protože její hlas byl úplně jiný. Ne jako před chvílí. Ale jiný. Tvrdší. Plný sarkasmu. A říkala věty, které mě úplně zmrazily. „Ona si myslí, že všechno zvládá. Že je hrozně nad věcí. Ale kdybys ji slyšela, jak mluví o manželovi. Vůbec si nevidí do pusy. A jak vychovává malého? No, radši nemluvím. Nechápu, že jí to lidi tak žerou. Hlavně na těch sociálních sítích. Všechno jen nablýskaná fasáda. Ale doma? Doma má bordel a sama neví, co dělá. Já bych z toho zešílela.“ Smála se. A pak dodala něco, co už mě úplně dorazilo. „Já jí to neříkám do očí, protože by se hned urazila. Víš, jaká je. Všechno hned bere osobně. Ale mně je z ní někdy fakt trapně.“
Stála jsem za rohem a cítila, jak se mi sevřel žaludek. Ne proto, že by mě kritika zaskočila. Vím, že nejsem dokonalá. Ale ten způsob. Ten tón. Ta jistota v jejím hlase, že o mně může mluvit takhle… A že přitom ještě před pár minutami seděla naproti mně, smála se, říkala, jak mě obdivuje, jak jsme každá jiná, ale skvěle se doplňujeme. A já jí věřila. Celou tu dobu.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Když jsem vešla zpátky do obýváku, už seděla s telefonem položeným vedle sebe, jakoby nic. Podívala se na mě, usmála se, jako by se nic nestalo. A já jí ten úsměv vrátila. Ne proto, že bych chtěla předstírat. Ale protože jsem v tu chvíli nedokázala jinak. Jen jsem se posadila, napila se vody a mlčela. V hlavě mi hučelo. Všechno to, co jsem chtěla říct. Jak moc to bolelo. Jak moc jsem si myslela, že jsme někde jinde. Ale nic z toho jsem nevyslovila. Ne ten večer.
Domů jsem jela pozdě. A v autě jsem brečela. Tichý pláč, co neřve, ale bolí. Přemýšlela jsem, co s tím. Jestli jí to říct. Jestli to v sobě nechat. Jestli se s ní konfrontovat. A hlavně – jestli to odpustit. Protože tohle nebyl jeden hloupý výrok. Tohle byl obraz, který o mně v sobě nese. A který není láskyplný. Ale pohrdavý.
Pár dní jsem jí nepsala. Nevolala. Čekala jsem, jestli něco řekne sama. Neřekla. A tak jsem sebrala odvahu a napsala jí zprávu. Bez výčitek. Jen s tím, že jsem to slyšela. A že to bolelo. Odpověděla až druhý den. Neomlouvala se. Jen napsala: „Nevěděla jsem, že jsi slyšela. Mrzí mě, že tě to ranilo. Ale víš, že někdy vidím věci jinak než ty.“
A bylo jasno. Nebyla připravená mě slyšet. Ani stát za tím, co řekla. Ani to otevřít. Jen se uzavřela. Do sebe. Do svých pravd. Dnes spolu mluvíme. Občas. Povrchně. Zdvořile. Ale něco mezi námi zůstalo nedořečené. Já vím, že se asi nikdy úplně nezmění. A že některé vztahy, i ty pokrevní, mají své stropy. Ale pořád doufám, že jednou bude mít odvahu. Říct věci napřímo. Ne šeptem do telefonu. A že až se to stane, nebudu už muset stát za rohem a poslouchat, jak mě někdo, koho mám ráda, rozkládá na kousky. Protože nejde o kritiku. Jde o důvěru.
A ta, když se rozbije, nedá se slepit tichým úsměvem. Potřebuje pravdu. A odvahu ji nést. Obojí. Obojí dohromady.
