Článek
Tak už jsou pryč. Konečně. Tedy, abych to uvedla na pravou míru, nemám nic proti návštěvám. Vlastně se na ně s manželem vždycky těšíme. Ten ruch, smích, nové historky… to všechno k životu patří. Ale pak jsou návštěvy a návštěvy.
A ta víkendová, co právě odfrčela, se zapsala zlatým písmem do naší rodinné kroniky pod heslem „Už nikdy více“. Začalo to nevinně. „Ahoj, neměli byste náhodou volný víkend? Že bychom se stavili,“ ozval se v pátek odpoledne na telefonu bratranec Karel. S Karlem je vždycky legrace, to musím uznat. Je to takový ten typ člověka, co kam přijde, tam je veselo. Jeho žena, Blanka, je zase klidná a milá, takže jsme si řekli, proč ne. Víkend uteče jako voda a aspoň nebudeme sami.
Domluvili jsme se, že dorazí v sobotu dopoledne. Já jsem s předstihem nakoupila, napekla buchet, manžel připravil gril. Chtěli jsme si udělat hezký víkend, ukázat jim novou terasu a prostě si užít pohodu. Sobota probíhala vcelku normálně. Karel s manželem se pustili do grilování, Blanka mi pomáhala v kuchyni. Smáli jsme se, povídali si, prostě pohoda, jak má být. K obědu jsme otevřeli první láhev našeho oblíbeného ryzlinku. Pak přišla na řadu druhá. A třetí. No, říkali jsme si, je víkend, ať si užijí. Odpoledne se Karel s Blankou uvelebili na terase a my s manželem jsme se k nim přidali. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, idylka. Manžel donesl další láhev vína, tentokrát červeného. Karel si pochvaloval, jak mu u nás chutná, Blanka se usmívala. Všechno nasvědčovalo tomu, že to bude příjemný, i když trochu veselejší večer.
Večer jsme se přesunuli dovnitř. K večeři jsme otevřeli ještě jednu láhev bílého a jednu červeného. Karel vyprávěl vtipy, Blanka se smála, my s manželem jsme se přidali. Skleničky se vyprazdňovaly jedna za druhou. Už ani nevím, kdo přinesl na stůl tu slivovici. Pamatuju si jen, že Karel s Blankou si moc pochvalovali naši pohostinnost. „Tady se cítíme jako doma,“ prohlásil Karel s širokým úsměvem a dolil si další skleničku. Blanka přikyvovala a culila se. V tu chvíli mi to ještě nepřišlo divné. Vždyť co je špatného na tom, když se u nás hosté cítí dobře? Jenže pak se začaly dít věci.
Kolem půlnoci už bylo jasné, že Karel s Blankou mají „veselou náladu“. Karel začal zpívat staré trampské písničky, Blanka se k němu přidávala falešným hlasem. Manžel se snažil je trochu krotit, ale marně. Já jsem se potají dívala na hodinky a doufala, že už brzy půjdou spát. Jenže oni neměli v plánu jít spát. Karel si vzpomněl, že má v autě ještě nějaké pivo, a šel ho s manželem přinést. Když se vrátili, nesli plnou přepravku plechovek. „To je na dobrou noc,“ prohlásil Karel vítězoslavně a otevřel první pivo. V tu chvíli jsem už začala být trochu nervózní. Ne že bychom s manželem nepili, ale tohle už mi přišlo trochu moc. Navíc jsem tušila, že to neskončí jen u piva. Moje tušení se potvrdilo. Kolem druhé hodiny ráno Karel prohlásil, že by si dal ještě trochu vína. Manžel se ho snažil nenápadně odradit, ale Karel byl neoblomný. „No tak, přece nenecháte hosty na suchu,“ smál se a zamířil k naší vinotéce.
A tam se to stalo. Karel otevřel dveře vinotéky a jeho oči se rozzářily. „Jé, vy máte ale výběr!“ zvolal nadšeně a začal prohlížet jednu láhev za druhou. Blanka mu stála za zády a s úsměvem přikyvovala. Manžel se ke mně naklonil a potichu řekl: „Myslím, že je zle.“ Měl pravdu. Bylo zle. Během následující hodiny Karel s Blankou ochutnali snad každé víno, které jsme ve vinotéce měli. Ne že by vypili celou láhev od každého, ale prostě si nalili skleničku, ochutnali, prohlásili, že je to „výborné“, a šli k další. Naše pečlivě budovaná sbírka se začala povážlivě tenčit. Manžel se snažil situaci zachránit a nabídl jim kávu nebo čaj, ale Karel s Blankou se jen smáli a mávli rukou. „Na co čaj, když je takové dobré víno?“ prohlásil Karel a nalil si další skleničku našeho drahého Rulandského modrého. Kolem třetí hodiny ráno už jsem to nevydržela. S omluvou jsem se zvedla a šla spát. Manžel statečně zůstal s nimi, ale vím, že i on už byl na pokraji sil. Ráno jsem se probudila s těžkou hlavou a ještě těžším pocitem v žaludku.
Když jsem sešla dolů, našla jsem manžela sedět v kuchyni s prázdným pohledem. Na stole stály prázdné lahve od vína a plechovky od piva. Karel s Blankou ještě spali. Když se konečně probudili, vypadali, jako by je přejel parní válec. Karel se sice snažil vtipkovat, ale jeho hlas zněl chraplavě a Blanka jen tiše seděla a popíjela vodu.
Po snídani, při které snědli snad všechny naše rohlíky a sýr, se začali pomalu chystat k odjezdu. U dveří se na nás Karel s Blankou usmáli a řekli: „Moc se nám u vás líbilo. Cítili jsme se tu jako doma.“ V tu chvíli jsem se musela hodně ovládat, abych neřekla něco, čeho bych litovala. Místo toho jsem se jen usmála a řekla: „Jsme rádi, že se vám líbilo. Přijeďte zas někdy.“ Když jejich auto zmizelo za zatáčkou, s manželem jsme si vyměnili unavené pohledy. Pak jsme se podívali na prázdnou vinotéku a na hromadu prázdných lahví na stole. „Tak co,“ zeptal se manžel s hořkým úsměvem, „kdy myslíš, že přijedou příště?“ „Doufám, že hodně brzy,“ odpověděla jsem s ironií v hlase. „A tentokrát jim schováme klíče od vinotéky.“ Víte, já chápu, že se u nás cítili dobře. Ale cítit se jako doma neznamená vypít všechno víno a nechat za sebou spoušť. Doma si člověk přece taky uklidí a nemyslí si, že lednička je bezedná.
Takže ano, víkend s Karlem a Blankou byl nezapomenutelný. Jenže ne tak, jak jsme si původně představovali. A příště? Příště si asi raději naplánujeme výlet. Sami. A s sebou si vezmeme vlastní láhev vína, kterou si budeme střežit jako oko v hlavě. Protože někteří hosté prostě neznají míru. A to i když se u vás cítí jako doma. Možná právě proto.
