Článek
Vzduch v Beskydech byl toho rána svěží a ostrý, voněl jehličím a čerstvou zemí po nočním dešti. Potřebovala jsem se nadechnout, utéct od dusné atmosféry, která panovala doma. Můj vztah s Jirkou se plácal na místě a já už nevěděla, jak dál. Hory pro mě vždycky byly útočištěm, místem, kde se myšlenky urovnají a duše najde klid. Proto jsem vyrazila sama, jen s batohem, pohorkami a myšlenkou na dlouhou túru. Vyšla jsem na Pustevny, s cílem dojít až k Radhošti. Cesta byla kluzká, ale každý krok mě vtahoval hlouběji do lesa, pryč od starostí. U kaple na vrcholu jsem si vychutnala výhled do mlžného údolí, cítila jsem se maličká a zároveň nekonečně svobodná. Když jsem se vracela zpátky dolů, někde na zalesněné Zbojnické cestě, uviděla jsem ho.
Šel proti mně. Obličej opálený od slunce, úsměv na rtech a dva malí lidé po jeho boku. Batoh na zádech, přesně jako dřív. Poznala jsem ho okamžitě, i po patnácti letech. Tomáš. Moje první láska. Byla jsem s ním celou vysokou školu, pět let jsme se smáli, dělali si plány a zamilovaně na sebe koukali. Jenže pak odešel do zahraničí a mě tu nechal se zlomeným srdcem. Nikdy jsem si nemyslela, že ho ještě někdy potkám. A teď tu stál, s jemnými vráskami kolem očí a šedivějícími spánky. A vypadal, k mému překvapení, klidně a spokojeně. Jeho oči se střetly s mými. Na vteřinu ztuhl, pak se mu v obličeji objevilo poznání a široký úsměv. Ten úsměv, který mě kdysi tak dokázal omámit.
„Veroniko? To snad nejsi ty?“ jeho hlas byl stále stejný, hluboký a příjemný. „Tomáši! Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe s úsměvem, který mi cukal koutky úst. Cítila jsem, jak se mi dlaně potí a srdce buší o sto šest. Klučina po jeho boku, tak devítiletý, s chytrým výrazem a brýlemi, se na mě zvědavě podíval. Malá holčička, asi sedmiletá, s roztomilými copánky, se na mě usmála. Jeho děti, bylo mi jasné. „Ahoj,“ řekl Tomáš. „To je ale náhoda! Co tady děláš?“ „Jsem na túře, potřebuju vypnout,“ řekla jsem, snažíc se o ležérní tón. „A vy?“ „My taky, děti chtěly vidět hory. Jsme zrovna na jarních prázdninách.“ Pak se Tomáš podíval na děti. „Tohle je Matěj a tohle je Eliška.“ Děti kývly. Matěj byl jeho zmenšenina. Eliška měla v očích stejnou jiskru zvědavosti jako on.
Chvíli jsme tam stáli, v tom zvláštním tichu Beskyd, a snažili se navázat na patnáct let starou nit. Bylo to neuvěřitelné. Cítila jsem se jako na divadelním představení, kde jsem zapomněla svůj text. „Tak… jak se máš?“ zeptala jsem se, nakonec. „Dobře, mám se dobře,“ řekl s klidným úsměvem. „Žiju v Praze. Ty taky, že jo?“ „Jo, taky. Pořád,“ odpověděla jsem. „A co… co Jirka?“ zeptal se s lehkou opatrností. Vzpomněla jsem si na naši krizi v kómatu. A bylo mi najednou úplně jedno, co řeknu. „S Jirkou… je to teď složitější. Vlastně jsem tady kvůli tomu.“ Tomáš chápavě kývl. V jeho očích se objevil náznak soucitu, nebo možná porozumění. „Aha. To chápu.“ Chvíli bylo ticho.
Pak se ozval Matěj. „Tati, já mám hlad! Kdy už budeme jíst?“ „Už jdeme, Matěji. Jen se pozdravím s paní. My se známe z dřívějška,“ řekl Tomáš s úsměvem. „Tak jo, už musíme jít,“ řekl Tomáš. „Někde se uvidíme.“ A odešli. Jejich kroky se ztrácely v šumu lesa. Zůstala jsem tam stát, sama, s bušícím srdcem a hlavou plnou vzpomínek. To bylo ale setkání. Večer jsem se ubytovala v malé, útulné horské chatě. Všude vonělo dřevem a kamna příjemně sálala. Chtěla jsem si jít co nejdřív lehnout, ale nakonec jsem se rozhodla dopřát si večeři. Vešla jsem do jídelny, která byla plná turistů, a hledala volný stůl. A tam jsem je uviděla. Tomáš seděl u stolu v rohu, s Matějem a Eliškou. Bylo tam volné místo. Váhala jsem. Mám jít k nim, nebo se raději schovat? Eliška mě uviděla první. „Tati, podívej! Paní z hor!“ vykřikla a zamávala na mě. Tomáš se otočil. „Ahoj, Veroniko! Pojď si sednout k nám!“ Nebyla úniku. S lehkým úsměvem jsem se vydala k jejich stolu. „Ahoj,“ řekla jsem. „Neruším?“ „Ale kdepak! Pojď si dát s námi večeři,“ nabídl Tomáš. Sedla jsem si naproti němu. Objednala jsem si smažený sýr a pivo. Děti se na mě zvědavě dívaly. Matěj byl odvážnější. „Vy jste se znali s tátou, když byl malý?“ Zasmála jsem se. „No, když byl táta malý, to asi ne. Ale když jsme byli mladí, to ano.“ Tomáš se usmál. „Chodili jsme spolu na vysokou. A pak jsme spolu pět let chodili.“ Eliška se nadchla. „Táta měl holku? Kromě maminky?“ „Eliško!“ řekl Tomáš s lehkým studem. „To bylo dávno. Ještě než jsem poznal maminku.“
Atmosféra u stolu se uvolnila. Začali jsme si povídat o tom, co se u nás změnilo, jak se nám oběma dařilo od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. Tomáš mi vyprávěl o své ženě, o tom, jak se jejich cesty propojily, a o radostech i strastech, co přinesly děti. Mluvil o nich s takovou láskou a hrdostí. Cítila jsem záblesk žárlivosti, ale snažila jsem se ho potlačit. V hloubi duše jsem byla ráda, že je šťastný. Já jsem mu zase vyprávěla o své práci, o cestování, o tom, jak žiji v Praze. O Jirkovi jsem mluvila jen okrajově, nechtěla jsem mu kazit večer svými problémy. Čas plynul neuvěřitelně rychle. Smáli jsme se, vzpomínali na staré časy, na studentské lumpárny. Bylo to jako cestování časem. V jednu chvíli jsem si uvědomila, jak je to zvláštní. Sedím s bývalou láskou u jednoho stolu, povídám si s jeho dětmi a cítím se… dobře. Bez hořkosti, bez výčitek. Jen s lehkou nostalgií. Když se děti začaly protahovat, Tomáš se podíval na hodinky. „No tak, my už půjdeme. Děkuji, že jsi s námi povečeřela.“ „Taky děkuji,“ řekla jsem. „Bylo to moc milé překvapení.“ Vstala jsem a on mě objal. Takové to přátelské objetí, ale na okamžik jsem cítila závan starých časů. Jeho vůně, jeho teplo. Pak se odtáhl. „Měj se krásně, Veroniko,“ řekl. „A ať se ti to s Jirkou srovná.“ „Díky, Tomáši,“ odpověděla jsem. „Ty taky.“ A odešli. Tomáš s dětmi, vstříc dalšímu dni v horách. A já jsem tam zůstala, s dopitým pivem a pocitem, že jsem právě uzavřela jednu důležitou kapitolu svého života.
Setkání s Tomášem bylo zvláštní. Nečekané. A vlastně i léčivé. Uvědomila jsem si, že jsem se za ty roky posunula. Že už to není ta zamilovaná holka, co pláče do polštáře. Že dokážu být s ním v jedné místnosti, smát se a cítit se v pohodě. Že jsem mu odpustila. A že je mi vlastně vděčná za všechno, co mě naučil. A hlavně, že to, co se stalo v minulosti, tam zůstalo. Druhý den ráno jsem se probudila s novou energií. Sice jsem se s Jirkou nerozešla hned, ale to setkání s Tomášem mi pomohlo si uvědomit, že v životě chci něco jiného. Něco skutečného. A že je čas jít dál. Toho dne jsem udělala první krok k novému začátku. V Beskydech, s vůní borovic a deštěm v zádech. A s pocitem, že i když se cesty rozejdou, můžeme se jednou potkat a s úsměvem si popřát to nejlepší. A to je, myslím, víc než jakákoli romantická pohádka. Je to život.