Článek
Je to paradox, co říkáš? Dneska jsme propojení snad víc než kdy dřív. Můžeme si kdykoli popovídat s kýmkoli na druhém konci světa, vidět, co dělají naši kamarádi, i když je dělí spousta kilometrů. Sociální sítě na nás neustále chrlí fotky a videa šťastných lidí, co se objímají s přáteli, užívají si dovolené a paří na večírcích. A přece, ať se rozhlížím, kudy chodím, všude kolem sebe vidím tu hlubokou, tichou osamělost. Je to jako temný stín, co se plíží mezi námi, i když jsme obklopeni hlukem, lidmi a nekonečnou záplavou informací. Pocit, že jsi v obrovském davu, ale přitom jsi uvnitř úplně sám.
Pamatuji si na jednu situaci. Byla jsem na koncertě. Kolem mě tisíce lidí, hudba burácela, všichni tančili, zpívali. Měla jsem se bavit, že jo? Ale najednou mě to přepadlo. Ten pocit, že jsem tam sice fyzicky přítomná, ale zároveň jsem tam úplně mimo. Že všichni kolem se baví a já jsem tam jen takový pozorovatel. Podívala jsem se kolem sebe a viděla jsem spoustu lidí, co měli v ruce telefony a natáčeli si to. Sdíleli to, aby ukázali světu, jak se baví. A v tu chvíli mi to došlo. Jsme tak posedlí sdílením a prezentací našeho dokonalého života, že zapomínáme žít ho v reálu. Zapomínáme na skutečné spojení, na ten dotek ramene, na upřímný smích, co nevyfotíš a nedáš na Instagram. Ta digitální izolace je zrádná. Dává nám iluzi, že jsme neustále v kontaktu, ale ve skutečnosti nás od sebe odděluje víc, než si myslíme.
A co ty rána, když se probudíš a první, co uděláš, je, že sáhneš po telefonu? Projedeš si novinky, zprávy, podíváš se, kdo co dělal. A hned na tebe vyskočí ten pocit, že všichni ostatní mají lepší život, plnější, zajímavější. Že ti něco utíká. Že nejsi dost dobrý, dost úspěšný, dost šťastný. Ten tlak na dokonalost, co se na nás valí ze sociálních sítí, je brutální. Všichni filtrují, upravují, prezentují jen to nejlepší. A my, v té naší obyčejné realitě, se pak srovnáváme s těmi virtuálními ideály a propadáme se do pocitu méněcennosti.
A to je další důvod, proč se cítíme sami. Protože máme pocit, že nejsme dost dobří na to, abychom patřili do toho „dokonalého“ světa, co vidíme na obrazovce. Osamělost ale není jen o tom, že nemáš kamarády, co s tebou jdou na pivo. Je to i o pocitu, že tě nikdo nerozumí. Že nemáš s kým sdílet své nejhlubší myšlenky, své obavy, své radosti. Že jsi s tím vším vnitřně sám.
Pamatuji si na kamarádku, co byla vždycky duší party. Vždycky obklopená lidmi, smíchem, zábavou. Ale pak mi jednou v noci zavolala, úplně zdrcená. Řekla mi, že se cítí neskutečně sama. Že má spoustu známých, ale nikoho, kdo by ji znal opravdu, do hloubky. Nikoho, komu by se mohla svěřit, když se jí nedaří. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to je ta pravá osamělost. Ne ta fyzická, ale ta emocionální. Dneska je navíc strašně těžké navazovat skutečné vztahy. Všechno je takové povrchní, uspěchané. Lidé se bojí zranitelnosti, bojí se otevřít, bojí se ukázat svou pravou tvář. Raději se schovají za masku dokonalosti, za humor, za cynismus. A tak se míjíme. Jsme sice v jedné místnosti, ale každý z nás je ve svém vlastním světě, izolovaný. A to je smutné. Protože člověk je přece bytost společenská, potřebujeme se cítit součástí něčeho, patřit někam. Potřebujeme lidský kontakt, ten skutečný, hluboký.
Co s tím? Jak se z toho kolotoče vymanit? Vlastně nemám žádné zázračné řešení, žádný univerzální návod. Ale myslím, že to začíná u nás samotných. U toho, že si uvědomíme, že ten pocit osamělosti není ostuda. Že je to něco, co prožívá spousta lidí, i když o tom nemluví. A pak je důležité se začít otevírat. Riskovat. Nebát se být zranitelný. Říct někomu, jak se skutečně cítíš, i když máš strach, že tě odsoudí nebo nepochopí. Protože jenom tak můžeme navázat ty skutečné, hluboké vazby.
A taky je důležité omezit ten digitální hluk. Vypnout telefon, když jsi s přáteli. Schovat ho do kapsy na koncertě. Dívat se lidem do očí, když s nimi mluvíš. Věnovat jim plnou pozornost. Být tady a teď. A taky si uvědomit, že to, co vidíme na sociálních sítích, je často jen iluze. Že ten dokonalý život, co nám servírují, není realita. Že všichni máme své starosti, své strachy, své nedokonalosti. A že je to v pořádku.
Osamělost v davu je nemoc naší doby. Ale není to nevyléčitelná nemoc. Je to výzva, výzva k tomu, abychom se vrátili k sobě, k sobě navzájem. Abychom se naučili být skutečně přítomní, skutečně se spojovat. Abychom se nebáli být zranitelní a sdílet s ostatními své pravé já. Protože jenom tak můžeme najít to, co nám tak strašně chybí – pocit skutečné sounáležitosti. A to je něco, co žádná aplikace na světě nenahradí. Doufám, že se nám to podaří. Protože jinak se z toho davu, který nás obklopuje, stane jen obrovská, chladná pustina.
