Článek
Tma v ložnici by se dala krájet. Hustá, tíživá, prosycená nevyslovenými slovy a dusivými vzlyky. Ležela vedle něj, tělo se jí otřásalo v tichém, zoufalém pláči. Slzy jí nekontrolovatelně stékaly po tváři a vsakovaly se do polštáře, který ještě před pár lety nasál vůni jejich společných nocí, vůni lásky a něhy. Teď nasával jen slanou hořkost jejího žalu. Ale on spal. Nebo alespoň předstíral. Jeho dech byl klidný, pravidelný, jako by vedle něj neležel nikdo zlomený, nikdo, komu se v hrudi svírá ledová pěst beznaděje. Otočil se na druhý bok, zády k ní, a dál nerušeně odpočíval ve svém vlastním, odděleném světě. Ten pohyb, ten naprostý nedostatek reakce, byl horší než křik, horší než hádka, horší než cokoliv, co by si kdy dokázala představit. Byl to akt naprosté lhostejnosti, kruté zrcadlo jejich odcizení.
Pamatovala si na časy, kdy by se při jejím sebemenším vzlyku okamžitě probudil, s obavami v očích se ptal, co se děje, a něžně ji objímal, dokud se neuklidnila. Jeho ruka by jí hladila vlasy, jeho hlas by šeptal uklidňující slova. Cítila se v jeho náručí v bezpečí, milovaná, slyšená. Kde se to všechno ztratilo? Kdy se z toho citlivého muže stal někdo tak vzdálený, tak netečný k její bolesti? Ty slzy nebyly jen tak pro nic. Nahromadila se v nich všechna frustrace posledních měsíců, všechny nevyslovené výčitky, všechny pocity osamělosti v jejich společném domě. Plakala pro ztracenou blízkost, pro vyhaslou vášeň, pro sen o společné budoucnosti, který se rozpadal na tisíce střepů. Plakala pro muže, kterého kdysi milovala a kterého teď už sotva poznávala. A on spal dál. Jeho ignorace byla hmatatelná, téměř fyzická. Cítila ji jako chladnou zeď, která se mezi nimi neustále stavěla, cihlu po cihle, slovo za slovem, neprojevenou emocí za neprojevenou emocí. Ta zeď teď byla tak vysoká, že už přes ni neviděla žádnou naději na spojení.
Ležela tam a vnímala jen tlukot svého vlastního srdce, zrychlený bolestí a úzkostí. Každý nádech bolel, každá slza pálila. Měla pocit, že se dusí v té tmě, v tom tichu, v té naprosté samotě, i když vedle ní leželo tělo muže, který jí kdysi byl nejbližší. Jen málokdy se stane, že láska vyprchá náhle. Častěji je to plíživý proces, série drobných přehlížení, zamlčených trápení a nenaplněných tužeb, které se postupně vrství a nenápadně budují mezi dvěma lidmi nepřekonatelnou bariéru. Když partneři ztratí schopnost otevřeně sdílet své vnitřní světy, své radosti i starosti, začnou se jejich cesty rozcházet, aniž by si toho zpočátku všimli. Nevyslovené pocity a neřešené problémy tiše houstnou a otráví kdysi harmonickou atmosféru vztahu. Schopnost vcítit se do prožívání toho druhého se vytrácí a nahrazuje ji lhostejnost. Život v zajetí stereotypu udusí vášeň a nahradí ji apatie. Nenaplněná očekávání a s nimi spojená frustrace prohlubují propast odcizení.
A tak se dva lidé, kdysi si blízcí, stávají cizinci ve společné ložnici. Petřin pláč do polštáře nebyl jen pro ni. Byl to němý křik za oba. Křik za ztracenou lásku, za promarněné šance, za budoucnost, která se rozplynula jako ranní mlha. Byl to křik ženy, která se cítila neviditelná, neslyšená a naprosto sama, i když vedle ní ležel muž, který jí kdysi sliboval věčnou lásku. A jeho otočení na druhý bok bylo odpovědí. Chladnou, krutou, definitivní. Bylo to gesto, které říkalo víc než tisíc slov. Říkalo: „Tvoje bolest mě nezajímá. Tvoje slzy mě neruší. Jsi mi lhostejná.“ V tu chvíli se v Petřině srdci něco zlomilo. Už neplakala pro něj. Plakala pro sebe, pro tu naivní dívku, která kdysi věřila v jejich společnou pohádku. Plakala pro čas, který promarnila s mužem, který se k ní nakonec otočil zády. Možná v tu chvíli v ní definitivně umřela láska. Možná v tu chvíli pochopila, že už nemá smysl dál bojovat o něco, co už dávno vyhaslo. Možná v tu chvíli se v jejím nitru zrodilo tiché, ale pevné rozhodnutí odejít. Odejít od muže, který spal vedle ní, zatímco ona plakala do polštáře. Odejít do ticha, které už nemohlo být horší než to, které ji obklopovalo v jeho přítomnosti.
Ten obraz – ona, tiše lkající do polštáře, a on, otočený zády, nerušeně spící – je mrazivou metaforou konce jednoho vztahu. Je to obraz naprosté odcizenosti, ztráty empatie a kruté lhostejnosti. A je to tichý, ale o to hlasitější výkřik bolesti, který zůstane v mysli dlouho poté, co poslední slza uschne.
