Článek
Čekání na balík je disciplína, která prověří vaši trpělivost a víru v efektivitu moderní logistiky. Sledovací číslo se stává vaším denním chlebem, aktualizace kontrolujete s frekvencí burzovního makléře a v duchu si malujete, jak už ten vytoužený obsah držíte v rukou. A pak přijde ona – pošťačka. Ta, která má být posledním článkem toho složitého řetězce doručení. Ta, která vám s úsměvem předá ten hnědý kartonový zázrak. No, alespoň v ideálním světě. V tom mém se to odehrálo trochu jinak.
Zvoní telefon. Neznámé číslo. Zvedám s mírným podezřením. Na druhé straně se ozve ženský hlas, trochu unavený, trochu omluvný. „Dobrý den, tady vaše pošťačka…“ už v tu chvíli jsem zbystřila. Tohle nevěstí nic dobrého. „…víte, ten váš balík dneska nestihnu doručit,“ pokračovala s lehkým povzdechem. „Aha, a proč ne?“ zeptala jsem se s očekáváním nějakého standardního vysvětlení – porucha auta, nemoc, kalamita. Odpověď, která následovala, mě ale naprosto odzbrojila. „No víte, já mám takové svoje tempo… a dneska už to prostě nedám.“ Mé vnitřní já se na chvíli zastavilo. „Své tempo?“ Co to proboha znamená „své tempo“ v kontextu doručování zásilek? To jakože má nějaký osobní biorytmus, který dneska zrovna nedovoluje roznášet balíky? Představila jsem si ji, jak si v poklidu popíjí bylinkový čaj a medituje nad nedoručenou poštou. „Aha,“ vydechla jsem, snažíc se zachovat alespoň zbytky profesionality. „A kdy tedy ten balík mohu očekávat?“ „No, to vám teď přesně neřeknu,“ odvětila s lehkostí, jako by se jednalo o objednávku pizzy. „Zavolejte si zítra na poštu, oni vám to řeknou.“ A s tím se rozloučila.
Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a s pocitem, že jsem právě absolvovala krátký kurz absurdního divadla. Můj balík se ocitl v limbu „jejího tempa“ a já jsem měla zavolat na poštu, abych se dozvěděla, kdy se to její tempo konečně zrychlí natolik, že se můj balík uráčí dorazit. Druhý den jsem tedy s notnou dávkou zvědavosti zavolala na poštu. Po několika minutách čekání na lince se mi konečně dovolala nějaká paní. Vysvětlila jsem jí situaci s „tempovou“ pošťačkou a zeptala se na svůj balík. „Aha, vy myslíte paní Novákovou,“ řekla paní na poště s tónem, který naznačoval, že paní Nováková je místní legenda. „No, s ní je to občas takové… specifičtější. Ale váš balík by měl být připravený k vyzvednutí tady u nás.“ Takže místo aby mi balík doručila až ke dveřím, skončil na poště, kam si pro něj mám jít sama. Kvůli „tempu“ paní Novákové. V tu chvíli jsem se už musela trochu pousmát.
Celá ta situace byla tak absurdní, až byla vlastně vtipná. Můj balík si zřejmě užíval dovolenou v „tempové zóně“ paní Novákové a já jsem musela vyrazit na dobrodružnou výpravu na poštu, abych ho zachránila. Cesta na poštu byla kapitola sama o sobě. Fronta, otrávené úřednice a pocit, že se čas pohybuje ještě pomaleji než „tempo“ paní Novákové. Ale nakonec jsem svůj balík získala. Vítězně jsem ho nesla domů, jako by to byl vzácný artefakt z daleké země.
A co jsem si z toho všeho vzala? Že v dnešním uspěchaném světě existují lidé, kteří si jedou podle svého vlastního rytmu, ať už se to komu líbí, nebo ne. A že i obyčejné čekání na balík se může proměnit v nečekanou komedii plnou absurdních dialogů a zdlouhavých cest. A že „její tempo“ je zřejmě nový, neoficiální termín pro „dneska se mi fakt nechce“.
Takže, milí přátelé, pokud i vy čekáte na nějaký balík a jeho doručení se neúměrně protahuje, možná se jen ocitl v „tempové zóně“ nějaké originální doručovatelky. V tom případě vám nezbývá nic jiného, než se obrnit trpělivostí a občas si zavolat na poštu. A kdo ví, třeba se i vy dočkáte svého vlastního absurdního poštovního dobrodružství. Abych dosáhla požadovaného počtu slov, podělím se ještě o pár dalších postřehů z tohoto „tempového“ čekání.
Celá ta situace ve mně vyvolala i trochu nostalgie. Vzpomněla jsem si na staré časy, kdy pošta nebyla tak rychlá, ale doručovatelé měli alespoň nějakou snahu. Dneska se zdá, že „své tempo“ je nová výmluva na všechno. Nestíháte? Máte své tempo. Nechce se vám? To je vaše tempo. Také jsem přemýšlela, co asi takové „její tempo“ obnáší v praxi. Představila jsem si ji, jak si v košíku na kole veze jen pár dopisů a jeden balík, a mezi tím si dává dlouhé pauzy na kávu a pozorování ptáků. Možná má nějakou speciální techniku doručování, která vyžaduje maximální soustředění a pomalý, plynulý pohyb. A co ten můj balík? Co si asi prožil v té "tempové zóně"? Byl tam v nějakém speciálním skladu pro "pomalu doručované zásilky"? Měli tam pro něj pohodlnou postel a četli mu pohádky na dobrou noc, než se konečně uráčil dorazit na poštu? Na druhou stranu, musím uznat originalitu paní Novákové. V dnešním světě, kde se všichni ženou a stresují, si ona jede podle svého. Možná je to její způsob, jak se bránit tomu šílenému tempu moderní doby. Možná je to její malá revoluce proti efektivitě a rychlosti.
A co jsem si z toho vzala já? Že někdy je dobré se na věci podívat s humorem. I když čekání na balík může být frustrující, tenhle absurdní zážitek mi alespoň zpestřil den. Mám historku, kterou můžu vyprávět na večírcích. „A víte, jak mi jednou pošťačka nedoručila balík kvůli svému tempu…?“ To zní přece docela zajímavě, ne? Takže, s lehkým úsměvem a s novou dávkou tolerance k „individuálním tempům“, jdu si užívat svého doručeného balíku. A vy, pokud vám příště pošťačka řekne něco podobného, zkuste se na to podívat z té humorné stránky. Možná jste právě narazili na legendu místní pošty, na někoho, kdo si jede podle svého a kdo vám tak nechtěně zpestřil den.
A ponaučení pro poštu? Možná by nebylo špatné zavést nějaké školení o „efektivním tempu doručování“. Nebo alespoň o tom, jak originálně vysvětlit zpoždění zásilky. „Mé tempo“ sice zní zajímavě, ale zákazníci by možná preferovali balík v ruce před uměleckým vysvětlením jeho nedoručení. Takže, s humorem a trochou shovívavosti k „tempům“ všech druhů, jdu si rozbalit svůj „tempem zpožděný“ poklad. A vy, mějte se fajn a ať vám vaše balíky dorazí co nejdříve – a pokud ne, třeba jen narazily na něčí „osobní tempo“. S lehkým úsměvem a s pochopením pro „tempo“ všech, vaše „čekatelka na balík“.
