Článek
S těžkým srdcem a s vráskou na čele sleduji, jak se mění svět kolem nás a jak se naši mladí lidé staví k těm kdysi tak přirozeným krokům, jako je svatba a založení rodiny. Už to není ta samozřejmost, na kterou jsme byli zvyklí, a když s nimi o tom mluvím, cítím v jejich hlasech spíš tíseň a nejistotu než radostné očekávání. A když se na to podívám jejich očima, nemůžu se jim divit ani trochu. Doba se proměnila a s ní i ten složitý terén, do kterého vstupují.
Jedním z nejděsivějších přízraků, který se jako těžký kámen válí na jejich bedrech, je prostá otázka: kde budeme bydlet? A tady musím upřímně říct, že jim rozumím. Představa neustálého stěhování z pronájmu do pronájmu, placení horentních sum za cizí byt, do kterého nemůžete vrazit ani ten pověstný hřebíček podle svého gusta, s vědomím, že to nikdy nebude váš skutečný domov a že s každým zpožděním nájmu vám nad hlavou visí hrozba vystěhování… to zkrátka není zrovna pohádková kulisa pro budování rodinného zázemí.
Vzpomínám si na naše mladá léta. Nebylo to vždycky peříčko, ale nějaká ta jistota tu přece jen byla. Možnost získat družstevní byt, i když se na něj třeba chvíli čekalo, nebo reálná šance na hypotéku s úroky, které člověka neděsily už při prvním pohledu na ten dlouhý splátkový kalendář. Dnes? Dnes je pro mnoho mladých lidí hypotéka jen vzdáleným, nedosažitelným snem. Ty šílené úrokové sazby, ty přísné podmínky bank, ta nutnost ručit majetkem, který si teprve s velkým úsilím chtějí pořídit – to jsou zdi, které se zdají být příliš vysoké. A pak si k tomu připočtěte tu palčivou otázku, jak by do toho všeho měli přivést na svět malé dítě, pro které chtějí jen to nejlepší, ale nemají mu nabídnout tu základní jistotu vlastního, bezpečného domova… to je představa, která je pro ně často ochromující.
A pak je tu ta neúprosná ekonomická realita. Doba se změnila, to je jasné. Už nežijeme v časech, kdy se děti rodily i v té nejisté válečné době nebo hned po ní, v skromných podmínkách, s jedinou touhou, aby byly zdravé. Dnešní mladí lidé mají, a ruku na srdce, i my jsme jim to tak trochu vštípili, jiné nároky. A co si budeme povídat, i ty nemilosrdné náklady na výchovu dítěte jsou úplně jinde. Kvalitní jídlo, oblečení, ty hromady školních pomůcek, kroužky, aby se rozvíjely, ta drahá zdravotní péče – to všechno spolyká nemalé peníze. A s tou všudypřítomnou nejistotou zaměstnání, s těmi neustále rostoucími cenami všeho kolem nás, s tím palčivým pocitem, že sotva zvládnou uživit sami sebe, je pro ně představa dalšího malého človíčka, o kterého by se museli s láskou a péčí starat, obrovskou zodpovědností, která je často svazuje strachem.
Dnešní mladí žijí úplně v jiném světě než my, když jsme byli v jejich letech. Otevírají se jim nevídané možnosti a lákadla. Touží procestovat svět, poznat cizí kraje a kultury na vlastní kůži, chtějí se naplno realizovat ve své práci a budovat tu svou vysněnou kariéru, chtějí věnovat svůj čas a energii svým koníčkům a vášním, které jim dávají smysl a radost. A ta představa, že by je brzká svatba a rodičovství o tohle všechno připravily, je pro ně často těžko přijatelná. Vidí kolem sebe ty rozvody, ty zklamané tváře párů, které do toho skočily příliš brzy a pak s bolestí zjistily, že si nerozumí, a nechtějí opakovat stejné chyby. Chtějí si být svým partnerem jistí, chtějí si naplno užít ten společný čas ve dvou, než se s láskou a zodpovědností pustí do toho celoživotního dobrodružství, jakým rodičovství bezesporu je. A pak je tu ještě jeden, možná trochu skrytý, ale o to silnější pocit – změna těch základních společenských hodnot. Dnes už není ten silný tlak na to, aby se mladí lidé brali a měli děti v nějakém „správném“ věku. Společnost je k nim v tomhle ohledu mnohem tolerantnější a dává jim více svobody k jejich vlastním rozhodnutím. A oni té svobody s rozvahou využívají. Chtějí si ten svůj život prožít po svém, bez zbytečného spěchu a bez toho, aby jim někdo neustále diktoval, co by měli dělat.
Vidím to i na své vlastní rodině a na okruhu svých přátel. Mladí si dávají ten potřebný čas. Nechtějí se do ničeho bezhlavě hnát. Chtějí si nejdříve s pílí vybudovat tu svou kariéru, zajistit si alespoň nějakou finanční jistotu, procestovat kousek světa, najít sami sebe a ujasnit si, co od života vlastně chtějí. A teprve potom, až v hloubi duše cítí, že je ten pravý čas a potkali tu svou osudovou lásku, začnou s opatrnou radostí uvažovat o svatbě a o tom malém zázraku, jakým je příchod nového života.
Je to jiná doba, o tom není pochyb. A my, ta starší generace, bychom se na to měli dívat s otevřeným srdcem a s pochopením. Nemůžeme je soudit podle našich starých měřítek a našich vlastních zkušeností. Musíme si s láskou uvědomit, že jejich životní podmínky a priority jsou prostě jiné. Místo kritiky bychom se spíše měli s pokorou zamyslet nad tím, jak jim můžeme jako celá společnost pomoci překonat ty těžké překážky, které jim brání v tom, aby s radostí zakládali rodiny. Jak jim můžeme s úctou pomoci k dostupnému bydlení, k jistější ekonomické budoucnosti, k vytvoření takového laskavého prostředí, ve kterém se budou cítit bezpečně a budou mít tu přirozenou touhu přivést na svět novou generaci. Protože děti jsou přece tou nejcennější budoucností, kterou máme, a bez jejich smíchu a křiku bude naše společnost stárnout a ztrácet tu svou mladistvou energii a vitalitu. A to je problém, který se s láskou týká nás všech.
